Robin Hobb: Dračí město (Kroniky Deštné divočiny 3)

Ukázky z knih / 14.8.2020 /

Putování draků a lidí zdaleka nekončí. Nakladatelství Fragment vydalo v edici Pendragon román Dračí město, třetí díl velkolepé fantasy Kroniky Deštné divočiny.

ANOTACE:
Lidé i draci konečně doputovali k bájnému městu Kelsingra. To nejtěžší však stále mají před sebou a jejich strastiplná cesta ještě může skončit nezdarem. Z paluby živé lodi Tarman, vedené svérázným kapitánem Leftrinem, objevují svět strašidelných ulic lemovaných obrovskými budovami z černého kamene a míjejí sochy, které vypadají jako živé. A co je to za podivný šepot a výbuchy světel, která se objeví a rychle zmizí? Proč mají pocit, že je někdo pozoruje? Draci budou muset porozumět dědictví svých předků, aby mohli vzlétnout a odhalit tajemství, které se ve městě skrývá. Chalcedští vrazi prahnoucí po dračí medicíně jim jsou v patách a strážcům i drakům utíká drahocenný čas.

 

O AUTORCE:
Robin Hobb se narodila roku 1952 v Berkeley v Kalifornii jako Margaret Alice Lindholm, vyrůstala ve Fairbanksu na Aljašce, žila na Havaji, na ostrově Kodiak a v Denveru (Colorado). Absolvovala Denverskou univerzitu v oboru komunikace. Svoji spisovatelskou dráhu zahájila pod jménem Megan Lindholm psaním krátkých povídek do dětských časopisů, po deseti letech přešla na tvorbu románů v žánru fantasy. Pseudonym Robin Hobb začala používat od roku 1995 při psaní trilogie Farseer. Její díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků a nominována na četné ceny (Hugo Award, Nebula Award, Endeavor Award), dvakrát získala cenu Isaaka Asimova za nejlepší sci-fi.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, srpen 2020
Překlad: Jan Kozák
Počet stran: 424 stran
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG
Tintaglia a Icefyre

Snadno proplouvala vzdušnými proudy. Nohy držela elegantně přitisknuté k tělu a křídla doširoka roztažená. Na zvlněných pouštních píscích pod ní se její stín jevil jako stín nějakého hada s křídly netopýra a dlouhým, oploutveným ocasem. Tintaglia zahučela hrdelním hlasem. Vrněla si radostí ze života. Toho dne za úsvitu lovili a byli při lovu úspěšní. Dostali svůj úlovek každý zvlášť, ostatně jako vždycky, a tak strávili ráno hodováním. Potom spali. Teď si oba draci vytyčili v mysli další cíl, i když ještě pořád páchli krví a vnitřnostmi, puchem, jenž na nich ulpěl při lovu.

Mírně vpředu před Tintaglií a o kousek níž letěl lesklý černý Icefyre. Zatímco přenášel váhu, čímž chytal vzdušné proudy a vozil se na nich, jeho dlouhé tělo se ohýbalo. Trup měl silnější a těžší než ona a tělo delší. Šupiny Icefyrea připomínaly peří a modře se leskly, a přesto byl celý černý. Zůstal dlouho uzavřený v ledu, což si na jeho těle vybralo svou daň. Trvalo roky, než se uzdravil. Velká křídla měla v hustých sítích mezi žebrovím stále ještě trhliny. Menší zranění se dávno zahojila, avšak díry v křídlech se zacelovaly pomaleji. Šrámy po nich ale budou stejně vždycky viditelné. To já jsem proti němu vrchol dokonalosti bez jediné poskvrnky. Tintaglia koutkem oka obdivovala svá třpytivá azurová křídla.

A Icefyre, jako kdyby cítil, že mu nevěnuje pozornost, se prudce naklonil a začal se v kruzích snášet dolů. Tintaglia znala jejich cíl. Nedaleko odtud vystupoval nad písek skalnatý hřeben. Jeho roztřepené kraje a drsné rokle obývaly zakrslé stromy a šedozelené křoví. Přímo před těmito houštinami se nacházela skrytá oáza. Stála v široké písčité kotlině a obklopovaly ji roztroušené stromy. Z hlubin země tu stoupala voda, která vytvářela rozlehlou, nehybnou tůň. V prohlubni se i v zimě drželo denní teplo. Brzké odpoledne draci stráví mácháním ve sluncem vyhřáté vodě oázy. Očistí si tam krev z kůže a pak se budou bujně válet v hrubém písku, aby si vyleštili šupiny. Dobře to místo znali. Lovili na širokém území, ale přibližně každých deset dní je Icefyre dovedl zase zpátky sem. Prohlásil, že je to místo, které si pamatuje ze svého dávného mládí.

Kdysi zde bývala osada Elderlingů, kteří ošetřovali hostující draky. Z jejich bílých kamenných domů a pečlivě opatrovaných vinic už ovšem nezbylo nic. Jejich sídla pohltila rozrůstající se poušť; zůstala pouze oáza. Tintaglia by raději letěla mnohem dále na jih, na pouště z červených písků, kde zima nikdy nepřichází, ale Icefyre odmítl. Podezírala ho, že mu na takový let chybí výdrž. Nejednou už přemýšlela, že ho opustí a půjde sama. Jenže zažila hroznou izolaci, když byla dlouho uvězněná v kokonu, a to ji poznamenalo. Společnost draka, třebaže mrzoutská a svízelná, byla přece jen lepší než samota.

Icefyre teď letěl nízko, až se skoro otíral o rozpálený písek. Jen ojediněle mocně mávl křídly, díky čemuž ladně klouzal a vířil písek. Tintaglia za ním. Napodobovala ho a brousila si tak své umění letu. Mnoho věcí na svém druhovi neměla ráda, avšak nemohla popřít, že je skutečným pánem vzduchu.

Za letu kopírovali obrysy země. Dračice znala jeho plán. Svým klouzavým letem se záhy dostanou k okraji tůně a pak se prudce sklouznou po klouzačce, která se tu svažuje souběžně s dunami. Oba se šplouchnutím a se stále ještě roztaženými křídly zajedou do nehybné, sluncem vyhřáté vody.

Už byli v půli svahu, když vtom písek okolo horních okrajů tůně vybuchl. Plátěné potahy, které ho kryly, najednou někdo strhl a vyvstaly odtud řady lučištníků. Vzápětí vyletěl směrem k drakům roj šípů. První vlna střel drsně zachrastila o Tintagliina křídla i boky a minula je, ale k drakům se už obloukem nesla druhá várka. Draci byli příliš blízko u země, nemohli se vznést opět do výše. Icefyre se sklouzl, a jakmile dosáhl mělkých vod tůně, smýkl se bokem. Tintaglia letěla moc blízko za ním, takže už nedokázala zastavit ani změnit směr. Narazila do Icefyrea. A zatímco se jejich nohy a křídla motaly ve vyhřáté mělčině, vystoupili ze svých maskovaných doupat kopiníci a vyrazili na draky jako armáda útočných mravenců. Za nimi se zvedly další řady mužů a hrnuly se vpřed s těžkými sítěmi z tlustých lan a s řetězy.

Icefyre se od Tintaglie odtrhl bez ohledu na to, že by ji mohl zranit. Přebrodil mělkou tůň a postavil se mužům, přičemž dračici zašlapal do vody. Někteří z kopiníků utíkali, další Icefyre drtil pod silnýma zadníma nohama. Potom se otočil a máchl svým dlouhým ocasem, jímž svalil pěknou řádku dalších mužů. Omámená a ve vodě ponořená Tintaglia viděla, jak drak napíná krk. Poté doširoka otevřel tlamu. Za řadami lesklých, bílých a ostrých zubů dračice zahlédla Icefyreovy šarlatové a oranžové jedové váčky. Drak se obrátil k útočníkům, s řevem zasyčel a vzápětí se prostor zahalil jedovatou, jasně červenou mlhou. Mrak obklopil muže před ním a k modrému nebi se nesly jejich výkřiky.

Kyselina je rozežírala. Kožené či kovové brnění její postup sice zpomalilo, ale nezastavilo. K zemi padaly ze vzduchu kapky jedu a náhodně procházely lidskými těly, která jim stála v cestě. Snášející se jed propaloval díry do kůže, do masa, kostí i střev. Když dopadl na písek, jen zasyčel. Někteří muži zemřeli rychle, avšak většina nikoli.

Tintaglia se moc dlouho dívala, a proto na ni najednou dopadla síť. Na každém křížení uzlů byla lana zatížena olůvky. Navíc do celé sítě vetkali i řetězy – některé těžké, jiné jemné a další s háčky se zpětnými ostny. Zachytily se Tintaglii za křídla, a když po nich máchla drápy na předních nohou, zachytily se na nich také. Zuřivě zařvala a ucítila, jak i jí nabíhají jedové váčky. Kopiníci se už brodili mělkými vodami tůně směrem k ní. Letmo spatřila lučištníky. Začali klopýtavě sestupovat po písčitých svazích, šípy vložené na tětivách. Tintaglia sebou trhla. Jedno z kopí si totiž našlo zranitelné místo mezi šupinami za její přední nohou, na měkkém kousku mezi nohou a hrudí. Neproniklo hluboko, jenomže Tintaglii ještě nikdy nic nebodlo. Otočila se, zaburácela bolestí i zlostí a spolu s křikem vyšel ven i jed. Kopiníci zděšeně padali na zem. Jed se ihned usadil na síti, takže lana i řetězy povolily a podlehly síle dračice. Ještě pořád ji sice ovíjely kusy propletenců, ale mohla se hýbat. Zachvátila ji zuřivost. Lidé se opovažují napadat draky?

Tintaglia vylezla z vody mezi protivníky. Mávala drápy a máchala ocasem a při každém zlostném výkřiku, který z ní vyšel, vypustila zároveň i vlnu kyselých jedů. Vzduch brzy zaplnil vřískot umírajících lidí. Na Icefyrea se dračice ohlížet nemusela. Jasně slyšela, jaký masakr způsobuje.

Okolo těla jí proletěly šípy a bolestivě udeřily do jejích zamotaných křídel. Zatřepala jimi, čímž srazila k zemi několik mužů a setřásla poslední zbytky sítě. Jakmile však dračice roztáhla křídla, stala se zároveň zranitelnou. Pod levým křídlem cítila horké pálení od šípu. Připlácla tedy křídla zase k sobě. Příliš pozdě pochopila, že se ji lidé pokoušeli vyprovokovat k tomu, aby je roztáhla. Chtěli totiž, aby odhalila citlivější tkáň pod nimi. Když však nyní křídla složila, jen tím zatlačila šíp ještě hlouběji. Tintaglia řičela bolestí. Znovu se obrátila a švihla ocasem. Zahlédla krátce Icefyrea. Držel v čelistech nějakého člověka a zvedal jej do vzduchu. Řev umírajícího muže přehlušil všechny ostatní zvuky boje; vzápětí drak překousl jeho tělo vedví. Zděšené výkřiky, nesoucí se od vzdálenějších řad lidí, zněly uším dračice sladce. Najednou pochopila, co její druh činí.

Dostihla ji jeho myšlenka. Hrůza je stejně důležitá jako samo zabíjení. Oni se musí naučit, že už nikdy nesmí ani pomyslet na útok na draky. Několika musíme dovolit uniknout, aby ten příběh donesli až domů. Chmurný a strohý příběh, dodal. Ale utéct jich smí jen pár!

Jen pár, souhlasila Tintaglia. Vystoupila z vody mezi muže, kteří se shromáždili, aby ji zabili. Přední nohou je odpálila stranou stejně snadno jako kočka, když hrábne po provázku. Rafala po nich zuby a odkusovala nohy od těl, paže od ramen. Spíš lidi mrzačila, než aby je rychle zabíjela. Zvedla vysoko hlavu, načež jí mrštila vpřed, zasyčela a vydechla mlhu plnou kyselého jedu. Stěna lidí před ní se rozpouštěla v kosti a krev.

Odpoledne se chýlilo k večeru a oba draci naposledy zakroužili nad kotlinou. Roztroušení válečníci utíkali jako zmatení mravenci směrem k hřebeni, pokrytému křovisky. Nechme je roznést tu zprávu! navrhl Icefyre. Měli bychom se vrátit do oázy, než se jejich maso začne kazit. Naklopil křídla a zanechal lenivého pronásledování. Tintaglia také.

Uvítala jeho návrh. Kopí z díry na jejím boku již vypadlo, ale šíp na druhé straně ne. Nechtěla, aby se do ní dostal ještě hlouběji. V jedné klidné chvilce, kdy první krveprolití skončilo a pohybu schopní přeživší prchali, se pokusila šíp vytáhnout. Jenže ten se místo toho zlomil a zbylý kus dřeva, který v ráně zůstal trčet, byl už moc krátký, takže jej nemohla vzít do zubů. A kdyby šíp chytala drápy, jen by ho zatlačila hlouběji. S každým máchnutím křídel cítila nepříjemné pronikání dřevěného dříku a kovové hlavice do masa.

Kolik lidí proti nám bojovalo? nadnesla otázku.

Stovky. Ale co na tom záleží? Nezabili nás. A ti, kterým jsme dovolili uniknout, přinesou tu zprávu ostatním z jejich plemene. Sdělí jim, jak byli pošetilí, že se o něco takového pokoušeli.

Proč na nás zaútočili?

Ten útok totiž vůbec neodpovídal zkušenostem, jaké Tintaglia s lidmi měla. Lidé, s nimiž se setkala, nad ní vždycky jen žasli a spíš měli sklony jí sloužit, než aby ji napadali. Někteří sice skřípali zuby odporem, ale ona už našla způsob, jak je přivést k poslušnosti. Dřív s lidmi také bojovala, ale nikoli proto, že by ji přepadli. Zabíjela Chalceďany – a to jen proto, že se rozhodla spojit se s bingtownskými kupci. Pozabíjela jejich nepřátele na oplátku za to, že pomáhali s hady, kteří se po proměně měli stát draky. Mohl by s tím snad tento útok nějak souviset? Zdálo se to nepravděpodobné. Lidé přece žijí tak krátce. Byli by schopní tak promyšlené pomsty?

Icefyre si pro to našel prostší odůvodnění. Napadli nás proto, že jsou to lidé, kdežto my jsme draci. Většina lidí nás přece nenávidí. Někteří sice předstírají posvátnou bázeň a přinášejí nám dary, ale za jejich lichotkami a hrbením se ukrývá jen nenávist. Na to nikdy nezapomínej. V této části světa nás lidé nenáviděli velmi dlouhou dobu. Kdysi, než jsem se vylíhl jako drak, se tu lidi pokoušeli všechny draky vyhladit. Krmili svá stáda pomalými jedy ve snaze nás pozabíjet. Zajali a mučili naše sluhy Elderlingy a doufali přitom, že zjistí tajemství, která by pak mohli použít proti nám. Zničili naše bašty a kamenné pilíře, jimiž naši sluhové cestovali. Tím nás zkoušeli oslabit. Těch několik z nás, které se jim podařilo zabít, rozřezali jako dobytek a maso i krev našich těl použili jako léky a tonika pro svá vetchá těla.

Já si na nic z toho nevzpomínám. Tintaglia marně pátrala ve svých vzpomínkách po předcích.

Ty si zjevně nevzpomínáš na spoustu věcí. Myslím, že jsi byla zapouzdřená moc dlouho. Poškodilo ti to vědomí a nyní kvůli tomu mnoho věcí vůbec neznáš.

Dračice se poněkud rozzlobila. Icefyre jí takové věci říkal často. Obyčejně vždy poté, co nějak naznačila, že kvůli dlouhému uvěznění v ledu zčásti zešílel. Protentokrát však Tintaglia svou zlost potlačila; potřebovala se totiž dozvědět víc. A šíp v boku ji sužoval.

Co se tehdy stalo?

Icefyre otočil hlavu na dlouhém krku a vrhl po ní zlověstný pohled. Co se stalo? Samozřejmě jsme je zničili. Lidé jsou už tak dost svízel, i když jim nedovolíme myslet si, že mohou vzdorovat našim přáním.

Blížili se k prameni uprostřed oázy. Po písku ležely poházené lidské mrtvoly, takže ponořit se do tůně bylo jako vstoupit do bazénku páchnoucího krví. V horkém slunci pozdního odpoledne už se těla začínala rozkládat.

Až se nakrmíme, odejdeme odtud a najdeme si pro spánek čistší místo, prohlásil černý drak. Na čas budeme muset tohle místo opustit, než nám ho vyčistí šakali a havrani. Je tu tolik masa, že to najednou nepozřeme, a lidé se rychle kazí.

Icefyre sjel k plošince v tůni, kde se pohupovalo několik lidských těl. Tintaglia vyrazila za ním. Jak se dotkli vody, rozvlnili ji. Icefyre z ní vytáhl jedno tělo; voda v té chvíli stále ještě omývala břeh. Vyhýbej se těm, co jsou obalení kovem, radil dračici. Nejlepší volbou pro tebe asi budou lučištníci. Ti obvykle nosí kůži.

Rozkousl tělo na dvě poloviny a jednu z nich zachytil, než stačila spadnout do vody. Vyhodil si půlku těla nad sebe do vzduchu, pak ji chytil do čelistí a vzápětí zaklonil hlavu, aby sousto mohl polknout. Druhá půlka těla šplouchla do vody a potopila se do tůně. Pak si Icefyre vybral další tělo. Nejdřív pohltil hlavu, tělo rozdrtil svými silnými čelistmi a nakonec je polkl celé.

Tintaglia vylezla ze znečištěné vody. Stála na břehu a pozorovala Icefyrea.

Začnou se rychle kazit. Měla bys jíst hned.

Nikdy jsem lidi nejedla. Dračice cítila mírný odpor. Zabila hodně lidí, ale žádného člověka dosud nesežrala. Připadalo jí to teď podivné.

Pomyslela na lidi, se kterými se přátelila: na Reyna, Maltu a mladého zpěváka Seldena. To ona je vyslala na cestu, na níž se z nich stali Elderlingové, a od té doby na ně moc nemyslela. Selden. Při vzpomínce na něj pocítila záblesk radosti. Byl z něho teď pěvec, jenž věděl, jak uctít draka. Ty tři lidi si vybrala za vlastní a učinila z nich Elderlingy. Takže byli možná jiní. Kdyby se ve chvíli smrti některého z nich ocitla poblíž, jistě by pozřela tělo, aby uchovala jeho vzpomínky.

Ale jíst jiné lidi? Icefyre má však pravdu. Je to přece jen maso. Popošla podél břehu tůně a zvolila si tělo, které bylo natolik čerstvé, že z něj určitě ještě bude vytékat krev. Rozlomila je napůl. Když ucítila v tlamě látku a kůži, kroutil se jí jazyk. Pak několikrát kousla a posunula kořist k silným drtícím svalům vzadu v hrdle.

Tělo sjelo dolů. Maso je maso, soudila dračice. Měla po boji hlad.

Icefyre jedl tam, kde právě byl. Potom udělal několik kroků, natáhl krk a hledal další mrtvé. Rozhodně jich nebyl nedostatek. To Tintaglia byla vybíravější. Icefyre mluvil pravdu, lidé se skutečně rychle kazili. Někteří již teď páchli hnilobou. Vyhledávala tedy ty, kteří zemřeli nejpozději, a stranou odstrkovala ty, kteří už tuhli.

Propracovávala se hromadou těl, když vtom jeden člověk slabě vykřikl a snažil se od ní odplazit. Nebyl příliš velký; jed mu strávil část nohou. Táhl se pryč a přitom fňukal. Icefyrea přitáhly zvuky a přišel blíž. Chlapec se vzpamatoval.

„Prosím!“ vykřikl a hlas se mu lámal, takže připomínal dětské pištění. „Prosím, nechte mě žít! My jsme vás nechtěli napadnout – já ani můj otec. Oni nás donutili! Vévodovi muži sebrali dědice mýho otce, mou matku i dvě moje sestry. Řekli, že pokud nepůjdeme s nima na lov draků, všechny členy naší rodiny upálí. Že jméno mýho otce umře spolu s ním a z našeho rodu pak nezbude nic než prach. Tak jsme museli jít. Nechtěli jsme vás ale zranit, nejkrásnější, nejchytřejší draci.“

„Na podlézavé lichotky je trochu pozdě,“ poznamenal Icefyre pobaveně.

„Kdo že sebral tvou rodinu?“ ptala se Tintaglia zvědavě. V chlapcově noze byla vidět kost. Nepřežije.

„Vévodovi muži. Lidi vévody z Chalcedu. Říkali, že vévodovi musíme přinýst části dračích těl. Potřebuje léky z nich vyrobený, aby mohl žít. Prý pokud doneseme krev, šupiny, játra nebo dračí oko, tak z nás vévoda udělá boháče navždy. Ale když ne…“ Kluk se podíval na svou nohu. Chvíli na ni hleděl a pak se něco v jeho obličeji změnilo. Podíval se nahoru na Tintaglii. „Vlastně jsme už teď mrtví. Všichni.“

„Ano,“ odpověděla, ale než to stačilo chlapci dojít, přiblížil se Icefyre a sevřel jeho trup v čelistech. Stalo se to rychle, jako když zaútočí had.

Čerstvé maso. Nemá smysl nechat ho, aby začal hnít jako ostatní.

Černý drak trhl hlavou nazad, pozřel zbytek chlapcova těla a polkl. Poté se přesunul k další hromadě mrtvol.

*

29. den klidného měsíce
7. rok Nezávislé aliance kupců

Od Reyalla, zastupujícího chovatele ptactva v Bingtownu, Kimovi, chovateli ptactva v Cassaricku

Zdravím, Kime,

připadl mi úkol sdělit ti stížnost, která přišla od několika našich zákazníků. Tvrdí, že důvěrná sdělení, která obdrželi, nesou stopy neoprávněného zasahování, i když voskové zátky na poštovních válečcích vypadají nedotčeně. Ve dvou případech bylo razítko na pečetním vosku prasklé u vysoce důvěrného svitku a ve třetím se uvnitř válečku našly kousky pečetního vosku a vypadalo to, že svitek se zprávou byl smotaný křivě, jako kdyby někdo válečky otevřel, přečetl si zprávy a pak je vrátil a znovu válečky zapečetil voskem, jaký používají chovatelé ptactva. Tyto stížnosti pocházejí od tří jednotlivých kupců a týkají se zpráv přijatých od kupce Candrala z Cassaricku.

Dosud si nikdo nevyžádal oficiální vyšetřování. Uprosil jsem je, aby mi dovolili spojit se s tebou a požádat tě, abys s kupcem Candralem promluvil a vyžádal si, ať ti ukáže druh pečetního vosku a razítko, jaké pro své zprávy používá. Pevně doufám a mí nadřízení zde v Bingtownu také, že je to pouze záležitost podřadného, starého či křehkého vosku, a nikoli případ neoprávněné manipulace se zprávami ze strany chovatele. Nicméně bychom tě chtěli požádat, abys zkontroloval všechny tovaryše nebo učedníky, které jsi za poslední rok zaměstnal.

Žádáme to po tobě s převelikou lítostí a doufáme, že si to nevyložíš špatně. Z pověření svého mistra ti mám tlumočit, že v bezúhonnost chovatelů ptactva z Cassaricku chováme maximální důvěru a těšíme se, až toto nařčení budeme moci pustit z hlavy.

Žádáme o laskavost v podobě rychlé odpovědi.

*

KAPITOLA 1
Vévoda a zajatec

„Vůbec nic, Císařská Milosti.“ Posel, klečící na kolenou před vévodou, měl co dělat, aby udržel vyrovnaný hlas.

Vévoda seděl na trůně, podepřený polštáři, sledoval posla a čekal na chvíli, kdy zmlkne. I ten nejlepší nositel špatných zpráv mohl očekávat přinejmenším bičování. Ovšem zpožďování nepříznivých zpráv zasluhovalo smrt.

Muž vůbec nezvedal oči a zarputile hleděl k zemi. Tak tedy. Tohoto posla už bičovali. Věděl, že to přežije, a podrobil se.

Vévoda učinil malé gesto prstem. Vždyť velké pohyby vyžadovaly tolik energie. Jeho kancléř se již naučil sledovat malé pohyby a uměl na ně rychle reagovat. Výmluvně pokynul strážím a ty posla ihned odvolaly. Jejich boty burácely a lehké sandály posla cupitaly mezi nimi. Muži ho chvatně odváděli pryč. Nikdo se neodvážil pronést jediné slovo. Kancléř se obrátil zpět k vévodovi a hluboce se ukláněl, až se čelem dotýkal svých kolenou. Pomalu si klekl a byl tak troufalý, že se podíval na vévodovy sandály.

„Jsem zarmoucen, že jste musel být vystaven tak neuspokojivému sdělení.“

V audienční síni se rozhostilo ticho. Byla to velká místnost se stěnami z hrubého kamene, jenž připomínal všem, kdo vstoupili, že síň kdysi bývala součástí pevnosti. Klenutý strop nad hlavami lidí byl vymalován půlnoční modří s hvězdami, jak stály na obloze jedné noci uprostřed léta, která tu tak byla zakonzervována navždy. Vysoké výřezy oken shlížely na rozprostírající se město.

Žádný bod v tomto městě nebyl vyšší než vévodova citadela na vrcholu kopce. V dávných dobách stávala na štítu pevnost a uvnitř jejích stěn, pod otevřeným nebem, kruh z černých stojících kamenů. Bývalo to místo velké magie. Příběhy vyprávějí, jak potom lidé ty kameny svalili a zlá kouzla přemohli. Stejné kameny nyní ležely v kruhu okolo vévodova trůnu, ovšem prastaré runy byly nejasné a zničené. Zarovnali je s šedivou dlážděnou podlahou, položenou okolo. Černé kameny ukazovaly do pěti koutů známého světa. Říkalo se, že pod každým tím balvanem je čtvercová jáma, do níž byli zavřeni čarodějní nepřátelé Chalcedu, aby tam zemřeli. Trůn ve středu pak všem připomínal, že vévoda sedí tam, kam se za starých dob všichni báli šlápnout.

Vévoda pohnul rty. V mžiku vyskočilo jedno z pážat a vyrazilo vpřed s miskou studené vody v rukou. Chlapec si klekl a podal mísu kancléři. Ten postoupil na kolenou a zvedl misku k vévodovým rtům.

Vládce sklonil hlavu a napil se. Jakmile zvedl tvář, objevil se další sluha a nabídl kancléři měkkou látku, aby jí mohl osušit vévodův obličej a bradu.

Poté vévoda dovolil kancléři poodejít. Uhasil žízeň a nyní promluvil.

„Od našich vyslanců v Deštné divočině nemáme žádné další zprávy?“

Kancléř se ohnul ještě níž. Jeho róba z těžkého, vínově červeného hedvábí vířila kolem něj. Řídnoucími vlasy mu prosvítala kůže na hlavě. „Ne, nejzářivější. Stydím se a jsem smutný, že vám musím sdělit, že nám neposlali žádné nové zprávy.“

„Ještě není na cestě žádná zásilka dračího masa?“ Vévoda znal odpověď, ale nutil Ellika, aby ji vyslovil nahlas.

Kancléřova tvář se téměř dotýkala podlahy. „Oslnivý pane, nemáme zprávy o žádných zásilkách. Jsem zahanben a nesvůj, že vám to musím říkat.“

Vévoda zvažoval situaci. Stálo ho mnoho úsilí otevřít oči. Bylo obtížné mluvit natolik hlasitě, aby byl jeho hlas slyšet. Vévodovy nákladné prsteny z těžkého zlata, osazené masivními kameny, visely volně na jeho kostnatých prstech a tížily mu ruce. Přepychové šaty Jeho Veličenstva nemohly zakrýt vyzáblost. Ztrácel se před očima, skoro umíral – zatímco oni na něj hleděli a čekali. Musí odpovědět. Lidé ho nesmí brát jako slabého.

Tlumeně promluvil. „Dejte jim podnět. Vypravte víc vyslanců ke všem možným kontaktům, které máme. Pošlete jim výjimečné dary. Povzbuďte je, ať jsou nemilosrdní.“ S námahou pozvedl hlavu i hlas. „Musím snad komukoli z vás připomínat, že pokud zemřu, budete pohřbeni se mnou?“

Jeho slova měla zazvonit o kameny. Místo toho slyšel to, co jeho stoupenci – pisklavé rozhořčení umírajícího, starého muže. Nesnesitelné bylo, že někdo takový jako on má zemřít bez syna-dědice! Teď by tu neměl hovořit on; před ním by měl stát jeho dědic, křičet na šlechtice a donutit je tak k okamžité poslušnosti. A zatím tady musí šeptat hrozby on a syčet jako bezzubý, starý had.

Jak se tohle vůbec stalo? Vždyť měl vždycky syny, až jich přebývalo. Plno synů, jenže někteří byli na jeho gusto moc ctižádostiví. Některé musel poslat do války a jiné do mučírny za opovážlivost. Pár jich diskrétně otrávil. Kdyby byl věděl, že nemoc zachvátí nejen jeho vybraného dědice, ale i tři poslední syny, nechal by si nějaké v záloze. Ale neudělal to. A teď měl už jen jednu poslední, neužitečnou dceru. Ženu, které je skoro třicet, nemá vlastní děti a přemýšlí i pohybuje se jako muž. Třikrát ovdověla a měla smůlu, že nikdy nedonosila dítě. Čte knihy a píše básně. Pro něj nepoužitelná, skoro nebezpečná jako čarodějnice. A on sám už nemá sílu v těle na to, aby zplodil se ženou dítě.

Nesnesitelné. Nemůže zemřít bez mužského dědice. Jeho jméno se nesmí stát prachem v ústech světa. Musí mu doručit dračí léčbu, hustou dračí krev, která mu navrátí mládí i mužství. Pak si zajistí spoustu dědiců a bude je držet bezpečně uzamčené před vším neštěstím.

Dračí krev. Tak prosté léčivo a nikdo není schopen mu je dodat.

„Kdyby měl můj pán zemřít, byl by můj smutek tak veliký, že jedině pohřeb spolu s vámi by mi poskytl jakýsi klid, nejvznešenější.“ Kancléřova vemlouvavá slova najednou zněla jako krutý výsměch.

„Ach, jen mlč. Tvé lichotky mě dopalují. Co dobrého přináší tvá prázdná oddanost? Kde jsou dračí části, které mě zachrání? Ty mi přines, a ne svoje zbytečné chvalořečení. Copak mi tu žádný člověk neslouží dobrovolně?“ Vyžadovalo to sílu, které neměl nazbyt, nicméně tentokrát jeho křik zahlaholil. Vévoda všechny přejížděl pohledem; nikdo se neodvažoval pohlédnout mu do očí. Krčili se a on je načas nechal vzpomínat na jejich syny, držené jako rukojmí, které žádný z nich již mnoho měsíců ani nezahlédl. Několik dlouhých chvil jim dovolil dumat, zda jejich dědicové přežili, a potom se jich hovorovým tónem zeptal: „Jsou nějaké zprávy od druhé jednotky, kterou jsme vyslali? Máme snad věřit oněm zvěstem o dracích viděných v poušti?“

Kancléř zůstal tak, jak byl – cítil mrazivou bolest z toho, že dostává protichůdné rozkazy.

Zuříš uvnitř, Elliku? přemítal vévoda. Pamatuješ, že kdysi jsi jel po mém boku, když jsme vyráželi do boje? Podívej, co se stalo z onoho vojevůdce a jeho pravice ozbrojené mečem: vetchý starý muž a patolízalský sluha. Kdybys mi donesl, co potřebuji, všechno by bylo jako dřív. Proč jsi mě zklamal? Máš snad své vlastní ambice? Mám tě zabít?

Hleděl na svého kancléře, avšak Ellikovy oči zůstávaly sklopené. Když vévoda usoudil, že se muž každou chvíli zlomí, vyštěkl na něj: „Odpověz!“

Ellik pozvedl oči a vévoda spatřil, jak se za jeho poslušným šedým pohledem hromadí zlost. Jezdili spolu příliš dlouho a bojovali společně hodně často, takže těžko mohli jeden před druhým plně skrýt své myšlenky. Ellik znal každý vévodův úskok. Kdysi podle těch manévrů hrával. Teď však vévodova pravice začínala být těmito hrami unavená. Kancléř se zhluboka nadechl. „Až dosud se neobjevilo nic, můj pane. Ale návštěvy draků u vody byly nepravidelné, proto jsme našim jednotkám poručili, aby zůstaly na místě tak dlouho, dokud nezaznamenají úspěch.“

„Dobře. Alespoň zatím nemáme zprávy, že by selhali.“

„Ne, velkolepý. Stále doufáme.“

„Doufáme. Ty možná doufáš. Já vyžaduji. Kancléři, ty doufáš, že tě tvé jméno přežije?“

Muže se zmocnila hrozivá nehybnost. Jeho vévoda dobře znal kancléřovo nejzranitelnější místo. „Ano, pane.“ Ta slova už jen šeptal.

„Ty přece máš nejen syna-dědice, ale i druhého syna, ne?“

Vévodu potěšilo, že se Ellikův hlas roztřásl. „Jsem takto obdařený, ano, vznešený.“

„Hmm.“ Vévoda z Chalcedu se pokusil odkašlat, ale vyšel z něj pouze sípot, jenž způsobil, že sluhové začali pobíhat po místnosti. Nabídli vévodovi novou mísu se studenou vodou a také šálek horkého čaje. V rukou dalšího sluhy, posouvajícího se po kolenou, pak čekala čistá bílá látka. A ještě jiný nabízel sklenku vína.

Vévoda udělal nepatrný, rychlý pohyb rukou, čímž všechny odmítl. Roztřeseně se nadechl.

„Dva synové, kancléři. Proto ty stále doufáš. Jenže já syna nemám. A moje zdraví selhává kvůli tomu, že nemám jednu jedinou maličkou věc. Prostý léčivý prostředek z dračí krve je všechno, oč jsem žádal. Ale nedonesli jste mi jej. A tak si říkám: je správné, že ty máš tolik naděje na to, že tvé jméno zůstane ve světě znít, zatímco moje bude zapomenuto kvůli chybějícímu léku? Jistě to správné není.“

Muž se pomalu zmenšoval. Pod pohledem svého pána se hroutil do sebe, hlava mu padala k ohnutým kolenům a celé jeho tělo klesalo a vyjadřovalo kancléřovo přání být tak nepatrný, aby vévodovi vůbec nestál za pozornost.

Vévoda z Chalcedu pohnul ústy. Připomnělo to úsměv.

„Pro dnešek si můžeš oba své syny ponechat. A zítra? Zítra budeme oba doufat v dobré zprávy.“

„Tudy.“

Někdo zvedl těžký plátěný závěs, který sloužil jako dveře. Do šera se zařízl krajíc světla, ale rychle zase zmizel a nahradilo jej světlo lampy. Dvojhlavý pes ve vedlejším stání zakňučel a pohnul se. Selden dumal, kdy asi ten ubohý tvor naposledy viděl denní světlo, tedy skutečné denní světlo. Zmrzačené zvíře bylo na místě už v době, kdy sem přijali Seldena. I jeho samotného se již dlouhé měsíce, možná celý rok, nedotklo slunce. Denní světlo totiž bylo nepřítelem tajemství. Denní světlo by mohlo odhalit, že polovina divů a legend vystavených na bazaru v ošuntělých stáncích z plachtoviny jsou buď bizarní hlouposti, anebo padělky. A denní světlo by také mohlo prozradit, že ani ti, kdo mají jakýsi nárok na to být opravdoví, nejsou příliš zdraví.

Jako třeba on.

Světlo lucerny se přiblížilo a oslnivě žlutá záře způsobila, že mu začaly slzet oči. Odvrátil tvář a oči zavřel. Nevstal. Znal přesnou délku řetězů přichycených k jeho kotníkům. Když ho sem přivedli, zkoušel samozřejmě svou sílu proti síle těch řetězů. Ony nijak nezeslábly, zato on ano. Ležel tak, jak byl, a čekal, až návštěvníci projdou. Jenže oni se zastavili před jeho stánkem.

„To je on? Myslel jsem, že bude velký! Není větší než jakýkoli jiný běžný muž.“

„Je vysoký. Toho si tolik nevšimnete, když je takhle zkroucený.“

„Sotva ho v tom rohu vzadu vidím. Můžeme vejít dovnitř?“

„Radím vám vlézt jen tam, kam nedosáhnou řetězy.“

Rozhostilo se ticho a dál už muži mluvili tlumenými hlasy. Selden se nehýbal. Ani v nejmenším ho nezajímalo, že probírají jeho. Ztratil schopnost stydět se, nebo se dokonce cítit zahanbený. Pořád mu hrozně scházelo oblečení, ovšem hlavně proto, že mu byla zima. Někdy mu mezi představeními hodili přikrývku, ale povětšinou zapomněli. Jen málo lidí z těch, co se o něj starali, mluvilo jeho jazykem, takže když žebral o deku, nemělo to výsledek. Jeho horečnatému mozku pomalu docházelo, jak je neobvyklé, že ti dva muži, kteří se o něm baví, hovoří známým jazykem. Chalcedsky. Byla to řeč jeho otce, jíž se naučil, protože na něj chtěl učinit dojem. Ale nepodařilo se, nezaujal ho. Nehýbal se teď ani nedával nijak najevo, že ty muže vnímá. Začal bedlivěji naslouchat.

„Hej! Hej, ty tam! Dračí kluku! Vstaň. Tady ten pán se na tebe podívá.“

Mohl je ignorovat. Pak by po něm pravděpodobně něco hodili, aby ho přiměli se pohnout. Nebo by začali utahovat naviják, jenž svíral řetěz na jeho kotníku. Buď by musel jít k zadní stěně, nebo by ho tam dotáhli. Jeho věznitelé se Seldena báli a nedbali jeho práva být člověkem. Když přišli vyhrabovat slámu, která pokrývala zem jeho stánku, vždycky mu řetězy utahovali. Povzdechl, narovnal tělo a pomalu se zvedl na nohy.

Jeden z mužů zalapal po dechu. „Je vážně vysoký! Podívejte, jaké má dlouhé nohy! Má ocas?“

„Ne. Ocas nemá. Ale je celý šupinatý. Když ho vidíte venku na denním světle, třpytí se jako diamanty.“

„Tak ho vyveďte ven. Ať se na něj kouknu ve světle.“

„Ne. On to nemá rád.“

„Lháři,“ pronesl Selden jasně. Lucerna ho oslepovala, ale on mluvil ke druhému ze dvou obrysů, které dokázal rozeznat. „Nechce, abyste viděl, že jsem nemocný. Nechce, abyste viděl, že jsem se osypal boláky a mám kotník pokrytý vředy od toho řetězu. A hlavně a především nechce, abyste viděl, že jsem pouhý člověk – stejně jako vy.“

„On mluví!“ Mužův hlas zněl spíš zaujatě než zděšeně.

„To ano. Ale moudřejší bude neposlouchat nic z toho, co říká. Je zčásti drak a já vím, že drak dokáže člověka přimět uvěřit čemukoli.“

„Nejsem zčásti drak! Jsem člověk jako vy, pozměněný přízní draka.“ Selden se snažil vložit do svého křiku sílu, ale chyběla mu.

„Vidíte, jak lže. My mu ale neodpovídejme. Pokud mu dovolíte, aby vás zatáhl do hovoru, podlehnete jeho vůli. Takhle určitě nějaký drak svedl jeho matku.“ Muž si odkašlal. „Takže jste ho viděl. Můj pán se zdráhá ho prodat, ale říká, že si vyslechne vaši nabídku, když jste došel tak daleko.“

„Má matka…? To je nesmysl! Divoká povídačka, které by nevěřilo ani děcko. A prodat mě nemůžete. Nevlastníte mě!“ Selden zvedl ruku a snažil se zakrýt si oči, aby toho muže viděl. Nepomohlo to. A jeho slova ani nevyvolala žádnou odpověď. Najednou si připadal hloupě. Nic z tohohle se netýkalo jazykové bariéry. Vždycky šlo jen o to, že nebyli ochotni brát ho jako něco jiného než cennou hříčku přírody.

Muži pokračovali v debatě, jako kdyby nikdy nic neřekl.

„No, víte, já jednám jen jako zprostředkovatel. Nekupuji ho pro sebe. Váš pán žádá velmi vysokou cenu. Muž, jehož zastupuji, je bohatý, ale jak se říká – bohatství je lakotnější než chudoba. Jestliže utratím jeho peníze a dračí muž ho zklame, nebude po mně chtít zpět jen peníze.“

Před Seldenovýma slzícíma očima se jevili jako obrysy. Dva muži, které vůbec nezná, se tu dohadují o tom, zač stojí jeho život. Postoupil o krok k nim. Plesnivou slámou se za ním táhl jeho řetěz. „Jsem nemocný! Copak to nevidíte? To nemáte vůbec žádnou slušnost? Držíte mě tu v řetězech, krmíte mě napůl shnilým masem a okoralým chlebem, nikdy nevidím denní světlo… Zabíjíte mě. Vraždíte mě!“

„Muž, kterého zastupuji, potřebuje důkaz, než utratí tolik zlata. Dovolte mi, abych vám to pověděl otevřeně. Za cenu, jakou požadujete, mi musíte dovolit poslat mu něco jako známku dobré víry. Pokud je dračí muž tím, čím tvrdíte, že je, pak váš pán dostane cenu, jakou žádá. A oba naši pánové s námi budou velmi spokojeni.“

Nastala dlouhá odmlka. „Povím o tom svému pánovi. Pojďte, napijete se s námi. Vyjednávání je žíznivá práce.“

Muži už se obraceli. Zatímco odcházeli, lucerna se pohupovala. Selden udělal dva další kroky a našel konec svého řetězu. „Mám rodinu!“ křikl za nimi. „Mám matku! A také sestru a bratra! Chci jít domů! Prosím, nechte mě odejít domů, než tady zemřu!“

Jedinou odpovědí byl krátký záblesk denního světla. Odešli.

Zakašlal a chytil se přitom za žebra, aby zadržel bolest. Vyšel z něj hlen a Selden ho vyplivl do špinavé slámy. Přemítal, zda je v něm krev. Je tu příliš málo světla, nedá se to poznat. Kašlání se zhoršovalo, tolik Selden věděl.

Vrávoravě přešel zpátky k hromadě slámy, kde spával. Klekl si a pak se položil na bok. Všechny klouby v těle ho bolely. Protřel si své napuchlé oči a zas je zavřel. Proč jen jim dovolil, aby ho navnadili, a vstal? Proč se prostě nevzdá a nezůstane nehybně ležet až do smrti?

„Tintaglie,“ řekl něžně. V myšlenkách se natáhl po dračici. Byly časy, kdy ho vnímala, když po ní zapátral. Tenkrát se ho ještě dotýkala svými myšlenkami. Pak si našla druha a od té doby od ní nic necítil. Téměř ji zbožňoval, vyhříval se v její dračí slávě a vracel jí to ve svých písních.

Písně. Jak dlouho je tomu, co jí zpíval, nebo co vůbec něco zpíval? Miloval ji a věřil, že ona miluje jeho. Všichni ho varovali. Mluvili o kouzlu draků, o čarovném pohlcení, které draci využívají, aby si podmanili lidi. Selden jim však nevěřil. Žil proto, aby jí sloužil. Horší ale bylo, že i nyní, když tu ležel na nečisté slámě jako nějaká zapomenutá hračka, věděl jedno. Kdyby ho znovu našla, stačilo by, aby se na něj jen letmo podívala a sloužil by jí věrně zas.

„Tohle teď jsem. To ze mě udělala,“ řekl měkce do tmy.

Ve vedlejším stání zakvílel dvojhlavý pes.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít