Martina Čekalová: Město duší
Žijeme v utajení. Už hodně dlouho… Nakladatelství Fragment vydalo román Město duší, originální českou fantasy o vědeckém experimentu s děsivými následky.
ANOTACE:
Dovedete si představit, že ve světě, kde vládne přetvářka a faleš, existuje společnost, ve které je zakázáno skrývat své emoce? Kde nemůžete zatajit své pravé já? Přísně střežený vládní experiment, jehož cílem bylo lépe pochopit lidský imunitní systém, se zvrtnul. Proto bylo postaveno město, které není na žádné mapě, řídí se jinými zákony než venkovní svět a opustit jeho pomyslné hranice je pro jeho obyvatele mnohem těžší, než se na první pohled zdá. Mé jméno je Raven a v tom městě žiju. Jsem součást komunity, která měla zůstat utajena. Ale tenhle plán nevyšel…
O AUTORCE:
Martina Čekalová je studentka filozofické fakulty v Brně, oboru Český jazyk a literatura. Literatura ji zajímala od malička, především žánr fantasy, sci-fi. Aktivně se začala psaní věnovat v patnácti letech, kdy vznikla i prvotní verze Města duší. Svou tvorbu začala publikovat nejprve na online platformě Wattpad (pod přezdívkou @radobyspisovatelka), kde se v roce 2016 umístila na vítězných příčkách oficiální soutěže „The Wattys“ v kategorii Návyková četba, právě s příběhem Město duší.
UKÁZKA Z KNIHY:
Prolog
Neuvěřitelné, nepřípustné, úžasné, nebezpečné… Právě tato slova se ozývala nejčastěji skrze vzrušený šepot, linoucí se celou zasedací místností ve vědeckém centru. Podél obrovského stolu seděli bok po boku muži a ženy v bílých laboratorních pláštích, vojenských uniformách i formálních oblecích. Ti všichni patřili k vysoce postaveným osobám ve svém oboru.
„Prosím, uklidněte se!“ ozval se hluboký hlas muže, který byl ředitelem výzkumného centra. Byl to již muž v letech, sedící skoro v samém čele stolu v padnoucím obleku. Vstal a tím na sebe přilákal pozornost všech v místnosti, také uklidnil ruch, který tam ještě před chvílí panoval. Atmosféra kolem najednou zhoustla, na čele ředitele vyrazil pot, a když promluvil podruhé, jeho hlas již nebyl tak autoritativní, ale naopak se trochu třásl.
„Zaujměte, prosím, svá místa. Budeme pokračovat v tomto zasedání. Žádám mluvčího vědecké skupiny, aby nás více obeznámil s výsledky výzkumu.“
Ředitel se poněkud neelegantně zhroutil na své místo. Bílým kapesníkem si otřel pot z čela a pohled držel upřený na dřevěné desce stolu. Očividně byl stále otřesen z toho, co sám věděl již dávno předtím, než tuto důležitou a utajenou poradu svolal.
Nicméně všichni přítomní uposlechli žádosti a zaujali svá místa. Výjimkou se ukázala být drobná žena, oděná v dlouhém bílém laboratorním plášti. Vstala z místa mezi svými kolegy a rozhodným krokem kráčela přes místnost, aby získala pozornost. Jediným zvukem narušujícím ticho byl rytmický klapot podpatků, který ženu doprovázel.
Přesto, že se na ženu upírala váha pohledu každého člověka v místnosti, nedala najevo ani špetku nejistoty. Plynulým pohybem si posunula brýle na nose a postavila se přímo do čela stolu. Na její pokyn dva asistenti opustili svá místa a začali každému přítomnému účastníkovi rozdávat žluté složky označené čísly. Zatím si jen každý zvědavě prohlédl složku ležící před ním a pozastavil se nad vytištěným logem laboratoře na titulní straně.
„Dovolte mi, abych se představila,“ ozval se ženský hlas a pár očí si zpoza brýlí prohlédl celý prostor.
„Jsem doktorka Lockwoodová a jsem vedoucí výzkumu zabývajícího se způsoby, jak přirozeně zvýšit lidskou imunitu.“
Z krku ředitele se vydral zvláštní zvuk vyjadřující směsici úzkosti a obav. Vypadalo to však, že si ho nikdo nevšiml, protože všichni upírali pozornost na ženu, která měla hlavní slovo. Stačilo jen, aby doktorka kývla hlavou, a celá místnost potemněla, což jen zvýšilo celkové napětí do chvíle, než se rozsvítila obrazovka na zdi a odhalila fotografie padesáti mužů a žen, společně s jejich popisem věku, zaměstnání a lékařských zpráv. Teď nastal čas, aby složky na stole odhalily svá tajemství. Doktorka Lockwoodová vyčkala několik dlouhých minut na první reakce. Pátravýma očima přejížděla po zarmoucených výrazech, čelech zkroucených zmatkem, překvapených obličejích i po viditelně vyděšených tvářích.
„Doufám, že všichni přítomní mají přinejmenším v mlhavé paměti odsouhlasený nábor dobrovolníků, který proběhl před čtyřmi měsíci. Právě teď se díváte na jejich fotografie,“ oznámila doktorka a přitáhla tak pozornost hostů k obrazovce.
„A toto jsou výsledky experimentu.“ Po těchto slovech se snímek na obrazovce změnil. Fotografie nahradil jednoduchý obraz rozdělený na dvě poloviny. Na každé straně byla zobrazena několikanásobně zvětšená animace genetické šroubovice. Zatímco skupina oděná do bílých plášťů jen sklopila pohledy k zemi, zbylá většina zúčastněných hleděla na obraz v naprostém zmatku.
„Doktorko, nerad přerušuju váš výklad, ale mohla byste vysvětlit, na co se to vlastně díváme?“ sebral odvahu promluvit muž ve slušivém obleku a decentní kravatě.
„Samozřejmě,“ odkašlala si doktorka Lockwoodová. Ona sama ani nečekala, že by si člověk bez lékařských nebo chemických vědomostí všiml drobných rozdílů mezi oběma snímky.
„Jak jsem již zmínila, cílem našeho výzkumu bylo najít přirozenou cestu k tomu, aby se lidské tělo stalo imunním proti virům a bakteriím, zkrátka všeobecně proti veškerým onemocněním, vůči kterým tuto imunitu postrádá.“
V celé místnosti vládlo ticho, hlas doktorky se rozléhal s jemnou ozvěnou odrážející se od stěn místnosti.
„Každý z dobrovolníků byl nakažen určitým druhem onemocnění, počínaje lehkým nachlazením přes silnou chřipku až po případ rakoviny. Ještě před tím, než se zeptáte, můžu s radostí sdělit, že vyvinutá vakcína opravdu potlačila nežádoucí příznaky, nebo přinejmenším drtivou většinu z nich.“
Doktorka Lockwoodová udělala krátkou pauzu, aby si prohlédla své publikum. Možná, že v myslích některých z nich se již formoval plán, jak s tímto úžasným objevem prorazit na trhu. Nikdo si nevšiml, jak se osoby v pláštích začaly na svých místech ošívat.
„Nicméně se objevily vedlejší účinky, se kterými jsme nepočítali.“ Obrazovka se opět změnila, tentokrát se nejednalo o fotografie, ale o krátký videozáznam, jenž se přehrával znovu a znovu, jako nekonečná smyčka, mezitím co doktorka pokračovala ve svém výkladu.
„Toto je jeden z dobrovolníků našeho experimentu. Záznam byl pořízen dva týdny poté, co byl do těla tohoto muže vpraven vzorek vakcíny.“
Videozáznam byl docela krátký. Muž ve věku kolem třiceti let přecházel po místnosti sem a tam. Jeho pohyby byly prudké, trhané. V jednom okamžiku si přitiskl obě dlaně k hlavě a padl na kolena. I bez zvuku bylo každému divákovi jasné, že se ten muž svíjí v bolestech.
„Subjekt si stěžoval na silné bolesti hlavy, bolesti svalů a celkovou únavu a vykazoval i určité známky paranoie. Tvrdil, že ho něco sleduje. Je mi jasné, co se vám všem pravděpodobně honí hlavou. Sama jsem pověřila našeho psychiatra, aby tento případ prověřil, ale pak… se stalo tohle.“
Oči každého člověka v místnosti sledovaly nové video, jeden ze záznamů kamery. Byl tam zachycen stejný muž, který křičel na ženu před sebou. Při bližším zkoumání mohl kdokoli rozeznat postavu doktorky Lockwoodové. Zatímco doktorka hovořila klidně, mužova agrese stoupala a tehdy, kdy muž rázně vykročil v předzvěsti fyzického útoku, se obraz zastavil.
„Všimněte si prosím nepatrného obrysu na záznamu vlevo,“ podotkl ženský hlas, zatímco se objevil červený kruh v místech, která byla míněna. V celé místnosti opět panovalo ticho, dokud se neozval skřípot doprovázející odsunutí židle.
„Se vší úctou, doktorko. Nejsem v těchto věcech zrovna zběhlý a opravdu bych ocenil, kdyby se celá tato porada dostala konečně k jádru věci. Už jsme tu strávili spoustu času, a já zatím nevidím žádný rozumný výsledek,“ prohlásil rozhořčeným tónem podsaditý muž a opět se posadil. Podle souhlasných výrazů a nepatrných přitakání několika dalších účastníků nebyl jediný, kdo sdílel stejnou myšlenku.
„To, na co se snažím poukázat, je zvláštně vytvořená anomálie, která se zhmotnila poblíž testovaného subjektu. Pokud se pořádně podíváte, možná rozeznáte čtyři končetiny, hlavu a…“
„To se nám vážně snažíte naznačit, že jde o zvíře!?“ Náhlý výkřik jedné z žen zcela přerušil doktorčin výklad a rozpoutal zuřivou debatu v celé místnosti. Hlasy se překřikovaly, hádaly a neplýtvaly rozhořčením.
„To je naprosto absurdní!“
„Není to fyzicky možné!“
„Je to hloupost!“
Doktorka Lockwoodová trpělivě čekala, až pomine nejhorší vlna pobouření. Teprve poté si dovolila předstoupit ke stolu a její hlas nabral na takové intenzitě, jakou by u ženy jejích rozměrů a věku málokdo očekával.
„Toto je vědecký fakt. A my můžeme právě stát na prahu přelomového objevu v oblasti genetiky. Dovolím si poznamenat, že většina světových objevů vznikla jen úplnou náhodou,“ hovořila pevným hlasem a nedala prostor k žádnému dotazu, zatímco odkázala na obrazovku za svými zády, kde se znovu objevily fotografie účastníků experimentu.
„Vytvořili jsme vakcínu za pomocí vzorce obsahujícího i zvířecí DNA, protože některá zvířata oplývají imunitními látkami, které lidské tělo neprodukuje. Máme fakta, jež naši teorii potvrzují. Ať už tuto zvláštní anomálii vyvolalo cokoliv, tak došlo k něčemu neuvěřitelnému.“
Doktorka Lockwoodová se narovnala v zádech. A konečně dala prostor k otázkám. Tentokrát nezačal nikdo křičet ani nedošlo k hádkám, ale všichni účastníci jednání si vyměnili zvláštní pohledy.
„Opravdu tomu mám rozumět tak, že se díváme na zvíře? Ten muž se nějak mění, nebo…“
„Dovolte mi vás teď zastavit,“ zvedla doktorka prst a věnovala plnou pozornost mladíkovi, který dotaz položil.
„Zatím ještě nemáme veškeré podrobnosti, ale představte si jakési zrcadlo, zhmotněný obraz našich pocitů a toho, co se děje v našich myslích, mimo naše tělo. Když to zjednoduším, určitě jste byli někdy na základě svých povahových rysů přiřazeni k nějakému živočišnému druhu, nemám pravdu?“
Muž, který dotaz položil, nepatrně přikývnul, ale nevypadal, že by byl s celkovou odpovědí spokojen.
„Dá se to nějak zvrátit?“ zeptala se žena sedící v bližší polovině stolu s pohledem upřeným na obrazovku. V jejích očích se odrážela jistá sympatie s osudem muže, kterého viděla, i špetka fascinace.
„To zatím nevíme. Celá tahle věc je jedno velké možná a v tuto chvíli nemáme ani sebemenší tušení, co všechno teď bude následovat.“
Doktorka Lockwoodová se sama na chvíli zamyslela nad tím vším, co viděla za poslední týdny. Ještě teď jí mráz přecházel po zádech při vzpomínce na všechny účastníky projektu a jejich vyděšené tváře. Ona sama si nikdy nepomyslela, že by mohla být svědkem něčeho takového.
„Co tedy navrhujete, doktorko?“
Jeden jediný dotaz, který se ozval od jednoho z účastníků, měl za následek, že se doktorka Lockwoodová ocitla pod náporem pozornosti. Každý nedočkavě čekal na její odpověď se zatajeným dechem, včetně vědců jejího vlastního výzkumného týmu.
„Navrhuju, aby experiment pokračoval. Musíme provést nový výzkum, na základě kterého budeme schopni určit příčinu této prazvláštní anomálie, a budeme doufat, že to bude mít přínos pro naši budoucnost i svět vědy.“
Po doktorčině odpovědi obrazovka za jejími zády zhasla a na chvíli se celá místnost ponořila do tmy. Když se rozsvítila světla, odhalila zachmuřené tváře. Čekalo je těžké rozhodnutí. Ze svého místa se znovu zvedl samotný ředitel. Už nepůsobil tak vyděšeně, přesto se roztřesenýma rukama pokoušel zapnout sako a jeho hlas prozrazoval nervozitu.
„Je načase, abychom odhlasovali odpověď na otázku tohoto zasedání. Ten, kdo hlasuje pro pokračování ve výzkumu doktorky Lockwoodové, nechť zvedne ruku.“
*
1. kapitola
„26… 27… 28… 29… 30! To stačí, McRainová, dejte si pauzu!“ křičel na mě můj trenér a instruktor pro posilování a tělesnou kondici Collagan. I přes jeho hrůzu nahánějící tón jsem se jen pousmála a přestala počítat jednotlivé shyby.
Seskočila jsem z hrazdy na žíněnku a cítila, jak mi svaly v horní polovině těla mravenčí od fyzické námahy. Byl to dobrý pocit. Unavit tělo a vyčistit si mysl. Rozhodla jsem se uposlechnout Collaganovy rady a několika kroky překonala vzdálenost od hrazdy k jedné z lavic určených k odpočinku. Posadila jsem se a poslepu nahmatala láhev s vodou, kterou jsem zde před hodinou odložila. Během chvíle se mi podařilo vyprázdnit celý její obsah.
Až tehdy jsem cítila, jak se mé tělo uklidňuje a zbytek adrenalinu vyprchává. Ze zvyku jsem očima přelétla celou místnost. Dnes nebyl zrovna nejrušnější den a tělocvična se zdála poloprázdná. Byla jsem zde jen já a Collagan, který měl na starost skupinu dětí ve věku přibližně od deseti do dvanácti let.
Když jsem se ohlédla na druhý konec místnosti, zrovna pomáhal jedné z žákyň zvládnout přemet na závěsných kruzích. Nutno podotknout, že se jí to ani trochu nedařilo. Chyběla jí síla v rukou a stejně tak správná technika.
Ručníkem jsem si otřela pot z čela, zatímco jsem dál sledovala marnou snahu dívky na kruzích a byla přímým svědkem toho, jak trenérovi dochází trpělivost. Šlo vlastně o malé detaily. To, jak mu s napjatým výrazem cukl koutek úst, když dívenka předvedla další nepovedenou otočku, nebo malá vráska, o které jsem byla přesvědčená, že se tvoří nad jeho pravým obočím, přestože jsem ji na takovou vzdálenost nemohla vidět. To všechno byly jen lehce přehlédnutelné náznaky, ale jak by někdo mohl přehlédnout žlutočernou šelmu, která splývala ve vzduchu jen pár metrů od žíněnky? Duše trenéra Williama Collagana byla přesně taková jako její majitel. Na první pohled nepřístupná a drsná, přesný obraz jeho emocí. Obvykle ladné pohyby, které byly pro duše typické, se vytrácely pod netrpělivostí trhaných škubnutí, přestože se tlapy šelmy fyzicky nedotkly země.
Nikdy mě nepřestalo fascinovat to, jak duše překonávaly rovinu fyzického světa. Sledovat, jak se hmatatelné obrysy dokázaly během jediného okamžiku rozplynout do působivé hry světel předtím, než se zcela vytratily, a jak opět nabíraly původní podobu.
Uhnula jsem očima ve chvíli, kdy se hlava duše, kterou jsem celou dobu pozorovala, obrátila mým směrem a pár pronikavých světel, jež teď zářila v očních důlcích, se plně soustředil na mě.
Svoji pozornost jsem proto zaměřila raději jinam. Tentokrát přímo na nešťastnici, která byla zcela jasně na pokraji svých sil. Na čele se jí perlil pot a paže se jí třásly od námahy a vyčerpání. Její vrstevníci ji sledovali se směsicí podpory, ale i mírného strachu v očích. Nemusela jsem se ani tolik snažit, abych zahlédla duši, která patřila právě jí. Mihotala se ve vzduchu. Velmi blízko dívčina těla, tak jak to u dětí bývalo. Vzdálenost, na niž se mohla duše vzdálit od svého majitele, se zvyšovala postupně s věkem.
Formování duše byl složitý proces, který vyžadoval disciplínu, znalost vlastní povahy, a především neustálý dozor. Přimhouřila jsem oči a soustředila se. Pokusila jsem se odkrýt z dívčiny duše, co nejvíce jsem mohla, povzbudit ji. Snažila jsem se být opatrná, ale ve chvíli, kdy se ozval vysoký výkřik, mi došlo, že jsem nejspíš selhala.
Celá tělocvična ztichla. Dívka, která ještě před chvílí visela na kruzích, ležela na žíněnce, hlouček zvědavých dětí se shromáždil kolem ní. Nedokázala jsem se pohnout. Ne, když jsem i přes vzdálenost viděla, jak má dívka oči doširoka otevřené mým směrem. Její oči byly kobaltově modré a byly vyděšené. I ostatní si museli všimnout směru jejího pohledu a já se stala středem nechtěné pozornosti.
Trenér Collagan poklekl na zem a hledal stopy po zranění na dívčině těle. Jakmile se ujistil, že je v pořádku, byla jsem to já, koho zasáhl tvrdý pohled plný zuřivosti. On věděl, co jsem udělala. Věděl to lépe než ostatní. Stačilo mi jediné trhnutí trenérovy brady k tomu, abych to pochopila jako rozkaz, spěšně se zvedla z lavice, posbírala své věci a vypadla odsud. Pokud ty děti předtím netušily, kdo jsem, teď to věděly. Byla jsem ta, která byla jiná než ony, jiná než kdokoliv zde a odlišná od kohokoliv, kdo v tomhle celém městě žil.
Kráčela jsem chodbou budovy tělocvičny k šatnám. Naštěstí byla místnost šaten zcela prázdná. Zavřela jsem za sebou dveře, našla skříňku se svými věcmi a otevřela ji. Brašnu jsem pohodila na zem, když se dveře od skříňky rozletěly a s kovovým zaduněním udeřily do vedlejší zdi. Srdce mi v hrudi burácelo jako splašené, jakmile jsem se setkala sama se sebou v odrazu zrcadla.
Pohled mi oplácela obyčejně vypadající šestnáctiletá dívka. Průměrná výška, dlouhé černé vlasy, obličej s výraznými lícními kostmi a stejně tak průměrné křivky. Ušklíbla jsem se při té myšlence. Nic, co by přitahovalo pozornost, až na moje oči. Ne všichni z nás se narodili s touto anomálií navíc, ale drtivá většina ano.
Moje oči se nedaly popsat jako průměrné, ani jako přirozené. Byly jasně žluté s výrazným zlatým lemováním. Jako dítě jsem se na sebe občas dívala do zrcadla a představovala si, že jsou moje oči sytě hnědé nebo modré. Pak už by pro mě přestalo platit alespoň několik ze zákonů Soulcity. Ale dnes? Veškeré představy o tom, že bych chtěla patřit do toho venkovního světa, byly pryč.
Věnovala jsem sama sobě poslední pohled do zrcadla a začala se převlékat. Moje pohyby byly téměř automatické, netrvalo to tedy dlouho, než jsem byla připravená na cestu. Se sportovní taškou přes rameno, která obsahovala veškeré mé věci, jsem se vydala z budovy. Udělala jsem jen dva kroky z šaten, než jsem dovolila známému pocitu, aby prostoupil celým mým tělem. Začínal na čele, jako kdyby mi na něj dopadaly ledové vločky, a pak do mě udeřila příjemná vlna, jež odnesla veškerou tíhu směrem k mým nohám a pak zcela pryč. Jen u mých nohou se formovala kupa světla. Zářivé linie se proplétaly, křižovaly a spojovaly, dokud nenabyly podoby čtyřnohého stvoření s lesklou černou srstí stejného odstínu, jako měly moje vlasy.
Má duše našlapovala po mém boku ve stejném rytmu, naprosto neslyšně. Skoro jako by se vznášela ve vzduchu. Shlédla jsem dolů a setkala se s párem pronikavých zvířecích očí, stejných, jako byly ty mé, jen s tím rozdílem, že oči mé duše plály všemi emocemi.
V hlavě se mi vybavily všechny ty hodiny tréninku a cvičení, včetně toho dne, kdy se má duše poprvé projevila. Byly mi čtyři a byl to den, který mě definitivně uvěznil na území Soulcity a také mě postavil pod ochranu městské Rady.
Chladný poryv větru mě udeřil do tváří, jakmile jsem vstoupila na ulici. Sklonila jsem hlavu a vydala se vstříc domovu. Míjela jsem známé domy, které byly pořád stejné, tak jak jsem si je pamatovala. Nic se zde nezměnilo. Ještě více jsem zabořila nos do tepla bundy a zabočila na konci ulice. Nepřekvapilo mě, že jsem narazila na hlídku. Dva muži se zbraněmi upevněnými za pasem, v černých uniformách a těžkých botách sledovali každý můj krok. Z jejich pohledů mě svrběla kůže. Možná to věděli, že odsud odcházím.
Ta myšlenka mě donutila přidat do kroku. Jakmile se mi před očima objevil známý dům s železnou bránou, vypustila jsem z plic vzduch, který jsem celou tu dobu zadržovala.
Kovová brána se s třaskavým zvukem uzavřela a já se na malý okamžik zastavila a otočila hlavu k rohu ulice. Potřebovala jsem se ujistit, že ti dva strážní nevyjdou zpoza toho rohu. Napočítala jsem do třiceti, a stále nic. Vzduch byl čistý.
Hned po příchodu do vstupní haly domu mě přivítalo několik úhledně vystavených papírových krabic, stejně jako tomu bylo při mém odchodu. Propletla jsem se bludištěm nepořádku, kolem bílých stěn, dokud jsem nedorazila do poloprázdné místnosti, kterou můj otec využíval jako svou pracovnu.
Před několika týdny té místnosti dominoval masivní pracovní stůl z tmavého dřeva, stěny lemovaly police plné knih a díky oknům, sahajícím od podlahy k samotnému stropu, zde byl neustále dostatek světla.
Dnes zely veškeré police prázdnotou, tátův stůl byl pryč, protože ho odvezli před dvěma dny, a stejně tak, jako tomu bylo ve zbytku domu, se i zde povalovaly lepenkové krabice různých velikostí.
Opřela jsem se ramenem o rám dveří a pohledem zkontrolovala celou místnost. Byl to zvláštní pocit. Tento dům byl mým domovem. Vyrůstala jsem tady, a přesto jsem ho teď opouštěla. My jsme ho opouštěli.
„Slyšel jsem tě přijít. Jaký jsi měla den?“ Odstoupila jsem ode dveří, abych uvolnila místo pro tátu, jehož postava se vynořila z chodby s velkou krabicí v náruči. Postavil ji na jednu z dalších krabic, a tím vytvořil novou malou věž.
„Vlastně celkem dobrý. Jako obvykle,“ zamumlala jsem a snažila se působit netečně. Nahlédla jsem do jedné z otevřených krabic a všimla si spousty předmětů zabalených v novinách. Už jsem se chtěla znuděně odvrátit, když mě zaujal zlatý detail vyčnívající mezi černobílými písmeny.
„To rád slyším,“ poznamenal táta, zatímco já opatrně vytáhla onen předmět, který tolik lákal moji pozornost. „Bude to ale necelých patnáct minut, co mi volal Collagan.“
Nemohla jsem říct, že mě to oznámení překvapilo. Samozřejmě, že trenér mému otci zavolal. Určitě také kontaktoval jednoho z radních a dost možná i rodiče té malé holky.
„Nemám ti k tomu co říct. Prostě jsem si myslela, že to zvládnu.“ Doufala jsem, že v mém hlase není slyšet ani náznak té nejistoty, již jsem cítila. Místo toho jsem shlížela na fotografii ve svých rukou. Byla to jedna z mých nejoblíbenějších věcí. Fotka, která stála na okraji tátova pracovního stolu od dob, co si pamatuju. Fotka zachycovala šťastnou rodinu. Malou holčičku s vlasy černými jako noc, která seděla na rozložitých ramenou muže, jenž ji přidržoval jednou rukou, aby nespadla, zatímco tou druhou objímal kolem pasu krásnou mladou ženu – mou matku.
Na ten konkrétní den jsem si pamatovala. Byla to jedna z několika úžasných vzpomínek, které jsem na svou matku měla. Obraz toho, jak se naklonila, aby tátu políbila, když fotoaparát cvakl. Bohužel jsem si pamatovala i den, kdy místo mé matky přišli k nám domů muži v černých uniformách a oznámili, že se máma domů již nevrátí, nikdy.
Bříškem palce jsem nepřítomně pohladila ženinu tvář a nevzdorovala, když mi hrubá dlaň vzala fotografii z rukou. Táta ji beze slova dal zpět do krabice, lícem dolů, a pak mi krátce položil ruce na ramena. „Brzo se zlepšíš v tom, jak to ovládat.“
Rozhodla jsem se tátovu uklidňující poznámku ignorovat a místo toho zavést řeč někam jinam. „Takže, je všechno zařízeno?“ Za mojí jednoduchou otázkou se skrývalo mnohem víc. Táta se ke mně otočil zády a bylo slyšet trhání lepicí pásky, jak uzavíral jednu z krabic.
„Ano, zítra odjedeme. Nic už nás tady nemůže zadržet. Máme veškerá povolení k odjezdu.“
Nepřítomně jsem přikývla. Ta slova se mi odrážela v hlavě jako prázdná ozvěna. Od zítra bude tenhle dům prázdný a dost možná se sem brzy nastěhuje jiná rodina. „Měla by sis jít odpočinout. Ty i Rox musíte být unavené. Zítra nás čeká dlouhá cesta.“
Podívala jsem se dolů ke svým nohám na černou vlčici. Rox, to bylo její jméno. Jméno pro mou duši. Už jsem si nevzpomínala, proč jsem si vybrala právě toto jméno, ale věděla jsem, že nechci zvolit přístup jako několik jedinců Soulcity, kteří odmítali pojmenovat své vnitřní já. Mně připadalo přirozené nastavit určité hranice. Navíc jsem ve své blízkosti neměla nikoho, kdo by to neudělal. Duše mého otce se jmenovala Gesadar. Velká šelma podobná míšenci tygra a pantera. Když jsem byla dítě, Gesadar se kolem mě pohyboval často. Snažila jsem se drobnýma rukama uchopit pohybující se světlo do svých dlaní. Znamenalo to mít jakéhosi dalšího rodiče navíc. Od matčiny smrti se Gesadar neprojevoval tak jako dřív. Můj otec truchlil a ta bolest se nezmírnila ani po letech. Jeho tvář možná nic neprozradila, ale duše klamat nemůže.
„Dobrá, půjdu nahoru. Určitě nechceš s něčím pomoct?“ zeptala jsem se a přitom byla napůl cesty ze dveří. Viděla jsem, jak se tmavě modrý pohled stočil ke krabici, v které ležela fotografie, a pak se ozvalo odkašlání.
„Ne, dodělám to.“ Nepřipadalo mi moudré se hádat. Místo toho jsem se otočila na patě a vydala se z pracovny. Cestou jsem se snažila zapamatovat si veškeré detaily, včetně toho, kde stál který kus nábytku, kde visel jaký obraz, a prsty mi nepřítomně kreslily po zdech. Kroky mě zavedly na vrchol točitého schodiště až do mého pokoje. Teď už to byla jen prázdná místnost, ani žádné krabice. Většinu mých věcí odvezli a mně zůstal jen batoh a rozložená deka uprostřed místnosti. Na hromadu jsem přihodila sportovní tašku, již jsem přinesla s sebou, a posadila se na zem do tureckého sedu.
Dům byl neobvykle tichý a venku se stmívalo. Na chvíli jsem zavřela oči a vyzkoušela jedno z těch dechových cvičení, která se doporučovala na kurzech s příhodným názvem Ovládej své pravé já, jež jsem absolvovala jen několikrát předtím, než trenér Collagan zjistil, že snaha o pravidelné hluboké dýchání a sezení v tureckém sedu zrovna příliš nenapomáhá k mému klidnému rozpoložení. Mnohem více mi vyhovovalo, když jsem mohla nahromaděnou energii vybít na boxovacím pytli nebo alespoň jakoukoli jinou činností, která způsobila, že jsem cítila každý sval.
Tu možnost jsem ve svém prázdném pokoji neměla. Schoulila jsem se na bok a dívala se z okna. Poslední noc tady. Doopravdy se to děje. Páteří mi projel slabý záchvěv při představě, že jsem tak blízko od toho, abychom odsud odjeli. Připravovala jsem se na odchod již dlouho. Spousta tréninku a učení o tom, jak je důležité zůstat před lidmi v utajení. Jak nevyvolat chaos a strach, protože strach z neznámého patřil k lidem už odpradávna.
Dokazovalo to několik historických událostí, stejně tak jako byly důkazem i přísně střežené dokumenty ukryté v hlubinách archivu Soulcity. Neměla bych o nich vědět, ale můj otec sloužil v ochranné jednotce Soulcity a dříve si svou práci občas nosíval domů. Dodnes se mi v hlavě uchovala vzpomínka na dokument v červených deskách, který obsahoval fotografii těla muže, jenž byl zastřelen za bílého dne, a to jen kvůli tomu, že ve službě odhalil své druhé já. Zaplatil vysokou daň za to, že jen uklouzl na hraně sebeovládání.
Ta fotografie byla měsíce středobodem mých nočních můr. Tehdy mi došlo, že ne všichni lidé jsou dobří a že odhalení může znamenat smrt.
INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, září 2019
Vazba: vázaná
Počet stran: 328
Cena: 299 Kč