Karin Tidbecková: Amatka

Ukázky z knih / 23.10.2018 /

Surrealistický románový debut zasazený do světa, který je stvořen a udržován jazykem, navazuje na literární odkaz Margaret Atwoodové a Ursuly K. Le Guinové. Amatka je podmanivý a velmi originální román o svobodě, lásce a tvořivosti vyprávěný strhujícím a neotřelým literárním hlasem.

ANOTACE:
Informační referentka Vanja je ze svého rodného Essre vyslána do chladné, nehostinné kolonie Amatka, aby tam pro svého zaměstnavatele shromáždila informace o hygienických návycích tamějších obyvatel. Ihned po příjezdu vycítí, že v Amatce se děje něco podivného: místní se chovají zvláštně a správa kolonie pečlivě sleduje, zda se někdo nezapojuje do podezřelých aktivit.

Vanja má v plánu zdržet se tu jen několik týdnů. Zamiluje se však do své spolubydlící Niny a pobyt v kolonii si prodlouží. Když narazí na neklamné známky toho, že Amatce hrozí zkáza, a zjistí, že vedení kolonie před občany tyto informace tají, pustí se na vlastní pěst do velmi riskantního zkoumání.

Ve světě, který stvořila Karin Tidbecková, je každý podezřelý, nikdo se nemůže cítit v bezpečí a na nic se nelze spolehnout – dokonce ani na jazyk nebo na samotnou hmatatelnou realitu.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

vlak

Jediným pasažérem automatického vlaku směřujícího do kolonie Amatka byla Brilarsova Vanja Essre Dvě, informační referentka společnosti Esserská hygienická služba. Jakmile vystoupala po schůdcích, dveře se za ní samy zavřely a vlak se dal s trhnutím do pohybu. Vanja pevněji sevřela svou brašnu i kufřík s psacím strojem a velký kufr dostrkala nohou za posuvné dveře. Panovala za nimi neproniknutelná tma. Šmátrala rukou po stěně, dokud nenahmátla vypínač. Prostor vagonu zalilo slabé nažloutlé světlo.

Úzký železniční vagon byl skoro prázdný: stěny lemovaly palandy potažené koženkou a nad nimi police na zavazadla plné polštářů a složených dek. Police byly tak široké, že v případě potřeby se dalo spát i na nich. Vagon byl vyrobený v době osidlování a určený pro přepravu Průkopníků směřujících do nových oblastí; teď byla jeho kapacita nesmyslně předimenzovaná.

Vanja nechala zavazadla u dveří a vyzkoušela postupně několik sedadel. Všechna byla stejně tvrdá a nepohodlná. Potah působil na pohled hladce, přitom na dotek byl nepříjemně drsný. Nakonec si vybrala sedačku v pravém zadním rohu, blízko společné kuchyňky a s dobrým výhledem na zbytek vagonu. Leccos jí tu připomínalo společnou ložnici v Dětském domě 2, kde před tolika lety spávala: stejné omyvatelné matrace, na nich stejná prostěradla a nad tím vším stále tentýž odér lidských těl. Chyběla jen ta spousta dětí a štěbetání jejich hlasů.

Prohlédla si nevelkou kuchyňku. Po pravé straně bylo jediné okno v celém vagonu, nízké a protáhlé, se zaoblenými rohy a stahovací roletou. Při bližším prozkoumání se ukázalo, že nejde o normální okno, ale o bílý monitor, který se rozsvěcel a zhasínal stisknutím tlačítka. Zřejmě sloužil jako náhražka denního světla. Pod monitorem byl k podlaze přišroubovaný stůl a čtyři židle. V první ze dvou vysokých skříněk naproti se skrývala miniaturní toaleta s umývadlem, ve druhé spíž se sterilovanými potravinami a s čerstvou kořenovou zeleninou. Vše bylo popsáno výraznými, uklidňujícími písmeny: umývadlo, spíž, stůl. Byl tu cítit slabý závan splašků, který pocházel buď z toalety, nebo z cisteren v přední části vlaku.

Vanja si donesla kufr a rozepnula přezky. Zdálo se, že jedna z nich se brzy utrhne. Kufr dostala od někoho, kdo ho také po komsi zdědil, a tak dál a tak dál. Každopádně se zdálo, že už dlouho nevydrží: označení kufr bylo téměř nečitelné. Mohla samozřejmě písmena obtáhnout, aby se zavazadlo nerozpustilo, otázkou však bylo, jestli se mezitím stejně nerozpadne věkem. Opravdu už by ho měla dát k likvidaci.

„Kufr,“ zašeptala Vanja, aby ho alespoň ještě chvíli udržela pohromadě. „Kufr, kufr.“

Sklopila opěradlo na spodní sedačce, aby si mohla lehnout, vytáhla z kufru své vlastní povlečení a ustlala si. I povlečení bude brzy potřebovat znovu označit.

Sterilované potraviny, které našla ve spíži, byly zjevně určené ke konzumaci za studena. Vanja našla lžíci a jednu z konzerv otevřela. Podle informací na obalu měla obsahovat „dušený pokrm s mykoproteinem“; šlo o nevýraznou pastovitou hmotu, která se lepila na patro. Vanja dokázala sníst jen polovinu, zbytek vrátila do spíže. To zelenina byla čerstvá a chutnější. Nakrájela si na malé kousky tuřín a pomalu ho sežvýkala.

Vagon se jemně kolébal a zpod podlahy k Vanje doléhalo rytmické dunění, takže vlak musel být v pohybu. Jakou rychlostí jel, se nedalo odhadnout. Okenní monitor ztmavl. Vanja se podívala na zápěstí. Druhý ukazatel na jejích hodinkách se zasekl u jedničky, kde sebou cukal na místě. Zapomněla, že podle instrukcí měla hodinky odevzdat na nádraží. Dívat se na ně během jízdy nebyl dobrý nápad. Mechanické věci – pokud nebyly vyrobené z dobrých materiálů – mezi koloniemi občas nefungovaly správně. Vlak byl samozřejmě bezpečný, ale o hodinkách to platit nemuselo. Vanja si je sundala a schovala je do kapsy.

Vrátila se z kuchyňky do obytného prostoru vagonu a převlékla se do spacího oděvu. Už zase jí začínal být velký. Prsa měla povislá, na břiše místo obvyklého tukového faldíku jen záhyb kůže a povolených svalů, nohy ztratily dřívější pevnost. Věděla, že i v obličeji je pohublá a bledá, bronzový nádech její pleti zežloutl a splynul s matným odstínem jejích očí a vlasů v nevýraznou škálu hnědí. Vypadala starší, než byla. Její nadřízená, Illasova Öydis, o ni projevovala přehnanou starost. Máš důležitý úkol, zdůrazňovala jí, budeš na něj mít dost času. Nemusíš spěchat. Skutečně to byl důležitý úkol, k jehož splnění dostala požehnání výboru. Byla koneckonců první, kdo se do něčeho takového pustil.

Stropní světlo nechala rozsvícené a zachumlala se do deky. Všichni věděli, že tam venku není nic než pustá step: vlnící se tráva, pár pahorků a skalnatých hřebenů. Chybějící okna byla čistě bezpečnostní opatření. Doufala, že houpání vlaku ji ukolébá. V rohu vagonu by se měla cítit bezpečně, ale nebylo tomu tak. Stěny jí připadaly příliš tenké, mezi ní a neviditelnou krajinou, kterou projížděla, byla jen křehká skořápka.

 

první týden

prvoden

Když vlak zpomaloval u betonové nádražní budovy na okraji kolonie Amatka, stála už Vanja u dveří vagonu. Amatka vypadala menší než Essre, řada věcí ale působila povědomě: nízké šedé krychle a kvádry domů byly rozmístěné v soustředných kruzích kolem centrální budovy, od níž se rozbíhalo osm ulic směrem k vnějšímu okraji kolonie tvořenému kupolovitými skleníky. Za nimi jen žlutavá šeď nekonečné tundry.

Její kufr s žuchnutím dopadl na nástupiště. Vystoupila z vlaku a zachvěla se. Bylo tu sychravo a o poznání chladněji než v Essre. Opodál čekala skupina dělníků, aby vyložili dva nákladní vagony připojené na konci vlaku a naložili do nich palety a pytle, které stály pečlivě vyrovnané na peroně.

Podél vlaku se k Vanje blížila žena v modré kombinéze a bundě. Zpod černé čepice se jí kroutily pramínky kaštanových vlasů. Byla tak o půl hlavy vyšší než Vanja, zhruba stejně stará, zelenooká.

„Vítám tě v Amatce. Ulltorsova Nina Čtyři.“ Když se usmála, odhalila malou mezírku mezi předními zuby.

Vanja se chopila její napřažené dlaně. „Brilarsova Vanja Essre Dvě.“

Nástupištěm se šířil odporný zápach. Dělníci začali z jednoho z nákladních vagonů vykládat veliké sudy se splašky.

Nina sledovala Vanjin pohled. „To je pro pěstírnu hub. Posíláte nám splašky a odvážíte si místo nich houby. To je praktické, ne?“ ušklíbla se.

„Ano, jistě,“ odkašlala si Vanja.

Nina se usmála. „Tak pojď, vyrazíme. Není to daleko.“ Jednou rukou zvedla Vanjin kufr. „Doma se seznámíš s ostatními.“

Nina celou cestu z nádraží do centra kolonie nezavřela pusu. Vyprávěla, jak je nadšená z toho, že jim přidělili podnájemnici. Bylo to poprvé, co jejich domácnost vylosovali v loterii solidarity. A vzhledem k tomu, že do Amatky jezdilo tak málo návštěvníků, jednalo se o mimořádnou událost. Vanja spolkla nezdvořilou otázku, jak se kolonie členům domácnosti za ubytování podnájemníka odmění, ale Nina jí to stejně prozradila: dostanou mimořádné volno.

„Je skvělé, že jsi nám dala vědět tak dopředu. Díky tomu jsme stihli připravit tvůj pokoj,“ dodala.

Vanja překvapeně zamrkala. „Celý pokoj? Ale proč?“

„Je už dlouho prázdný,“ pokrčila Nina rameny. „Olof, ten člověk, co tam bydlel před tebou, se před rokem odstěhoval.“

„V Essre jsme na pokojích po dvou. Někdy dokonce po třech.“

„Tady už nějakou dobu scházejí lidi.“

„Scházejí tu lidi? O tom jsem nikdy neslyšela. Jak to?“

Nina na okamžik pevně stiskla čelisti a pak ze sebe vychrlila odpověď, která působila dost naučeně. „Došlo k nehodě. Přišli jsme o sto našich členů. Stalo se to už před časem, pomalu se z toho vzpamatováváme, ale výbor rozhodl, že o tom nebudeme mluvit. Říkám ti to jen proto, abys věděla. A víc to nemá smysl rozebírat.“

Nina se odmlčela. „Textilní dílna,“ řekla pak a ukázala na nejbližší budovu.

„Textilní dílna,“ zopakovala Vanja automaticky.

Minuly skleníky a teď procházely okruhem tvořeným mírně zakřivenými přízemními budovami s malými okny a širokými vraty. Na jejich fasádách byla černým hranatým písmem pečlivě uvedena jejich jména a funkce. „Třídírna zeleniny,“ pokračovala Nina a ukázala na další budovu.

„Třídírna zeleniny.“

„Továrna na výrobu léčiv.“ Ta byla o něco menší než ostatní.

„Továrna na výrobu léčiv.“

Opravna, tiskárna, papírna. Nina na každou z nich ukázala, jednu po druhé pojmenovala a Vanja její slova opakovala. Továrny byly menší než v Essre, ale zdály se lépe udržované. Slova, jimiž byly označené, vypadala jako čerstvě namalovaná.

Ulice zely prázdnotou. Těch několik lidí, které míjely, mělo zjevně naspěch a kromě Ninina hlasu nebylo kolem nic slyšet. Vanja se zastavila a vytáhla z kapsy své hodinky.

„Kolik je hodin?“

„Deset třicet.“

Hodinky stále šly. Jen se buď o šest hodin zpozdily, nebo předešly. Vanje se podařilo zkřehlými prsty čas seřídit a nasadit si hodinky na zápěstí. Stáhla si rukávy přes dlaně a znovu popadla kufřík s psacím strojem.

Opustily okruh továren a vstoupily do rezidenčního okruhu sestávajícího z třípatrových domů oddělených úzkými uličkami. V přízemí nejbližší budovy zahlédla Vanja za oknem dva muže u dřezu, jeden umýval nádobí a druhý ho utíral.

Nina tím směrem ukázala. „Kuchyně jsou v přízemí, jak vidíš, koupelny taky. Ve dvou horních podlažích je vždycky po třech pokojích.“

Vanja přikývla. „Kuchyně a koupelny jsou v přízemí, v horních podlažích je vždy po třech pokojích.“

„Ve dvou horních podlažích,“ opravila ji Nina.

„Omlouvám se. Ve dvou horních podlažích. Ve vlaku jsem toho moc nenaspala.“

Nina ji poplácala po rameni a ukázala k dlouhému dětskému domu, který bylo vidět o kus dál v oblouku obytné zástavby. Pokračovaly směrem do centra, až došly k vnitřnímu okruhu. Celou čtvrtinu jeho obvodu zabírala klinika, vedle níž vypadaly ostatní budovy maličké. Uprostřed kruhového náměstí čněla vysoká věž, o níž se Nina nemusela vůbec zmiňovat. Vanja přesně věděla, co to je: úřad komuny.

Nina postupně ukázala na jednotlivé obchody – lékárna, potraviny, oděvy, nářadí, domácí potřeby, smíšené zboží.

„Kreditovou knížku sis přivezla, viď?“

Vanja vytáhla z náprsní kapsy větrovky malý zelený sešitek. Byl z dobrého papíru z recyklované celulózy, ještě ze starého světa. Osobní doklady byly příliš důležité na to, aby se vyráběly z mykopapíru. „Na příští měsíc jsem dostala kredit navíc. A extra kredit na rekviziční nákupy.“

„Na co?“

„Na nákupy materiálu pro naši společnost. Abych si mohla opatřit věci pro svou studii. Pro splnění svého úkolu.“

Nina se poškrábala na bradě. „Víš, nám vlastně nikdo neřekl, co tu přesně budeš dělat.“

„Jsem informační referentka.“ Vanja sešitek zase schovala. „Mým úkolem je zjistit, jaké hygienické produkty tady lidé používají. Mýdlo a tak podobně. Aby moje firma věděla, jaké výrobky tu má zkusit uvést na trh.“

„Hm,“ řekla Nina zamyšleně, „podle mě se tu používají hlavně vlastní produkty komuny. Nevím, jak je to v Essre, ale tady se poté, co povolili soukromou výrobu, nic moc nezměnilo. Zdejší lidi mají rádi to, co dobře znají. Ale proč jsi kvůli tomuhle musela přijet až sem? Copak v Essre tyhle věci už dávno nevědí?“

Vanja zavrtěla hlavou. „Vedení zřejmě ano. Ale získat od nich tahle fakta trvá strašně dlouho, musí se vyplnit spousta formulářů. Nových firem je dnes hodně. A moje nadřízené nezajímají jen čísla. Chtějí vědět, co lidem víc vyhovuje. Proto jsem tady.“

„Kolik vás pracuje tam, odkud jsi?“

„Jsem ze společnosti Esserská hygienická služba. Stačí, když budeš říkat EHS.“

„Tak kolik vás je v té EHS?“

„Dvacet, ale já jsem první, kdo se v rámci toho nového programu vydal mimo Essre.“

„Páni,“ vydechla Nina. „A to všechno jen proto, abys nás přesvědčila, že máme utrácet naše kredity za vaše mýdlo?“

„Ano.“

„Ale proč? Co je na něm zvláštního?“

„Nevím,“ odpověděla Vanja. „Třeba to, že je nové.“

„No, nejsem si jistá, jestli nové věci jsou vážně tak skvělé,“ prohlásila Nina. „Už jsme tu.“

Prošly centrem a zamířily k obytným domům na druhé straně kolonie. Nina zahnula do jedné z uliček mezi domy a otevřela třetí dveře napravo, na kterých stálo domácnost číslo 24. V malé předsíni odložila kufr a otevřela dveře vedoucí do kuchyně.

Kuchyně s jídelnou byla vybavená jen nejnutnějším zařízením a měla dvě malá okna. Pod tím, které vedlo na ulici, stál sporák a kuchyňská linka s policemi a dřezem. V rohu vrčela malá lednice. Vedle ní vysoká spíž bez dvířek, v níž byly srovnané plechovky a pečlivě zavřené sáčky. Působilo to omšele, ale všechno bylo svědomitě označené. Vanja si vzpomněla na svou vlastní kuchyni, kde byla označení vybledlá a zašlá, ne jako tady. Podlouhlý jídelní stůl u zdi proti dveřím pokrýval světle žlutý ubrus, který uprostřed vší té šedi téměř zářil.

U dřezu stál hubený muž ve flanelové košili zastrčené do zelených kalhot s laclem a v ruce držel kouřící hrnek. Odložil ho na linku, aby se s Vanjou přivítal.

„To je Jonidsův Ivar,“ představila ho Nina. „Ivare, to je Brilarsova Vanja.“

„Vítej u nás.“ Ivarova dlaň byla suchá a jeho stisk jemný. Oči měl zarudlé. „A rovnou se rozloučím. Musím na směnu.“

Prošel kolem Niny, která ho pohladila po zádech, a vyšel do předsíně.

„Tak to byl Ivar,“ řekla Nina, když se za ním zavřely dveře. „Pracuje v pěstírně hub. Je hodný. Jen toho moc nenamluví.“

„A ty do práce nemusíš?“

„Dostala jsem den volna. Takže kdybys chtěla něco ukázat nebo někam zavést, stačí říct. Pokud ne, budu si nejspíš ve svém pokoji číst.“

Pak jí ukázala, kde co v kuchyni najde, a řekla jí, jak to chodí. Bylo to stejné jako u Vanji doma: jednotliví členové domácnosti se střídali v nákupech podle seznamu visícího na dveřích lednice. Za kuchyní se nacházela koupelna. Pak Nina vzala Vanju zpátky do předsíně a po úzkém schodišti ji vedla k pokojům. Na dveřích v prvním patře stálo: dveře. zde bydlí sarolsova ulla tři.

„Tady bydlí Ulla,“ řekla Nina. „Dřív pracovala jako lékařka.“

„To má celé patro pro sebe?“

„Nejspíš ti to připadá zvláštní, ale ano, má.“

„Aha,“ podivila se Vanja.

„Každý den k ní zajdeme, projdeme pokoje a všechno označíme. Budeme moc rádi, když nám s tím pomůžeš. Ulla už je trošku senilní, ale moc hodná.“ Nina pokračovala po schodišti nahoru. „Jedinou další možností by bylo nechat některé domy prázdné.“

Vanjin pokoj měl standardní rozměry, byl ale zařízený jen pro jednoho. U zdi proti dveřím stála postel s vysokou matrací a velkým úložným prostorem pod ní. V nohách postele byla pečlivě složená prošívaná peřina, polštář a chatrné povlečení. Pod oknem byl místo druhé postele stolek s židlí a vedle dvě skříňky, které měla mít Vanja celé pro sebe.

Nina postavila kufr k posteli. „Nechám tě, aby sis vybalila.“ Pak odešla do svého pokoje, který byl hned vedle.

Vanja odložila brašnu i kufřík s psacím strojem a obešla pokoj. Dotýkala se všech předmětů v něm a nahlas četla jejich označení. Když s tím byla hotová, vytáhla z kufříku těžký psací stroj, postavila ho na stůl a vedle něj z brašny vyskládala desky, papíry a poznámkové bloky. Nakonec vybalila věci z kufru: prostěradlo, které rovnou použila, a pak ručník, spací oděv, několik kusů spodního prádla, kalhoty, svetry a montérky. Všechno to naskládala do jedné ze skříněk. Kufr se krásně vešel pod postel. Po chvíli přemýšlení si na sebe vzala ještě jedny kalhoty a ten nejtlustší svetr, který měla. O moc tepleji jí ale nebylo.

„Potřebuješ pořádné oblečení.“ Nina se vrátila a teď se opírala o rám jejích dveří.

Vanja si svetr, pod nímž se jí nepříjemně shrnovala košile, stáhla přes boky. „To je pravda. Ale nevím, co přesně budu potřebovat. To je tu pořád taková zima?“

„Jo.“

„A dá se na to zvyknout?“

Nina se ušklíbla a zavrtěla hlavou. „Kdepak. Ale člověk se rychle naučí, jak se správně obléct.“ Odlepila se od dveřního rámu a vrátila se do svého pokoje.

Vanja se posadila ke stolku, odklopila víko psacího stroje a založila do něj čistý list papíru. Udeřila do každého písmene i číslice na klávesnici a nahlas je přečetla, aby měla jistotu, že stroj bude fungovat.

Ozvalo se zaklepání a vstoupila Nina s listem papíru v ruce.

„Na,“ řekla, „sepsala jsem seznam oblečení, které tady budeš potřebovat. Abys věděla, co si máš koupit.“

Vanja rychle seznam prolétla. „Čepice na spaní?“

„V noci bývá ještě chladněji.“

Vanja jí poděkovala a vrátila se k psacímu stolu, aby si roztřídila písemnosti. Po chvíli si vzala z postele deku a zabalila se do ní, takže jí koukaly jen ruce a hlava. V domě nebylo o mnoho tepleji než venku.

Jejím úkolem bylo zjistit pro EHS vše o hygienických návycích a potřebách obyvatel Amatky. Nic víc jí neřekli. Když se Vanja ptala po podrobnějším zadání, její nadřízená, Öydis, jen pokrčila rameny.

„Nikdy předtím jsme nic podobného nedělali, Vanjo. Nikdo ještě nic takového neudělal. Jsme průkopníci, chápeš? Jako naši předkové. A ty, Vanjo, máš tu čest být průkopníkem tohoto projektu. Máš pro to veškeré předpoklady. Jsem si jistá, že to zvládneš skvěle.“

Vanja stále úplně nechápala, proč by zrovna ona měla být pro tenhle úkol ta pravá. Öydis zmínila něco o její „rozvážnosti“. Vanja však měla podezření, že za tím vším vězely Ärniny přesvědčovací schopnosti. Ärna jí několikrát řekla, že by jí prospěla změna prostředí, a nakonec jí takovou změnu zřejmě zařídila. Prostě typická starší sestra. Protekce pro příbuzné se sice v zásadě netolerovala, ale Ärna se v rámci EHS skutečně rychle vypracovala a nějak se jí podařilo sehnat tam Vanje místo.

Vanja položila na stůl dvoje desky a vytáhla z brašny tlustou fixu. Na jedny z desek napsala obsah: zprávy a na druhý obsah: poznámky. Pak vzala do ruky poznámkový blok a zalistovala jím. Byl z mykopapíru, lesklého a vonícího novotou, v pravém spodním rohu každého listu bylo vytištěné datum, dokdy vydrží. Než zápisníku vyprší trvanlivost a bude nutné ho dát k likvidaci, bude mít Vanja dost času, aby ho zaplnila a podstatné pasáže přepsala.

Měla za úkol jednou týdně podávat zprávy. Vzala do ruky tužku, vyšla do chodby a zaťukala na Nininy dveře.

Zpráva 1

Následující poznámky shrnují závěry mého prvního rozhovoru s členkou hostitelské domácnosti, Ulltorsovou Ninou Amatka Čtyři.

Domácnost tvoří tři osoby: Nina, Jonidsův Ivar Čtyři (zemědělský technik) a Sarolsova Ulla Tři (lékařka v penzi). Nině je 34 let a pracuje jako zdravotnice na klinice kolonie Amatka. Sdělila mi, že Ivarovi je 32 let a pracuje jako zemědělský technik v pěstírně hub. Oba byli vychováni v Amatce v Dětském domě 4. Zplodili spolu dvě děti, Ninivsovu Toru Čtyři a Ninivsovu Idu Čtyři, kterým je osm, respektive šest let. Dívky žijí v Dětském domě 4 a domácnost navštěvují o víkendech.

Přístup k hygieně je v Amatce trochu jiný než v Essre, což je dáno zdejším chladem a podmínkami, které s tím souvisejí. Každá domácnost má omezený příděl teplé vody, který je většinou tak malý, že vystačí k naplnění pouze jedné vany. Z tohoto důvodu se členové domácnosti zpravidla koupou koordinovaně. Nina uvádí, že členové této domácnosti se koupou jednou týdně až jednou za deset dní. Jinak se myjí pouze žínkou. Nina mi rovněž sdělila, že mýdlo, které běžně používají, se vodou a žínkou obtížně oplachuje.

Pokud jde o hygienické produkty, domácnost používá výhradně standardní výrobky komuny. Nina zjevně není nakloněna tomu, aby se používaly produkty odjinud. Zastává názor, že je třeba držet se základního standardu, ale detailněji o tomto tématu diskutovat nechce.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Kniha Zlín, říjen 2018
Překlad: Lukáš Novák
Vazba: vázaná
Počet stran: 240
Cena: 249 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít