Marie Rutkoski: Kletba vítězů

Ukázky z knih / 21.9.2018 /

Některá vítězství stojí víc než jen velký balík peněz…
Jako dcera generála Valoriánské říše má Kestrel dvě možnosti – přidat se k armádě, nebo se vdát. Jenže ona nechce ani jedno. Když na trhu s otroky koupí muže, jehož hrdost ji na první pohled učaruje, netuší, že následky tohoto rozmaru ji budou stát hodně.

 

ANOTACE:
Jako dcera mocného valoriánského generála si Kestrel užívá bezstarostného života. Její osmnácté narozeniny se ale blíží a ji čeká zásadní rozhodnutí: buď se přidá k armádě, nebo se vdá.

Když jednoho dne míjí na trhu místo, kde právě probíhá prodej otroků, upoutá její pozornost mladík hrdě vzdorující ponížení, kterému je vystaven. Kestrel se impulzivně pustí do dražby a vyhraje. Vítězstvím však na sebe přivolá kletbu, jejíž následky ji budou stát mnoho.

Zakázané přátelství, které mezi nimi záhy vznikne, se stane nebezpečným nejen pro ně, ale i pro celou zemi. Kestrel – představitelka silného národa dobyvatelů a válečníků, a Arin – otrok z pokořeného národa Herranů, se totiž stanou důležitými figurkami ve vysoké politické hře plné intrik, tajemství a zrady…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Neměla jsem se nechat zlákat, honilo se Kestrel hlavou, zatímco sbírala stříbro od námořníků z improvizovaného herního stolku zřízeného v koutku tržnice.

„Nechoď ještě,“ přemlouval ji jeden z hráčů.

„Zůstaň,“ ozval se další, ale to už měla pevně utažené šňůrky sametového měšce, co jí visel na zápěstí. Slunce na obzoru kleslo níž a barvilo vše do odstínů karamelu, což znamenalo, že hrála karty dost dlouho na to, aby si jí všiml někdo, kdo něco znamenal.

Někdo, kdo by to na ni pověděl otci.

Karetní hry ji navíc ani tolik nebavily. Stříbro, které vyhrála, by ani zdaleka nepokrylo cenu jejích hedvábných šatů, teď potrhaných o dřevěnou bednu plnou třísek, na které seděla. Ale námořníci byli mnohem záludnější soupeři než běžná šlechta. Karty obraceli divoce a lstivě, nadávali, když prohrávali, nadávali, když vyhrávali, a o poslední stříbrný svorník by obrali i svého nejlepšího přítele. A švindlovali. To jejich švindlířství se Kestrel obzvlášť zamlouvalo. Nebylo pak vůbec snadné je porazit.

Usmála se, a byla pryč. Úsměv na rtech jí ale brzy povadl. Ta hodina vzrušujícího hazardu ji měla přijít draho. Nebyly to však ani hazardní hry, ani společnost námořníků, co by jejího otce rozlítilo. Kdepak, generál Trajan by se zajímal jen o to, proč se jeho dcera po městské tržnici potuluje sama.

Podle všeho se o to ostatní lidé zajímali také. Viděla jim to na očích, když se proplétala mezi stánky plnými rozbalených pytlíků s kořením, jehož vůně se mísila se slaným vzduchem vanoucím z nedalekého přístavu. Když kolem nich Kestrel procházela, v duchu hádala, která slova se lidé neodvažují ani zašeptat. Nahlas samozřejmě neřekli nic. Dobře věděli, co je zač. A ona zase dobře věděla, co mají na jazyku.

Kdepak má lady Kestrel doprovod?

A když už ji na tržnici nemohl doprovodit nikdo z přátel ani z rodiny, kdepak jsou její otroci?

Pokud šlo o otroky, ty zanechala ve svém sídle. Nepotřebovala je.

A pokud šlo o to, kde se zrovna nachází její doprovod, to by Kestrel také ráda věděla.

Jessa se někam zatoulala, když si prohlížela zboží v tržnici. Naposled ji Kestrel viděla, jak krouží mezi stánky jako nektarem opilá včelka. Její světle plavé vlasy se v letním slunci zdály být skoro bílé. Přísně vzato by z toho Jessa mohla mít úplně stejné potíže jako Kestrel. Nebylo totiž dovoleno, aby se mladá valoriánská dívka někde potloukala samotná. Pokud tedy nebyla členkou armády. Rodiče však Jessu slepě zbožňovali a jejich představy o poslušnosti se ani zdaleka nepodobaly těm, které prosazoval nejvyšší generál valoriánské armády.

Kestrel se po své kamarádce rozhlížela mezi stánky tak dlouho, až konečně zachytila odlesk jejích blonďatých copů, upravených podle nejnovější módy. Jessa se bavila s prodavačkou šperků, která jí před očima mávala náušnicemi. Průsvitné zlaté kapičky se blyštěly v záři slunce.

Kestrel přišla o kus blíž.

„Topaz,“ říkala právě postarší žena Jesse. „Krásně ta vaše hnědá očka rozzáří. A jen za deset svorníků.“

Kolem úst se prodavačce zračila jistá neoblomnost. Kestrel se střetla pohledem s jejíma šedýma očima a všimla si, že prodavaččina vrásčitá kůže je léty práce pod širým nebem opálená dohněda. Byla herranské národnosti, ale značka, kterou měla vypálenou na zápěstí, svědčila o tom, že dostala svobodu. Kestrel zauvažovala nad tím, čím si ji asi vysloužila. Otroků osvobozených majiteli bylo totiž pramálo.

Jessa zvedla oči. „Podívej, Kestrel,“ vydechla. „Nejsou ty náušnice dokonalé?“

Kdyby jí váha stříbra v měšci tolik netížila zápěstí, možná by Kestrel neřekla nic. Kdyby kromě mincí na zápěstí netížil její srdce strach, možná by si dvakrát rozmyslela, co poví. Místo toho ale vyhrkla to, co byla očividně pravda. „Vždyť nejsou z topazu. Jsou skleněné.“

Najednou jako by se ocitly v bublině ticha. Rozpínala se dál a dál a byla čím dál tím tenčí a průsvitnější. Lidé okolo měli uši nastražené. Náušnice se ve vzduchu rozechvěly.

To proto, že se rozechvěly prodavaččiny kostnaté prsty.

To proto, že ji Kestrel právě obvinila, že se snaží ošidit Valoriánku.

A co by se dělo dál? Co by se stalo kterémukoli Herranovi, kdyby byl na místě té prodavačky? Čeho by se okolní lidé stali svědky?

Na místo by jistě přivolali městskou stráž. Žena by tvrdila, že je nevinná, ale marně. Za staré ruce by ji přivázali ke kůlu a bičovali by ji tak dlouho, dokud by zeminu tržnice nezbarvila její krev.

„Ukažte,“ řekla Kestrel povýšeně, protože chovat se povýšeně uměla na výbornou. Natáhla se pro náušnice a předstírala, že si je důkladně prohlíží. „Á, zdá se, že jsem se spletla. Skutečně jsou z topazu.“

„Jsou vaše,“ zašeptala prodavačka šperků.

„Nejsme žádná chudina. Nemáme zapotřebí přijímat dary od někoho, jako jste vy.“ Kestrel vyskládala mince ženě na stůl. Bublina ticha praskla a nakupující se vrátili k debatám o zboží, které jim zrovna padlo do oka.

Kestrel podala náušnice Jesse a odvedla ji pryč.

Jak kráčely, zkoumala Jessa jednu z nich a v ruce s ní pohupovala jako s malinkým zvonečkem. „Takže jsou vážně opravdické?“

„Ne.“

„Podle čeho to poznáš?“

„Jsou úplně průzračné,“ řekla Kestrel. „Bez chybičky. Deset svorníků by bylo za tak kvalitní topaz příliš málo.“

Jessa mohla poznamenat, že za sklo je deset svorníků naopak až příliš mnoho. Místo toho jen opáčila: „Herrané by určitě řekli, že bůh lží tě musí milovat. Hned máš ve všem jasno.“

Kestrel si vybavila zděšený výraz v očích prodavačky. „Herrané jsou nenapravitelní pohádkáři.“ Byli to snílci. Její otec vždycky říkal, že proto bylo tak snadné si je podrobit.

„Ale pohádky má každý rád,“ odvětila Jessa.

Kestrel se zastavila, aby vzala náušnice Jesse z ruky a zastrčila jí je do uší. „Tak si je příště vezmi do společnosti. Navykládej všem, že jsi za ně zaplatila nějakou nehoráznou částku, a uvidíš, že ti uvěří a budou je mít za pravé šperky. Copak to není smysl pohádek – udělat ze skutečnosti lež, a ze lži zase skutečnost?“

Jessa se usmála a zavrtěla hlavou ze strany na stranu, aby se náušnice zatřpytily. „Co myslíš? Jsem krásná?“

„Blázínku. To víš, že jsi.“

Vedení se ujala Jessa a protáhla se za stůl s mosaznými miskami plnými práškových barev. „Taky ti na oplátku něco koupím,“ prohodila.

„Já mám všechno, co potřebuji.“

„Mluvíš jako nějaká stařena! Jeden by si málem myslel, že ti je sedmdesát, a ne sedmnáct.“

Dav nakupujících teď zhoustl a zaplnil se zlatavými valoriánskými rysy. Jejich vlasy, pleť i oči – to vše v odstínech od světle plavé až po barvu medu. Ojedinělé tmavší hlavy patřily dobře oděným domácím otrokům, kteří tu byli se svými pány a drželi se v jejich těsné blízkosti.

„Netvař se tak ztrápeně,“ řekla Jessa. „Pojď, najdu ti něco, co tě rozveselí. Třeba náramek?“

To však Kestrel jen připomnělo prodavačku šperků. „Měly bychom se vrátit domů.“

„Tak nějaké noty?“

Kestrel zaváhala.

„Ha! Takže noty,“ rozhodla Jessa. Chytila Kestrel za ruku. „Pevně se drž.“

Tohle byla stará známá hra. Kestrel zavřela oči a nechala Jessu, aby ji za sebou táhla po slepu. Ta se rozesmála. Kestrel to nedalo a hned se smála také, tak jako před lety, když se potkaly poprvé.

Generálovi tehdy s truchlením jeho dcerky došla trpělivost. „Tvoje matka je po smrti už půl roku,“ řekl jí. „To je dostatečně dlouhá doba.“ Nato pozval senátora ze sousedního sídla, aby přivedl na návštěvu jeho dceru, tehdy také osmiletou. Muži se odebrali dovnitř sídla a dívky nechali venku. „Hrajte si,“ nařídil jim generál.

Jessa něco brebentila, ale Kestrel si jí nevšímala. Nakonec toho Jessa nechala a řekla: „Zavři oči.“

Kestrel to se zvědavostí udělala.

Jessa ji popadla za ruku. „Pevně se drž!“ Řítily se přes generálovy travnaté pozemky, zakopávaly a padaly a řehtaly se ostošest.

Teď dělaly to samé, jen s tím rozdílem, že se na ně ze všech stran tlačili lidé.

Jessa zpomalila. Potom zastavila úplně a povzdechla si. „Ale ne.“

Kestrel otevřela oči.

Dostaly se až k po pás vysokým dřevěným zátarasům, které se tyčily kolem arény pod nimi. „Přivedla jsi mě sem?“

„To jsem nechtěla,“ vysvětlovala Jessa. „Zaujal mě klobouk nějaké paní – vědělas, že klobouky jsou teď v módě? – a tak jsem se jí držela, abych si ho mohla lépe prohlédnout a…“

„A dovedla jsi nás na trh s otroky.“ Dav za nimi zhoustl, plný hluku a netrpělivého očekávání. Brzy se měla konat dražba.

Kestrel ustoupila o krok dozadu. Patou zavadila o něčí prsty a uslyšela tlumené zaklení.

„Teď už se odsud nedostaneme,“ konstatovala Jessa. „Budeme tu muset zůstat, dokud nebude po dražbě.“

Před zátarasy, které se stáčely do širokého půlkruhu, se shromáždily stovky Valoriánů. Všichni v davu byli oděni do hedvábí a každý měl na boku řemínkem připásanou dýku. I když některým – kupříkladu Jesse – sloužila spíše jako ozdoba než jako zbraň.

Aréna pod nimi byla prázdná, až na velký dřevěný dražební podstavec.

„Aspoň máme dobrý výhled,“ pokrčila Jessa rameny.

Kestrel si byla jistá, že Jessa chápe, co se před chvílí na tržnici událo. Určitě ví, proč se její kamarádka nechala tak hlučně slyšet, že ty skleněné náušnice jsou z topazu. Musela rozumět i tomu, proč za ně pak Kestrel zaplatila. Ale to, že teď krčila rameny jako by nic, Kestrel připomnělo, že existují určité věci, o kterých se spolu zkrátka bavit nemohou.

„Á,“ ozvala se žena se špičatou bradou, stojící vedle nich. „Konečně.“ Zaostřila zrak na podsaditého muže, který kráčel ke středu arény. Byl to Herran s typicky černými vlasy, ale světlou pletí – nepochybně zásluhou snadného života a protekce, díky které získal právě tuto práci. Zkrátka to byl někdo, kdo se naučil, jak se svým valoriánským přemožitelům zavděčit.

Dražitel se postavil před dřevěný podstavec.

„Ukaž nám nejdřív nějakou dívku,“ zvolala žena po Kestrelině boku.

K jejímu zvolání se přidaly další hlasy, každý vykřikoval, co chce vidět. Kestrel se najednou nedokázala pořádně nadechnout.

„Nějakou dívku!“ vykřikla žena se špičatou bradou, tentokrát ještě hlasitěji.

Dražitel máchal rukama směrem k sobě, jako by se výkřiky a vzrušení davu snažil kolem sebe shromáždit. Když hlas ženy prořízl okolní hluk, zastavil se a letmo pohlédl nejprve na ni a poté na Kestrel. Zdálo se jí, že se mu obličejem mihl záblesk překvapení. Patrně to však bylo opravdu jen zdání, protože hned na to pohledem sklouzl k Jesse a potom očima probádal celý půlkruh Valoriánů shromážděných okolo zátarasů všude nad ním.

Zvedl ruku a dav utichl. „Mám pro vás něco vskutku výjimečného.“

Díky akustice v aréně bylo nahoře možné slyšet i šepot, čehož si byl dražitel vědom, své řemeslo dobře znal. Ztlumil hlas a dav lidí tak přiměl, aby se k němu naklonil blíže.

Rukou pak namířil do zadní části arény a pokynul směrem k nízké otevřené stavbě zastíněné stříškou. Škubl prsty jednou, pak dvakrát a v ohradě se něco pohnulo.

Vystoupil z ní mladý muž.

Davem to zašumělo. Jak otrok pomalu přecházel po žlutém písku, údiv davu se stupňoval. Mladík se vyhoupl na dražební podstavec.

Tohle přece není vůbec nic výjimečného.

„Devatenáct let a ve výborném stavu,“ poplácal dražitel otroka po zádech. „Tenhle ten,“ pokračoval, „je jako stvořený do domu.“

Davem se rozezněla salva smíchu. Valoriáni se mezi sebou postrkovali a dražitele vychvalovali až do nebes. Byl to hotový bavič.

Vypadá jako surovec, prohlížela si Kestrel otroka. Zkrátka a dobře, vadné zboží. Temná podlitina na jeho tváři nasvědčovala, že se porval, a byla náznakem toho, že nebude snadné mít ho pod kontrolou. Paže měl holé a svalnaté, což dav jen utvrzovalo v domněnce, že nejlépe bude pracovat pod rukou, která se ohání bičem. V jiném životě možná mohl být pro službu v domě vychován, vlasy měl hnědé a dostatečně světlé, aby lahodily oku leckterého Valoriána. A i když Kestrel z takové dálky nebyla schopná zaostřit na rysy jeho obličeje, přinejmenším v jeho postoji se zračila určitá hrdost. Kůži však měl od práce na slunci opálenou do bronzova. Bylo tedy téměř jisté, že právě k takové práci se i navrátí. Nejspíš si ho koupí někdo, kdo shání dělníky do doků nebo na stavbu.

Dražitel ale vtipkoval dále. „Mohl by vás obsluhovat u stolu.“

Další výbuch smíchu.

„Nebo vám dělat komorníka.“

Valoriáni se smíchy popadali za břicha a mávali na dražitele, ať už přestane, ať už toho nechá, vtipálek jeden.

„Chci odsud pryč,“ obrátila se Kestrel k Jesse, ale ta dělala, že neslyší.

„Dobrá tedy, dobrá,“ zazubil se dražitel. „Tenhle mladík má i nějaké opravdové dovednosti. Čestné slovo,“ dodal a položil si při tom ruku na srdce. Davem se opět rozezněl potlačovaný smích, neboť bylo všeobecně známo, že slovo čest Herrané ve slovníku nemají. „Tohohle otroka vyučili kovářem. Skvěle by se hodil kterémukoli vojákovi, obzvláště pak tomu, kdo má vlastní stráž a spoustu zbraní, které potřebují údržbu.“

Dav se rozšuměl zájmem. Herranští kováři byli vzácní. Kdyby tu byl Kestrelin otec, nejspíš by si na něj přihodil. Jeho stráž si totiž na kvalitu práce městského kováře už dlouho stěžovala.

„Začneme tedy s dražbou?“ otázal se dražitel. „Vyvolávací cena je pět pilastrů. Dá někdo pět bronzových pilastrů za tohoto hocha? Dámy a pánové, za tak nízkou cenu byste si kováře ani nenajali.“

„Pět,“ zvolal někdo.

„Šest.“

A dražba tak doopravdy začala.

Lidé, kteří stáli Kestrel za zády, jako by tvořili kamennou hradbu. Nemohla se ani pohnout. Nedokázala se dívat na výrazy v tvářích svého vlastního lidu. Nedařilo se jí upoutat Jessinu pozornost, ani zírat na příliš jasnou oblohu. To všechno byly podle ní důvody, proč se nemohla dívat na nic jiného než na draženého otroka.

„Ale no tak,“ zaprotestoval dražitel. „Vždyť má cenu aspoň deseti pilastrů.“

Otrokovi ztuhla ramena. Přihazování pokračovalo.

Kestrel zavřela oči. Když se cena vyšplhala na dvacet pilastrů, Jessa vyhrkla: „Kestrel, jsi v pořádku?“

„Nejsem.“

„Odejdeme hned, jak to skončí. Už to dlouho nepotrvá.“

Na malou chvíli přihazování utichlo. Vypadalo to, že konečná cena otroka bude pětadvacet pilastrů. Byla to žalostná suma, ale nikdo nebyl ochotný zaplatit víc za člověka, kterého se chystal udřít k smrti.

„Mí drazí Valoriáni,“ ozval se opět dražitel. „Na jednu věc jsem zapomněl. Vážně jste si jistí, že by ten hoch nebyl skvělým domácím otrokem? Protože tenhle mladík umí i zpívat.“

Kestrel otevřela oči.

„Jen si to představte, zpíval by vám u večeře – všem vašim hostům by dozajista učaroval.“ Dražitel po očku mrknul na otroka, který stál na podstavci s hlavou pevně vztyčenou. „No tak. Zazpívej jim.“

V tu chvíli se otrok poprvé pohnul. Byl to jen nepatrný pohyb a také ihned ustal, ale Jessa se vyděšeně nadechla, jako by – stejně jako Kestrel – čekala, že dole v aréně propukne rvačka.

Dražitel na otroka něco kvapně zasyčel v herranštině, ale bylo to příliš potichu, než aby mu Kestrel mohla rozumět.

Otrok mu odpověděl také herransky, a to tichým: „Ne.“

Možná nevěděl, že se zvuk v aréně nese. Možná ho nezajímalo, nebo ani nenapadlo, že by někdo z Valoriánů mohl umět herransky natolik, aby mu porozuměl. Na tom už ale nezáleželo. Dražba právě skončila, protože teď už ho nikdo chtít nebude. Ten člověk, který nabídl pětadvacet pilastrů za někoho natolik vzpurného, že nehodlal uposlechnout ani svého krajana, své nabídky už nejspíš začal litovat.

Kestrel však otrokův vzdor dojal. Jeho zkamenělá ramena jí připomínala ji samotnou, když po ní otec vyžadoval něco, co nedokázala splnit.

Dražitele to rozzuřilo. V tu chvíli měl dražbu uzavřít, nebo se přinejmenším dál teatrálně snažit cenu otroka zvýšit. Místo toho tam ale jen stál, paže podél boků a ruce zaťaté v pěst. Nejspíš se snažil přijít na způsob, jak by toho mladíka mohl potrestat, ještě než ho pošle k dalšímu trápení někde v kamenolomu nebo u kovárenské výhně.

Kestrelina ruka vystřelila nahoru sama od sebe. „Jeden svorník!“ vykřikla.

Dražitel se otočil a zapátral v davu. Když Kestrel našel, obličej mu rozzářil úsměv a z jeho výrazu čišelo prohnané potěšení. „Á, konečně někdo, kdo se v cenách vyzná,“ řekl.

„Kestrel,“ zatahala ji Jessa za rukáv. „Co to děláš?“

Hlas dražebníka se rozezněl arénou. „Jeden svorník poprvé, podruhé –“

„Dvanáct svorníků!“ křikl muž, který se opíral o zátarasy naproti Kestrel na opačné straně půlkruhu.

Dražiteli spadla čelist. „Dvanáct?“

„Třináct!“ ozval se další výkřik.

Kestrel se v duchu otřásla. Když už si musela přihodit – ale proč, proč jen to udělala? – rozhodně neměla cenu zvedat tak vysoko. Všichni, kteří se mačkali kolem arény, na ni upírali zrak. Generálova dcera, ptáček z vysoké společnosti, který poletuje z jednoho šlechtického sídla do druhého. Musejí si myslet –

„Čtrnáct!“

Musejí si myslet, že pokud toho otroka chce právě ona, tak za to určitě stojí. Musí tedy existovat nějaký důvod, proč ho chtít také.

„Patnáct!“

A kvůli té nádherně záhadné otázce proč? se s dalšími nabídkami roztrhl pytel.

Otrok teď na Kestrel upřeně zíral a nebylo divu, jelikož to byla právě ona, kdo tohle šílenství rozpoutal. V Kestrel se odehrávala vnitřní bitva mezi vlastní volbou a osudem.

Zvedla ruku. „Dvacet svorníků.“

„Dobrý bože, děvče,“ ozvala se zleva žena se špičatou bradou. „Proč ještě přihazujete? A proč zrovna na něj? Protože umí zpívat? Je to Herran, beztak zná jen oplzlé opilecké odrhovačky.“

Kestrel se po ní ani neohlédla. Neotočila se ani na Jessu, i když cítila, že vedle ní stojí jako na trní. Neuhnula pohledem a dál hleděla otrokovi přímo do očí.

„Pětadvacet!“ křikla zpoza Kestrel nějaká žena.

Cena právě překročila to, co měla Kestrel v měšci. Dražitel vypadal, že sotva ví, co si sám se sebou počít. Nabídky se hrnuly jedna za druhou, každý hlas byl pobídkou pro ten další, až se nakonec zdálo, že davem sviští šíp na provaze a všechny omotává a pevně svazuje vzrušením.

„Padesát svorníků,“ vydralo se Kestrel z hrdla.

Náhlé ohromené ticho ji zabolelo v uších. Jessa zalapala po dechu.

„Prodáno!“ vykřikl dražitel, v obličeji výraz bláznivého nadšení. „Prodáno lady Kestrel za padesát svorníků!“ Teprve ve chvíli, kdy otroka strhl dolů z podstavce, spustil mladík z Kestrel oči. Zavrtal se pohledem dolů do písku tak soustředěně, jako by se z něj snažil vyčíst svoji budoucnost, dokud ho dražitel nepostrčil směrem k ohradě.

Kestrel se roztřeseně nadechla. Kosti jako by jí zrosolovatěly. Co to jen udělala?

Jessa ji chytila za loket. „Ty vážně nejsi v pořádku.“

„A taky bych řekla, že jste si řádně provětrala měšec,“ uchechtla se žena se špičatou bradou. „Zdá se, že tu někoho sužuje kletba vítězů.“

„Co tím myslíte?“ otočila se na ni Kestrel.

„Vy asi nechodíte na dražby příliš často, že? Podala jste sice nejvyšší nabídku a v dražbě zvítězila, ale vyšlo vás to velice draho. To je kletba vítězů.“

Dav pomalu řídl. Dražitel už vyváděl dalšího otroka, ale pomyslná síť vzrušení, která Valoriány připoutala k aréně, se zpřetrhala. Bylo po zábavě. Kestrel teď měla cestu k odchodu volnou, ale nedokázala se pohnout.

„Já tomu nerozumím,“ řekla Jessa.

Ani Kestrel tomu nerozuměla. Co ji to jen popadlo? Co se to u všech všudy snažila dokázat?

Nic, odpověděla si v duchu. Otočila se zády k aréně a přinutila se udělat první krok. Pryč od toho, co provedla.

Vůbec nic.

 

2

čekárna před věznicí byla otevřená do ulice. Byla cítit pachem nemytých těl. Jessa se držela blízko Kestrel a pokukovala po železných dveřích vsazených ve vzdálenější zdi, zatímco Kestrel se pokoušela nedělat to samé. Byla tu úplně poprvé. Otroky do domácnosti obvykle pořizoval její otec nebo rodinný majordomus, který měl otroky na starost.

Dražitel čekal poblíž měkounkých křesel připravených pro valoriánské zákazníky. „Á,“ rozzářil se, když uviděl Kestrel. „Naše vítězka! Doufal jsem, že tu budu dříve, než dorazíte. Odešel jsem z arény hned, jak to bylo možné.“

„To své zákazníky chodíte pokaždé přivítat osobně?“ Jeho horlivost Kestrel překvapovala.

„Ty dobré ano.“

Kestrel zauvažovala, kolik toho asi může být slyšet skrz to maličké zamřížované okénko v železných dveřích.

„Jinak nechávám finalizaci obchodů v rukou své asistentky,“ pokračoval dražitel. „Je teď v aréně místo mě a snaží se udat dvojčata,“ protočil dražitel oči nad tím, jak svízelné je udržet rodinu pohromadě. „Nu což,“ pokrčil rameny, „třeba se někomu sada o dvou kusech bude hodit.“

Do čekárny vstoupili dva Valoriáni, podle všeho manželský pár. Dražitel se usmál a zeptal se, jestli by se mohli na chvíli posadit, že se jim bude věnovat za chviličku. Zatímco se pár usazoval v nízkých křesílkách na druhém konci čekárny, pošeptala Jessa Kestrel, že jsou to známí jejích rodičů a jestli by jí nevadilo, kdyby je šla pozdravit.

„Ne, nevadilo“ odpověděla Kestrel. Nemůže přece mít Jesse za zlé, že je jí krutá realita obchodu s lidmi nepříjemná. I když právě tahle realita utvářela každičkou hodinu jejího života – od samého rána, kdy jí otroci denně připravovali koupel, do večera, kdy jí další otroci před ulehnutím do postele rozplétali vlasy.

Jakmile se Jessa připojila k manželskému páru, podívala se Kestrel významně na dražitele. Ten přikývl, vytáhl z kapsy mohutný klíč, odemkl železné dveře a vstoupil dovnitř. „Hej ty,“ slyšela ho Kestrel promluvit v herranštině, „zvedej kotvy.“

Po chvíli šramocení se dražitel vrátil s otrokem v patách.

Ten zvedl pohled a setkal se s tím Kestreliným. Jeho oči měly chladnou, jasně šedou barvu.

Kestrel se jich polekala. Podobné zbarvení bylo u Herranů dost běžné, takže to musela být ta tmavofialová podlitina na jeho tváři, která dávala výrazu v jeho očích až zlověstný nádech. Jeho pohled ji čím dál víc vyváděl z míry. Potom ale muž oči sklopil. Zadíval se na zem a jeho obličej, z jedné strany stále oteklý následkem rvačky nebo výprasku, zahalily dlouhé vlasy.

Zdálo se, že jeho okolí jej vůbec nezajímá. Jako by nic kolem něj neexistovalo – Kestrel, dražitel, a ani on sám.

Dražitel zamkl železné dveře. „Nuže,“ spojil tlesknutím ruce, „snad abychom přistoupili k platbě.“

Kestrel dražiteli podala svůj měšec. „Tady je dvacet čtyři svorníků.“

Dražitel se zarazil a znejistěl. „Dvacet čtyři ale není padesát, má paní.“

„Se zbytkem vám během dne pošlu svého majordoma.“

„Ach, ale co když se někde po cestě zatoulá?“

„Jsem dcera generála Trajana.“

„To já vím,“ usmál se dražitel.

„Zaplatit v plné výši nám nedělá žádný problém,“ pokračovala Kestrel. „Jen jsem se rozhodla s sebou dnes nenosit celých padesát svorníků. Moje slovo ale platí.“

„Tím jsem si jistý.“ Nezmínil však nic o tom, že by se Kestrel mohla pro otroka vrátit jindy s celou sumou, a ona na oplátku nezmínila nic o vzteku, který se dražiteli zračil ve tváři, když ho otrok neuposlechl. Nezačala ani o svém podezření, že se mu za jeho vzpurnost chystal patřičně pomstít, a to s pravděpodobností, která vzrůstala s každou vteřinou, kterou tu otrok zůstával.

Kestrel pozorovala dražitele, jak přemýšlí. Mohl trvat na tom, aby se vrátila později, ale riskoval by, že ji urazí a o celou částku tak přijde. Nebo mohl rovnou shrábnout necelou půlku z padesátky svorníků a zbytek možná už nikdy nezískat.

Šel na to mazaně. „Co kdybych vás s novou koupí doprovodil domů? Rád se podívám, jak se u vás Kovář zabydlel. A váš majordomus se tak může rovnou postarat o zbytek platby.“

Kestrel kradmo pohlédla na otroka. Když uslyšel své jméno, zamrkal, ale obličej nezvedl. „Dobrá,“ odpověděla dražiteli.

Přešla na druhou stranu čekárny za Jessou a zeptala se manželského páru, zda by Jessu nemohli doprovodit domů.

„Samozřejmě,“ souhlasil muž – senátor Nicon, vybavila si Kestrel jeho jméno. „Co ale bude s vámi?“

Pokývla hlavou směrem ke dvěma mužům, co stáli za jejími zády. „Doprovodí mě oni.“

Jessa si byla vědoma toho, že herranský dražitel a vzdorovitý otrok nejsou ideálním doprovodem. Kestrel si to uvědomovala také, ale záchvěv rozhořčení nad celou situací, kterou sama zapříčinila, způsobil, že měla najednou až po krk všech těch nařízení, která její svět ovládají.

„Jsi si jistá?“ zeptala se Jessa.

„Jsem.“

Manželé se s vysoko zdviženým obočím rozhodli, že jim do toho všeho nic není, snad kromě toho, že si ve společnosti budou mít o čem povídat.

Kestrel tak s dražitelem a Kovářem v těsném závěsu vyrazila z trhu s otroky pryč.

Rychle kráčela čtvrtí, která oddělovala tuhle neutěšenou část města od Zahradní čtvrti. Ulice, které město šrafovaly, byly pravidelné, pravoúhlé, navržené Valoriány. Kestrel cestu dobře znala, ale zároveň měla zvláštní pocit, že je ztracená. Dnes se jí všechno zdálo být cizí. Když procházela Válečnickou čtvrtí kolem kasáren, mezi kterými jako malá běhávala, představovala si, jak proti ní vojáci povstávají.

Pravdou ale bylo, že ve snaze ji ochránit by za ni kdokoli z těch ozbrojených mužů a žen položil život. Všichni také očekávali, že se brzy stane jednou z nich. Stačilo jen, aby Kestrel uposlechla svého otce a narukovala.

Když se ulice začaly měnit, stáčet do nesmyslných směrů a ohýbat jako meandry řek, Kestrel se ulevilo. Koruny stromů jí nad hlavou tvořily zelený baldachýn. Zpoza vysokých kamenných zdí slyšela šumět fontány.

Dorazila k mohutným železným vratům. Jeden z otcových strážných vykoukl okénkem a vrata švihnutím otevřel.

Nikomu ze strážných nic neřekla a strážní nic neřekli jí. Pokračovala dál přes pozemky sídla, dražitel a otrok za ní.

Byla doma. Zvuky kroků na dlážděných chodníčcích za jejími zády jí ale připomínaly, že tohle nebyl její domov odjakživa. Tohle sídlo vybudovali Herrané. Stejně jako celou Zahradní čtvrť, která se tehdy, když jim ještě patřila, jmenovala jinak.

Vykročila na trávník a stejně tak učinili oba muži. Jejich kroky teď tlumila stébla trávy.

Stromovím se proháněl žlutý ptáček a vesele trylkoval. Kestrel poslouchala jeho písničku, dokud neutichla v dáli. Pokračovala směrem k vile.

Zvuk jejích sandálů na mramorové podlaze u vchodu do vily se tiše odrážel ode zdí pomalovaných skotačícími bytostmi, květinami a bohy, které Kestrel neznala. Její kroky splynuly s šepotavým bubláním vody mělkého jezírka s fontánou, zasazeného do podlahy.

„Překrásný domov,“ poznamenal dražitel.

Ostře se na něj podívala, i když v jeho hlase neslyšela žádnou hořkost. Snažila se na něm najít nějakou známku toho, že její dům poznává, že ho už někdy před Herranskou válkou navštívil – ať už jako ctěný host, přítel, nebo dokonce člen rodiny. Ale byla to pošetilá myšlenka. Vily v zahradní čtvrti patřily herranské šlechtě, kdyby byl dražitel jedním ze šlechticů, neskončil by u práce na dražbě. Stal by se z něj domácí otrok, možná vychovatel valoriánských dětí. Pokud tedy její dům poznával, bylo to proto, že už do něj někdy dříve doručoval otroky pro jejího otce.

Váhavě se podívala na Kováře. Ten ale odmítl její pohled opětovat.

Dlouhou chodbou vedoucí od fontány k ní přiběhla hospodyně. Kestrel ji ale poslala pryč s příkazem, ať přivede majordoma a vyřídí mu, aby s sebou přinesl šestadvacet svorníků. Když Harman dorazil, blonďaté obočí měl svraštělé a malou truhličku, kterou nesl, svíral velmi pevně v rukách. Všiml se dražitele a otroka a stiskl truhlu ještě pevněji.

Kestrel truhličku otevřela a odpočítala peníze dražiteli přímo do nastavené dlaně. Ten schoval stříbro do kapsy a vzápětí ještě vyprázdnil Kestrelin měšec, který s sebou nesl. S lehkou poklonou jí splasklý váček zase vrátil. „Bylo mi velikou ctí s vámi obchodovat.“ A měl se k odchodu.

„Doufám, že nemá žádná čerstvá poranění,“ vyhrkla Kestrel. Dražitel kvapně obhlédl otroka, jeho otrhaný oděv, jeho špinavé a zjizvené paže. „Klidně si ho můžete důkladně prohlédnout, má paní,“ odvětil.

Kestrel se zamračila. Pomyšlení na to, že by si měla kohokoli důkladně prohlížet, ji zneklidňovalo, a pokud šlo o otroka, tak dvojnásob. Než ale stihla odpovědět, dražitel odešel.

„Tak kolik?“ dožadoval se Harman. „Na kolik nás to celkem přišlo?“

Kestrel mu odpověděla.

Zhluboka se nadechl. „Váš otec –“

„Otci to řeknu sama.“

„A co teď mám dělat s ním?“

Kestrel se ohlédla po otrokovi. Ani se nepohnul, zůstal stát na jedné černé dlaždici, jako by nadále stál na dražebním podstavci. Celé jejich konverzaci vůbec nevěnoval pozornost a valoriánštinu, které nejspíš ani pořádně nerozuměl, zkrátka vytěsnil. Oči upíral na kresbu slavíka nahoře na protější stěně místnosti. „Tohle je Kovář,“ oznámila Kestrel majordomovi.

Harmanovi se částečně ulevilo. „Je to kovář?“ Majitelé své otroky často pojmenovávali podle jejich řemesla. „Ten se nám zrovna hodí. Nechám ho poslat do kovárny.“

„Počkej, ještě jsem se nerozhodla, kam ho chci umístit.“ Promluvila na Kováře v herranštině. „Umíš zpívat?“

Tentokrát se na ni podíval a Kestrel spatřila v jeho obličeji ten samý výraz jako předtím v čekárně před vězením. Jeho šedé oči byly ledově chladné. „Ne.“

Kovář odpověděl jejím jazykem, jen s velmi jemným přízvukem.

Potom se zase odvrátil. Tmavé vlasy mu přepadly přes rameno a zaclonily jeho profil.

Kestrel si zaryla nehty do dlaní. „Dohlédni na to, aby ho vykoupali,“ řekla Harmanovi a doufala, že její hlas zní spíše rázně než frustrovaně. „A sežeň mu nějaký odpovídající oděv.“

Vykročila chodbou pryč a pak se zastavila. „A ostříhej mu vlasy,“ vydralo se jí z úst.

Když odcházela, Kovářův pohled ji zamrazil v zádech. Bylo teď poměrně snadné výraz v jeho očích pojmenovat.

Opovržení.

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, září 2018
Překlad: Martina Chramosilová
Vazba: vázaná
Počet stran: 352
Cena: 299 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít