Laini Taylorová: Snílek Neznámý

Ukázky z knih / 16.8.2018 /

SNY JSOU JAKO PŘÍBĚHY – DIVOKÉ A NEPRAVDĚPODOBNÉ.
Nakladatelství CooBoo vydává první díl fantasy série oceňované autorky Laini Taylorové (Dcera kostí a dýmu) a jeden z největších knižních hitů roku 2017 pro mládež.

 

ANOTACE:
Sen si vybírá snílka, nikdy naopak. Sirotek a knihovník Lazlo se celý život bál, že si ho vybere nějaký obyčejný sen. Už odmala je navíc posedlý mytickým ztraceným městem Pláč. Ale na to, aby ho vyrazil hledat přes půl světa, je příliš zbabělý. A tak o městě hledá každou zmínku v knihách, dokud se mu nenaskytne příležitost vyrazit se skupinou legendárních válečníků. S nimi si může konečně splnit svůj sen… nebo o něj navždy přijít. Odpovědi čekají ve městě Pláč, stejně jako bohyně s modrou kůží, která navštěvuje Lazla ve snech. Jak o ní může snít ještě předtím, než ji potkal? A jestliže jsou všichni bohové mrtví, proč se ona zdá tak skutečná?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

O druhém sabatu dvanáctého měsíce spadla ve městě Pláči z nebe dívka.

Kůži měla modrou a krev rudou.

Zřítila se na železnou bránu, kterou ten náraz zkroutil, a zůstala přes ni viset zlomená v zádech, nepřirozeně prohnutá a elegantní jako chrámová tanečnice omdlévající v milencově náruči. Na místě ji držel jeden osten zručně kovaného ornamentu brány. Jeho špička, která jí trčela z hrudní kosti, se blýskala jako brož. Krátce se zatřásla, když se její duch osvobodil z těla, a z dlouhých vlasů jí zapršely zářivě zázvorové květy.

Později se začalo říkat, že to nebyly žádné květy, ale kolibří srdce.

Začalo se říkat, že krev neprolila, ale vyplakala. Ž byla obscénní, že si před nimi olizovala zuby, když vzhůru nohama umírala, že vyplivla hada, který se proměnil v dým, jakmile dopadl na zem. Říkalo se, že přiletělo hejno můr, které se zoufale pokoušely ji z brány zvednout.

To byla pravda. Tahle jediná věc.

Neměly ale sebemenší šanci. Můry nebyly o nic větší než pusy polekaných dětí, a i když jich byly celé tucty, nezvládly nic víc než tahat za její tmavnoucí vlasy, dokud jim nezplihla krví promočená křídla. Spolu s květy je smetl pryč poryv větru honící písek po ulici. Země se otřásala pod nohama. Nebe se otáčelo kolem své osy. Mračny dýmu prosvítala zvláštní záře, která nutila obyvatele Pláče mhouřit oči. To ostré světlo, písek ve vzduchu a pach ledku. Předtím došlo k výbuchu. Všichni mohli zemřít, a lehce, ale zemřela jenom tahle dívka, kterou z nějaké kapsy vysypalo samo nebe.

Měla bosé nohy a rty od švestek. I kapsy měla plné švestek. Byla mladá a krásná a překvapená a mrtvá.

Taky byla modrá.

Modrá jako opál, bledě modrá. Modrá jako čekanky nebo křídla vážek nebo jarní – ne letní – obloha.

Někdo vykřikl. Výkřik přilákal další lidi. Ti také křičeli, ne proto, že zemřela dívka, ale proto, že ta dívka byla modrá, a to v Pláči něco znamenalo. I poté co se nebe přestalo točit, co se země přestala otřásat a z místa výbuchu se zvedl poslední oblak dýmu a rozplynul se, křik pokračoval a šířil se od hlasu k hlasu jako vzdušný virus.

Duch modré dívky se zvedl a odloučený od těla se usadil na trčícím ostnu brány, jen kousek nad její nehybnou hrudí. V úleku zalapala po dechu, zaklonila svou neviditelnou hlavu a truchlivě se zadívala nahoru.

Křik pokračoval dál a dál.

A na druhé straně města, na jednolité mase hladkého kovu lesklého jako zrcadlo se pohnula zvířecí socha, jako kdyby ji probudila ta vřava, a pomalu zvedla svou obrovskou rohatou hlavu.

 

I. část

shrestha [šresta] podst. jméno

Když se uskuteční sen – ale ne tomu, kdo ho snil.

Archaismus; odvozeno od jména Shres, zvráceného boha štěstěny, o němž se věřilo, že prosebníky za nedostatečné oběti trestá tím, že jejich tužby vyplní někomu jinému.

1
Záhady Pláče

Jména se mohou ztratit nebo upadnout v zapomnění. Nikdo to nevěděl lépe než Lazlo Neznámý. Kdysi mu patřilo jiné jméno, ale to zemřelo jako píseň, kterou už nemá kdo zpívat. Možná to bylo staré a vážené rodové jméno, používané po celé generace. Možná mu ho dal někdo, kdo ho miloval. Ta představa se mu líbila, ale ve skutečnosti neměl vůbec ponětí. Jediné, co měl teď, bylo Lazlo a Neznámý – Neznámý proto, že tohle příjmení se v království Zosma dávalo všem nalezencům, a Lazlo po němém strýci jednoho mnicha.

„Vyřízli mu jazyk na galejích,“ řekl bratr Argos Lazlovi, když povyrostl natolik, aby to pochopil. „Byl to podivný tichý muž a ty jsi byl takové podivné tiché nemluvně, a tak mě to napadlo Lazlo. Toho roku jsem musel dát jména tolika nemluvňatům, že jsem použil cokoli, co mi přišlo na mysl.“ Po chvíli ještě poznamenal: „Stejně jsem nevěřil, že to přežiješ.“

Byl to ten rok, kdy Zosma padla na kolena a vrhala spousty svých mužů do války o nic. A válka se samozřejmě nespokojila jenom s vojáky. Zapalovala se pole a plenily vesnice. Hordy rolníků vyhnaných z domova táhly zpustošenou krajinou a přetahovaly se s vranami o paběrky. Zemřelo tolik lidí, že se popravčí káry, kterými se vozili zloději k šibenici, začaly využívat na svážení sirotků do klášterů. Přiváželi je jako jehňata, jak říkali mniši, a o vlastním původu toho sami netušili víc než ta jehňata. Někteří byli dost velcí na to, aby znali aspoň svá jména, ale Lazlo byl pouhý kojenec, a navíc nemocný.

„Byl jsi šedý jako déšť,“ řekl mu bratr Argos. „Byl jsem si jistý, že umřeš, ale ty jsi jedl a spal a za nějakou dobu jsi dostal normální barvu. Nikdy jsi nebrečel, ani chviličku, a to bylo nenormální, ale nám se to na tobě líbilo. Nikdo z nás se nestal řeholníkem proto, aby z něj byla chůva.“

Na to mu Lazlo s ohněm v duši odpověděl: „A nikdo z nás se nestal dítětem proto, aby z něj byl sirotek.“

Ale Lazlo sirotkem byl, a navíc Neznámým, a ačkoli rád fantazíroval, o tomhle si nikdy žádné iluze nedělal. Už jako malý chlapec věděl, že ho nečeká žádné zázračné zjevení. Nikdo si pro něj nepřijde a nikdy nebude znát své pravé jméno.

Možná proto ho tak pohltila záhada města Pláče.

Byly to vlastně dvě záhady: jedna stará a jedna nová. Ta stará mu otevřela mysl, ale byla to ta nová, která se vplížila dovnitř, udělala několik koleček a se zabručením se tam uvelebila – jako spokojený drak v novém útulném doupěti. A tam taky zůstávala, ta záhada v jeho mysli, a celé další roky vydechovala hádanky.

Měla co dělat se jménem a s poznáním, že jména se mohou nejen ztratit nebo upadnout v zapomnění, ale mohou být také ukradena.

Lazlovi bylo pět let, když se to stalo. Byl nalezencem v péči kláštera Zemonan a ten den se vytratil do starého sadu plného můr a zlatooček a o samotě si tam hrál. Bylo to začátkem zimy. Stromy byly holé a černé. S každým krokem pod nohama drtil ledovou krustu a jako přátelský duch ho doprovázel oblak páry u pusy.

Zazvonil Angelus a jeho bronzový hlas se rozléval po ovčínech a po sadu v pomalých zvučných vlnách. Bylo to volání k modlitbě. Pokud by nešel dovnitř, postrádali by ho, a pokud by ho postrádali, dostal by výprask.

Nešel dovnitř.

INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, srpen 2018
Počet stran: 488
Cena: 349 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít