Alice Broadway: INK – Tajemství kůže

Ukázky z knih / 4.6.2018 /

Představte si, že žijete v zemi, kde každá přelomová událost, každé důležité rozhodnutí, všechno, co pro vás má nějaký význam, skončí na vašem těle jako tetování.

 

ANOTACE:
Představte si, že žijete v zemi, kde každá přelomová událost, každé důležité rozhodnutí, všechno, co pro vás má nějaký význam, skončí na vašem těle jako tetování.
Po smrti pak z potetované kůže vytvoří knihu, která bude vašim potomkům sloužit jako vzpomínka na vás a vám jako záruka věčného života. V takovém světě žije Leora. Když její otec zemře, Leora by dala cokoli, jen aby mohl v paměti ostatních žít navždy.
Ví totiž, že její otec si zasloužil, aby jeho kniha kůže se záznamem celého jeho dobrého života přetrvala navěky. Když však zjistí, že z knihy jejího otce někdo kus vyřízl a knihu upravil, musí se pustit do pátrání, které ji přiměje zamyslet se nad tím, zda svého otce vůbec znala. A jestli zná samu sebe. A jestli všechno, v co celý život věřila, je vůbec pravda. Tak začíná rozplétání strašného tajemství…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první

Když mě tetovali poprvé, byla jsem starší než všichni mí kamarádi.

Moje máma o tom strašně ráda vypráví. Já bych byla radši, kdyby to nedělala. Když jsou vám dva dny, mají vám vytetovat rodné znaménko, ale já místo toho onemocněla, a máma tak tu slavnost musela odvolat.

Kamarádky jí říkaly: „Musíš ji přece nechat tetovat, Sophie. Jak jí budeš říkat?“

Ale máma jim na to řekla, že počká, až mi bude líp. Jméno a tetování dostanu teprve potom. Ignorovala všechna ta šeptaná varování o tom, co se stává dětem, které zemřou neoznačené, a tak jsem po celých dvacet dnů zůstala bezejmenná a holá, až jednoho dne moje máma řekla: „Ať je to Leora.“

A tak jsem byla Leora. To slovo mi vpíchaly do kůže miniaturní jehličky. Titěrná písmenka, která se mnou rostou už šestnáct let.

Nemáme strach ze smrti. Když jsou vaše tetování uložena bezpečně ve vaší knize, zůstanete naživu i po smrti. Životní příběh, který máte napsaný na těle, bude žít navždy – pokud si to zasloužíte. Dokud uchováváme slova, obrazy a okamžiky vyryté ve své kůži, naše příběhy vydrží navěky. Mrtví nás obklopují, a když nepřestaneme pročítat jejich knihy a přeříkávat jejich jména, budou žít dál. Každý má u sebe něčí knihy kůže: máme plné police mých předků. Můžu si k nim přivonět, dotýkat se jich a pročítat si jejich životy.

Ale kniha člověka, kterého jsem doopravdy znala, se mi do rukou dostala teprve, když zemřel můj táta.

Vlastně jsme měly štěstí, jeho smrt jsme viděly přicházet už z dálky. Mohly jsme se na ni připravit. Promasírovaly jsme mu kůži olejem. Vyprávěl nám o svých tetováních a usmíval se, když nám na zádech ukazoval strom s našimi jmény. Když měl odejít, byl připravený a jeho kůže taky. Sledovala jsem, jak se ty silné paže tenčí a kůže na nich zůstává zvrásněná jako staré jablko. Přihlížela jsem tomu, jak se jeho rovná záda ohýbají, jako by mu někdo dal ránu do břicha. Po nějaké době se přestal dívat přímo na nás. Viděl už jen bolest. Vypadalo to, jako by ho nemoc celého vysála a nechala za sebou jen prázdnou slupku. Ale právě na té slupce záleží.

Lidi nám nosili květiny a jídlo, aby nám ty poslední dny ulehčili. Jako drobné důkazy lásky k tátovi, když už se nedalo dělat nic jiného. Nebyli jsme s mámou jediné, komu to lámalo srdce. Táty si vážilo tolik lidí. Kuchyně byla cítit po vadnoucích okvětních lístcích, stoncích hnijících v zatuchlé vodě a dušeném mase, které jsme nestačily sníst. Jako by smrt byla nakažlivá. Máma ho pevněji zachumlala do dek a otřela si z čela pot. Táta se třásl a sotva dýchal.

Když se však toho jasného, pozdně podzimního dne konečně dostavila smrt, připravená jsem na ni nebyla. Potom, co mě máma v to odpoledne horečnatým šepotem probudila, jsem ještě pořád v ústech cítila kávu, kterou jsem vypila za úsvitu.

„Zlatíčko, vstávej. Myslím, že už mu nezbývá moc času.“

Pospíchala jsem k němu. Odmlky mezi jeho nádechy se prodlužovaly. S mámou jsme se k němu sklonily a chytily ho za ruce. Přemýšlela jsem, který z těch výdechů už bude poslední, kdy nastane to konečné ticho, než se probudí v posmrtném životě a znovu se nadechne. Najednou táta zalapal po dechu a podíval se přímo na mě. Stiskl mi ruku. Druhou dlaň vymanil z matčina sevření a nahmatal přívěsek, který vždycky nosil kolem krku. Byl to tenký, hrubě tesaný dřevěný list s vyřezanými náznaky žilek, zavěšený na kožené šňůrce. Patřil k tátovi stejně neodmyslitelně jako jeho tetování. Nikdy jsem ho neviděla bez něj.

„Leoro.“ Zněl ochraptěle. „Tohle je pro tebe. Leoro, nezapomeň. Nezapomeneš na mě, viď? Nezapomeň na mě, prosím.“ Když prosil, do očí se mu vehnaly slzy.

„A slib mi, že budeš dávat pozor na prázdné. Dávej pozor, moje světélko, moje Leoro.“

Přikývla jsem a mezi vzlyky zašeptala: „Slibuju.“ Podívala jsem se na mámu, její sevřené rty a napjatý obličej. Natáhla ruce, odvázala šňůrku, kterou měl táta kolem krku, a on ten přívěsek podal mně. Promnula jsem hladké dřevo mezi prsty, a když jsem zamrkala, z očí se mi vyřinuly slzy. Otočil se na mámu a dal si záležet na tom, aby to poslední, co v životě uvidí, byla její tvář. Odešel ze země živých za zvuku jejího: „Miluju tě, miluju tě, miluju tě,“ a s jejími rty na hřbetě ruky.

A tak nás opustil. Prostě odešel. Den potemněl. Ze světa zmizel kus opravdové dobroty a všechno bez něj bylo najednou chladnější a bezútěšnější.

Po jeho smrti k nám domů přišli balzamovači. Tělo mu pokapali olejem a do kůže mu vetřeli koření. Zavinuli ho do modrého plátna a vynesli ven. Vypadal jako král. Mně tak připadal odjakživa. Ještě celé dny potom jsem chodila do jeho pokoje a vdechovala vůni jeho pomazání. Kdyby se mi podařilo ho vdechnout dost, třeba by mi vyskočil z plic, úplně celý a rozesmátý.

Když jsem ho však uviděla znovu, z jeho života se staly stránky. K nám domů se vrátí teprve, až během obřadu vážení duše dospějí k závěru, že si to zaslouží. Pokud jsme s ním tedy chtěly být, musely jsme do muzea. Dorazily jsme tam v jantarovém světle zapadajícího slunce, kvůli soukromé prohlídce jsme tam měly povoleno vstoupit i mimo běžnou návštěvní dobu. V uzavřené místnosti, která voněla starobylým dřevěným nábytkem a parfémem někoho, kdo se tam byl podívat na svého příbuzného před námi, nám předvedli mého otce v jeho nové podobě. Schránku s jeho knihou kůže jsme položily na malý stolek. Máma se mi s vytřeštěnýma očima tiskla k boku. Od jeho smrti byla jako na jehlách – ani ne tak smutná, jako spíš roztěkaná a nevrlá. Několikrát jsem vešla do místnosti a přistihla ji, jak jen tak upřeně zírá do prostoru s rukama sevřenýma tak křečovitě, až jí zbělaly klouby. Začínalo mě to rozčilovat. Nechtěla jsem teď mít starost ještě o ni, teď ne. Chtěla jsem zpátky svou mámu – svou klidnou, schopnou mámu, která vždycky věděla, co říct.

Když jsme nadzvedly víko, místnost zahltila vůně vosku a koření jako přípitek na jeho počest. A už ležel před námi, jeho kůže byla vypnutá, vyhlazená a malinko svraštělá. S každou stránkou, kterou jsme obrátily, jsme se ho znovu dotýkaly a vzpomínaly na jeho hrubé lokty a hladká záda. Každá tuhá stránka vyprávěla jeho příběh.

Máma ze začátku vypadala nervózně – objímala jsem ji a cítila, jak jí z ramenou sálá napětí –, ale jak jsme četly dál, postupně se uvolnila. Desky knihy, vyrobené z kůže z jeho lopatek, na sobě měly obrázek nás dvou a rodné znaménko s jeho jménem. Joel Flint. Dobrý titul. Dobrý člověk. Dobrý úvod. Otočily jsme list a spatřily strom z jeho zad, který vyprávěl příběh o jeho rodině – o mně a o mámě, o dívkách, které se zmocnily jeho srdce. Uviděla jsem tam svoje jméno a přejela po jeho linkách prstem. To tetování jsem neviděla od dětství. Teď po tak dlouhé době vypadalo mnohem bledší a rozmazanější.

Otočily jsme stránku. Máma se nahlas zasmála a zavřela oči. „Možná by ses měla otočit, Leoro,“ řekla, celá zrudla a našpulila rty ve snaze skrýt úsměv.

Měla pravdu, nechtěla jsem to vidět, ale ten květ, který měl vytetovaný na hýždi, byl složitý a jemný. Takhle vyhlazený na stránce jeho knihy vypadal jen jako jakákoli jiná část jeho těla, přitom to bylo něco tajného. Bylo to jejich manželské znaménko – každý rok k němu přidávali detaily a s tím, jak jejich láska rostla, bylo i to znaménko čím dál tím krásnější. Mámin smích se najednou smísil se slzami a musela si zakrýt ústa dlaní, jako by zároveň zadržovala smutek a připomínala si všechny ty polibky, o které přišla.

Otočily jsme stránku.

***

Kapitola druhá

Den potom, co jsme si byly prohlédnout tátovu knihu, máma znovu vyrazí do práce. Prý už je načase. Prý se potřebujeme vrátit ke svým normálním životům. Nebo aspoň vymyslet, v čem budou naše nové normální životy spočívat. Normální je pro moji mámu moc důležité slovo. Odjakživa byla oblíbená, aniž by se o to musela nějak snažit, společenská, zaneprázdněná, oddaně pomáhala svému okolí, a myslím, že jí vždycky trochu vrtalo hlavou, proč je její vlastní dcera taková samotářka. Rozhodnu se, že taky vypadnu z domu, ale vydám se trh. Dnes školu nemáme. Celý můj ročník má studijní volno. Vím, že do toho všeho musím znovu naskočit: do toho dobře známého kolotoče opakování a závěrečných zkoušek. Jestli chci být tatérkou – to je to jediné, co jsem si kdy přála –, budu muset pořádně zabrat, abych dohnala všechno, co jsem zameškala.

Jdu po chodníku, který rozvlnily kořeny stromů vinoucí se pod ním, a přemýšlím, kdy nám sdělí datum tátova obřadu vážení duše. To, co na celé věci zabere nejvíc času, se už za ten měsíc od tátovy smrti stihlo: stažení kůže, její vydělání, svázání kůže do knihy. Teď už si jen hotovou knihu potřebují prostudovat lidé z vlády a připravit celý případ, aby se mohl uskutečnit obřad. A pak se bude moct vrátit domů. Zpátky k nám, kam patří.

Na obřadu vážení duše vůdci oznámí svoje konečné rozhodnutí o jejím osudu. Budou mít tátovu knihu už prostudovanou, a budou tak mít jasno v tom, jestli prožil dostatečně záslužný život. Ti, kdo si to zaslouží, se vrátí domů ke svým rodinám, zaujmou místo mezi předky, jejich jména se budou předčítat a lidé si je budou pamatovat navždy. Jejich duše jsou v záhrobí v bezpečí. Když vláda dojde k závěru, že toho duše není hodna, pohltí ji spolu s knihou kůže plameny. Ještě nikdy jsem u toho nebyla, ale říká se, že odér pálící se knihy kůže člověk nikdy nezapomene. Tak ale táta nedopadne. Nikdo nemohl vést lepší nebo čistší život.

Směrem k městu se cesta zužuje, až je na chodníku místo jen pro jednoho. Cestou po zaprášené ulici nakukuju do oken řadových domků, kolem kterých procházím. Vachrlaté stavby mají omítky v různých barvách a lepí se na chodník. Když jsem byla malá, vyprávěla jsem sama sobě o uličkách, jako byla tahle, nejrůznější příběhy. Představovala jsem si, že ty řady domků zmáčkl nějaký obr, a proto pak byly tak uzoučké a měly ty různě vysoké chatrné střechy. Když dnes nahlížím do členitých oken a přemýšlím o životech za nimi, vyprávím si jiné příběhy. Jakmile si někdo nezatáhne závěsy, beru to jako pozvánku k tomu, abych si představovala, kdo tam bydlí a jak jeho život vypadá. Jsem do toho nakukování tak zabraná, že skoro vrazím do muže, který vybírá z truhlíku za svým oknem popadané okvětní lístky červených muškátů. Rychle ho obejdu napůl po silnici a nadechnu se štiplavě hořkého pachu umírajících květin.

Pokračuju v cestě a v duchu listuju v tátově knize.

Cítím, jak se ze mě vytrácí napětí. Včera večer se mi moc ulevilo, když jsem ho konečně viděla. Máma byla cestou z muzea jako vyměněná. Jakmile jsme nalistovaly poslední stránku, oddechla si tak hlasitě, až jsem se lekla, že je něco špatně, ale když jsem se na ni zadívala, usmívala se. Měla proč: jeho kůže vypráví dobrý příběh. Když někdo čte vaši knihu, měl by z ní být schopný vyčíst příběh vašeho života. Poměřit to dobré s tím špatným a poznat, jestli jste žili zasloužilý život. Všechno důležité si zapisujeme do kůže, protože jinak by se nám to vepsalo do duše a nikdo nechce svou duši zatěžovat, ani pýchou nad svými dobrými skutky, ani vinou za svoje prohřešky. Poznamenáváme svoje těla, abychom nemuseli spoutávat svoje duše. Jen na ty, kdo žili zasloužilým životem, se bude dál vzpomínat, a k tomu je třeba, aby dobro v jejich duši převážilo zlo a ji samotnou netížil hřích.

Při pomyšlení na tátovu čistou duši, které už brzy sečtou zásluhy, se mi tvář roztáhne do úsměvu. Nemůžu se dočkat, až nadejde den jeho vážení.

Táta byl stahovačem kůží – to jeho kamarádi z práce jeho kůži nařezali a připravili pro koželuhy. On předtím stejnou službu prokazoval jejich blízkým a bezpočtu neznámých lidí, kteří mu každý den přicházeli pod ruku.

Máma je čtečka. Řekla bych, že to je spíš poslání než zaměstnání, ale placené je dobře. Co z člověka dělá čteče se těžko vysvětluje, ale nejlíp by se to asi dalo popsat tak, že někteří z nás dokážou číst skryté významy našich tetování – prohlédnout povrchním sdělením přímo k tomu, co známka vyjevuje o srdci svého nositele. Moje máma se podívá na váš rodinný strom a řekne vám, které z dětí máte nejradši. Prohlédne si znaménka věku na vaší ruce a poví vám, který z roků vás skoro zlomil. Podívá se na značky, které popisují vaše kvalifikace, a pozná, jestli jste podváděli. Máma mi jednou řekla, že každý má nějaká tajemství, která si chce nechat pro sebe.

Přitom bychom žádná tajemství mít neměli. O tom to celé je.

Já mám ten dar taky. Už od dětství jsem měla schopnost lidi číst. Máma říká, že jí to došlo, když jsem se hned první týden ve škole dostala do maléru. Zeptala jsem se jednoho kluka, proč nebydlí se svým opravdovým tátou. Když se u dveří ukázala jeho rozzuřená máma a domáhala se, abych jí řekla, kdo o ní šíří pomluvy, máma věděla, že jsem to musela tomu klukovi přečíst mezi čárami na kůži. Ale jen proto, že to dokáže ona, nemusím se tím hned chtít živit i já. Zamlouvá se mi ten vhled do tetování a životů ostatních, který mi to dává, někdy mě však ty výkřiky z vnitřního světa cizích lidí, které míjím na ulici, dost unavují. Myslím, že bych neunesla úzkostlivé tváře zákazníků sedících naproti mně u čtecího stolu s vědomím, že jestli se jejich značky rozhodnou vyjevit mi pravdu, dozvím se všechno.

Ne, já sním o tom, že budu tatérkou. Můžu jen doufat, že se mi u zkoušek zadaří, což teď už nevypadá tak jistě jako kdysi. Kvůli tátově nemoci jsem toho dost zameškala. Ve škole jsem vždycky měla dobré známky, aniž bych se musela nějak extra snažit, proto je pro mě nervozita, kterou teď cítím, něco docela nového.

Jak se blížím ke středu města, domky vystřídá řada obchodů. Projdu kolem pekařství, květinářství a brašnářství, ve kterém si necháváme spravovat boty a brašny. Prašná cesta přejde v dlážděnou a ulička, po které jdu, mě zavede přímo na náměstí. Uklidňující zelený plácek uprostřed rozlehlého prostranství ostře kontrastuje s kamennými a dřevěnými fasádami okolních budov. Uprostřed té plochy stojí socha Svatého, nejdůležitějšího vůdce našich dějin.

Tyčí se ve středu rušného města, vysoká hladká bronzová postava oděná do dlouhého pláště, která na nás shlíží ze svého podstavce. Jeho příběh se mi vždycky líbil – příběh, který si vyprávíme, abychom si připomněli jeho oddanost, moc příběhů a nutnost stahovat mrtvé z kůže, která osvobozuje duši. A pochopitelně tu stojí i proto, aby nás varoval před odpudivými zvyky prázdných. Náměstí křižují pěšinky, z jednoho rohu do druhého, a po nich se procházejí lidé, povídají si a snaží se najít kousek volné trávy mezi cestičkami, kde by se mohli posadit a vypít si kávu.

Náměstí je místo, kde si člověk dokáže udělat poměrně přesnou představu o tom, na čem ve Svatoměstí záleží. A když na tom záleží ve Svatoměstí, záleží na tom i všude jinde. Všechna města v okolí na nás závisí: ve Svatoměstí sídlí vláda a taky tu dochází ke všem důležitým rozhodnutím. Líbí se mi bydlet ve středu dění. Nejsem si jistá, jak bych se cítila v jednom z těch menších městeček, kde si všichni myslí, že vás znají, ještě než si vůbec stihnou prohlídnout vaše tetování.

Podle toho, odkud vane vítr, tu je většinou cítit kouř vycházející ze síně zúčtování. To je velká kruhová budova z kamene a barevného skla, která se kuželovitě zužuje do velkého komína. Oheň tam hoří neustále a kouř z něj pak nad městem vytváří permanentní šedo-hnědý opar. Právě tam dochází k obřadu vážení duše a tam s mámou chodíme, když na nás přijde řada předčítat jména mrtvých. Také se tam vyučují záležitosti víry a dohlíží se na jejich dodržování. Školí se tam i naši učitelé. Naše duchovní vzdělání a formování je stejně důležité jako akademické vědomosti.

Na téhle straně náměstí, teď už za mými zády, stojí muzeum – moje oblíbené místo. Stojí na vyvýšené plošině a ze všech stran k němu vedou schody. Ční nad námi, samé kamenné sloupy a klenutá okna. Odsud vypadá temně a impozantně, ale kdybyste šli dovnitř, zjistili byste, že je tam světlo a útulno. Táta mě tam brával každou chvíli. Polknu a ve stínu budovy mi je najednou zima, tak si pospíším dál.

Na protějším konci náměstí, za travnatým pláckem se stromy a lavičkami, je překvapivě rušno a plno. Lidé tam připravují reproduktory na provizorním pódiu, které vztyčili před vládní budovou, ohromnou krabicovitou stavbou ve tvaru písmene L, která zabírá dvě strany náměstí. Nejspíš nějaké veřejné setkání, na které jsem zapomněla. Kolem pódia se srocují lidé, někteří dokonce vstávají z laviček, aby se mohli jít podívat zblízka, a vzduchem se nese tichý šum konverzace.

Pohled na vládní budovu mi připomene, že už mě nějakou dobu nepozvali na test pravdomluvnosti. Asi bych ho měla očekávat každou chvíli. Každý bychom jej měli jednou za pár let absolvovat, abychom se mohli vyzpovídat. Před očima mi jasně vyvstane vzpomínka na to, jak mě tam táta vedl poprvé, když mi bylo skoro čtrnáct.

Táta mě ujišťoval, že to není nic, s čím bych si měla dělat starosti, ale já jsem se dál bála i tak. Všichni jsme o tom přístroji, který vám měří tep a teplotu a pípá, když lžete, slyšeli, ale nikdy jsme ho neviděli. Představivost mě přesvědčila, že to bude zaručeně bolet. Byla jsem si jistá, že na mě v tu chvíli konečně přijdou. Myslela jsem na všechny ty malinkaté lži, které jsem napovídala rodičům, na to, kolikrát jsem si potají uzmula sušenku navíc, i když mi řekli, že už jsem měla dost. Dokonce jsem měla noční můry o tom, jak se omylem přiznávám ke zločinu, který jsem nespáchala.

Takže jsem byla spíš zklamaná, když nás z hlavní vstupní haly odvedli do malé, úplně holé místnůstky s bílými stěnami, dvěma židlemi, dřevěným stolkem a malým stroječkem, který nebyl nic víc než omšelá a otlučená kovová polokoule s přidělanou žárovkou a trčícími dráty. Čekal tam na nás pán se zápisníkem a pokynul mi, abych se posadila, ale když táta viděl, jak jsem nervózní, zeptal se, jestli může jít první. Posadil se na židli, levou ruku položil na tu polokouli, s úsměvem se na mě zadíval a obrátil oči v sloup, jako by říkal: „Jako by se nechumelilo.“

Klidně odpověděl na všechny otázky a ten strojek neudělal vůbec nic. Ulevilo se mi, že ty otázky nejsou nijak hrozné: jen všeobecné dotazy ohledně nových tetování a seznamu zločinů, o kterých táta musel potvrdit, že je nespáchal. Ten pán si občas něco zapsal, a když byl hotový, usmál se na tátu a řekl mu, že se může postavit.

„Vaše svědomí je čisté, pane Flinte. Dobře, dobře.“ Usmál se, jako by to všechno byla ohromná legrace, a potom se podíval na mě. „Teď je řada na tobě.“ Uchechtl se. „Přísahám, že to nebude bolet.“

Posadila jsem se a zhluboka se nadechla, ale jakmile jsem na ten strojek položila dlaň, začal zběsile kvílet. Okamžitě jsem ruku zděšeně stáhla.

„Co se stalo?“ Pamatuju si, že se mi chtělo brečet, a nevěřícně jsem se zadívala na tátu. Zadržoval smích.

Ten pán se usmíval. „Neboj. Jen jsem to zapomněl pořádně přenastavit.“

To už se táta opravdu řehtal.

„Možná toho tajíš víc, než jsem si myslel, Leoro,“ řekl.

Zamračila jsem se na něj.

Nakonec to celé bylo docela v pohodě. Zeptali se mě na to samé jako tátu, plus pár otázek ušitých na míru někomu v mém věku, jako třeba jestli jsem někdy podváděla ve škole. Strojek dál blaženě mlčel a táta mi cestou domů koupil dortík, aby mi vynahradil, jak se mi smál.

Jak tak jdu po cestičce mezi síní zúčtování a vládní budovou ke stánkům na tržišti za ní, uvědomím si, že se usmívám.

Kéž by tu byl.

Dneska je chladno. První den letošní zimy, který má ve vzduchu trochu mrazu. Všichni jsou z toho tak v šoku, že se zabalili do několika vrstev navíc. Je nezvyklé vidět tak málo holé kůže – připadám si trochu odříznutá, když u kolemjdoucích lidí vidím jen tetování na jejich tvářích a předloktích. Ale stejně se cítím dobře. Nepřipadám si tak odhaleně, a to nejen kvůli lněnému šálu, do kterého jsem se zavinula a na rameni jsem si ho sepnula knoflíkem. Občas je prostě – a tohle bych nahlas nikdy neřekla – docela dobrý pocit svoje tetování schovat.

Tržiště je v provozu skoro každý den a já se vnořím do shluku pruhovaných stříšek, výkřiků a lidí. Když procházím kolem řezníka, snažím se nedýchat – z odéru jeho masa, které tam jen tak visí, se mi zvedá žaludek. Jakmile dojdu ke stánku s plátnem, zhluboka se nadechnu. Zemitá vůně bavlny a kořeněný odér barviv působí svůdně. Vdechuju barvy a představuju si, že vzduch, který mi vychází z plic, vypadá jako duha. Procházím davem a sleduju zem před svými chodidly – je to tak snazší. Jen pro dnešek chci vytěsnit všudypřítomné útržky hovorů a nechat tetování kolemjdoucích splynout z pozadím. Vychutnávám si, že nemám v hlavě nic než tátovu knihu, dokud jsou vzpomínky na ni čerstvé.

Jdu rovnou za nosem, dokud zřetelně nerozeznám ovocnou vůni potravinářského stánku. Jeho zboží je vyskládané v dřevěných bednách tak, aby nás nalákalo svou lahodností. Prodavač se usmívá a zelenou zástěru má lehce zamazanou od hlíny. V ruce drží otevřený papírový sáček a čeká na mou objednávku. Rukávy má vykasané – předloktí máme mít vždycky holá – a já toho z nich o něm tolik vyčtu. Je mu třicet šest a je bystrý, byl nejchytřejší v ročníku, dost chytrý na to, aby si mohl vybírat, co chce v životě dělat, ale v jeho značkách je i smrt. Čtu si o mládí, předčasně ukončeném smrtí staršího bratra. Teď ale vypadá šťastně a jeho značky se mi před očima překroutí a řeknou mi, že má rodinu. V jeho inkoustu čtu o štěstí – má v životě větší bohatství než tu přehršel jablek a fazolí v bednách kolem.

Požádám ho o cibuli a začnu si plnit vlastní hnědý papírový sáček umouněnými brambory. Mrkve vypadají dobře a rajčata voní čerstvě a sladce.

„Nevíte, co se to děje na náměstí?“ zeptám se. „Je tam pódium a sbíhají se tam spousty lidí.“

Proklepe pytlík s cibulí, ohrne okraj a pevně ho drží za rohy. „Neslyšelas? Budou někoho veřejně označovat,“ odpoví, když mu podám pytlík s bramborami ke zvážení. Slyším, jak se mu v hlase odráží potlačované vzrušení a ještě něco dalšího. Je to strach? „To už se tu nedělalo celé roky.“

Poslední dobou šla spousta věcí úplně mimo mě, byla jsem tak ponořená do toho, co se dělo s tátou. Váhavě se zakoukám zpátky do ulice. O veřejných označováních jsem slyšela jenom ve škole a dost mě zajímají. Zaplatím prodavači, zvednu svou tašku a připojím se k davu, linoucímu se zpátky k náměstí. Někdo do mě vrazí ramenem, jak se dere dopředu. Šum hovoru je čím dál tím hlasitější, a čím blíž jsem k náměstí, tím je cesta ucpanější lidmi, které to táhne do centra města, aby se podívali, co se bude dít.

Než na náměstí konečně dojdu, kolem pódia už se shromáždí pořádný dav a já trčím skoro až vzadu. Žena vedle mě přikývne a nakloní se ke mně. Oči jí svítí vzrušením. „Prý sem přijde starosta Ostříž!“ řekla bez dechu. Já sice nejsem ten typ člověka, co se nějak extra zabývá politikou, ale Dan Ostříž v sobě má něco, co jako by všechny vyzývalo k tomu, aby mu věnovali trochu víc pozornosti, i lidi u nás ve třídě. Starosta se z něj stal asi před šesti měsíci a je úplně jiný než ta řádka vetchých staříků, která nám starostovala před ním. Tak pro začátek je to fešák a je mladší než většina ostatních politiků. Lidé mají poprvé po dlouhé době radost ze změny. Vzpomínám si na to nadšení, které jsme všichni cítili na jeho inauguraci, když jsme odříkávali slova, jimiž jsme do něj vkládali své naděje a důvěru: Je dobrý, je moudrý, je tím nejlepším z nás. Není krutý, miluje nás, nebudeme se bát. Všechno dělá pro naše dobro. Věřila jsem těm slovům tak silně, že jsem měla pocit, jako by se mi drala přímo ze srdce.

Přinesl s sebou i změny, které jsme probírali v hodinách dějepisu s paní Oldhamovou. Ty změny jsme potřebovali, jak říkal. Jako bychom někde ztratili směr. Dřív jsme věděli, kdo jsme, co znamenáme a v čem jsme dobří. Ta jistota jako by se s každým dalším slabým velitelem, který Ostříže předcházel, čím dál víc rozmělňovala. Jeho vláda nás chtěla přivést zpátky ke kořenům – ke společnosti, jíž záleží na tetováních, jež bere jejich moc vážně a jejíž členové opravdu vidí, že naše tetování mají moc změnit náš nesmrtelný osud. Proto starosta Ostříž a jeho následovníci chodí co nejméně zahalení, aby dokázali, že nemají co skrývat. Každý se může podívat na jejich tetování a zjistit tak, co jsou zač. Když nám paní Oldhamová o téhle části Ostřížových postojů vyprávěla, tvářila se rozpačitě. Asi patří k těm, kdo mají za to, že tetování by měla být soukromá věc.

Vzhledem k tomu, že jsem ho viděla v televizi a že jsme se o něm učili ve škole, mi při představě, že ho skutečně uvidím na vlastní oči, přeběhl mráz po zádech. Jsem ráda, že jeho přesvědčení nesdílel žádný z předchozích starostů – nemyslím si, že by se mi nějak zvlášť zamlouvalo mít na očích větší porci jejich kůže. U starosty Ostříže by to ale podle toho, co jsem zatím viděla, zas tak špatné být nemuselo.

Někdo tvrdí, že je to znovuzrozený Svatý, který přišel očistit naše srdce a naši komunitu. Já jenom vím, že mám pocit, jako by se blížila nějaká změna: změna k lepšímu. Všichni se tlačí dopředu a snaží se přiblížit k pódiu, aby měli co nejlepší výhled. Hučení v davu neutichá – vypadá to, že všichni jsou úplně stejně zvědaví jako já. Ve vzduchu se vznáší zvláštní napětí a kolem mě se rozpoutávají drobné hádky ohledně toho, kdo komu šlápl na nohu a kdo se cpe moc dopředu, i když přišel pozdě. Pódium je postavené z dřevěných panelů a na každém konci stojí reproduktory. Zezadu a po stranách pódium obklopuje silná černá látka, která povlává ve větru. Uprostřed stojí dřevěný špalek a já přemýšlím, k čemu asi bude. Hučení v davu je čím dál hlasitější, ale jakmile na pódium vystoupá vysoká tmavá postava, nálada se okamžitě změní. Nikdo nám nemusí říkat, abychom se ztišili. Mám pocit, jako by se i ptáci na chvilku odmlčeli, jen aby se na něj mohli uchváceně zahledět. Uběhne dlouhá minuta a potom vypukne jásot a všichni tleskáme a křičíme, zatímco starosta Ostříž přistoupí k mikrofonu.

Zvedne paže a hluk se postupně ztiší, stane se z něj jen překotné mumlání a my čekáme, až promluví. Odkašle si a jeho nepopsatelná autorita jako by rezonovala celým náměstím. Přistoupí blíž k velkému mikrofonu. Je ještě vyšší, než jsem čekala, a stojí tam tak klidně a vyrovnaně, sebevědomí z něho vyzařuje jako paprsky teplého slunce. Nemůžu uvěřit, že je tady – přímo přede mnou.

„Děkuji vám,“ promluví a celý dav okamžitě zmlkne. „Děkuji za to, že jste se tu v tuto významnou chvíli sešli.“ Pod plechovým zkreslením reproduktorů zní jeho hlas sytě. Napadne mě, jaké by to asi bylo slyšet ho promlouvat bez tlampačů. „Jaká čest, takto se tu shromáždit – stanout tu jako jednolité společenství, sjednocení. Sjednocení,“ na okamžik se odmlčí a potom pokračuje, „proti zlu.“

V davu to nervózně zahučí a mně je navzdory šálu zima.

„Ano, proti zlu,“ pokračuje. „Neboť já jsem sem dnes přišel, abych vám sdělil, co mnoho z vás již tušilo – že žijeme v temných časech.“

Odmlčí se a rozhlédne se po nás všech. Na sobě nemá nic než prostou bederní roušku, ale v chladném vzduchu se netřese. Přesto je pro mě takhle na dálku těžké ho číst. Kéž bych tak ta elegantní tetování na jeho lesklé černé kůži mohla vidět jasněji.

„Shromáždili jste se tu, abyste přihlíželi něčemu, co bude pro spoustu z vás úplně nové: prvnímu veřejnému označení za několik desetiletí. Někteří z vás – úctyhodní starší členové našeho společenství – si možná vzpomenou na to, že veřejné označení jako toto už někdy v minulosti viděli. Víte, co čekat. Vy si ty dny pamatujete, ty šťastnější dny, řekl bych. Ale pro ostatní z vás je to něco, co znáte jen z učebnic.“

Má pravdu. Všichni jsme se o označováních učili, ale nikdo, koho znám, nikdy žádné neviděl.

„Víte, že vůdce, kteří mě předcházeli, ctím a obdivuji – a oni se ve své… moudrosti,“ na okamžik se odmlčí a všichni víme, že ve skutečnosti myslí pravý opak, „rozhodli zbavit některých našich tradic. Ale už nastal čas. Nastal čas vrátit se ke starým zvykům, pro dobro nás všech v těchto nebezpečných, nebezpečných dnech se musíme znovu chopit svého dědictví a mít na paměti rozhodnutí našich předků.“

Při těch slovech ho přeruší ohlušující jásot. Mávne rukou, aby dav utišil, a široce se usměje.

„Přátelé, až příliš dlouho jsme přihlíželi tomu, jak se skutečně odpudivé prohřešky trestají jako pouhé přestupky. To musí přestat. Tresty musí znovu dávat smysl. A tak, přestože dnes je to výjimečná událost, zanedlouho už budou označování na náměstí mnohem běžnější záležitostí. Nebudou se konat často – veřejné označování není něco, s čím by se mělo nakládat lehkovážně –, ale za ty nejodpornější zločiny k nim docházet bude. Nesmíme dál přehlížet hříchy, které jsou páchány v naší vlastní společnosti.“

Následuje další potlesk a on chvilku počká, než se znovu rozmluví. Nezdá se, že by toužil po ovacích. Vypadá, jako by se za ně skoro styděl.

„Na příliš dlouhou dobu jsme si dovolili upadnout do netečnosti, ale teď už si nemůžeme dovolit nebýt ostražití. Prázdní pro nás odjakživa představovali hrozbu. Nikdo nevěřil, že po velkém vypuzení opravdu odešli v míru – rozhodli jsme se však přistoupit na to, že žijí poklidnými životy a nepředstavují pro nás žádné nebezpečí. Přesto jsem vám tu dnes přišel oznámit, že teď za svou netečnost platíme.“

V davu to znovu zahučelo, tentokrát skoro až zaúpělo, a mně se v hrudi prudce rozbušilo srdce.

„Ano. Máme důkazy o tom, že prázdní proti nám strojí úklady. Zneužili naší slabosti. Chtějí proniknout mezi nás a oslabit naši víru tím, že ochromí naše srdce a naši morálku. Možná už jste je zaslechli sami. Někdo na tržišti prohodí: ‚Prázdní nebyli všichni špatní,‘ známý vám poví, že slyšel, jak jsou prázdní vlastně mírumilovní lidé, a kolega v práci přizná, že ho napadlo, jestli jsme náhodou se zákonem o přesídlení prázdných nezašli až příliš daleko. A vy svoje přátele obdivujete: jsou umírnění, optimističtí, liberální a otevření.“

Odmlčí se a čeká, až jeho slova odezní.

„Kap, kap, kap. Propaganda agentů prázdných, kteří žijí mezi námi (ach ano, oni mají agenty), je nenápadná, ale záludná. Mají svoje přívržence – povstalce – v naší vlastní komunitě, kteří vám ochotně podsouvají lži. Přesvědčí vás, že vám nabízejí oheň, u něhož se můžete ohřát: pěkná slovíčka, kvůli kterým budete mít pocit, že prázdní vás nijak neohrožují a že jste v bezpečí. Usadíte se u světla jejich ohně: šeptají vám o míru a pokoji. Uvěříte tomu, že si konečně můžete odpočinout. Ale až usnete, povstalci udeří a z jejich malých, hřejivých plamínků se stane lesní požár, který vás zničí – který zničí úplně všechno.“

Shlíží na nás z pódia s planoucíma očima. A potom zařve:

„Probuďte se! Probuďte se a povstaňte!“ Jeho výkřik mě omráčí.

„Naše neopatrnost nás přivedla do nebezpečí. Byli jsme až příliš důvěřiví a prázdní si tu tak mohli vybudovat základnu. Jsou připravení využít našeho bezelstného přesvědčení, že všechno je v pořádku. Ale to dneškem končí.“

Rozhlédla jsem se po zaskočených tvářích kolem. Taky něco takového nečekali. Zní to jako výzva: jako volání do boje.

„Budeme připravení. Budeme obezřetní. Neustále ostražití, neustále na pozoru před zrádci ve vlastních řadách. Znovu si vydobudeme svou historii a přetvoříme ji v současnost. Už je načase, nemyslíte?“

Zápal starosty Ostříže nás všechny strhne, a tak tleskáme a podupáváme, zatímco on dá znamení někomu skrytému za černým závěsem vedle pódia. Počká, až nastane absolutní ticho, a skloní hlavu jako při modlitbě. Následuje dlouhá tichá chvíle. Potom vzhlédne přímo na nás.

„Přináším závažné zprávy. Máme tu dnes důkaz o povstání prázdných. Pro spoustu z vás to bude šok, neboť muž, jehož tu dnes budeme trestat, kráčel mezi vámi. Mnoho z vás ho pokládalo za přítele.“ Zhluboka se nadechne a potom odměřeně pokračuje. „Minulý týden jsme dospěli k závěru, že Conor Drew, jeden z našich vážených stahovačů, do jejichž péče svěřujeme naše drahé zesnulé, se provinil krádeží kůže.“

Davem projede vlna šoku a já se otřesu. Toho Conora Drewa sice neznám – je to stahovač, takže ho možná znal táta –, ale z pomyšlení na to, že by někdo kradl kůži, se mi zvedá žaludek. Pomyslím na tátu na stahovačově stole a na to, jak je jeho kůže drahocenná. Bez kůže by nebylo nic, žádný příběh, žádný způsob, jak dál žít v srdcích a myslích blízkých, kteří po vás zbyli. Kdo by si troufl krást něčí minulost? A proč?

Starosta Ostříž pokyne jednomu ze svých pomocníků a dva ohromní dozorci přivlečou na pódium muže. Zjevně tu jsou, aby nás před tím člověkem chránili. Nebo mají chránit jeho před námi? To mě napadne, když dav zlověstně zasyčí. Muž má kotníky spoutané řetězem, ale ruce má volné, paže v pevném sevření mužů, kteří jdou vedle něj. Na sobě má bederní roušku jako starosta Ostříž, až na to, že ta jeho je špinavě bílá a vypadá zašle. Jeho kůže je černá jako starostova, i když samou únavou a rezignovaností působí spíš šedivě.

Na pódium muže následuje naše městská vypravěčka, Mel. Není o moc starší než já, ale nosí na kůži naše příběhy. Ztělesňuje naše cíle a ideály. Pokud je tu Mel, bude to asi ještě vážnější, než jsem si myslela.

„Znáte naše dějiny, přátelé. Víte, jak se prázdní snažili zlomit našeho ducha. Odstraňovali lidem tetování, aby jejich duše zůstaly navždy neúplné. A tento muž, Conor Drew, sice možná na těle nosí značky, ale v duchu patří k prázdným. Neboť odstranil kůži – samozřejmě, je to přece stahovač. Ale místo toho, aby umožnil, aby se všila do knihy, nechal si ji pro sebe. Tím, že ukradl kus kůže, se provinil krádeží něčího příběhu a ohrozil tak něčí cestu na onen svět, upravoval to, co z něj zbývá k zapamatování. Pokoušel se nám zabránit ve vynesení správného rozsudku nad jeho duší. Tak konají prázdní.“

Následuje dlouhé ticho a nikdo nejásá. Všichni se tváří zděšeně.

„Mohu vám potvrdit, přátelé, že čin Conora Drewa nebyl bez motivu. Jednal ve spolku s prázdnými ve snaze rozpoutat povstání. Přiznal se k tomu, že byl s prázdnými ve styku. Spolupracuje s nimi.“

Z davu se ozval křik. Jak jen mohl?

„To je důkaz jejich smýšlení. A je to teprve začátek. Musíme bojovat. Prázdní jsou zpátky a ke krádežím naší kůže, našich příběhů, našich duší využívají naše vlastní lidi. Nezastaví se jen u tohoto činu. To, co skutečně chtějí, nejsou naše duše, ale naše zkáza. Neboť prázdní hladovějí a žízní po naší zemi. Nebudou spokojení, dokud nepřeválcují naše města, vesnice, domovy a postele. Touží po naší zemi a zastaví se, teprve až všichni přijdeme o domov i naději v naší vlastní zemi.“

Žena vedle mě se rozpláče. Já plakat nechci, ne tady, tak se zhluboka nadechnu, abych zahnala slzy a nevolnost, a nakážu si, abych zachovala chladnou hlavu. Už nějakou dobu se povídalo, že prázdní jsou na vzestupu, že se vrátí a zničí nás. Já jsem tomu odmítala uvěřit – nevěřila jsem tomu, až doteď.

„Znáte naše dějiny. Viděli jste důkazy v muzeu. Když byli prázdní mezi námi, zohavovali a mrzačili svoje oběti, aby se mohli zmocnit jejich tetování, příběhů a duší. Oni, slabí a nízcí lidé, rozdírali naše těla, protože chtěli, abychom byli jako oni. Chtěli překonat naši sílu a spravedlivost a přivlastnit si naše území. Území, které nám dal Bůh a za které Svatý položil život. To samozřejmě nedopustíme. Spravedlnost však být musí. Conor Drew patří k těm odporným prázdným povstalcům – a nepatří k nim sám. Je jen prvním poslem nákazy, kterou musíme zadupat do země. Vy však víte, přátelé, že člověk si nemůže hrát na Boha, aniž by se smířil s tím, že si Bůh jednoho dne pohraje s ním. Tento muž se snažil změnit věčnost jednoho člověka a na oplátku přijde o tu svou. Pozná, jaké to je přijít o budoucnost.“

Rozhlížím se po mlčícím davu a cítím, jak se v chladném vzduchu třesu. Oni ho zabijí. Zabijí ho před námi přede všemi – to je to, kvůli čemu sem všichni přišli? Já nic takového vidět nechci. Někdo zakašle a lidé v davu začnou přešlapovat z nohy na nohu a šeptat si mezi sebou.

Starosta Ostříž si nás s klidnou tváří prohlíží. Má celou situaci dokonale v rukou. Trochu se uvolním. Zavřu oči a představím si jeho tetování a ještě jednou si vzpomenu na slova, která jsme odříkávali, když se ujímal úřadu. V duchu si je zašeptám a hned jsem klidnější. Je dobrý, je moudrý, je tím nejlepším z nás. Není krutý, miluje nás, nebudeme se bát. Všechno dělá pro naše dobro. Přesvědčuju sama sebe, že si nedělám starosti. Že se nebojím.

„Držte ho, prosím,“ řekne starosta Ostříž dozorcům.

Jeho hlas zní vlídně a zdvořile.

Přinutí odsouzence pokleknout a jeho čelo položí na dřevěný špalek, který na pódiu čekal. Dívám se na svoje boty, ale slyším, jak muž úpí a vzpírá se jejich silnému sevření. Davem proletí povzdech a já se proti vlastní vůli znovu zadívám na pódium – Ostříž má v ruce tenký kufřík. Sleduju, jak ho opatrně otevírá a okázale z něj vytahuje nůž – s krátkou čepelí, ale nablýskaný a připravený. Postaví se rozkročmo nad zajatce, popadne ho za vlasy, aby ho znehybnil, a odhalí tak holou kůži jeho krku. Jako ovce na porážku. Nechci se na to dívat, ale nedokážu odtrhnout zrak.

Mávne rukou s nožem a k zemi se snese hustý pramen vlasů.

Jako ovce na stříhání.

Tak se mi uleví, až ze mě vyklouzne hysterický vzlyk.

Bude v pořádku. Nezabijí ho.

Žena vedle se na mě pobouřeně ohlédne. „To není pro smích, pěkně se dívej. Dívej se a zapamatuj si to.“

Ten muž pláče. Dozorci ho pořád ještě přidržují, ale on už se nevzpírá – bojovnost z něj vyprchala, jako by se vydal napospas osudu. Ostříž pozvedne nůž a v tu chvíli na pódium vystoupí další muž oděný v černém. Následují ho dva pomocníci se stoličkou a stolkem s nástroji a v tu chvíli mi dojde, co se bude dít. Zatímco Ostříž otírá nožík a vrací ho do kufříku, muž se posadí a zvedne ze stolu žiletku. Opatrně oholí vězni temeno hlavy. Potom si sundá černé rukavice, odloží je a navlékne si čistý pár. Vidím, jak si bere do ruky známý strojek, připravuje kůži a dává se do práce těsně nad hranicí vlasů v týlu jeho hlavy a přitom si namáčí jehlu do malého kalamáře na pracovním stole. Vězeň vzdychá bolestí, ale nehýbe se – napomáhají tomu dozorci, kteří ho pořád drží.

V davu se začne něco dít a já spatřím mladého muže, který se prodírá tlačenicí a snaží se probojovat až k pódiu. Vidím, jak dozorci zbystří, ale než se ten kluk stihne dostat dost blízko, někdo z jeho okolí ho chytí a odtáhne pryč. Když s ním odcházejí, naskytne se mi pohled na jeho tvář – plnou hrůzy, brýle nakřivo – a na okamžik mám pocit, že se naše pohledy setkaly.

Tetování pokračuje. Netrvá to tak dlouho, jako některé značky, jejichž vzniku jsem přihlížela, ale bzučení strojku se mi stejně zařezává do hlavy jako tupé zvonění v uších. Jak tam tak stojím a napůl se dívám a napůl sním, zatímco muž v černém dokončuje svoje dílo, začínám se cítit ochable. Potom zvuk strojku najednou utichne a tatér se postaví. Odloží strojek zpátky na stůl a s posledním uctivým pokývnutím na starostu odejde.

Starosta Ostříž, který celou dobu stál v zadní části pódia, přistoupí k mikrofonu.

„Přátelé, dnes jste viděli, jak pracuje spravedlnost. Tento muž zůstane i nadále členem naší společnosti – jsme velkorysí. Vlasy mu dorostou a to tetování zůstane skryté. Bylo mu však uděleno znamení zapomenutých.“

Něco pronikne závojem ochromenosti, který mi obalil mozek. Zapomenutých?

„Až tento zločinec zemře, tato značka bude přečtena, právě tato značka ho odsoudí a jeho kniha bude zničena v plamenech síně zúčtování.“

Jak máte žít, když vás označili jako zapomenutého? Jak máte dál žít, když víte, že na ničem už nezáleží, že váš život skončí smrtí a zapomenutím? Já nedoufám v nic jiného, než že se na mě bude vzpomínat – pro to žiju. Ale tady tomu muži tu naději právě sebral černý inkoust.

Zapomenutý.

V mozku se mi rozezní tlumené zvony – nějaká zasutá vzpomínka, která se mi vybaví, jakmile jí v tom přestanu bránit.

„Přátelé, nechť vás tento zážitek povzbudí k tomu, abyste žili životy hodné poslání, jež jsme obdrželi. Žijte životy hodné zapamatování. Nedopusťte, aby selhání tohoto muže bylo nadarmo.“

Davem proběhne šum, který přeroste v umírněné burácení. Lidé jásají, křičí, znovu a znovu opakují: „Vrána, vrána. To znamení je vrána.“

Zapomenutý. A já si vzpomínám. Vzpomínám si na všechno.

Odsouzencův nářek se smísí s mým vlastním a rozběhnu se domů, pytel cibule mi bouchá do stehna a za nehty mám pořád ještě hlínu z brambor.

Vrána. Vrána. To znamení je vrána.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: MOBA, červen 2018
Překlad: Martina Buchlová
Vazba: pevná
Počet stran: 304
Cena: 259 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít