Keri Arthur: Nejtemnější polibek

Ukázky z knih / 27.4.2018 /

DVA SÉRIOVÍ VRAZI? PRO RILEY JENSONOVOU ŽÁDNÝ PROBLÉM!

Další případ drsné dhampýří strážkyně!

Nakladatelství FANTOM Print vydává šestý díl urban fantasy série Strážkyně Riley Jensonová: Nejtemnější polibek.

Riley Jensonová, jedna ze strážkyň Direktoria, jež v Austrálii dohlíží na nadpřirozené bytosti, se stále ještě vzpamatovává nejen ze svého posledního případu, ale i z rozchodu s Kellenem, který už se nezvládl vyrovnávat s Rileyinou prací ani její původem – Riley je totiž dhampýr, kříženec vlkodlaka a upíra.

Není ale čas léčit zlomené srdce; městem otřásá vražda vysoko postaveného kožoměnce. Jenže co nejdřív vypadalo jako politický boj, z toho se rychle vyklube první v sérii vražd lokálních zlatokopek a jejich vlivných milenců. A aby toho nebylo málo, některé brutální vraždy jsou podle všeho dílem jiného pachatele. Lovit jednoho vraha je těžké dost, ale dva? To si bude žádat maximální nasazení.

Oba případy Riley zavedou do špinavých skladišť i na luxusní večírky společenské smetánky. A právě na druhém zmíněném místě potká upíra, který už ji jednou málem zlomil. Quinn je neodolatelný jako vždy, ale zároveň také jeden z mála, kdo by Riley mohl aspoň trochu pomoci v boji s tvory, kteří mají vraždy na svědomí – s nepřáteli, na jaké Riley a možná ani Direktorium nejsou připravení. Jenže zatímco Rileyina kořist jí usiluje o život, být v Quinnově blízkosti je nebezpečné pro její srdce…

Keri Arthur se opět povedlo namíchat výbušný koktejl akce, napětí a pořádného erotického jiskření. Svérázná Riley si i pošesté musí projít strastmi strážkyně i života dhampýrky a i tentokrát je to pořádná adrenalinová jízda. Tahle australská série by prostě neměla chybět v knihovně žádného fanouška urban fantasy a romantiky.

ANOTACE:
Nebezpečí ji rozpaluje. Vášeň ji činí nebezpečnou.
Riley Jensonová loví zloduchy – a dělá to s osobitým stylem. Riley s upíří krví kolující v žilách a s nadpřirozeným vlkodlačím čichem na nebezpečí nosí lodičky z hadí kůže a nekompromisně se vrhá do nejnovějšího případu: má chytit vražedkyni, jejímiž obětmi jsou promiskuitní ženy z lepší společnosti a bohatí a mocní muži, s nimiž se scházely.
Pro Riley však případ nabere mrazivý zvrat, když se objeví druhý zabiják, který za sebou nechává cestičku ze zohavených těl: šílený mladý upír, který si vybírá oběti na základě minulosti poznamenané tragédií. Riley ví, že má dostatek schopností i důvtipu k tomu, aby chytila dva sériové vrahy najednou… dokud jeden z nich neudeří na její vlastní pevně sevřený klan – a dokud do jejího života opět nevstoupí jeden sexy upír, aby jí pomohl při lovu. Jmenuje se Quinn. Žije snad už celou věčnost, prolil krev a dělil se o rozkoše… a je jediným mužem, nad nímž nemá Riley absolutně žádnou kontrolu…

 

INFO O KNIZE:
Autor: Keri Arthur
Originální název: The Darkest Kiss
Vydal: FANTOM Print, duben 2018
Obálka: Larry Rostant
Překlad: Petra Kubašková
Formát: vázaná s přebalem
Počet stran: 288
Cena: 319 Kč

O AUTORCE:
Keri Arthur
Australská autorka fantasy, hororových a romantických knih. Pochází z Malbourne, literární tvorbě se věnuje už od svých dvanácti let, přičemž do současné chvíle napsala na třicet románů, které získaly řadu žánrových ocenění.
Kromě devítidílné série Strážkyně Riley Jensonová (2005–2010) má na svém kontě například šestidílný cyklus Temní andělé (2011–2013), trilogii Damašský kruh (2001–2003) či zatím samostatný román Eryn (2007). Keri Arthur je vdaná a má jednu dceru, jednoho psa a zarostlou zahradu. Pokud zrovna nepíše, ráda v televizi sleduje seriály, jako jsou Akta X nebo Buffy.

Série STRÁŽKYNĚ RILEY JENSONOVÁ:
Velkoměsto Melbourne australské spisovatelky Keri Arthur je trochu jiné, než ho známe. Vyjma lidí v něm žijí také nadpřirozené bytosti, na něž dohlíží speciální organizace, tzv. Direktorium. K nim patří i Riley Jensonová, kříženec vlkodlaka a upíra, tzv. dhampýr. A je to právě ona, kdo musí chránit ostatní před zvěrstvy, které jsou schopni páchat jak nadpřirození, tak lidé…

UKÁZKA Z KNIHY:
1. KAPITOLA
Zábavu jsem si představovala jinak, než nechat se shazovat ze stromu.

Jistě, tohle absolvuje nespočet písklat na světě, jenže ta to musí zažít pouze jednou a je to pro ně jednoduché: letět, nebo zemřít při marném pokusu o let.

Já jsem však nebyla pískle a umírání jsem neměla v genech. Alespoň ne snadné. Byla jsem dhampýr – potomek nově proměněného upíra, jehož umírající semeno nějak dalo vzniknout životu v těle vlkodlačice, která ho po znásilnění zabila – a mé kosti byly neobyčejně silné.

Shození ze stromu mě nemohlo zabít, jak tomu bylo u nespočtu písklat. Ach bože, ale stejně to bolelo.

Chci říct, že vlkodlaci nebyli stvořeni k létání, a moje svaly, zvyklé buďto na roli vlka, nebo ženy, měly problém s mechanikou ptačího pohybu.

Ne že bych nějak zvlášť toužila stát se ptákem. A zvláště ne tím typem, kterým jsem se nyní mohla stát. Vážně: racek? Něco jako mořská verze krysy? Proč ne něco vznešenějšího a obávanějšího – jako třeba jestřáb nebo orel? Něco s užitečnými zbraněmi, jako jsou spáry a zahnutý zobák uzpůsobený k trhání?

Ale ne. Osud ze mě chtěl mít racka. Byla jsem si jistá, že se mi osud někde tam nahoře vysmívá.

Samozřejmě že jsem se pravděpodobně mohla stát něčím jiným. Lék v mém systému, který způsobil původní změnu v racka, by mi patrně umožnil vzít na sebe i jiné formy, ale nehodlala jsem to riskovat. Ostatní kříženci, kterým byla podána ARC1-23, se proměnili v tolik různých forem, že ztratili schopnost stát se opět člověkem, a tomuto problému jsem nebyla ochotna čelit. Zvláště ne, když už jsem poznala onen okamžik zmatení těsně poté, co jsem na sebe poprvé vzala podobu racka – ten moment, kdy se zdálo, že magie, jež mi umožňovala změnit podobu, váhá, jako by se nemohla upamatovat na mou lidskou formu.

To mě vyděsilo.

Takže jakkoli mi vadilo, že má ze mě být racek, chtěla jsem u toho zůstat, trénovat to, až bude racčí podoba stejně přirozená a zasetá do mé psychiky jako vlčice a žena.

Potom si možná budu pohrávat s dalšími možnostmi.

Možná.

„Riley, nemůžeš zůstat dole navěky,“ zamručel shora hluboký hlas. „Učit se létat je otázkou vytrvalosti. A výšky.“

Zamumlala jsem si pod vousy něco nelichotivého a převalila se na záda. Na svaly v ramenou, páteři a pažích zaútočil tucet různých bolestí, až jsem zatoužila ponořit se pořádně hluboko do příjemně horké koupele. Ačkoli ani koupel toho moc nenadělá s modřinami, které se mi začínaly hromadit.

A ne že by mi koupel bezprostředně hrozila, pokud to bude mít v rukou starý Henry.

Seděl v rozdvojené větvi gumovníku hned nade mnou a jeho jasně rudé tričko ostře kontrastovalo s vesele žlutými kvítky rozesetými po stromě. Jeho stříbrné vlasy zářily v přerušovaném slunečním světle jako led a jeho oříškově hnědá kůže byla sešlá a opotřebovaná jako kůra samotného stromu.

Nepatřil k Direktoriu, spíš to byl Jackův kamarád. Také se uměl měnit v jestřába a jeho rodina měla evidentně hodně staré vazby na tu Jackovu. Pokoušela jsem se nenásilně vyptávat ve snaze nasbírat o šéfovi nějaké informace, jenže Henry, jak se zdálo, nechtěl pouštět drby.

„Riley,“ varoval mě znova.

„Henry,“ řekla jsem v imitaci jeho nevrlého tónu. „Jestli hodláš v tomhle pokračovat, tak mi na těle nezůstane jediné místo bez modřiny.“

„Jack říká, že se musíš učit co nejrychleji.“

„Jacka nikdo milionkrát neshazoval ze stromu.“

Zasmál se – byl to sytý, veselý zvuk, při němž mi i přes mou rozmrzelost cukalo v koutcích.

„Dnes je to teprve po dvacáté. Jacka stálo asi třicet pokusů denně – nebo tak nějak –, než si to osvojil.“

Jack byl sice nyní upír – díky krvavému obřadu, který absolvoval před více než osmi sty lety – ale narodil se jako jestřáboměnec a měl výhodu, že pocházel z rodiny kožoměnců. Jestli to jemu trvalo takhle dlouho, tak pánbůh nade mnou.

Zvedla jsem obočí a vytáhla se do sedu. „Ty jsi Jacka učil?“

„Já nejsem tak starý, moje malá vlčice. Ne, jen je to v našem hnízdě něco jako legenda. Málokterý jestřáb se totiž učí takhle pomalu.“ Znovu se zasmál. „Někteří říkají, že proto je plešatý. Přišel o většinu vlasů, protože až příliš často přistával na hlavě.“

Zakřenila jsem se. „No, aspoň vím, že se to netýká jen racků, a to mě těší.“

„Strávila jsi většinu života jako vlk. Je přirozené, že ti létání připadá obtížné.“ Zatřepal provazem přivázaným k větvi kousek od jeho nohou. „Pojď.“

„Prý ‚pojď‘. Kdyby to bylo tak jednoduché, je ze mě přirozený talent.“ Zvedla jsem se a skousla zaúpění, když do mého trupu a nohou vystřelil tucet nových bolestí. Zatraceně, do večera budu modročerná. Ne že by na tom vlastně záleželo. Stejně jsem už neměla za kým se vracet domů.

Bolest ve mně vyvstala jako starý duch. Rychle jsem zahnala všechny myšlenky na Kellena zpátky do krabičky označené nápisem „nemyslet na to“, pak jsem chňapla provaz a začala šplhat. Od našeho rozchodu uplynuly dva měsíce. Už bych se z toho měla vzpamatovat. Měla bych se vzpamatovat z něj.

Jenže tomu tak nebylo a já jsem si nebyla jistá, zda tomu někdy tak bude. Milovala jsem ho a on prostě odešel. A ne z důvodu, který bych očekávala nejvíc – kvůli tomu, že jsem byla neplodná a kříženec. Ne, odešel proto, že jsem byla strážkyně a nechtěla jsem se té práce vzdát. Anic na tom nezměnil ani fakt, že jsem kvůli droze a zmatku, který mi způsobila v těle, ani nemohla.

Odešel. Stal se jen dalším mužem, který nedokázal přijmout, co jsem. Dalším mužem, kterému se povedlo rozmlátit mi srdce na kousky.

Se zatracenou láskou a vztahy už jsem si toho užila vrchovatě. Dokonce tolik, že jsem se od našeho rozchodu stáhla do sebe. Samozřejmě, byla jsem vlkodlak, takže se měsíční horečka vždy postarala o to, aby sex zůstal součástí mého života. Ale ten jeden týden mi, pokud jde o muže, úplně stačil. Zdálo se, že láska a já nikdy nenajdeme zlatou střední cestu, a jakkoli jsem pořád toužila po ideálu šťastné rodinky, prostě jsem se už nechtěla vypořádávat s muži a jejich vrtochy a rozmary.

Pokud šlo o to udělat si dobře, byly pro mě daleko spolehlivějšími společníky čokoláda, káva a zmrzlina. Alespoň ony mě nikdy nezklamou.

Jenom jsem musela poděkovat rychlému vlčímu metabolismu, že jsem za posledních pár měsíců nepřibrala. Kdybych byla člověk, nakynula bych do velikosti domu.

Došplhala jsem k Henryho větvi, opatrně jsem se mu vyhnula, posadila se a nechala nohy volně bimbat. Prsty jsem pevně svírala větev a vyhýbala jsem se pohledu dolů. Od mého posledního pádu z útesu – ze stejného, na kterém jsem získala svou racčí formu – mi začal trochu plavat žaludek pokaždé, když se mi naskytl sebemenší pohled z výšky. Ačkoli předpokládám, že opakované skákání z tohoto stromu a přistávání na zemi tváří napřed – když si nezlomím žádnou kost – mi asi těžko poslouží jako lék na úzkost.

Zhluboka jsem se nadechla a tiše vydechla. „Takže mi všechno vysvětli ještě jednou.“

„Pták nelétá tak, že by jednoduše jen plácal křídly,“ řekl trpělivě. „Roztáhni paže a pokus se s nimi hodně rychle pohybovat.“

Udělala jsem to a připadala jsem si jako cvok. Naštěstí jsme byli na Henryho pozemku v Dandenongských kopcích, skryti před očima zvědavých kolemjdoucích.

„A teď se snaž těmi pažemi při pohybu točit. Když kroutíš pažemi, vzniká větší proud vzduchu, je to tak?“

Kývla jsem, ačkoli, abych byla upřímná, rozdíl byl zanedbatelný. Ale co, možná jsem si už dole natloukla tolikrát, že moje kůže už nebude nic registrovat.

„Takhle to funguje u ptáků. Při pohybu křídlem dolů musí být přední okraj níž než zadní. Anení to jen pohyb dolů, je to zároveň dolů a dozadu, což ho nadnáší a žene vpřed.“

„Jo, jo, úplně jsem to pochopila.“ Jasně že ne.

Maličko mě plácl přes ucho. „Nebuď hubatá, mladá dámo. Tohle zvládneš. Jenom musíš přemýšlet.“

„Všechny buňky schopné přemýšlení mám buď zhmožděné, nebo umlácené,“ zamumlala jsem a trochu se na větvi posunula, aby mě nemohl praštit silněji.

Kdokoli by si mohl myslet, že jsem zase nějaká puberťačka zpátky ve škole. Tenkrát jsem taky často schytala jednu za ucho za to, že jsem si pouštěla pusu na špacír.

„Mysli,“ řekl. „Dolů, dozadu, pak nahoru. Ne nahoru a dolů. Teď se proměň.“

Vydechla jsem, změnila pozici a přivolala magii dřímající v mé duši – magii, která byla pozměněna, aby mi poskytla podobu racka stejně jako vlka. Prohnala se mnou energie, změnila mé tělo, mou formu, mrknutím oka mě proměnila z člověka v racka.

„Do toho,“ řekl Henry.

Roztáhla jsem křídla, zavřela oči a skočila. Cítila jsem, jak padám, cítila jsem, jak se mě zmocňuje ten starý známý záchvěv paniky a hrozí, že mě zahltí. Že ztuhnu.

A tak jsem se místo toho snažila soustředit na pohyb křídel. Dolů, dozadu, nahoru, dolů dozadu, nahoru.

A jako zázrakem jsem už nepadala. Pootevřela jsem jedno oko a uviděla, jak pode mnou sviští země, takže jsem otevřela i druhé oko. Letěla jsem.

„To je ono,“ řekl Henry. „Zvládlas to! Šikovná holka.“

„Johoo!“ Ten zvuk vyšel jako ochraptělé zakvákání spíš než jako skutečné slovo, ale najednou mi to bylo jedno. Letěla jsem. A byl to úžasný, mocný pocit.

Bohužel netrval dost dlouho. Možná jsem se nechala natolik unést pocitem, že letím, že jsem vlastně zapomněla letět, protože země se náhle přibližovala rychlostí blesku a já už se zase řítila do trávy, větviček a hlíny.

Vzala jsem na sebe lidskou podobu a vyplivla hlínu, které jsem měla plnou pusu. „Do hajzlu.“

Henry se zasmál. Měl štěstí, že jsem nebyla nahoře u něj, protože bych ho z té větve prostě shodila.

„To není sranda, Henry.“

„Ne, je to hysterie. Většina ptáčat se za takovou dobu naučí alespoň přistávat s trochou důstojnosti. Obávám se, že ty a Jack jste dvě jehly v kupce sena.“

Převrátila jsem se na záda a civěla na modré nebe, které se zdálo absolutně nedosažitelné. „Jestli po tomhle všem skončím plešatá jako on, tak mě to nepotěší.“

„Letěla jsi, Riley,“ řekl a podle hlasu se pořád ještě bavil. „Sice ne dlouho, ale letěla. Brzy ovládneš celou techniku letu.“

„I s mou koordinací? Nebo spíš i bez ní?“

„I tak.“

Zahekala jsem a doufala, že má pravdu. Když jsem se podívala na hodinky, viděla jsem, že jsou skoro tři. Celé tohle padací cvičení mi zabralo téměř šest hodin, a já už toho měla jak buchet.

Samozřejmě že padání při létání byl ten nejmenší z mých problémů. Jack nebyl nadšený, že mi tak dlouho trvalo, než jsem mu řekla o své změně, a poslední dobou využil každé příležitosti, kdy mě mohl zpérovat. Podle něj nebylo zlomené srdce důvodem pro dělání hloupostí. Začínala jsem si myslet, že nikdy nebyl zamilovaný. Nebo že se mu to naposledy stalo před tak dávnou dobou, že už na tu bolest zapomněl.

„Myslím, že to pro dnešek zabalím, Henry. Mám už trochu pomlácené kosti.“

„Dobře, tak můžeš jít nahoru a dát si sprchu. Myslím, že se taky půjdu proletět, potřebuju si protáhnout křídla.“

„Uvidíme se zítra?“

„Uvidíme, děvče, uvidíme.“

Změnil podobu a sestoupil z větve, prosvištěl nad mou hlavou a vznesl se k modré obloze. Sledovala jsem jeho hnědozlatou siluetu, dokud nezmizela, a neubránila jsem se malému trnu závisti. Chtěla jsem taky takhle létat, opravdu ano, jenže jsem začínala pochybovat, že k tomu kdy dojde.

S povzdechem jsem donutila zbité tělo postavit se na nohy a dojít ke stromu pro oblečení. Magie, která nám dovolovala změnit podobu, občas neprospěla oblečení, které jsme měli na sobě, a tak jsem se na tyto lekce raději zbavovala svrchní vrstvy a nechávala si jen kalhotky ze silné bavlny a tričko. Samozřejmě to znamenalo víc škrábanců a modřin, než kdybych měla džíny a odolnější vršek. Jenže jako většina dlaků a kožoměnců jsem se hojila neobyčejně rychle. Džíny a trička se tak snadno spravit ani nahradit nedaly. Ne s mým bratrem, který neustále dělal průvan v rodinném rozpočtu.

Sebrala jsem hromádku oblečení a zamířila zpátky do Henryho stromového domu. Ne že by to byl vysloveně stromový dům – jen starý dřevěný domek postavený na pilotách, takže se obytná část nacházela v baldachýnu okolních stromů. Světlo, pronikající okny, bylo bledé, zlatě zelené, a vzduch byl vždy prosycen vůní eukalyptu a ptačím zpěvem. Navzdory svému strachu z výšek jsem to zbožňovala. Pro ptačího kožoměnce to musel být ráj.

Vydusala jsem po schodech a vydala se do koupelny, abych si dala rychlou horkou sprchu, než se obléknu. Učesat vlasy mi trvalo trochu déle než obvykle. Za poslední měsíce neskutečně rychle dorostly a teď mi splývaly v hustých rezavých pramenech po lopatky. Jediný problém byl, že měly tendenci hrozně se cuchat, zvláště při padání ze stromů na zem plnou listí.

Jakmile byly zase hladké, sčesala jsem je do culíku, aby tak i zůstaly, pak jsem vzala peněženku a klíčky od auta a zamířila ven. Ale sotva jsem došla k autu, zazvonil mi telefon.

Absolutně jsem nepochybovala o tom, že je to Jack. A nenapověděla mi to moje sílící jasnovidecká schopnost.

Napověděla mi to zkušenost.

Jack vždycky jako na potvoru volal, když se mi to hodilo nejmíň nebo když se mi nechtělo pracovat.

Prohrabala jsem se nepořádkem v kabelce až k videofonu. „Dal jsi mi týden, abych se naučila létat,“ řekla jsem místo pozdravu. „Tohle byly jen tři dny.“

„Jo, no, vysvětluj si to zloduchům.“ Jackův hlas nesl známky únavy, které odpovídaly i tmavé pytle pod očima. „Ti bastardi se poslední dobou můžou přetrhnout, aby nám znepříjemnili život. Stejně jako některé strážkyně, které znám.“

Za to, že jsem mu neřekla o té věci s ptačí proměnou, jsem se už omluvila stokrát a jestli si myslel, že to udělám znova, tak měl smůlu. Spadla jsem na zem tolikrát, že to ze mě vytlouklo jakékoli výčitky. A navíc jsem ho sice měla ráda jako šéfa i jako upíra, ale on uměl být taky pořádná osina v zadku, když nám dělal kázání. „Takže co pro mě máš tentokrát?“

„Mrtvého byznysmena v Collins Street. Na pařížském konci.“

Pozvedla jsem obočí. Takzvaný pařížský konec Collins Street byl plný krásných starých budov a megabohatých firem a byznysmenů. Museli být bohatí, když si mohli dovolit na takovém místě zaplatit nájem. Zcela určitě to nebyl typ místa, do kterého bych čekala, že mě povolá. Ačkoli myslím, že když volá sama smrt, opravdu se neohlíží na bohatství ani místo.

„A jde o úmrtí na ulici, nebo někde uvnitř?“

„Uvnitř. Našla ho sekretářka v jeho kanceláři. Žádné stopy po vloupání, žádné obvyklé známky hnusáren.“

Zamračila jsem se. „Tak proč volali nás? Zní to spíš jako případ pro normální policii než pro nás.“

„Je to naše, protože obětí je Gerard James.“

Což byl zjevně někdo, koho bych měla znát, jenže já ho neznala. „A?“

„A Gerard James byl hlavou Ligy pro práva nelidí – politické strany, která postavila na kandidátku do příštích státních a federálních voleb několik nelidí.“

„A jeho smrt je politický horký brambor, který na nás policie přehodila?“

„Přesně tak.“

Což znamenalo, že se bude shora tlačit na to, aby se tento případ co nejrychleji vyřešil. Skvělé. „Chápu správně, že on sám není člověk?“

„Ne. Je to – byl – jestřáboměnec.“

„Má příbuzné v Melbourne?“

„Postarší rodiče, kteří žijí v Coburgu. Gerard patří k těm, kdo se vypracovali sami, a říká se, že si na něm před několika měsíci někdo zchladil žáhu.“

„No, mezi lidmi je jistě mnoho takových, kteří by se neštítili ničeho, jen aby zabránili nelidem dostat se do vlády.“

„Ta fáma byla přezkoumána a prokázala se jako nepodložená.“

Tak proč je teď mrtvý v kanceláři? „Už jsi zavolal likvidační tým?“

„Cole a jeho lidi už jsou tam. Kade se s tebou za půl hodiny setká před budovou Martin and Pleasance.“

Koukla jsem na hodinky. Bylo skoro půl čtvrté, což znamenalo, že provoz na silnicích už pořádně zhoustl. „Tak rychle se tam nedostanu.“

„Když nebudeš překračovat rychlost, tak ne.“

To mě pobavilo. Moje řidičská historie byla poněkud pestřejší – poslední auto, které jsem vlastnila, jsem narvala do stromu a do dnešního dne si na tu událost nepamatuju. I když vzhledem k tomu, že jsem se bezprostředně nato ocitla v množícím centru jednoho šílence, jsem měla vážné podezření, že konkrétně tuto nehodu jsem nezavinila. Od té doby jsem však nabourala několik aut Direktoria, ačkoli jsem je ke svému překvapení dostala na Jackův rozkaz. Bože, vždyť mi o tom teprve minulý týden dělal kázání a říkal, že jakékoli další nehody by mohly zruinovat jeho rozpočet.

„Jestli mi přikazuješ, abych překračovala rychlost v autě Direktoria, tak to musí být fakt urgentní.“

„Hlavně to auto nepomuchlej víc, než jak se ti to už povedlo.“ Zarazil se, než dodal: „Nebo sebe.“

„Jéžiši, díky, že máš starost, šéfe.“

„Riley, sklapni už a jeď tam,“ řekl a zavěsil.

Sklapla jsem a jela tam.

Dostat se do města mi trvalo dobrých čtyřicet minut, potom dalších deset, než jsem se probojovala hustým provozem až na pařížský konec Collins Street. Sice jsem měla svolení jet superrychle, jenže zrovna tohle auto Direktoria nebylo vybaveno ani majáky, ani houkačkou. Což byla zatracená škoda – hrozně ráda bych se proháněla ulicemi města, aby přede mnou uskakovali chodci a uhýbala auta. I když… s mou řidičskou minulostí by to asi nebyl moc dobrý nápad.

Kade už čekal před budovou, zadkem v džínách se opíral o kufr auta, svalnaté paže měl zkřížené a dlouhé nohy natažené před sebou.

Už jen při pohledu na něj jako by do mě střelila radost. Sice jsem se zrovna teď odmítala k někomu citově poutat, ale pořád jsem byla vlčice a stále jsem dokázala ocenit pohledného chlapa. A právě to a ještě mnohem víc byl Kade. Měnil se v koně, čemuž odpovídala i barva jeho kůže – rudohnědá, sytá, doplněná o smolně černé vlasy a hříšné, sametově hnědé oči. A byl stavěný jako plnokrevník, se širokými rameny, útlými boky a těma přenádherně dlouhýma nohama. Nohama, kterýma ženskou udrží na správném místě, zatímco zajíždí hlouběji a tvrději dovnitř.

Vydechla jsem, až se mi nadzvedly vlasy nad čelem, a pokusila jsem se ignorovat vzrušené dovádění hormonů. I kdybych se ocitla zpátky na sexuálním kolotoči, Kade byl stejně zakázané ovoce. Jack se v den, kdy Kade dokončil výcvik, zcela jasně vyjádřil, že si nepřeje postelové avantýry mezi kolegy.

Což však Kadeovi nezabránilo trochu flirtovat, ale ani on, ani já jsme to netlačili nikam dál. Jack už se na mě tak dost zlobil.

Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a vystoupila. Významně se podíval na hodinky a řekl: „To byla nejdelší půlhodina, jakou pamatuju.“

„Jack očekával zázraky. Nepřicházelo v úvahu, abych to stihla do města za půl hodiny –leda že bych uměla lítat, a věř mi, to se zatím neděje. Tedy ne z Dandenongsu.“ Zamkla jsem dálkovým ovládáním auto a šla k němu.

Sjel pohledem moje tělo a mně po kůži přeběhlo teplé pohlazení touhy. V mnoha ohledech byla příšerná škoda, že jsem si nemohla s Kadem užít, protože on by byl tím mužem, se kterým by to bylo dokonale bezpečné. Pokud šlo o nás dva, nechtěl nic náročnějšího než sex. Bylo mu jedno, že jsem kříženec, že nemůžu mít děti, že jsem strážkyně i to, že moje DNA by se mohla změnit k horšímu místo k lepšímu. Nežádal po mně, abych se stranila jiných mužů, abych byla s ním a jenom s ním. Jediné, co chtěl, bylo dobře se pobavit, když se naskytla možnost.

A já jsem si opravdu přála, abych to mohla opětovat – až na to, že to nestálo za peklo, které by mi Jack udělal ze života, kdyby na to přišel. Opravdu naštvaného jsem ho viděla jen párkrát a netoužila jsem po tom víc, než nakolik to bylo nutné. Naštvaného Jacka nechtěl člověk ani vidět, natož být mu nablízku.

„Víš, jaká nuda byla tady čekat?“ řekl vřelým a sytým, tak velice sexy hlasem. „Ani tu nejsou žádné přírodní krásy, které by se daly obdivovat.“

Rty mi zacukaly v úsměvu. „Po kterých by se dalo mlsně pokukovat, chtěl jsi říct.“

V koutcích sametově hnědých očí mu naskočily vrásky. „Mlsně koukat, obdivovat. Je to totéž.“

„To je fuk. Ale odmítám věřit, že v ulici plné kanceláří – a tudíž i s haldami sekretářek a zaměstnankyň –by se nenašla jediná pěkná holka, která by prošla kolem.“

„No, možná jedna nebo dvě. Nakonec mám v kapse pár telefonních čísel, která se musejí prozkoušet.“ Zvedl ruku a zlehka mi odhrnul z tváře pramínek vlasů. Jeho prsty mě hřály na kůži a já jsem se roztouženě zachvěla. Odolala jsem však nutkání vyjít vstříc jeho pohlazení a místo toho jsem couvla.

Zaškubalo mu v ústech. „Ten Jack je fakt vopruz,“ řekl ztěžka.

„Jo, a jestli si to spolu rozdáme, bude ještě větší vopruz, věř mi.“ Ustoupila jsem stranou, mávla na něj, ať jde se mnou, a dodala: „Takže co ti Jack řekl o tomhle případu?“

„Zřejmě totéž co tobě. Máme tu mrtvého kožoměnce, jehož politické ambice z něj udělaly příliš ožehavý případ, než aby se jím zabývala normální policie.“ Podíval se na mě, zatímco otvíral skleněné dveře do budovy a popoháněl mě dovnitř. „Vsadím se, že si do kanceláře přivedl nějakou kočku a dostal infarkt, když jí ukazoval svoje kancelářský trenky.“

Povytáhla jsem obočí. „Jak byl starý?“

„Čtyřicet pět.“

Tak to by ho nikdo starým nenazval, zvláště ne, když to byl kožoměnec. „Měl tedy v minulosti problémy se srdcem?“

„Ne, ale zato měl pověst playboye. A i playboye v nejlepší formě může položit, když to přežene, a náš chlapec se rozhodně ve formě neudržoval.“

Vylovila jsem z kabelky odznak a ukázala jej policistovi, který tu měl službu, když jsme mířili k výtahům. Naše kroky se rozléhaly na mramorové podlaze a zvuk jako by ještě umocňovaly vysoké stropy. Když tudy procházel všechen kancelářský personál, muselo to být peklo pro uši.

„Ale kdyby to byl jen infarkt, nevolali by přece nás.“

Kade si tiše odfrkl a zmáčkl knoflík výtahu. „Jo, volali. Kdykoli umře politik za nevyjasněných okolností, následuje vyšetřování. Jenže v tomhle případě si chtějí být dvojnásob jistí, že v tom nebyla nějaká levárna. Byl to přece první politik z řad nelidí a tak dál.“

„A celou dobu by se nepochybně radovali, že je velice hezky postaráno o politickou hrozbu, kterou představoval.“

„Nepochybně. Gerard James nebyl z těch, kdo se obklopují přáteli, a opravdu pochybuju, že jich měl mnoho, ať už v politické sféře nebo mimo ni. Ne že by na tom záleželo – ne těm, kdo se vůbec zajímali o jeho stranu a její program.“

Zatvářila jsem se překvapeně. „Podporuješ Ligu za práva nelidí?“

„Jasně že jo.“ Dveře výtahu se otevřely. Přitiskl paži ke dveřím a popohnal mě dovnitř. „Líbilo se mi, čeho se snažili dosáhnout.“

„A to bylo co?“

„Dostat nás, nelidi, do státních a parlamentních úřadů, abychom měli nějaké slovo v záležitostech, v nichž za nás rozhoduje někdo jiný.“

„Jo, tak tohle se lidem nebude líbit nikdy.“ Zmáčkla jsem knoflík do pátého patra, což bylo až úplně nahoru, a pak jsem se podívala na Kadea. „Takže když neměl moc přátel, proč byl tak oblíbený na veřejnosti?“

„Protože to bylo o image, a v tom byl dobrý. V zákulisí to sice byl odporný slizoun, ale na politické scéně – a ve společenských kruzích –byl samá kultivovaná uhlazenost a přátelský přístup.“

„Takže když to byl slizoun a playboy, proč se toho lidští politikové nechytli?“

„Ale jo, snažili se, jenže Gerard měl za sebou dost dobrou propagační mašinerii. Byli schopni překroutit urážlivé komentáře v jeho prospěch.“

Podívala jsem se na střídající se čísla pater a viděla, že jsme sotva dojeli do trojky. Tohle snad musel být nejpomalejší výtah na světě. „Jak?“

Kade pokrčil rameny. „V případě dam tím, že se soustředili na fakt, že mnohé z žen, s nimiž chodil, byly lidské, a odsoudili slovní útoky jako rasistické.“

„Chytré.“

„Ale stejně to byl parchant. Ale stejně jsem ho volil. Chci, aby moje děti žily ve spravedlivějším světě, a myslel jsem, že by tomu cíli mohl napomoct.“

Inu, žádný zákon netvrdí, že se vám politik musí líbit, když ho chcete volit. Kdyby ano, v parlamentu by nikdo nebyl. Ale copak by mohl jeden osamělý politik způsobit nějakou markantnější změnu? Nějak jsem o tom pochybovala.

Vzhlédla jsem k displeji s čísly, viděla, že jsme skoro na místě, a zeptala se: „Jak se vlastně má Sable?“

Sable byla jeho vůdčí klisna, ta, kterou se mu povedlo udržet ze stáda, které dal dohromady předtím, než ho zajali a šoupli do množící laboratoře jistého šílence. Takhle jsem ho totiž poznala – šoupli mě totiž do té samé. Utekli jsme společně a já jsem až potom zjistila, že to nebyl jen nevinný kolemjdoucí zavlečený do intrik, nýbrž že se podílí na vojenském vyšetřování krádeží zbraní a nějak se ocitl ve šlechtící laboratoři.

Stejně jako Kade byla i Sable koňská kožoměnkyně – překrásná dlouhonohá černá klisna, jejíž každý pohyb byl důkazem stylu a rafinovanosti. Setkala jsem se s ní pouze jednou, ale viděla jsem ji často v televizi. Tažena byla fenomén, její show trhala rekordy ve sledovanosti a pět z osmi jejích knih o bylinkách a léčitelství se stále drželo mezi bestsellery.

Samozřejmě to nebyla jediná klisna, kterou měl. Věděla jsem nejméně o sedmi dalších a pořád si vyhlížel nové, aby je přidal ke svému stádu. Zdálo se, že čím více jich bylo, tím šťastnější byl hřebec. Nechápala jsem, proč se proboha nám vlkodlakům dává nálepka sexem posedlých fanatiků, zatímco koňským kožoměncům ne. Ne že bychom se vymlouvali. Sex byl něco, co si vlci velice užívali, ať už měsíc byl nebo nebyl v úplňku.

Tedy když zrovna neměli zlomené srdce.

„Sable je hodně těhotná, hodně tlustá a stěžuje si, že ji nutím opustit její zelený dům v Tooraku.., aby žila se mnou.“ Jeho náhlý široký úsměv byl úsměvem pyšného chlapa. „A včera i další klisna potvrdila, že je těhotná.“

„Takže teď už jich je celkem pět? Sakra, s tvými malými plavci rozhodně nic v nepořádku není.“

„U nás není znakem síly a životaschopnosti stáda jen jeho velikost, ale i počet hříbat. Vážně mám v úmyslu pořídit si největší stádo v Melbourne.“

„Vejtaho.“ Starý výtah poskočil a zastavil se a já se pro jistotu chytila zábradlí. „Na uživení takového počtu hladových krků ti nevystačí plat od Direktoria.“

„Nemusí. Stádo pracuje jako kompletní podpůrný systém. Každý přispívá a podporujeme se navzájem.“

„Co se stane, když umřeš?“

Pokrčil rameny. „Postará se o ně moje osobní pojištění. A pojišťovací politika Direktoria je poměrně štědrá.“

Tohle šlo mimo mě, protože jsem se celému tomuhle uvažování o „úmrtí při výkonu povolání“ vyhýbala. Což bylo asi hloupé vzhledem k tomu, že životní styl strážců nešel příliš dohromady s dlouhověkostí – leda by člověk byl upír a celkově nezničitelný. Jenže ani tak jsem si nemyslela, že kdyby se mi něco stalo, řešil by Rhoan peníze. Ani já, kdyby tomu bylo naopak.

Dveře výtahu se konečně otevřely a Kade mě pobídl, ať vystoupím. Foyer bylo prázdné, ale zprava jsem slyšela hlasy a jeden z nich mi byl povědomý. Vydala jsem se tím směrem.

Když jsme vstoupili do kanceláře, Cole se ohlédl. Byl to vysoký šedovlasý vlčí kožoměnec s ostře řezanou tváří a stejně ostrým vystupováním – alespoň vůči mně. Ačkoli jsem musela uznat, že jsem si to asi zasloužila. S oblibou jsem ho dráždila víc, než bylo zdrávo. Samozřejmě nepomáhalo, že pořád říkal, že nemá zájem, když jsem s jistotou věděla, že má. Přestože vlčí kožoměnci sami sebe rádi považovali za lepší než nás vlkodlaky, ani oni nedokázali skrýt vůni vzrušení.

„Výborně,“ řekl sice vážným hlasem, ale světle modré oči mu pobaveně jiskřily. „Dorazila kráska a její zvíře.“

„Zeptala bych se, kdo z nás je za zvíře, ale obávám se, že by se mi odpověď nelíbila.“ Zastavila jsem se hned ve dveřích a prohlédla jsem si místnost. Byl tu obrovský psací stůl, několik pohovek a lesklý kávovar, který vypadal, že má přes tucet různých voleb. Gerard James byl muž, který se vskutku nespokojil s obyčejnými věcmi. „Kde je tělo?“

Cole ukázal palcem k dalším dveřím. „V hlavní kanceláři. Jeho osobní asistentka ho ve čtrnáct čtyřicet pět našla nataženého přes psací stůl.“

„To je na začátek pracovní doby trochu pozdě, ne?“

Pokrčil rameny. „Zjevně to byl výjimečný případ.“

Výjimečný možná proto, že věděl, že si do kanceláře někoho přivede? Možná někoho, s kým nechtěl být viděn? Ačkoli jestli to tak opravdu bylo, kancelář byla poslední místo, kam by člověka napadlo, že si někoho přivede. Novináři určitě sledovali jeho příchody i odchody ve dne v noci.

„Je mrtvý dlouho?“

„To je trochu těžké určit. U těch, kdo byli před smrtí aktivní, se může rigor mortis dostavit rychleji.“

„A byl? Chci říct – aktivní?“

„Velmi,“ řekl suchým hlasem. „Hrubým odhadem bych řekl, že smrt nastala kolem šesté hodiny ráno.“

„Kde je jeho asistentka teď?“

„Dole ve třetím patře, v kavárně. Je s ní policistka. Napadlo mě, že to je to nejmenší, co ti líní bastardi můžou udělat potom, co nám tohle hodili na hrb.“

„Jako že si nemyslíte, že je na tom něco podezřelého?“ zeptal se Kade.

„Na první pohled ne,“ pokrčil Cole rameny. „Ale v téhle branži si nikdy nemůžete být jistí, dokud se neprovede kompletní přezkoumání. A já už se v minulosti zmýlil.“

„Ne,“ řekla jsem a nasadila svůj nejlepší šokovaný obličej. „Řekněte mi, že to není pravda.“

Úsměv, který mu zacukal v koutcích, proměnil jeho tvář a povýšil ji z průměru do kategorie „můj bože“. „Co kdybyste hýbla tím svým kostnatým zadkem a pro změnu dělala nějakou tu práci?“

„Kostnatým zadkem?“ S tázavým výrazem jsem pohlédla na Kadea. „Myslíš, že mám kostnatý zadek?“

„Drahoušku, já si myslím, že je k nakousnutí, ale ty mě nenecháš si kousnout.“

„Ne, Jack tě nenechá. To on je kazišuk, ne já.“ Ohlédla jsem se na Colea právě včas, abych zachytila, jak zakoulel očima, a zakřenila jsem se. „A co vy děláte tady, když je tělo tam?“

„Sbírám tělesné tekutiny. Zdá se, že náš chlapec měl minulou noc něco jako sexuální maraton.“

Mé teorie o ilegálních schůzkách se rozprskly. Doslova.

„A můžu to přebrat já, nebo jak?“ řekl Kade samolibým tónem. „Je tu někde jeho sexuální partnerka? Možná s ní budeme muset mluvit. Případně s ním.“

„Řekl bych, že s ní. Vhlavní kanceláři je cítit parfém, který je zcela určitě dámský, a nepatří sekretářce. Po nositelce však nikde není ani stopy. Už jsem si vyžádal doručení bezpečnostních záznamů.“ Sehnul se a začal dělat stěr ze stolu. „Ať už byla kdokoli, očividně měla přístup k bezpečnostním kódům. Když přišla sekretářka, bylo to tu celé zamčené.“

„Možná použila jeho klíče.“ I když… Proč by utíkala proto, že měl infarkt? Souložit v kanceláři nebylo protizákonné, i když od politika to možná byla šílenost.

Samozřejmě to mohlo být tak, že jeho partnerka byla manželkou někoho jiného. Toby jistě vysvětlovalo, proč zmizela.

Cole se na mě podíval. „Klíče jsou pořád na stole.“

„Aha.“

„Jo, je to ujetý.“ Odmlčel se a s tím odrzlým leskem v očích dodal: „Hádám, že přesně proto sem Jack poslal vás dva.“

„Ještě s těmi urážkami pokračujte a poznáte, jak vám to místo činu zaneřádím.“

„To pravděpodobně uděláte tak jako tak.“ Když kývl k hlavní kanceláři, jeho pobavení vyprchalo. „Neotírejte se o dveře. Ještě musíme sejmout otisky prstů.“

„Oni to dělali i o dveře?“

„Zjevně ano.“

Pohlédla jsem na Kadea. „Víš jistě, že ten chlápek nebyl spíš dlak než kožoměnec?“

Zakřenil se a dloubl mě prsty do zad, aby mě popohnal. „Ne. Je to jen úplně tuctový politik s přemírou sexu.“

„Proč nikdo z nich nedokáže udržet zavřený poklopec?“

„Mají moc a mají k tomu přístup.“

„Ale nekoresponduje to s vytvářením mediálního obrazu a snahou vyhrát volby.“

Prošla jsem druhými dveřmi a překročila jsem velkou skvrnu od kafe a odložený kelímek hned za dveřmi, než jsem se zastavila. Dva muži z Coleova týmu – ptačí a kočičí kožoměnec, jejichž jména jsem neznala a kteří vypadali, že nemají nejmenší zájem se představit – tu byli oba: jeden zkoumal kancelářskou židli, druhý pečlivě fotografoval.

Gerard James tu ležel rozplácnutý na stole a úplně nahý, paže doširoka roztažené, a jeho zářivě bílý zadek byl vystavený do okna, celému světu na odiv. Nebo alespoň lidem v kancelářích naproti. Vsadila jsem se, že do zítřejšího rána se ponižující fotky dostanou na titulní stránky.

Ve vzduchu se vznášel pach sexu a chtíče a pod ním byl lehce cítit jasmín a pomeranč. Dámská vůně, jak naznačil Cole. Bylo tu však i něco jiného. Cosi, z čeho mi cukalo v nose a moje psychické smysly brněly.

Ne smrt, ale něco velmi podobného.

Zamračila jsem se a podívala se na tělo. Čekala jsem, že se energie mrtvého otře o mé smysly. Že jeho duše povstane a promluví.

Neudělala to.

Naopak v celé místnosti vládl pocit prázdnoty, jako by sem někdo přišel a vysál všechnu vřelost. Odstranil jakékoli pozůstatky života.

Otřásla jsem se a třela si paže. Jasnovidectví umělo být někdy trnem v zadku – zvláště když mi nedávalo víc než malé strašidelné pocity, že je něco špatně.

Kade se zastavil za mnou a já jsem v zádech ucítila žár jeho těla. „Z téhle místnosti mám divný pocit.“

Vzhlédla jsem k němu. Kade byl vnímavý vůči emocím spíš než vůči duším nebo smrti, takže jestli on v téhle místnosti něco cítil, muselo to být velice silné. Ataky to nejspíš bylo něco hodně odlišného od toho, co jsem vnímala já. Byl také telekinetik, což se prokázalo jako nesmírně užitečné, když měl bojovat s upíry, kteří byli od přírody silnější než on. „V jakém smyslu?“

Zamračil se a pohledem přejel místnost, než se jím vrátil zpět k tělesným ostatkům. „Je tu silný dojem extáze a chtíče.“

„No, to by odpovídalo, jestli to dělali na stolech, na stěnách, na dveřích a na všem možném dalším nábytku, na kterém to šlo.“

Sametový pohled měl napůl skrytý pod přimhouřenými víčky a svůdná ústa našpulená. Ne že by poslouchal nebo něco slyšel, jen se soustředil na své pocity. „Tohle je něco víc. Je to, jako by byl z něčeho v rauši a nedokázal se dostat zpátky do normálu.“

Pohlédla jsem na Gerarda. „Drogy?“ určitě by to nebylo poprvé, kdy by byl politik přistižen při užívání nelegálních látek. A možná by se tím vysvětloval hloupý risk, do kterého se pustil tím, že přišel do své kanceláře a nechal žaluzie otevřené.

„Necítím extázi z drog, ale cítím tohle.“ Zamračil se. „V tom jeho opojení je něco zapletené, něco, co jsem nikdy předtím necítil.“

„Co tím myslíš?“

Chvíli zaváhal, potom se pohledem vrátil k mému. „V téhle místnosti bylo něco velmi starého, velmi mocného a extrémně smrtícího.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít