S. D. Perry: Nemesis (Resident Evil 5)

Ukázky z knih / 1.12.2016 /

„SMRTÍCÍ STVŮRA S KRYCÍM JMÉNEM NEMESIS SE VYDALA NA LOV…“
A žoldáci, kteří vstoupili do města, se dočkají nefalšované noční můry!

Nakladatelství FANTOM Print vydává pátý román z prostředí akční videohry Resident Evil: Nemesis.

perry_resident5_nemesis

 

Jen málokteré (nejen videoherní) fenomény se stanou nesmrtelnými. Jedním z nich je i zombie survival akční vyvražďovačka Resident Evil, která neustále potvrzuje starou známou pravdu, že v jednoduchosti je síla.

A tak je základní premisa – lidé vs. bestie na odlehlém (uzavřeném) místě – variována, rozšiřována, doplňována a modernizována. A to nejen na počítačích, konzolích a chytrých telefonech, ale také ve filmech, komiksech a rovněž v knihách.

Těch se na českém trhu ujalo nakladatelství FANTOM Print, které se významnou částí své produkce specializuje na videoherní a RPG adaptace. Doposud vyšly romány Konspirace Umbrella, Caliban Cove, Město mrtvých a Podzemí, žhavou novinkou je pak právě Nemesis.

Titul knihy odkazuje na protivníka hlavních hrdinů, smrtící monstrum, které stvořila zákeřná korporace Umbrella jako svou pojistku. Nemesis vyráží na lov a kořisti je více než dost: do Raccoon City vstoupily týmy žoldáků a také se v jeho ulicích pohybuje žena, která ví víc než ostatní: Jill Valentineová, pro niž bude zápas s nelítostným genetickým experimentem další ze životních zkoušek…

 

ANOTACE:
Zombie. Zmutovaná zvířata. Biologické zbraně a chirurgicky vylepšená monstra. Tajné laboratoře a rozsáhlá spiknutí. Zdálo se to nemožné, jenže Jill Valentineová a členové jejího týmu S. T. A. R. S. viděli na vlastní oči, jak korporace Umbrella proměnila Raccoon City v jeviště nejzákeřnějších genetických experimentů, jaké kdy byly provedeny. Po všem, čím si Valentineová prošla, je připravena jednou provždy tu izolovanou horskou komunitu opustit. Jenže Umbrella s Raccoon City ještě neskončila.
Stále existuje příliš mnoho důkazů o jejích neetických a nemorálních výzkumech. Musí je získat zpátky nebo je zničit – a to rychle –, než bude jejich původ vystopován zpátky k Umbrelle. A protože se městem jako stepní požár šíří mutagenní virus Williama Birkina, je třeba sáhnout po drastických opatřeních.
Pod rouškou noci vstoupily do města týmy žoldáků, ale také něco jiného – pojistka Umbrelly: vylepšená verze jejích zabijáckých mašin třídy Tyran, smrtící stvůra s krycím jménem Nemesis, která vyrazila na lov. A Jill Valentineová je její kořistí.

 

INFO O KNIZE:
Autor: S. D. Perry
Originální název: Nemesis
Nakladatel: FANTOM Print, listopad 2016
Překlad: Kateřina Niklová
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 256
Cena: 269 Kč

 

O AUTORCE:
S. D. Perry
Americká spisovatelka, dcera i u nás známého autora Steva Perryho, se narodila v roce 1970 a v současnosti žije v oregonském Portlandu s manželem, dvěma dětmi a dvěma psy.
Kromě povídek a filmových novelizací (např. Timecop) se specializuje na knihy zasazené do populárních filmových a videoherních sci-fi sérií, jako jsou Vetřelci, Vetřelci vs. Predátor nebo Star Trek.
Do kultovního světa akční zombie videohry Resident Evil (1998–2004) zasadila celkem sedm knih, počínaje Konspirací Umbrella a konče titulem Zero Hour.

 

SÉRIE RESIDENT EVIL:
Videoherní, filmový a rovněž knižní fenomén Resident Evil spojuje hned několik věcí: zlolajná Umbrella Corporation, společnost, která má na svědomí únik nebezpečných biologických látek do ovzduší, Raccoon City, tedy místo, kde k tomu došlo, a vojenská jednotka S.T.A.R.S., která se tam střetla s lidmi, jež virus proměnil v krvelačné zombie. A samozřejmě pořádná dávka akce…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Carlos právě vylézal ze sprchy, když zazvonil telefon. Omotal si proto okolo pasu ručník a vklopýtal do přecpaného obýváku, kde málem zakopl o stále neotevřenou krabici s knihami, jak spěchal k vřískajícímu telefonu; od chvíle, co se přistěhoval do města, ještě neměl čas pořídit si záznamník, a jeho číslo měla jen nová místní pobočka. Nebylo by proto dobré, kdyby hovor propásl, obzvláště když za něj účty platila Umbrella.

Z ruky mu stále kapala voda, když zvedal sluchátko, a snažil se nepůsobit udýchaně.

„Haló?“

„Carlosi, tady Mitch Hirami.“

Carlos, který si pořád přidržoval ručník, se maně narovnal. „Ano, pane.“

Hirami byl velitelem jeho jednotky. Carlos se s ním setkal pouze dvakrát, což nestačilo na to, aby si na něj vytvořil názor, zdál se ale celkem kompetentní – stejně jako ostatní chlapi v jednotce.

Kompetentní, ale ne zrovna sdílný… Podobně jako Carlos ani nikdo jiný nehovořil moc o své minulosti, s jistotou však věděl, že Hirami byl před několika lety zapletený do obchodu se zbraněmi v Jižní Americe, než začal pracovat pro Umbrellu. Vypadalo to, že všichni, s kým se v U.B.C.S. setkal, měli nějaké tajemství – a většina se týkala ne zrovna legálních aktivit.

„Právě jsme obdrželi rozkazy ohledně jisté situace, která se stále vyvíjí. Na tohle svoláváme všechny a okamžitě. Do hodiny se nahlaste a za dvě vyrážíme. To znamená v patnáct nula nula, comprende?“

„Sí… ach, ano, pane.“ Carlos uměl anglicky už celé roky, jenže si pořád zvykal na to mluvit pouze tímto jazykem. „Víme, o co jde?“

„Negativní. Všechny nezbytné informace obdržíte po nástupu spolu s námi ostatními.“

Hiramiho tón naznačoval, že chce říct ještě něco. Carlos čekal, přestože mu začínala být zima od toho, jak mu na těle schla voda.

„Prý se jedná o únik chemikálií,“ dodal nakonec Hirami a Carlos měl dojem, že v hlase velitele jednotky slyší neklid. „Něco nutí lidi chovat se… jinak.“

Carlos se zamračil. „Jak jinak?“

Hirami si povzdychl. „Neplatí nás za to, abychom kladli otázky, Oliveiro, že ne? Teď víte tolik, co já. Prostě dorazte.“

„Ano, pane,“ odvětil Carlos, jenže Hirami už zavěsil.

Carlos odložil sluchátko a nebyl si jistý, jestli má cítit vzrušení nebo nervozitu, když ho teď čekala první operace U.B.C.S., Služby pro omezení dopadu biologických rizik Umbrelly. Skutečně působivý název pro partu bývalých žoldáků a vojáků, z nichž většina měla bojové zkušenosti a temnou minulost. Náborář v Hondurasu tvrdil, že budou voláni „řešit“ situace, které bude Umbrella potřebovat rychle a agresivně – a hlavně legálně – zamést pod koberec. Po třech letech bojů v malých soukromých válkách mezi soupeřícími gangy a revolucionáři, kdy žil v hliněných chatrčích a jedl konzervy, mu příslib skutečného zaměstnání – a překvapivě dobrého platu – připadal jako splněné přání.

Celá věc mi připadala až příliš dobrá na to, aby mohla být skutečná, to jsem si aspoň myslel… a co když se ukáže, že jsem měl pravdu?

Carlos zavrtěl hlavou. Když tu bude jen tak postávat v ručníku, nezjistí to. Každopádně to určitě nebude horší než přestřelky se zdrogovanými pendejos někde v džungli, kdy přemítal, jestli vůbec uslyší kulku, která ho nakonec dostane.

Zbývala mu hodina a do kanceláře to měl dvacet minut pěšky. Obrátil se k ložnici, najednou odhodlaný dorazit na místo dřív a zjistit, jestli z Hiramiho nedostane něco víc o tom, co se děje. Už teď cítil, jak ho v břiše začíná hřát nervózní adrenalin. Byl to pocit, s nímž vyrostl a znal ho líp než cokoli jiného – částečně za tím bylo očekávání, částečně vzrušení a hlavně zdravá dávka strachu…

Carlos se při utírání křenil, pobaven sám sebou. Strávil příliš mnoho času v džungli. Teď byl ve Spojených státech a pracoval pro legitimní farmaceutickou společnost – čeho se měl bát?

„Nada,“ řekl a stále s úsměvem šel najít své maskáče.

*

Pozdní září na okraji velkého města; byl slunečný den, během rychlé chůze na základnu však Carlos pocítil první šeptání podzimu, vzduch jako by řídl a listí na větvích nad ním začínalo vadnout. Ne že by tu bylo mnoho stromů; jeho byt se nacházel na okraji rozlehlé průmyslové oblasti – v okolí bylo několik sešlých továren, oplocené pozemky zarostlé plevelem a řady a řady opuštěných budov. Sídlo U.B.C.S. vlastně obsadilo renovované skladiště obklopené docela moderním odbavovacím komplexem, k němuž patřil i heliport a překladiště – bylo to tu hezky zařízené, Carlose ale opět napadlo, proč se rozhodli stavět v tak zchátralé oblasti. Očividně si mohli dovolit něco mnohem lepšího.

Cestou po Everettově pohlédl Carlos na hodinky a přidal do kroku. Nepřijde pozdě, stále však byl odhodlaný dorazit dřív a zjistit, co si myslí ostatní chlapi. Hirami tvrdil, že svolají úplně všechny – čtyři čety o třech jednotkách po deseti, dohromady sto dvacet lití. Carlos byl desátníkem jednotky A čety D; celé to zřízení mu připadalo směšné, ale asi to bylo nezbytné, aby byl o všech přehled. Někdo musel něco vědět…

Zahnul doprava v místech, kde Everettova navazovala na 374. Myšlenky se mu toulaly a matně přemítal o tom, kam je asi pošlou…

… když vtom z boční uličky jen několik metrů před ním vykročil elegantně oblečený cizinec s širokým úsměvem na tváři. Stál tam s rukama v kapsách a očividně čekal, až k němu Carlos přijde.

Carlos udržoval opatrně neutrální výraz a obezřetně toho muže sledoval. Byl vysoký, hubený, měl tmavé vlasy i oči, ale rozhodně to byl běloch, kolem čtyřicítky nebo do pětačtyřiceti let – a zubil se, jako by se chtěl podělit o mimořádně zábavný vtip.

Carlos se chystal prostě projít kolem. Připomněl si, kolik bláznů žije v průměrně velkém městě, byli prostě nevyhnutelným rizikem městského života.

Pravděpodobně mi chce povědět o mimozemšťanech, kteří monitorují jeho mozkové vlny, nebo možná žvanit o nějakých konspiračních teoriích…

„Carlos Oliveira?“ zeptal se muž, bylo to však spíše prohlášení než otázka.

Carlos se prudce zastavil, celé jeho tělo se napjalo a pravá ruka mu instinktivně sjela dolů k pistoli – až na to, že ji u sebe neměl, nebyl ozbrojený už od chvíle, co překročil hranice, carajo…

Cizinec musel vycítit jeho rozrušení, udělal totiž krok vzad a zvedl ruce do vzduchu. Vypadal pobaveně, ale nijak zvlášť výhrůžně.

„Kdo se ptá?“ vyjel na něj Carlos. A odkud, k čertu, znáte moje jméno?

„Jmenuji se Trent, pane Oliveiro,“ řekl a tmavé oči mu jiskřily sotva potlačovaným veselím. „A mám pro vás jisté informace.“

***

1. kapitola

Ve snu Jill nedokázala utíkat dostatečně rychle.

Byl to stejný sen, který se jí opakovaně vracel už od mise, která je tu strašlivou, nekonečnou noc v červenci málem všechny stála život. Tajemství Umbrelly tehdy zatím ublížila jen hrstce obyvatel Raccoonu, vedení S.T.A.R.S. nebylo úplně zkorumpované a ona byla ještě natolik hloupá, aby si myslela, že lidé jejich příběhu uvěří.

Ve snu čekala spolu s dalšími přeživšími – s Chrisem, Barrym a Rebeccou – plna úzkosti na záchranu na heliportu tajné laboratoře. Všichni byli vyčerpaní, zranění a až příliš dobře si uvědomovali, že budovy okolo nich i pod nimi čeká sebedestrukce. Svítalo, stromy okolo Spencerova sídla pronikalo v kuželech studené světlo a ticho přerušoval pouze vítaný zvuk blížící se helikoptéry.

Šest členů S.T.A.R.S. zemřelo, zabily je lidské i nelidské stvůry, které se plížily sídlem, a pokud Brad rychle nepřistane, nepřežije vůbec nikdo. Výbuch laboratoře zničí nejen důkazy o úniku T-viru Umbrelly, ale i je.

Chris a Barry mávali na Brada, aby si pospíšil. Jill pohlédla na hodinky a její otupělá mysl se stále snažila pochopit, co se stalo, všechno si utřídit. Umbrella Pharmaceutical, která nejvíce přispívala k prosperitě Raccoon City, hybná síla korporátního světa, tajně vytvářela netvory ve jménu výzkumu biologických zbraní – a při hře s ohněm se ošklivě spálila.

Teď už to ale bylo jedno, záleželo pouze na tom, aby odsud co nejrychleji vypadli…

… a máme na to tři minuty, maximálněčtyři…

TŘESK!

Jill se prudce otočila a spatřila, že v severozápadním koutě heliportu vylétly do vzduchu kusy betonu a asfaltu a prší k zemi. V díře se objevil obrovský spár a dopadl na rozeklaný okraj…

… a bledá, mohutná stvůra s označením Tyran, kterou se s Barrym pokusili zabít v laboratoři, se vyhoupla nahoru na heliport. Mrštně se zvedla z dřepu… a vykročila směrem k nim.

Ta zvrácenost byla přinejmenším osm stop vysoká, a kdysi to možná býval člověk, teď už ale ne. Netvorova pravá ruka byla normální, na levé ale měl krunýř a končila drápy. Jeho obličej byl děsivě znetvořen, rty odříznuty tak, že to vypadalo, jako by se neustále přes zbytky rudé tkáně křenil. Jeho nahé tělo bylo bezpohlavní a zvenku na hrudi mu mokře pulzoval tlustý, krvavý nádor, který byl jeho srdcem.

Chris zacílil na pulzující sval berettou, vypálil a pět devítimilimetrových kulek to odporné maso roztrhlo; Tyran ani nezpomalil. Barry na ně zařval, ať se rozprchnou. Dali se na útěk, Jill táhla pryč Rebeccu, za zády jim duněla Barryho .357 a nad hlavami jim kroužil vrtulník. Jill vnímala, jak odtikávají vteřiny, a skoro věřila, že cítí, jak jim pod nohami kypí exploze.

S Rebeccou vytáhly zbraně a začaly střílet. Jill mačkala spoušť, i když viděla, že netvor strhl Barryho na zem; když se pustil za Chrisem, vrazila do zbraně další zásobník, střílela, ječela a se sílící hrůzou přemítala, proč už konečně nepadne?

Shora se ozval výkřik a z helikoptéry něco vypadlo. Chris se k té věci rozběhl, Jill však nic dalšího neviděla, nic než Tyrana, který obrátil pozornost k ní a k Rebecce a vůbec si nevšímal kulek, které dělaly krvavé díry do jeho podivného těla. Jill se otočila a začala prchat, viděla, že druhá dívka udělala totéž, a věděla – věděla – že monstrum jde po ní, že má tvář Jill Valentineové vepsanou ve svém ještěřím mozku.

Jill běžela a běžela a najednou už kolem sebe neměla heliport ani rozpadající se sídlo, nýbrž milion stromů a zvuků: boty jí pleskaly o hlínu, v uších jí tepala krev a trhaně dýchala. Stvůra za ní byla tichá, němá, strašlivá síla, neodbytná a nevyhnutelná jako smrt.

Byli mrtví, Chris, Barry, Rebecca a dokonce i Brad, věděla to, všichni až na ni – a jak utíkala, viděla, že se před ní do dálky táhne Tyranův stín a pohřbívá ten její, a pak se ozvalo zasyčení nestvůrných spárů, které sekly dolů, projely jí tělem, zabily ji, ne…

Ne…

„Ne!“

Jill otevřela oči s tím slovem stále na rtech, byl to jediný zvuk v tichu jejího pokoje. Nešlo o zaječení, které si představovala, nýbrž o přidušený výkřik ženy odsouzené k smrti, polapené v noční můře, ze které nebylo úniku.

A přesně to jsem. Nikdo z nás nakonec nebyl dost rychlý.

Chvíli ležela nehybně, zhluboka dýchala a ruku sundala z nabité beretty pod polštářem; stal se z toho reflex a ona nelitovala, že si ho vytvořila.

„Proti nočním můrám je ale k ničemu,“ zamumlala a posadila se. Už celé dny mluvila sama se sebou; někdy měla pocit, že je to to jediné, co ji drží při smyslech. Roletami pronikalo dovnitř šedé světlo a malá ložnice se koupala ve stínu. Digitální budík na nočním stolku fungoval; asi by měla být ráda, že má pořád elektřinu, bylo ale později, než doufala – skoro tři odpoledne. Spala téměř šest hodin, nejvíce za poslední tři dny. S ohledem na to, co sedělo, však nemohla potlačit pocit viny. Měla by být tam venku a snažit se zachránit ty, u kterých to ještě bylo možné…

Nech toho, víš, že to tak není. Když zkolabuješ, nepomůžeš vůbec nikomu. A lidi, kterým jsi pomohla…

Na to myslet nebude, ještě ne. Poté, co se dnes ráno vrátila po téměř osmačtyřiceti hodinách „pomáhání“ beze spánku zpět na předměstí, byla na pokraji zhroucení a nucena čelit realitě toho, co se v Raccoonu stalo: město nenávratně propadlo T-viru nebo nějaké jeho variantě.

Jako výzkumníci v sídle. Jako Tyran.

Jill zavřela oči a přemýšlela o snu, který se jí neustále vracel, a o tom, co znamenal. Všechno v něm bylo stejné jako ve skutečnosti až na konec – Brad Vickers, pilot jednotky Alfa S.T.A.R.S., skutečně hodil něco z helikoptéry, granátomet, a Chris s ním Tyrana zabil, když po ní šel. Všichni se dostali pryč včas… jistým způsobem na tom ale nezáleželo. S ohledem na to, jak málo se jim toho podařilo od té doby dosáhnout, tam klidně mohli zemřít.

Není to naše vina, pomyslela si Jill rozzlobeně a byla si dobře vědoma toho, že právě tomu chce uvěřit víc než čemukoli jinému. Odmítli nás poslouchat – nadřízení, náčelník Irons i novináři. Kdyby si nás jen poslechli, kdyby nám uvěřili…

Jak zvláštní, že se všechno stalo sotva před šesti týdny; jí to připadalo jako roky. Městští úředníci a místní noviny si pěkně pohráli s pověstí S.T.A.R.S. – šest jich zemřelo a ostatní plácali fantastické historky o tajné laboratoři, netvorech, zombiích a spiknutí Umbrelly. Byli suspendováni a zesměšněni – jenže nejhorší ze všeho bylo, že nikdo neudělal nic proti tomu, aby zastavil šíření viru. Ona a ostatní mohli jen doufat, že zničení laboratoře, kde k úniku došlo, ukončilo okamžitou hrozbu.

Během následujících týdnů se toho tolik stalo. Odhalili pravdu o S.T.A.R.S., skutečnost, že Umbrella – technicky vzato White Umbrella, divize výzkumu biologických zbraní – uplácela nebo vydírala její klíčové členy na národní úrovni, aby mohla nerušeně pokračovat ve svém výzkumu. Zjistili, že několik radních v Raccoon City bylo na výplatní pásce Umbrelly, a že Umbrella měla pravděpodobně víc než jednu výzkumnou laboratoř, kde experimentovala s uměle vyšlechtěnými chorobami. Pátrání po informacích o Trentovi, o cizinci, který ji ještě před onou katastrofální misí jako „přítel S.T.A.R.S.“ kontaktoval, nic nepřineslo, odhalili však zajímavé věci o náčelníku Ironsovi: vypadalo to, že náčelník se kdysi dostal do maléru kvůli možnému znásilnění; Umbrella o tom věděla a přesto mu pomohla získat jeho pozici. A nejtěžší ze všeho patrně bylo, že se jejich tým musel rozdělit, že musel učinit těžká rozhodnutí o tom, co je potřeba udělat a jaká je jejich odpovědnost k pravdě.

Jill se pousmála; jedna věc, která v ní na tom všem vyvolávala dobrý pocit, byl fakt, že aspoň její přátelé se dostali pryč. Rebecca Chambersová se připojila k jiné malé skupině odpadlíků S.T.A.R.S., kteří prošetřovali zvěsti o dalších laboratořích Umbrelly. Brad Vickers zůstal věrný své zbabělé povaze a utekl z města, aby se vyhnul pomstě Umbrelly. Chris Redfield byl už v Evropě, kde se snažil získat co nejvíce informací o hlavním sídle firmy a jen čekal, až se k němu připojí Barry Burton a Rebečin tým… a Jill, ta měla dokončit šetření místní pobočky Umbrelly, než to tu zabalí a sejde se s ostatními.

Až na to, že před pěti dny se v Raccoonu stalo něco strašlivého. Pořád se to dělo, rozvíjelo se to jako jedovatá květina, a jejich jedinou nadějí nyní bylo, že si toho všimne někdo zvenčí.

Když bylo nahlášeno prvních několik případů, nikdo si je nespojil s historkami S.T.A.R.S. o Spencerově sídle. Během pozdního jara a brzkého léta došlo k napadení několika lidí – jistě se jednalo o dílo nějakého pomateného zabijáka; RPD ho brzy chytí. Teprve ve chvíli, kdy raccoonská policie začala před třemi dny stavět na rozkaz Umbrelly zátarasy na silnicích, začali se lidé zajímat o to, co se děje. Jill netušila, jak brání lidem v přístupu do města, ale dařilo se jim to – nic sem nepřicházelo, ani pošta, a i veškeré spojení bylo přerušené. Obyvatelé, kteří se pokusili město opustit, byli vráceni zpátky, nikdo jim ale neřekl proč.

Teď to všechno působilo tak nereálně, těch prvních několik hodin poté, co se Jill dozvěděla o útocích, o zátarasech. Zašla do sídla policie, aby si promluvila s náčelníkem Ironsem, odmítl ji však přijmout. Jill věděla, že někteří policisté budou naslouchat, že ne všichni jsou tak slepí nebo zkorumpovaní jako Irons – ale i po bizarní povaze útoku, kterého se stali svědky, nebyli připraveni akceptovat pravdu.

A kdo by se jim mohl divit? „Poslouchejte, důstojníci – Umbrella, společnost zodpovědná za rozkvět našeho města, experimentuje na vlastním dvorku s uměle vytvořeným virem. Vytváří a chová v tajných laboratořích nepřirozené stvůry, pak jim do těla vpravuje něco, co je dělá neuvěřitelně silnými a mimořádně násilnickými. Když jsou této látce vystaveni lidé, stávají se z nich zombie, jiný popis mě nenapadá. Masožravé, nemyslící, hnijící na kost zombie, které necítí bolest a snaží se žrát jiné lidi. Nejsou doopravdy mrtvé, jen skoro. Takže spolupracujme, dobře? Vyjděme do ulic zabíjet neozbrojené občany, vaše přátele a sousedy, protože pokud to neuděláme, můžete být další na řadě.“

Jill se posadila na kraj postele a povzdychla si. Vyjádřila se sice trochu taktněji, přesto to byl naprosto šílený příběh. Samozřejmě že jí nevěřili, ne tehdy, ne za denního světla a v bezpečí svých uniforem. Teprve po setmění, když se začal ozývat křik…

To bylo 25. září. Dnes bylo 28. a všichni policisté byli téměř jistě mrtví; poslední výstřely slyšela… včera? V noci? Možná to byli vzbouřenci, ale na tom už nezáleželo. Raccoon byl mrtvý, tedy až na přenašeče viru s mrtvým mozkem, kterým šlo jen o potravu.

Kvůli nedostatku spánku a adrenalinu, který jí téměř neustále pumpoval v žilách, jí splývaly dny. Poté, co byla policie zničena, trávila Jill čas tím, že pátrala po přeživších, nekonečné hodiny se proplétala uličkami, klepala na dveře a pátrala v domech po těch, kterým se podařilo schovat. Našla jich tucty a s pomocí několika z nich je odvedla na bezpečné místo, do budovy střední školy, kde se zabarikádovali. Jill se ujistila, že jsou v bezpečí, potom se vydala zpátky do města pátrat po dalších.

Nikoho už nenašla. A to ráno, když se vrátila zpátky do školy…

Nechtěla na to myslet, ale jedna její část věděla, že musí, že si nemůže dovolit zapomenout. To ráno se vrátila zpátky a barikáda byla pryč. Možná ji strhly zombie, možná někdo uvnitř, kdo se podíval ven a zdálo se mu, že mezi masožravými stvůrami vidí svého bratra, strýce či dceru. Někdo, kdo si myslel, že zachraňuje život milované osoby, a neuvědomil si, že na to už je příliš pozdě.

Vypadalo to tam jako na jatkách, vzduch čpěl výkaly a zvratky a stěny byly pomazány krví. Jill to v tu chvíli a přímo tam málem vzdala, ještě nikdy totiž nebyla tak unavená. Nedokázala vidět nic než těla těch šťastných, kteří zemřeli dřív, než se virus mohl v jejich těle rozšířit. Jak procházela téměř prázdnými chodbami a zabíjela přenašeče, kteří se stále potáceli kolem – lidi, které našla, lidi, kteří plakali úlevou, když ji sotva před několika hodinami spatřili – veškerá naděje, na které visela, byla pryč, ztratila se, když pochopila, že všechno, čím si prošla, bylo zbytečné. To, že znala pravdu o Umbrelle, nikomu nepomohlo, a těch několik občanů, o nichž si myslela, že je odvedla do bezpečí – přes sedmdesát mužů, žen a dětí – zemřelo.

Nedokázala si vzpomenout, jak se vlastně dostala domů. Nedokázala rozumně uvažovat a skoro neviděla, protože oči měla oteklé od pláče. Kromě toho, jak celá věc dolehla na ni, tu byl fakt, že zemřely tisíce; byla to tragédie nepochopitelných rozměrů.

Dalo se jí zabránit. A všechno to byla vina Umbrelly.

Jill vytáhla zpod polštáře berettu a poprvé si dovolila cítit obrovitost toho, co Umbrella provedla. Posledních několik dnů držela své emoce pod kontrolou – byli tu lidé, které musela vést, kterým musela pomoct, a nebyl tu žádný prostor pro osobní pocity.

Jenže teď…

Byla připravena vypadnout z Raccoonu a ukázat těch parchantům, kteří tohle dopustili, jak se cítí. Ukradli jí naději, nemohli jí ale zabránit v tom, aby přežila.

Jill vsunula náboj do komory, zaťala čelist a v břiše cítila bodnutí skutečně nenávisti. Byl čas odejít.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít