Radek Hochmal: Sefirot

Prvotina Radka Hochmala patří do žánru fantasy, příběh se ale hlavně zaměřuje na alternativní dějiny, kdy se nepodařilo zabránit vpádu muslimů do Evropy.

Stratég římské říše Peregrinus se nachází uprostřed bojů s Peršany. Se svojí jednotkou právě cestuje naproti poslům nepřítele, se kterými se plánuje utkat. Než se jim to podaří, přepadne je malá skupinka Peršanů v jeskyni, a když už to vypadá, že má sám velitel na mále, objeví se tajemný vír a Peregrinus je zčistajasna přenesen o sedm století dopředu.

V budoucnosti zjišťuje, že ho povolal mnich Baltazar, neboť již nemá jinou možnost, jak v březnu 1314 zabránit, aby byl z vůle francouzského krále upálen Jacques de Molay, poslední velmistr templářského řádu. Zahrávat si s minulostí má ovšem svá úskalí. Peregrinus zmizel, válku proti Peršanům Římané prohráli. Dokáže skupinka tří prapodivných postav zachránit to, co z civilizace zbylo?

Zápletka knihy je nápaditá, ale zklamal mě způsob podání. Jazyk a fráze se do sebe zamotávají, vykreslování akce je nepřehledné. Autor dokonce občas popisuje děj v minulosti a najednou použije větu v přítomném čase, což v daném případě působí jako pěst na oko.

Text je prošpikován komplikovanými slovy a cizími výrazy, což poukazuje na autorovu znalost doby i snahu o květnatou mluvu, méně je ale někdy více. To se týká i dlouhých souvětí, která by mohla občas být nahrazena kratšími, údernějšími větami.

Podle konce knihy se zdá, že do budoucna můžeme očekávat další díl. To by umožnilo rozvinutí charakteru alespoň některých vedlejších postav. Většina totiž působí spíše jako loutky než jako reálné bytosti – ožijí pouze, když se poblíž nachází hlavní hrdina, a nemají hlouběji vykreslený charakter. To se bohužel v něčem týká i samotného Peregrina, se kterým se čtenář obtížně ztotožňuje. O moc lepší to není ani u dvou podpůrných postav – Baltazara a skřítka Šluka. Situace, do kterých se hrdinové dostávají, nepůsobí reálně. Většina krizí končí jako klasické klišé a nikomu se nic nestane, všechno je v pořádku. Při bitvách pak autor používá bezejmenné muže, a když ani nevíte, jak se jmenují, jejich ztráta vás nemrzí.

Osobně mě zamrzelo, že se v celé knize neobjevila jediná ženská postava. Pokud vás však zaujala zápletka knihy a neodrazuje vás náročnější jazyk, zkuste dát Sefirotu šanci.

Vydal: Mytago; 2015