Shirley Jacksonová: Dům na kopci

Ukázky z knih / 10.7.2015 /

Do starého domu zvaného Hill House přijíždí čtveřice pátračů: odborník v okultních vědách doktor Montague, jeho asistentka Theodora, dědic domu Luke a také mladá dívka jménem Eleanor, o níž se téměř nic neví. Společně se rozhodnou přijít na kloub podivným úkazům, jimiž je dům proslulý. Ten však má s těmito nebohými tvory své vlastní plány.

Oldschoolová hororová klasika patří k nejznámějším dílům Shirley Jacksonové. Na tento román se odvolávají i takové hvězdy temných žánrů, jako jsou Neil Gaiman nebo Stephen King. Už několikrát se o jeho adaptaci pokusili filmaři, ale vystihnout obrazem hrůzu, jak ji slovně vylíčila autorka, se jim většinou nedaří.

 

Ukázka z knihy:

Kapitola první

Jackson_Dum-na-kopci1

Žádný živý tvor si nezachová příčetnou mysl, je-li vystaven absolutní skutečnosti. Dokonce i skřivan nebo luční kobylka musí někdy snít. Hill House, sám nepříčetný, se vypínal oproti okolním kopcům a svou temnotu držel uvnitř; stál takto osmdesát let a dalších osmdesát stát může. Uvnitř se stěny tyčily, cihly navazovaly jedna na druhou, podlahy byly pevné a dveře pečlivě zavřené. Ticho se opíralo do dřeva a kamene, a cokoliv tudy kráčelo, kráčelo samo.

John Montague byl doktorem filozofie. Univerzitní titul získal na katedře antropologie, o níž se nejasně domníval, že by mohla nejvíce posloužit jeho skutečnému poslání, totiž zkoumání nadpřirozených jevů. Na užívání titulu puntičkářsky trval; měl dodat zdání důvěryhodnosti či přímo vědecké odbornosti jeho jinak zcela nevědeckým bádáním. Pronájem domu jménem Hill House, kterému místní říkali jednoduše Na Kopci, ho stál spoustu peněz i pýchy, protože nebyl z těch, co s lehkým srdcem o něco žebrají. Vše se ale mělo zúročit senzací, která bude následovat po zveřejnění studie o příčinách a projevech nadpřirozených jevů v domě běžně označovaném jako strašidelný. Po poctivě zakletém stavení doktor pátral celý život. Když se poprvé doslechl o domě Na Kopci, byl zprvu plný pochyb, poté naděje a nakonec nezdolného odhodlání. Když nyní konečně našel, co hledal, nesměl mu dům proklouznout mezi prsty.

Doktor Montague měl své plány. Po vzoru neohrožených lovců duchů devatenáctého století chtěl v domě nějaký čas žít a čekat, co přijde. Původně měl v úmyslu následovat příklad jisté dámy, která si pronajala Ballechinské panství ve Skotsku a uspořádala tam banket trvající celé léto. Pro skeptiky i zastánce nadpřirozena byl mezi jinými zvláštními atrakcemi přichystán turnaj v kroketu a pozorování místních duchů. Ke skeptikům, pověrčivcům a dobrým hráčům kroketu ale dnes už tak snadno nepřijdete. Doktor Montague byl tedy nucen najmout několik asistentů. Neuspěchané způsoby viktoriánské éry nejspíš lépe vyhovovaly výzkumu paranormálních jevů; i svědomitá dokumentace vyšla z módy, protože měla sklon ohýbat realitu podle svého. Nestačilo asistenty jen tak zaměstnat; doktor Montague nejdřív musel najít lidi ochotné takovou práci dělat.

Považoval se za uvážlivého a pečlivého člověka a výběru svých spolupracovníků věnoval hodně času. Prošel seznamy duchařských spolků, archivy senzačních novinových plátků a studie parapsychologů a shromáždil seznam jmen osob, které se – tak či onak, před nedávnem či před lety, krátce i povrchně – setkaly s nadpřirozenými jevy. Poté ze seznamu vyloučil ty, kteří už zemřeli. Když dále vyškrtl jména těch, kteří příliš toužili po slávě, neměli dostatek inteligence nebo chtěli za každých okolností zabrat scénu jen pro sebe, zůstal mu jich asi tucet. Každý z nich následně dostal dopis tlumočící jeho pozvání strávit většinu léta v pohodlném venkovském domě, starém, ale výborně vybaveném teplou vodou, elektřinou, ústředním topením a čistými lůžky. Dopisy dále konstatovaly, že účelem jejich pobytu bude přezkoumání a zaznamenání řady odpudivých historek, které se kolem domu za osmdesát let jeho existence nashromáždily. Doktor Montague nenapsal otevřeně, že v domě Na Kopci straší. Koneckonců byl mužem vědy, a dokud na vlastní kůži neokusí paranormální jev, nebyl ochoten sázet jen na své štěstí. Jeho dopisy tudíž projevovaly jistou dvojznačnou naléhavost, která měla upoutat představivost specifického čtenáře. Na tucet dopisů přišly doktoru Montaguovi čtyři odpovědi. Dalších osm kandidátů se zřejmě odstěhovalo a nezanechalo dosílací adresu, ztratilo zájem o nadpřirozeno, či dokonce nikdy ani neexistovalo. Doktor Montague poslal čtyři odpovědi, určil datum, odkdy bude dům připraven k nastěhování, a přiložil podrobné instrukce ohledně cesty. Cítil se povinován vysvětlit, že informace týkající se domu Na Kopci jsou velice těžko dostupné, zvláště pak od obyvatel přilehlých vesnic. Den před odjezdem byl doktor Montague nucen do své vybrané společnosti zahrnout i člena rodiny, které dům patřil, a téhož dne obdržel telegram od jednoho z účastníků, který se pod průhlednou záminkou z výpravy omluvil. Zřejmě z nenadálých osobních důvodů se neobjevil ani další ze čtveřice. Zbývající dva přijeli.

 

2

V době, kdy Eleanor Vanceová přicestovala do domu Na Kopci, jí bylo právě třicet dva let. Na celém světě nejvíc nenáviděla svou sestru; přinejmenším od doby, co zemřela matka. Neměla ráda ani svého švagra a pětiletou neteř a s nikým se nepřátelila. Z valné části za to mohlo jedenáct let, která strávila péčí o svou nemohoucí matku. Díky tomu si vypěstovala solidní znalost práce ošetřovatelky i neschopnost čelit slunečnímu svitu bez nutkavého mrkání. Nedokázala si vzpomenout, jestli byla vůbec někdy v životě šťastná. Léta strávená s matkou vyplňovaly drobné viny a výčitky, věčná vyčerpanost a neustávající beznaděj. Nikdy nechtěla být odměřená nebo stydlivá, ale tolik času stráveného o samotě a bez lásky ji odsoudilo k rozpakům a mlčenlivosti, kdykoliv měla s někým zapříst hovor. Její jméno se objevilo na seznamu doktora Montagua díky příhodě z dětství. Jí bylo dvanáct, sestře osmnáct a otec jim zemřel ani ne před měsícem, když se na jejich dům spustil déšť kamení. Bez varování či nějaké zjevné příčiny pršely kameny na dům, crčely ze stropů a hlučně se valily po zdech, k nesnesení hlasitě bušily do střechy. Déšť trval s přestávkami tři dny. Eleanor i její sestru netrápil zdaleka tolik jako zájem sousedů a dalších čumilů, kteří se denně srocovali před domem, a matčino slepé přesvědčení, že za všechno mohou ti podlí, nepřející sousedé, kterým ležely v žaludku od chvíle, co sem přišly. Třetí den se Eleanor se sestrou přestěhovaly ke kamarádce. Déšť kamení ustal a už nikdy nepřišel, přestože se sestry vrátily domů a sousedská válka pokračovala. Na tu událost se téměř zapomnělo, ale doktor Montague pár pamětníků našel. Zcela jistě si na ni nevzpomněla Eleanor ani její sestra; každá z nich byla ostatně přesvědčena, že za tím vším byla ta druhá.

Během svého neveselého života – až kam se dovedla upamatovat – Eleanor čekala na něco jako Hill House. Pečovala o matku, přenášela tu starou nevrlou ženu ze židle do postele a zase zpátky, kladla před ní nespočetné tácy s polévkou a kaší, obrňovala se před nutností prát další zašpiněná prostěradla a po celou dobu se pevně držela víry, že se nakonec něco přihodí. Na pozvánku doktora Montagua odpověděla obratem. Její švagr přesto trval na tom, že musí obvolat několik známých a ujistit se, že tenhle doktor nemá s Eleanor nějaké barbarské záměry, o kterých – jak doplnila sestra – by žádná neprovdaná žena neměla ani tušit. Možná tenhle doktor Montague – pokud se tak tedy jmenuje, šeptala později sestra v soukromí manželského lože – využívá ženy k nějakým experimentům. Však víš, experimentům, jak už to oni dělají. Sestra u tématu prodlévala dlouho a s chutí, zatímco Eleanor na nic takového ani nepomyslela. A kdyby snad, přesto by neměla strach. Stručně řečeno, Eleanor by jela kamkoliv.

Theodora. Žádné příjmení tahle dívka nepoužívala. Své skici podepisovala Theo, ale na dveřích bytu, nad výlohou obchodu a v telefonním seznamu, na dopisním papíře a naspodu rozkošného fotografického portrétu, který se vyjímal na krbové římse, tam všude stálo vždy jen Theodora. A Theodora byla úplně jiná než Eleanor. Svědomitost a služba podle ní patřily do výbavy děvčat, co chodí do Skautu; její svět byl vyplněn radostnými požitky a pastelovými tóny. Na doktorův seznam patřila ode dne, kdy se smíchem vešla do laboratoře, přinesla s sebou závan květinové vůně a jaksi mimochodem, nadšená a překvapená svými úžasnými schopnostmi, uhodla osmnáct z dvaceti, patnáct z dvaceti a nakonec celých devatenáct z dvaceti karet, které asistentka zvedala tak, aby dívka neviděla lícovou stranu. Jméno Theodora se do laboratorních záznamů zapsalo zlatým písmem a doktor Montague si ho dobře pamatoval. Jeho první dopis Theodoru pobavil a odpověděla hlavně ze zvědavosti, přestože měla pevně v úmyslu pozvání odmítnout. (Snad i její nově probuzené schopnosti, umožňující jí uhodnout hodnotu karet, nakonec přispěly k rozhodnutí na Hill House jet.) Ten zneklidňující, naléhavý pocit byl možná příčinou toho, že se Theodora – poté co obdržela druhý doktorův dopis – nechala ochotně, ba téměř slepě vtáhnout do divoké hádky se svou spolubydlící. Obě vyslovily věci, které smaže až čas; Theodora pak naschvál a se záměrnou krutostí rozbila půvabnou sošku, kterou pro ni přítelkyně vyrobila. Ta na oplátku roztrhala svazek básní Alfreda de Musset, kterou od Theodory dostala k narozeninám, a zvláštní péči věnovala stránce, která nesla Theodořino škádlivé, láskyplné věnování. Oba činy byly zcela neslýchané, a dříve než se nad nimi společně zasmějí, uplyne dlouhý čas. Theodora ještě ten večer odpověděla doktoru Montaguovi a druhého dne bez jediného slova odcestovala.

Luke Sanderson byl lhář a zloděj. Jeho teta, jíž Hill House patřil, ráda zdůrazňovala, že synovec má výjimečné vzdělání, drahé oblečení, vybraný vkus a ty nejhorší přátele, jaké si člověk dovede představit, a když se jí naskytla příležitost se ho na několik týdnů zbavit, ihned jí využila. Rodinnému právníkovi se podařilo přesvědčit doktora Montagua, že Hill House nelze v žádném případě pronajmout bez přítomnosti člena rodiny. Při jejich prvním setkání doktor shledal, že v Lukovi dřímá jakási síla či obzvlášť vyvinutý, jakoby kočičí pud sebezáchovy, a tak ho přesvědčoval se stejnou naléhavostí jako paní Sandersonová, aby na Hill House jel s ním. Vyhlídka na trochu povyražení Luka zaujala, paní Sandersonová byla doktorovi vděčná a on sám byl s celou věcí navýsost spokojen. Paní Sandersonová se právníkovi svěřila, že v domě naštěstí není nic, co by Luke mohl ukrást. Jistě, stříbrné nádobí a příbory mají jakousi hodnotu, ale pro Luka by v důsledku představovaly nepřekonatelnou obtíž; musel by totiž vynaložit značnou energii, aby z nich dokázal vytěžit hotové peníze. Teta však Lukovi křivdila. Ani by ho nenapadlo vypařit se s rodinným stříbrem, natožpak třeba s hodinkami doktora Montagua nebo Theodořiným náramkem; jeho nepoctivost se týkala především krádeží drobných mincí z tetiny kabelky a podvádění v kartách. Měl sklony prodávat hodinky a cigaretová pouzdra, které mu věnovaly – láskyplně a s půvabným ruměncem – tetiny přítelkyně. Luke měl jednoho dne Hill House zdědit, ale nikdy by si nepomyslel, že tam stráví prázdniny.

 

3

„Prostě si myslím, že by si ten auťák neměla brát,“ prohlásil zarputile Eleanořin švagr.

„Z poloviny mi patří,“ řekla Eleanor. „Pomáhala jsem ho zaplatit.“

„Prostě si myslím, že by si ho neměla brát,“ opakoval švagr své ženě. „Je nespravedlivý, že by ho měla mít celý léto a my bysme se museli obejít bez něj.“

„Carrie s ním jezdí pořád a já jsem ho nikdy nevyvezla ani z garáže,“ řekla Eleanor. „Kromě toho chcete trávit léto v horách a tam s ním přece jezdit nemůžete. Sama dobře víš, Carrie, že to nejde.“

„Co kdyby chudinka Linnie onemocněla? Jak bychom se pak dostali k doktorovi?“

„Je to z poloviny moje auto,“ trvala na svém Eleanor. „A hodlám s ním odjet.“

„Představ si, že by něco chytla třeba Carrie. Že bysme museli nejen k doktorovi, ale dokonce do špitálu.“

„Ale já ho chci. A vezmu si ho.“

„To si nemyslím.“ Carrie mluvila pomalu a promyšleně. „Nevíme ani, kam s ním máš namířeno. Neobtěžovala ses nám nic říct. Já ti ho nemůžu půjčit.“

„Z půlky je to moje auto.“

„Jak jsem řekla,“ opakovala Carrie. „Nejde to.“

„Správně,“ přikývl švagr. „Přesně jak Carrie říká. My ho potřebujeme.“

Carrie se slabě usmála. „Nikdy bych si neprominula, Eleanor, kdybych ti to auto půjčila a tobě se něco stalo. Jak víš, že můžeme důvěřovat tomu doktorovi? Navíc jsi ještě tak mladá a nezkušená a to auto stálo spoustu peněz.“

„Abych řekl pravdu, brnknul jsem Homerovi a ten říkal, že tenhle chlapík si na univerzitě stojí dobře –“

Carrie se nepřestávala usmívat a pokračovala: „Jistěže nemáme žádný důvod se domnívat, že by to nebyl spořádaný člověk. Ale Eleanor se rozhodla nesdělit nám, kam se chystá ani jak ji zastihnout, kdybychom potřebovali naše auto zpátky. Přihodit se může cokoliv a my bychom o tom neměli ani tušení. I kdyby Eleanor,“ – ztišila hlas a pohled upřela na svůj šálek čaje –, „i kdyby Eleanor chtěla utéct třeba na konec světa s prvním mužem, který ji o to požádal, nevidím jediný důvod, proč by si k tomu měla vzít naše auto.“

„Z půlky je to moje auto.“

„Co kdyby chuděra Linnie onemocněla? Vysoko v horách, dočista na samotě? Žádnej doktor po ruce?“

„Jsem si ostatně jistá, Eleanor, že by mi matka dala za pravdu. Důvěřovala mi a určitě by nikdy neschválila, abych tě pustila z očí a nechala tě zmizet bůhvíkde, ještě ke všemu v našem autě.“

„Představ si, že bych onemocněl já, vysoko v –“

„Jsem si jistá, že by matka byla na naší straně, Eleanor.“

„Krom toho,“ napadlo náhle Eleanořina švagra, „jak můžeme vědět, že by to auto vrátila v pořádku?“

Všechno je jednou poprvé, řekla si Eleanor a vystoupila z taxíku. Bylo velice brzy ráno. Trochu se otřásla při pomyšlení, že sestra a švagr se právě probouzejí a do hlav se jim vkrádá první nutkavé podezření. Chopila se kufru a nechala řidiče, aby jí pomohl s lepenkovou krabicí položenou na předním sedadle; potom mu dala mnohem větší spropitné, než bylo nutné. Musela myslet na to, že sestra a švagr jsou jí možná v patách, snad už právě teď zahýbají za roh ulice a říkají jeden druhému: „To je ona, jen se na ni podívejme, na zlodějku“; ve spěchu vešla do obrovské městské garáže, kde si nechávali auto, a stále se za sebe ohlížela. Tak se stalo, že vrazila do droboučké dámy obtěžkané spoustou balíčků, které se rozletěly na všechny strany. Zděšeně sledovala, jak se z její převržené kabely na chodník sypou kusy dortu, plátky rajčat a pečivo. „Krucinál, co to děláte?“ křičela drobná paní a zblízka zírala Eleanor do tváře, „zrovna jsem to nesla domů!“

„Moc se omlouvám,“ vydechla Eleanor a shýbla se ke zkáze na chodníku, ale bylo zřejmé, že rajčata ani dort zpátky do tašky nedostane. Stará dáma ji nasupeně pozorovala a ze země sbírala další balíčky, než na ně Eleanor dosáhne. Nakonec se Eleanor opět postavila a křečovitě se usmála. „Je mi to opravdu velice líto.“

„Zatraceně,“ ulevila si stará paní už o trochu klidněji. „Zrovna jsem si nesla domů svůj skromnej oběd, a pak se objevíte vy –“

„Snad bych vám to mohla zaplatit?“ Eleanor vytáhla peněženku. Drobná paní stála bez hnutí a přemýšlela.

„Nemůžu si od vás jen tak vzít peníze,“ řekla nakonec. „Já si ty věci nekoupila. Byly to neprodané zbytky.“ Zlobně stiskla rty. „Měla jste vidět tu šunku, co měli. Ale tu už sebral někdo jinej. Stejně jako čokoládovej dort. A bramborovej salát. A všechny ty malý sladkosti v papírovejch košíčkách. Už to bylo všecko pryč. A teď…“ Obě se znovu zahleděly na spoušť na chodníku. „Teď už chápete, že si od vás nemůžu vzít peníze, když to byly zbytky.“

„Možná bych vám tedy mohla koupit něco jiného? Sice mám strašně naspěch, ale kdybychom našly nějaký obchod, který má otevřeno –“

Stará paní nasadila uličnický výraz. „Ještě pořád mám tohle,“ přitiskla k sobě jeden z balíčků. „Můžete mi zaplatit taxíka domů. Takhle už mě nikdo další na ulici nesrazí.“

„S radostí,“ odpověděla Eleanor a obrátila se k taxikáři, který celou příhodu se zájmem sledoval. „Odvezl byste tu paní, kam si řekne?“

„Stačí na to pár dolarů, samozřejmě bez dýška tady pro pána. Když je jeden tak malej jako já,“ dodala paní jemně, „pořád hrozí nebezpečí, že vás někdo na chodníku porazí. Musím ale říct, že je to opravdový potěšení potkat se s někým tak ochotným, jako jste vy. Někdy vás lidi dočista smetou a ani se neohlídnou.“ S Eleanořinou pomocí nastoupila do taxíku. Eleanor vyndala z peněženky dva dolary a padesát centů, vložila je do ruky malé paní a ta je pevně sevřela v maličké dlani.

„Tak kam to bude, madam?“ zeptal se taxikář.

Paní se zachichotala. „Všechno se dozvíte, až vyjedeme.“ Potom se obrátila k Eleanor. „Hodně štěstí, drahoušku. Dávejte pozor, ať zase o někoho nezakopnete.“

„Na shledanou,“ řekla Eleanor. „A opravdu se velice omlouvám.“

„Pak je to v pořádku,“ opáčila paní. Když se auto odlepilo od obrubníku, zamávala jí. „Budu se za vás modlit.“

Alespoň jeden člověk se za mě bude modlit, pomyslela si Eleanor a dívala se za taxíkem. Aspoň ten jeden.

 

4

Byl to první opravdu jasný letní den. Tahle část roku Eleanor vždycky bolestně připomínala dětství; tehdy se zdálo, že léto trvá věčně. Nepamatovala se ani na jedinou zimu, dokud nepřišel ten chladný, vlhký den, kdy zemřel její otec. V poslední době často přemítala nad tím, co se během oněch rychle ubíhajících let stalo se všemi proplýtvanými letními dny; jak jen je mohla tak lehkovážně promarnit? Nebuď pošetilá, říkala si vždy na začátku léta, teď jsi přece dospělá a znáš hodnotu věcí. Nic není nikdy doopravdy proplýtvané, ani něčí dětství. Ale potom každého roku přišlo slunečné ráno a ulicí, kudy procházela, zavál teplý vítr a ji sevřela chladná myšlenka: čas ti zase protekl mezi prsty. Ale tohoto rána řídila auto, které vlastnila dohromady se sestrou, a zůstávala ostražitá pro případ, že by zjistili, že si ho jednoduše vzala. Pozvolně projížděla ulicemi, držela se dopravního značení, zabrzdila tam, kde to bylo nutné, a odbočila, kde potřebovala; po celou dobu se usmívala na slunce sklánějící se do ulic a radovala se: Jsem na cestě, jsem na cestě, konečně jsem se pohnula z místa.

Kdykoliv jí sestra dovolila řídit jejich malé auto, Eleanor s ním jezdila opatrně a s přehnanou starostlivostí a snažila se zabránit i sebemenšímu škrábnutí nebo vadě, které by sestru popudily. Dnes ale auto patřilo dočista jen jí. Na zadním sedadle ležela lepenková krabice, na podlaze kufr, rukavice a kabelka a lehký kabát na sedadle vedle ní; její malý svět obsahoval vše. Jsem doopravdy na cestě, opakovala si.

Před posledním semaforem u výjezdu na dálnici zastavila a z kabelky vytáhla průvodní dopis doktora Montagua. Ani nebudu potřebovat mapu, pomyslela si; ten doktor musí být opravdu pečlivý člověk. „… jeďte po silnici číslo 39 do Ashtonu,“ uváděl dopis, „a potom odbočte vlevo na silnici číslo 5 vedoucí na západ. Jeďte po ní asi třicet mil, až se dostanete do městečka Hillsdale. Projeďte jím až na křižovatku, kde je na levé straně benzínová pumpa a na pravé kostel. Odbočte vlevo na úzkou štěrkovou silnici; vede do kopců a je plná výmolů a nástrah. Jeďte po ní asi šest mil. Na jejím konci uvidíte hlavní bránu vedoucí na pozemky Hill Housu. Přikládám podrobné instrukce především proto, abych vás uchránil před nutností ptát se na cestu v Hillsdale. Jeho obyvatelé se k cizincům chovají hrubě a k těm, co se ptají na Hill House, dokonce nepřátelsky. Těší mě, že se k nám připojíte, a nemohu se dočkat, až se seznámíme. A to konkrétně ve čtvrtek, dvacátého prvního června…“

Padla zelená. Zabočila na dálnici a vyjela z města. Teď už mě nikdo nechytí, pomyslela si, vždyť ani nevědí, jakým směrem jsem se vydala.

Nikdy dřív tak daleko nejela. Představa, že by svou báječnou cestu měla rozdělit na prosté hodiny a míle, se jí zdála pošetilá. Zatímco s přesností naváděla vůz mezi vodicí čarou a krajnicí osázenou stromořadím, uvažovala nad svým výletem jako nad sledem okamžiků, každým z nich úžasně novým, unášejícím ji vstříc nepoznanému.

Příznivým znamením byla už sama cesta a nezáleželo na tom, zda je její cíl neurčitý, nepředstavitelný či rovnou vůbec neexistuje. Eleanor měla v úmyslu užít si každou její část; zamilovala se i do stromů kolem silnice a do domů v ošklivých zapadákovech a bavila se pomyšlením, že by se mohla jen tak usmyslet a zůstat v jednom z nich už napořád. Vlastně mohla zastavit hned teď, tady u krajnice, – ale to je zakázané, připomněla si ihned, určitě by mě při tom chytili –, a klidnou chůzí se vydat mezi stromy a ještě dál, do líbezné zvoucí krajiny. Mohla se procházet a honit se s motýly nebo sledovat proud potoka, dokud by neklesala vyčerpáním. Potom by za soumraku natrefila na domek nějakého prostého dřevorubce, který by jí nabídl nocleh, a East Barrington nebo Desmond nebo Berk by se mohly stát jejím novým domovem. Anebo by nezastavila vůbec a pokračovala v jízdě dál a dál, dokud by se pneumatiky docela nesedřely a ona by se neocitla až na konci světa.

Anebo, řekla si střízlivě, mohu právě tak dojet do domu Na Kopci, kde mě očekávají a kde získám přístřeší a stravu a malý plat za to, že jsem byla ochotna opustit své závazky ve městě. Zajímalo by mě, jaký je ten doktor Montague. Zajímalo by mě, jaký je Hill House. A kdo další tam ještě bude.

Město nechala daleko za sebou a vyhlížela odbočku na silnici číslo 39, tu čarovnou stezku, kterou pro ni ze všech cest na světě vybral doktor Montague, aby ji bezpečně dovedla k němu na Hill House; žádná jiná ji nemůže dostat tam, kde touží být. Doktor byl neomylný, neotřesitelný: pod ukazatelem na silnici číslo 39 byla ještě jedna cedule a na ní nápis Ashton 121 mil.

Cesta teď byla jejím blízkým přítelem. Zatáčela a klesala, míjela jiné cesty, na nichž číhalo překvapení; jednou kráva pozorující ji přes ohradník, podruhé znuděný pes; stáčela se do údolí, v nichž se rozkládala malá městečka, míjela pole a sady. Na hlavní třídě v jednom městečku Eleanor projela kolem opuštěného sídla s majestátním sloupovím a vysokou zdí; okna byla zaslepena dřevěnými okenicemi a schody strážili dva kamenní lvi. Možná bych mohla žít tady, pomyslela si, každé ráno bych lvy oprášila prachovkou a večer je pohladila na dobrou noc. Od dnešního červnového jitra začíná čas plynout nově a jakoby sám v sobě; vždyť jsem právě v několika vteřinách prožila celý život v tom domě s kamennými lvy. Každé ráno jsem zametla verandu a oprášila je, každý večer jsem jim dala dobrou noc. Jednou týdně jsem jim omývala tváře a hřívy a tlapy teplou vodou s trochou sody a kartáčem jim čistila zuby. Místnosti v domě měly vysoké stropy, naleštěné podlahy a zářící okna. Starala se tam o mě úpravná stará dáma, upjatě mi dolévala čaj ze stříbrné konvice a večer mi přinášela sklenku bezinkového vína pro zdraví. Večeřívala jsem o samotě v podlouhlé, tiché jídelně, kde na vyleštěném stole hořely svíce a odrážely se ve vysokých oknech a bílém obložení stěn. Obvykle jsem pojedla kuře a ředkvičky ze zahrady a domácí švestkový džem. Usínala jsem pod bílým baldachýnem a moje sny hlídala noční lampa v hale. Lidé ve městě se mi na ulici ukláněli, protože byli velice pyšní na moje lvy. Když jsem zemřela…

Velkoměsto už měla daleko za zády. Projížděla kolem špinavých zabedněných stánků s občerstvením a opršelých ukazatelů. Kdysi se tady musel konat festival nebo závody motocyklů a některé z cedulí ještě nesly útržky slov. OKUS ZLO, stálo na jedné z nich a Eleanor se zasmála sama sobě, že všude vidí znamení; ve skutečnosti tam bylo pokus zlomit rekord; raději zpomalila, aby nedorazila do domu Na Kopci zbytečně brzy.

Na jednom místě zastavila u kraje cesty a zůstala zírat v nevěřícném úžasu. Posledních pár set metrů jela podél řady nádherných, pečlivě udržovaných oleandrů, obsypaných růžovými a bílými květy. Špalír končil u jakési brány. Tvořily ji vlastně jen omšelé kamenné sloupy. Mezi nimi procházela stezka a vedla dál do polí. Oleandry se po chvíli od stezky oddělily a rozprostřely se do stran, jako by ohraničovaly velké náměstí. Eleanor dohlédla skrze prázdné prostranství až k protilehlé hradbě z keřů, která nejspíš končila u potoka nebo říčky. Uprostřed oleandrového náměstí však nebylo nic; žádný dům, žádné stavení, nic než stezka vedoucí napříč a končící u potoka. Co jen tu mohlo být, přemítala, co tu bylo a už není, či snad co tu mělo být a nikdy nebylo? Dům nebo zahrada nebo sad? Museli ti lidé odejít z donucení, anebo se jednou vrátí? Oleandry jsou jedovaté, připomněla si, možná tu něco střeží.

Co kdybych třeba, pomyslela si, co kdybych třeba vystoupila z auta a vešla do rozvalené brány? Jakmile bych se ocitla na kouzelném oleandrovém náměstí, zjistila bych, že jsem ve skutečnosti vstoupila do říše víl, chráněné jedovatým kouzlem před zraky kolemjdoucích. Ale přede mnou by se ochranná bariéra rozpadla a kouzlo by bylo zrušeno. Půjdu dál do líbezné zahrady plné fontán a nízkých laviček a růžových loubí, až najdu stezku – posypanou rubíny a smaragdy a měkce vystlanou pro křehkou nožku královské dcery – a ta mě dovede přímo do zakletého paláce. Vyjdu po nízkých schodech kolem kamenných lvů až na nádvoří, kde zurčí fontána a královna v slzách čeká na ztracenou princeznu. Jakmile mě uvidí, upustí své vyšívání a vykřikne – probudí tak všechny sloužící z jejich dlouhého spánku – a přikáže jim uspořádat úžasnou slavnost, protože kletba byla zlomena a palác je zase jako dřív. Budeme tam žít šťastně až do smrti.

Ne, samozřejmě že ne, řekla si a znovu nastartovala auto, jakmile je kletba zlomena a objeví se čarovný palác, zruší se celé kouzlo a všechna okolní krajina za oleandrovými keři se také vrátí do své pravé podoby, i vesnice a cedule a krávy, všechno se ztratí v měkce zeleném obraze z pohádkové knížky. A potom se jí z kopců vydá vstříc rytíř celý v stříbrném a zeleném a za ním pojede sto lučištníků a praporce zavlají, koně budou ržát a pohazovat hřívou a šperky se zablyští…

Zasmála se a zamávala na rozloučenou kouzelným oleandrům. Snad někdy příště, řekla jim. Příště přijdu a zlomím vaše zakletí.

Přestávku na oběd si udělala až po další stovce mil. Objevila venkovskou hospůdku zřízenou v budově starého mlýna; k její radosti ji usadili na terasu shlížející na bystrý potok. S potěšením se dívala na mokré oblázky a opojný třpyt uhánějící vody i na skleněnou misku plnou domácího sýra a slané pečivo zabalené ve lněném ubrousku. Byl to čas a místo zázraků, které se mohly stejně rychle stát a zase zmizet, a Eleanor toužila vychutnat si oběd v klidu, vždyť Hill House na ni na konci dne bude stále čekat. Jediní další lidé v restauraci byli rodiče s dvěma dětmi, chlapcem a holčičkou. Mluvili spolu tiše a vlídně a po chvíli se holčička obrátila, zvědavě se na Eleanor zadívala a usmála se. Slunce se odráželo na potoce a v odlescích dopadalo na strop a na naleštěné stoly a sklouzlo i po dívčiných kudrnách a její matka řekla: „Chce jen svůj hrnek plný hvězd.“

Eleanor překvapeně vzhlédla. Děvče se zaklonilo v židli a trucovitě odstrčilo sklenici mléka; tatínek se na ni mračil, bratr se zasmál a matka klidně vysvětlovala: „Chce svůj hrnek plný hvězd.“

Jakpak by ne, pomyslela si Eleanor, vždyť já ho chci také, svůj hrnek plný hvězd – to dá přece rozum.

„Takový malý hrneček,“ pokračovala matka a omluvně se usmívala na servírku, která užasla nad tím, že by poctivé čerstvé mléko holčičce nechutnalo. „Uvnitř jsou namalované malé hvězdičky a ona z něj doma vždycky dostává mléko. Říká, že je plný hvězd, protože když pije, může se na ně dívat.“ Číšnice nedůvěřivě přisvědčila a matka řekla dívence: „Dostaneš svůj hrnek už dnes večer, hned jak přijedeme domů. Co kdybys teď byla moc hodná holčička a napila se mléka z téhle sklenice?“

Nedělej to, našeptávala Eleanor dívence, trvej na svém hrnečku plném hvězd. Jakmile tě jednou přesvědčí, že máš být jako všichni ostatní, už ho nikdy neuvidíš. Nedělej to. Holčička se na ni podívala, jako by ji slyšela, usmála se sotva znatelným šibalským úsměvem plným porozumění, a tvrdohlavě zavrtěla hlavou. Statečné děvče, pomyslela si Eleanor, statečné, moudré děvče.

„Rozmazluješ ji,“ utrousil otec. „Neměla bys poslouchat její vrtochy.“

„Jen pro tentokrát,“ odpověděla matka. Položila sklenici mléka a zlehka pohladila holčičku po ruce. „Sněz si zmrzlinu,“ pobídla ji.

Když odcházeli, dívenka zamávala Eleanor na rozloučenou. Eleanor na oplátku také zvedla dlaň a ještě chvíli si užívala radostné samoty, popíjela kávu a dívala se na zurčící potok. Už mi toho moc nezbývá, jsem skoro u cíle cesty. Cíl všech cest, napadlo Eleanor a někde v podvědomí se jako ten stříbrný potok rozběhla nitka nápěvu, navazující dalšími slovy: Prohloupí, kdo pořád váhá. Prohloupí, kdo pořád váhá.

Znovu zastavila kousek za Ashtonem a celou věčnost stála před malým venkovským domkem pohřbeným v zahradě. Mohla bych tu žít úplně sama, pomyslela si, když zpomalila vůz, aby si mohla prohlédnout klikatou zahradní cestičku, modře natřené dveře a u nich – jak jinak – bílou kočku. Nikdo by mě za všemi těmi růžemi nikdy nenašel. Pro jistotu bych ještě vysázela kolem cesty oleandry. Za chladných večerů bych zatopila ve svém vlastním krbu a opékala sladká jablka. Chovala bych bílé kočky, vyšívala bílé záclony do oken a občas bych se vydala do městečka koupit skořici a čaj a nitě. Lidé by za mnou přicházeli, abych jim hádala z ruky, uměla bych připravit nápoj lásky pro smutné krásky a měla bych ptáčka, červenku… Ale to už byl domek daleko za ní a musela dávat pozor, aby neminula cestu, kterou jí tak pečlivě popsal doktor Montague.

„Odbočte vlevo na silnici číslo 5 vedoucí na západ,“ stanovil jeho dopis. A právě tak přesně a jednoduše se to stalo; jako by jí doktor z nějakého vzdáleného místa vedl ruce na volantu. Uháněla po silnici číslo 5 na západ a její cesta byla téměř u konce. Navzdory tomu, co doktor doporučil, rozhodla se Eleanor zastavit v Hillsdale aspoň na šálek kávy. Nemohla unést pomyšlení, že by její putování mělo tak brzy skončit. Nedalo se koneckonců říct, že by neposlechla. Dopis pouze říkal, že by nebylo moudré ptát se tam na cestu. O kávě netvrdil nic. Když prostě pomlčím o Hill Housu, všechno bude v pořádku. Ostatně je to moje poslední šance, napadlo ji, aniž věděla proč.

Hillsdale se před ní objevil dřív, než čekala; spletitá a neuspořádaná změť špinavých domů a křivolakých ulic. Městečko bylo malé, Eleanor z hlavní ulice dohlédla až k odbočce u kostela a k benzínové stanici. Zdálo se, že kávu nabízejí pouze v odpudivé hospodě. Ale Eleanor už byla pevně rozhodnutá, zatočila k rozbitému obrubníku a zastavila před hostincem. Chvíli tiše uvažovala a potom pokývla Hillsdale na pozdrav, vystoupila a zamkla vůz. Přece jen měla na podlážce kufr a na zadním sedadle lepenkovou krabici. Nebudu tu dlouho, řekla si, a pohledem přejela po hlavní třídě, která navzdory slunnému dni vypadala potemněle a šeredně. Ve stínu u zdi neklidně podřimoval pes, v protějších dveřích stála žena a zírala na ni a o plot se mlčenlivě opírali dva mladíci. Eleanor nesnášela cizí psy, civějící ženské a mladé pobudy a raději rychle vešla do hostince. Peněženku a klíče pevně svírala v ruce. Uvnitř našla nálevní pult a za ním unavené děvče s ustupující bradou. Na opačném konci právě nějaký muž obědval. Eleanor pohlédla na šedý pult a upatlaný skleněný poklop kryjící tác s koblihami. Jak velký hlad musí člověk mít, ptala se v duchu, aby se sem přišel najíst? „Kávu,“ oznámila dívce za pultem. Ta se otráveně otočila a sáhla do police pro šálek. Teď budu muset tu kávu vypít, protože jsem si to slíbila, pomyslela si Eleanor přísně, ale příště budu poslouchat doktora Montagua.

Mezi děvčetem za pultem a mužem na jeho druhém konci zřejmě probíhal nějaký soukromý žert; když servírka postavila před Eleanor kávu, zadívala se na něj a uculila se, muž pokrčil rameny a ona se nahlas zasmála. Eleanor vzhlédla, ale děvče si jen zkoumavě prohlíželo nehty a muž vytíral talíř chlebem. Možná je ta káva otrávená. Rozhodně tak vypadala. Rozhodnuta proniknout do temných hlubin Hillsdale co nejdál, Eleanor oznámila dívce: „Dala bych si koblihu, prosím.“ Servírka přistrčila sladkost na talířek, postavila ho před Eleanor a zasmála se, když zachytila další mužův pohled.

„Tohle je moc hezké městečko,“ prohlásila Eleanor. „Jak se jmenuje?“

Děvče na ni zíralo. Nikdo zřejmě ještě neměl tu troufalost nazvat Hillsdale hezkým městečkem. Po chvíli dívka vyslala pohled na druhý konec pultu, jako by žádala svolení, a řekla: „Hillsdale.“

„Žijete tu dlouho?“ zeptala se Eleanor. Rozhodně se nezeptám na Hill House, ujistila v duchu vzdáleného doktora Montagua, jen tak utrácím čas.

„Jo,“ utrousila servírka.

„Musí to být pěkné žít takhle na venkově. Já jedu z města.“

„Jo?“

„Líbí se vám tady?“

„Je to v pohodě,“ odtušilo děvče. Znovu se podívala po muži, který pozorně naslouchal. „Není tu nic moc na práci.“

„Kolik tu vlastně žije lidí?“

„Dost málo. Chcete ještě kafe?“ Otázku položila směrem k muži, který zaklepal hrnkem o podšálek. Eleanor ochutnala první doušek. Byl otřesný. Nechápala, jak by kdokoliv mohl chtít víc.

Když servírka dolila zákazníkovi a vrátila se na své místo u pultu, Eleanor se zeptala: „Máte tady hodně návštěvníků? Mám na mysli turisty.“

„Proč?“ Dívka na ni minutu civěla a v očích měla jakousi marnost; větší než Eleanor kdy poznala. „Proč by zrovna sem měl někdo jezdit?“ Mrzutě se zadívala na muže. „Vždyť tu není ani kino.“

„Ale kopce v okolí jsou tak malebné. Vlastně je docela běžné, že lidé z města taková odlehlá místa vyhledávají a pak si tu postaví dům. Kvůli soukromí.“

Dívka se krátce zasmála. „Tak tady teda ne.“

„Anebo koupí nějakou starou vilu a přestavějí ji –“

„Prej soukromí,“ řekla servírka a znovu se zasmála.

„To mě tedy překvapuje,“ pokračovala Eleanor a cítila na sobě mužův pohled.

„Nejezdili by sem,“ opáčila dívka, „ani kdybysme to kino měli.“

„Říkala jsem si,“ soukala ze sebe Eleanor, „že bych se ráda po něčem porozhlédla. Staré domy většinou přijdou levně a člověk si je může upravit docela podle sebe.“

„Tady ne,“ opakovalo děvče.

„Takže tu v okolí nejsou žádné staré domy? Třeba někde v kopcích za městem?“

„Ani nápad.“

Muž na druhé straně pultu vstal, vysypal z kapsy drobné a poprvé něco řekl. „Lidi odsud odcházejí. Nikdo se nežene sem.“

Když za ním zapadly dveře, dívka obrátila svůj mělký pohled k Eleanor a zdálo se, že se zlobí, jako by snad jejich hovor muže odehnal. „Je to tak,“ řekla nakonec. „Kdo má kliku a může odejít, udělá to.“

„A proč to neuděláte vy?“ zeptala se Eleanor. Servírka pokrčila rameny.

„Copak by mě jinde čekalo něco lepšího?“ opáčila. Vzala si od Eleanor bankovku a vrátila jí drobné. V té chvíli opět zajela pohledem k prázdnému talíři na konci pultu a skoro se usmála. „Chodí sem každý den,“ poznamenala. Ale když jí Eleanor chtěla úsměv vrátit, otočila se k ní zády a začala rachotit hrnky v policích. Eleanor cítila, že byla právě propuštěna, a ladně odstrčila svou kávu. Sevřela klíče od auta a peněženku a řekla: „Na shledanou.“ Děvče – stále otočené k policím – odpovědělo: „Hodně štěstí. Doufám, že ten svůj dům najdete.“

 

Vydalo: Argo; červenec 2015
Překlad: Anna Urbanová

Jeden komentář

  • Pet 10.7.2015na17.49

    To si musím přečíst :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít