Beltine nebo Valpuržina noc

Už je to tu, tajemná noc, kdy se kolem honí zlé síly. Mnoho lidí dnes s nadšením sleduje obrovskou hranici, na které se bezmocně třepotá hadrový panák, jež symbolizuje strašlivou čarodějnici. Potkávají se staří známí, leccos se sní a vypije. Ne každý ale ví, jak dlouhou má tento svátek tradici.

Historie této tajemné noci začíná u Keltů. Svátek Beltine, jeden ze čtyř hlavních svátků, oslavuje plodnost a začátek světlé části roku. Tento den všechny ohně zhasly, jenom aby se v každé vesnici rozhořely nové mohutné vatry, do kterých lidé vhazovali staré a již nepotřebné věci. Všechno se zdobilo jarními květy, bez přestání se tančilo a v nemalé míře to byla noc bujarých sexuálních hrátek. Dívky si vybíraly své partnery, což obnášelo jejich zatáhnutí do houští. Předem byla zvolena Zelená královna (bohyně Creiddylad) a Zelený král (Cernunos), aby byli večer symbolicky oddáni. Známé skákání přes ohně mělo zajistit očistu a čerpala se také nová síla na zbytek roku. Kouřem z ohňů se prováděl například i dobytek.

Za patrona tohoto dne se považoval keltský bůh Bel nebo také Belenos. Vládl, podobně jako římský bůh Apollón, slunci a jeho záři. Spojován bývá zároveň s léčením nemocí. Silně se věřilo v jeho ochranné schopnosti. Druhá část názvu – tine – znamená ve staré keltštině „oheň“.

Obydlí byla dekorována větvičkami hlohu a cesmíny, aby se slunce následující ráno tímto pohledem potěšilo. Ženy si chodily mýt obličej rosou a upletly si věneček z kvítí, chtěly se tak zalíbit bohům a zajistit si tak krásu a zdraví na celý další rok.

Když přišla církevní obroda, svátek se velmi rychle stal nežádoucím. Ve svých původních snahách kněží ale neuspěli, vymýcení slavnosti se nepovedlo. Po uvážení byla noc zasvěcena Valpuře, která měla ochraňovat lidi před čarodějnicemi.

U nás je známější noc filipojakubská, která odkazuje na světce Jakuba a Filipa, kteří se kdysi podle pověsti skrývali ve vesnici. Jejich pronásledovatelé si dům, ve kterém oba spali, označili zelenou větévkou. V noci ale přišel anděl, který označil stejnou větévkou všechny ostatní domy, a světcům se podařilo ve zdraví uniknout.

K „pálení čarodějnic“ musíme překonat poslední krok, kterým je období inkvizice. Když se z východního Německa rozšířilo upalování čarodějnic, nabyl tento svátek „očištění se od zlé moci“ nový rozměr. Místo pouhé snahy překazit jejich údajné sabaty a ochránění se před démony začali lidé přímo ničit viníky.

Z minulosti se moc zvyků nezachovalo, snad pouze onen oheň, který už ale neslouží k ničemu jinému než k opékání buřtů. Probuzená příroda ale stále bují kolem nás a zpěv ptáků nás dál bude zvát k tanci a oslavě života.