Andrzej Sapkowski: Zaklínač – Bouřková sezóna
Legendární Geralt z Rivie je zpátky. Nejedná se sice o pokračování románové série, ale spíše o pohled do zaklínačovy minulosti, přesto má tohle dosud neodvyprávěné dobrodružství čtenáři co nabídnout, vždyť kdo z nás doufal, že se do důvěrně známého fantasy světa ještě někdy znovu podívá?
Zaklínač Geralt ani nedokáže spočítat, kolik podobných dní se vystřídalo před jeho očima. Doslechl se o potížích, přijel a zabil nestvůru sužující vesnici, dostal vyplacenou odměnu a byl vyprovozen zase rychle o kus dál. Vždyť esencí jeho samotné existence je chránit lidi a zabíjet nepřirozené a zvrácené tvory. Viděl a zažil toho hodně, když si to ale s penězi z poslední práce zamíří do přímořského města Keracku, ještě netuší, že je mu souzeno zaplést se do událostí, které se mu zaryjí do paměti pořádně hluboko. Všechno začne krádeží jeho drahocenných mečů – jednoho železného a druhého stříbrného. Nejde ani tak o jejich hodnotu, jako spíš o potupu, která Geraltovi hrozí, když se rozkřikne, že si je nechal proklouznout mezi prsty. Při pátrání po zlodějích upozorní na svou přítomnost ve městě čarodějku Lyttu Neyd zvanou Korál a souhra velice špatných náhod na sebe nenechá dlouho čekat. Jako kdyby Geralt z osobní zkušeností nevěděl, že zaplétat se s jí podobnými nikdy nevěstí nic dobrého, jenže někdy zkrátka není vyhnutí.
Zpráva o vydání nového Zaklínače přišla jako blesk z čistého nebe bez předchozího varování nebo zpráv, že by se Andrzej Sapkowski chystal znovu ke své nejslavnější postavě vrátit. Pro spoustu českých čtenářů byla zaklínačská sága první literární láskou a zkušeností s fantasy žánrem. Na Bouřkovou sezónu tak není snadné pohlížet bez sentimentu, ale ani bez pochybností. Na jedné straně člověk cítí nepochybnou radost z možnosti návratu do známého prostředí, ale na druhé má zákonitě velmi vysoká očekávání a přemítá o tom, jestli takový návrat má vůbec cenu, nebo je spíš ke škodě. Snaha navázat po dlouhé době na úspěšné dílo představuje pokaždé problém, jak pro autora, tak i pro jeho fanoušky. Každý z nich totiž v mezičase ušel pořádný kus cesty a jeho vkus i náhled na život se pravděpodobně hodně proměnily. O Zaklínači se navíc v uplynulých letech mluvilo hlavně v souvislosti s úspěchem jeho herních zpracování. Je proto otázkou, nakolik se mohl Sapkowski s naznačenou situací poprat a vyjít z ní jako vítěz. Co tedy lze nakonec od knihy, která vychází bezmála patnáct let po českém vydání posledního dílu románové pentalogie, čekat?
Pravděpodobně každý se bude v průběhu čtení potýkat s problémem zařadit si knihu na to správné místo do časové osy zaklínačského světa. Jde o prequel, ale do jakého okamžiku je zasazený, to se definitivně potvrdí až po přečtení epilogu. Bouřková sezóna jinak obsahuje vše, co je pro Sapkowského typické – popisy bojů, politické intriky, lekce z historie i zásady ekonomické praxe. Navíc každého jistě potěší návrat známých postav v čele s básníkem Marigoldem. Jenže… hned od prvních stránek to obsahově docela skřípe, rozhovory postav vyznívají vynuceně a příběh postrádá ten správný spád. Jako kdyby si autor skutečně nedokázal vzpomenout, v čem spočívalo kouzlo jeho psaní. To se naštěstí spolu s množstvím otáčených stránek postupně mění a ke konci má čtenář pocit, jako by četl úplně jinou knihu.
Jedná se v podstatě o jednu dlouhou povídku poskládanou z trochu nesouměrných nápadů bez pevnějšího rámce, kdy jednoduše jeden výjev střídá druhý, ale Andrzej Sapkowski tu nakonec dokazuje, jak mistrně stále dokáže vyprávět, bavit, budovat atmosféru i detailně vykreslit zajímavé hrdiny a plastický svět.
Nakonec tedy skutečně dostáváme, pro co jsme si přišli, včetně typického ironického humoru a filozofování o životě. Čeho si navíc cením já, je skutečnost, že v knize je rozházena celá řada informací, které dovysvětlují různé reálie, a tím pomáhají lépe pochopit fungování zaklínačského světa a zase o něco rozšiřují jeho obzory. Přidejme k tomu tradičně výborný český překlad Stanislava Komárka a dostáváme knihu, která sice úplně nezapadá do původního kánonu, rozhodně ho ale v něčem obohacuje a doplňuje, a i když sama o sobě není natolik originální a emočně nabitá jako její předchůdkyně, v žádném případě nejde o propadák, kterému by bylo třeba se vyhnout obloukem. Naopak, po obtížnějším startu v ní nacházíme starého dobrého Geralta v příběhu, který neurazí, a pořád si ho lze bez obtíží užít.
Vydalo: Leonardo, 2014
