Markus Heitz: Syn Jidášův

„STALETÍ PROTI SOBĚ POSTAVILA MUŽE A ŽENU: DVĚ NEMRTVÉ BYTOSTI…“
Markus Heitz se vrací s temným thrillerem, u něhož zapomenete dýchat!

Nakladatelství FANTOM Print vydává druhý svazek upírské trilogie Jidáš: Syn Jidášův.

Ať už se podíváte na úspěšnou literární tvorbu německého spisovatele Markuse Heitze z jakéhokoli směru (jako na tvůrce klasické „tolkienovské“ fantasy, nebo jako autora temných fantaskních thrillerů), musíte uznat, že tento sympatický chlapík (který už několikrát navštívil Českou republiku) opravdu není žádné ořezávátko.

Toto tvrzení podporuje i fakt, že v posledních několika letech se jen málokdy stalo, že v nakladatelství FANTOM Print nevyšla nějaká jeho nová kniha (jen tento rok to budou hned tři). Tou aktuální je druhý díl drsné, temné a vůbec – na dnešní dobu plnou zamilovaných upírů – trochu atypické trilogie Jidáš.

Nejen že v ní Heitz vrátil bytostem temnot jejich animální a hrozivou podobu (aniž by zapomněl na jejich lidskou, mnohdy komplikovanou stránku), ale navíc přišel s vynikajícím nápadem zkombinovat tuhle mytickou rasu s vědeckými postupy. Z tohoto záměru vznikly právě Děti Jidášovy, s nimiž se čeští čtenáři mohli setkat ve stejnojmenném prvním svazku trilogie před necelým rokem.

V Synu Jidášově se vrací i jedna ze členek tohoto podivného společenství, Theresia Sarkowitzová, přezdívaná Sia, žena, která prožila několik staletí. Ta se nyní stará mimo dohled nezvaných očí o své potomky, protože to je jediné, na čem ji záleží: aby je nestihl stejný osud a ony – neboť jde o mladou matku a její dceru – se nemusely stát nemrtvými.

To, co ale vypadá jako zdánlivě jednoduchý úkol, při němž je potřeba hlavně trpělivost a obezřetnost, se mění v okamžiku, kdy Sia zjistí, že muž, který po ní pátral celá staletí, ji konečně nalezl. Tenhle muž v sobě nese nelítostnou touhu po pomstě, o čemž svědčí i jeho vlastní slova: „Znám ženu, díky níž jsem se stal obětí těchto sil. Teď jsem ji nalezl. A než ji zabiju, oloupím ji o to, na čem tak lpí.“

Anotace:
Theresia Sarkowitzová, zvaná Sia, je „dítě Jidášovo“, prastará, a přece věčně mladá. V pečlivém utajení bdí nad svými potomky, nevinnou mladou ženou a její dcerou, aby je nepotkal stejně tragický osud jako ji a ony se nemusely znovu zrodit jako nemrtvé. Ovšem pak se objeví někdo, kdo po ní už celá staletí pátrá. Někdo, jehož schopnosti jsou dostatečně velké na to, aby ji zabil. A který přetéká touhou po pomstě…

Info o knize:
Nakladatel: FANTOM Print; únor 2015
Autor: Markus Heitz
Originální název: Judassohn
Vazba a formát: brožovaná vazba
Počet stran: 400
Cena: 319 Kč

O autorovi:
Markus Heitz
Narodil se v říjnu 1971 v Homburgu. Od roku 2002 je profesionálním spisovatelem.
Patří k nejúspěšnějším autorům žánru fantasy v Německu. Poprvé se čtenářům představil v roce 2002 cyklem Ulldart: Doba temnoty (2002–2005). Také publikuje knihy z herního světa Shadowrun; prvním jeho románem na tomto poli se stal TAKC 3000 (2002). Kromě něj má zatím na kontě dalších osm. Ulldart sice přinesl Heitzovi uznání, ale mezi hvězdy německé fantasy ho katapultovala až čtyřdílná epická fantasy sága Trpaslíci (2003–2008), na níž navázal tetralogií Legendy alfů (2009–2014). Věnuje se rovněž fantaskně-hororovým thrillerům, jako jsou např. Ritus (2006), Sanctum (2006), Krvavé brány (2008) či právě trilogie Děti Jidášovy (2007), Syn Jidášův (2010) a Dcera Jidášova (2010).

Z trilogie JIDÁŠ již vyšlo:
Děti Jidášovy
Být mladá, krásná, zdravá – a to navěky. Co zní mnohým jako sen, stalo se už pro Siu dávno prokletím. Touží jen po jednom: usnout a nikdy se nemuset znovu probudit. Ale to nesmí. Příliš velká je vina, kterou vložila na svá bedra, příliš velká je zodpovědnost, kterou má vůči lidstvu. A ještě něco jiného ji pronásleduje: vzpomínka na jednu zvláštní dívku.
Aby Sia otupila svou bolest, zaznamenává za dlouhých, osamělých nocí Skyllin příběh. Ten začíná v roce 1670 a je nerozlučně spjatý s temnými pletichami Dětí Jidášových, mocného spolku vědců – a upírů!

Ukázka z knihy:

PRAETERITUM
8. leden 2008, Německo,
Sasko, Lipsko, 1.45

Východoněmecká zima umí být studená.

Velmi studená.

Nebe bylo průzračně jasné a poseté hvězdami, ulicemi se proháněl mrazivý vítr a vířil čerstvě napadaný sníh.

Ještě před několika dny by žádný obyvatel Lipska nevěřil, že teploty tak klesnou.

Globální oteplování? Ani náhodou! A to by si ho teď člověk i přál. Sia si maličko vyhrnula rukavici a podívala se na hodinky. „Ještě patnáct minut,“ obrátila se na Jochena, svého kolegu.

Stáli u schodiště vedoucího dolů na vnitřní nádvoří Mořicovy bašty a společně dbali, aby se do podzemních cihlových prostor dostali jen alespoň trochu střízliví a pokojně působící návštěvníci.

Stará sklepení byla tím jediným, co z pevnosti zbylo. Vítězoslavně sem vtáhla gastronomie a proměnila členité prostory s původními spojovacími chodbami ve velmi oblíbené místo. Konaly se zde nejrůznější akce. Fakt, že stavba kdysi měla sloužit obraně, upadl v zapomnění. Nikdo, kdo se na tanečním parketu oddával rytmu hudby nebo seděl ve výklenku a popíjel pivo, nemyslel na obležení, válku a smrt.

Časy se mění. Sia byla svědkem toho, jak se mění časy i lidé.

Prudký vítr lomcoval dopravními značkami stojícími o několik metrů dál.

Umělohmotné plachty na lešeních blízkého staveniště hlasitě pleskaly, signální zařízení se s rachotem převrátilo.

Musí být taková zima? Tepelný zářič, pod nímž stáli, kolem sebe se syčením a prskáním rozléval špetku tepla. Sia zvedla zrak. Kov kolem nesčetných plynových plamínků žhnul. Člověk by myslel, že to vzdají.

„Můžeš jít,“ nabídl jí Jochen. „Dneska už nepřijde nikdo, kdo by dělal problémy.“ Na důkaz svých slov kývl k liduprázdné ulici, kde na hosty čekaly jen dva osamělé taxíky.

Zamrazilo ji při pomyšlení, že bude muset jet domů na motorce. Pokud možno co nejpomaleji. Vysoká rychlost, kterou ze sebe dokázala dostat její nepřiškrcená Hayabusa, nebyla v zimě k ničemu. Pěkně se povleču. „Zůstanu, Jochene. Člověk nikdy neví. “ Strčila si ruce do kapes černého koženého kabátu. „Možná se oteplí.“

„Ty a ta tvoje motorka. V takovém počasí jezdi tramvají.“ Jochen si zapálil cigaretu a střelil po ní pohledem. „Jo, já vím. Kouření může zabíjet,“ řekl a vyfoukl kouř.

„Kouření zabíjí,“ odsekla a odtrhla mu cigaretu od rtů. „Když už potřebuješ nikotin, kup si pár náplastí. Nebo žvýkej žvýkačku.“

„To není totéž,“ zabrblal a lítostivě sledoval, jak Sia drtí cigaretu podpatkem.

Poslední žhavý zbytek se syčením pohasl v prašanu.

„Protože ti pak nesmrdí z pusy?“ zeptala se posměšně.

„Moc vtipné, paní Sarkowitzová.“ Kajícně se usmál. „Máš pravdu.“

„Vím, že si zapálíš, jakmile odtud vytáhnu paty. Proto ses mě přece chtěl zbavit, ne?“ Zasmála se. „Pokud budeme mít společně službu, nedovolím ti kouřit.“

Dloubla ho do boku. „Kromě toho jsi tak báječně agresivní, když nedostaneš nikotin. Dokonale se to sem hodí.“ Sia si upravila na zrzavé kštici tmavou vlněnou vojenskou čepici se štítkem; sluneční brýle připomínající svářečské měla za nožičku zaháknuté ve výstřihu svetru.

Poslední zaprskání a zářič zhasl. Horký kov tiše tikal. Chladl.

„Do prdele,“ okomentoval to Jochen. „Přinesu další plynovou láhev.“ Seběhl schody.

Vítr ztratil sílu, jako by se cítil být v souboji se zářičem vítězem. Bitva byla dobojována.

Aspoň něco. Sia zabloudila pohledem k budově rozhlasové stanice MDR, která se tyčila k nebi hned vedle Mořicovy bašty. Vysoko nahoře poblikávala drobná světýlka, která jako by chtěla soutěžit s hvězdami.

Hvězdy. Myšlenky se jí zatoulaly.

Kdysi, stejně jako mnoho jiných lidí, věřila, že duše odlétá po smrti nahoru do nebe, k andělům.

Zrovna dnes vyprávěla to samé jednomu malému chlapci. Kalle, jedenáct let, bystrá hlava. Plný nápadů, co všechno jednou vynalezne a udělá, a taky plný rakovinových buněk. Leukémie.

Nebi a andělům byli Kalle i jeho snění o budoucnosti lhostejní. Nejtvrdší lekce jejího dosavadního života zněla: Nedokáže ovlivnit všechno, co se děje, ať už sama nebo s pomocí ostatních. Nepomohou ani její mimořádné schopnosti, které jí byly dány do vínku.

Věděla, že se Kalleho život chýlí ke konci, i když prognózy byly dobré. Za tři dny měl být propuštěn a ona se stále nepřiměla, aby ošetřujícímu lékaři něco naznačila. V tomto případě ani nemělo smysl mluvit s Kallem a jeho rodinou o blížící se smrti. Vzhledem k dobrým výsledkům z laboratoře by tomu neuvěřili.

A lékař by to nedokázal racionálně vysvětlit, i když by dobře věděl, že je hoch ztracen. V nemocnici považovali Siu za neomylnou zvěstovatelku smrti. Pokud nahlas vyslovila, že nějaká osoba zemře, pak se tak také stalo. Lékařský personál to akceptoval a její umění nezpochybňoval.

Neboť Sia cítila smrt.

Nebyl to zrovna omamný, obšťastňující dar. Navzdory veškeré fascinaci jí toto poznání často způsobovalo bolest, hlavně v případě dětí. Přitom na jejich smrti nenesla sebemenší vinu, ani ji nemohla zabránit. Pro bytost, která byla současně potrestána i požehnána nesmrtelností, představovala smrt cosi zvláštního.

Stejně si na to nikdy nezvyknu. Dýchla si na rukavice, aby zastavila lezavý chlad.

Kromě toho ovšem v posledních staletích přinášela smrt až příliš často sama: zuby a rukama, dýkami i jinými zbraněmi. Nevinným stejně jako vinným.

Život po jejím vlastním dožití kdysi probíhal razantně, dramaticky, bohatě a tragicky, aby se nakonec na mnoho desetiletí dostal do klidnějších vod.

Pak se před několika týdny objevil Marek. Marek, její nevlastní bratr a úhlavní nepřítel, se přikradl ze své rozpadající se říše na východě. Dostihla ji minulost.

Dostihly ji děti Jidášovy.

Ve městě kvůli tomu došlo k úmrtím, Sia na sebe přitáhla pozornost policie. Její život byl náhle hrozně komplikovaný. Pomocí stejně hrozně komplikovaných lží a úplatků nakonec od sebe dokázala pozornost úřadů odvést. Korupce existovala dokonce i v pořádkumilovném Německu. A ona netoužila vidět zatykač se svou podobenkou.

Zamrazilo ji. Je po všem. Všechno je v pořádku a vyřízeno.

Přesto si přísahala, že opustí svůj běžný život strážkyně umírajících v nemocnici a členky ochranky. Brzy. Nezbytné přípravy už byly v plném proudu.

Příležitostných nezákonných soubojů v ringu se už Sia musela vzdát, i když jí z nich tekly peníze. Mohla tam vypustit páru, dopřát si svou dávku adrenalinu.

O jeden důležitý zdroj příjmů méně.

Když mi začnou docházet eura, budu snad muset přepadnout banku. Ušklíbla se. Lákavá představa. Kdo by mě mohl zastavit?

Hodiny na radnici a na kostelích odbily čtyřikrát, hned poté třikrát.

Je čas jít. Potřebovala ještě pár dárků pro své výjimečné přátele, dívku a její mladou matku. Přičemž „přátelé“ nebyl ten správný výraz. Existoval mezi nimi příbuzenský vztah, o němž věděla jen Sia. Už celá léta je obě sledovala a bděla nad nimi.

Příbuzní si pomáhají. A tak se Sia postarala, aby otravný, násilnický exmanžel mladé matky neobvyklým způsobem navždy zmizel: Přivolala blesky a proměnila ho přímo na ulici v kouřící uzlíček.

Silný blesk člověka uvaří, promění mu vodu v těle v páru a spálí mu pokožku, přetíží jeho citlivé synapse tisíci volty. Někdy mu vzplanou vlasy a šaty.

Protože ale člověk může zásah bleskem klidně přežít, nezůstávala Sia u jediného úderu. Lightning never strikes twice, říkalo jedno britské přísloví. Pokud se zdržovala někde poblíž, udeřil vždycky tolikrát, kolikrát chtěla. Tato část přírody ji poslouchala. Jako Jidášova dcera toho mohla dokázat a napáchat víc než obyčejný upír.

Ten chlap byl mizera. Tak senzační odchod si ani nezasloužil.

„Odcházím,“ oznámila Jochenovi, který právě vycházel po schodech a vlekl láhev s plynem. „Počkej s tou cigaretou, aspoň dokud neodjedu. A buď s tím plynem opatrný. Jinak je kouření ještě smrtonosnější, než uvádí ten slogan na krabičce.“

„V tom případě by aspoň seděl,“ opáčil Jochen s úsměvem. „Hezký večer.“

Prošla kolem něj a sešla dolů do sklepení, které jí připadalo tropicky horoucí.

Vedle šatny pro hosty se nacházel malý skladovací prostor pro personál. Vzala si batoh, vyšla vedlejším vchodem z Mořicovy bašty a došla do příčné ulice, kde na ni čekala její Hayabusa.

Co jim přinesu? Smetla ze sedadla sníh, stáhla si čepici hlouběji přes uši a nasadila si svářečské brýle, aby si během jízdy chránila oči před prouděním vzduchu.

Přilbu nenosila. Věděla, že nepřijde o život při nehodě na motorce. Uvidíme, co bude na benzinkách. Nebo něco koupím až zítra.

Zatímco Sia nasedala a strkala klíč do zapalování, připomněla si, že si musí brzy obstarat nový průkaz.

Markův příchod změnil nejen její život, ale také vztah k minulosti.

Přiznala si, že je dcerou Jidášovou, a odmítla dál popírat svůj původ. Vlasy jí teď zářily temně zrzavým odstínem, už si je nebarvila načerno. Její kolegové v práci si mysleli pravý opak: Podobně intenzivní ryšavou nikdo z nich nepovažoval za pravou.

Zůstávala ta záležitost s krví. Jako upírka ji musela a chtěla pít, ale bez velkého rozruchu, prosím.

Proč pracuju v nemocnici? V lednicích tam ležela potrava, dobře vychlazená a roztříděná podle krevních skupin. Obstarávat si tímto způsobem jídlo nebylo zrovna originální. Ale bylo to efektivní. A snadné.

Na internetu samozřejmě existovaly různé stránky lidí, kteří se nabízeli coby dárci krve pro upíry. Najít je na síti bylo velmi snadné. Nejpoužívanější výraz pro tyto lidi zněl Black Swans, černé labutě. Ale zdálo se jí to příliš nebezpečné. Přesto jí podobné nabídky uváděly v úžas. Víra v její druh dosud nevymizela.

Siiny myšlenky se vrátily zpět k přípravám na nový život. Na samém vrcholu seznamu stál průkaz totožnosti, i když se až dosud snažila nervy drásajícímu jednání s policií vyhnout. Potřebovala novou identitu. Bude se cítit líp.

Jitka.

Upřeně hleděla na Hayabusu. Toto jméno jí dala v roce 1670 matka, a tak se chtěla co nejdříve zase jmenovat.

Jitka ze Schwarzhagenu.

Toto příjmení ponese v upomínce na muže, kterého upřímně a z celého srdce milovala. Jako jediného za svou dlouho existenci.

Opatrně se rozjela.

Počasí jí připomnělo starou vlast, kde bývaly zimy ještě mrazivější. Sedmnácté a osmnácté století mělo po ruce minusové teploty, na které už moderní lidé vůbec nebyli zvyklí.

Zima upírům nebránila, aby se vydávali na lov kořisti. Lidé se před nimi uchylovali do domů jako dobytek do stájí. Dostat se ke krvi nikdy nebylo snazší.

Dobytek. Vzpomněla si na pokusy prováděné Jidášovými dětmi. Na lidech i na ostatních upírech, ve kterých viděli jen méněcennou spodinu. Elitářské, arogantní shromáždění upírů s vymyšleným rodokmenem, které se považovalo za něco lepšího.

Dozajista disponovali většími schopnostmi než obyčejní upíři. Každá dcera Jidášova a každý syn Jidášův překonávali ostatní vampýry v rychlosti a prudkosti, zabíjeli své oběti jediným kousnutím. Sia dokázala rozpoutat bouři a kontrolovat blesky a spoustu dalších věcí.

Ale v posledku nebyla lepší.

Jen jiná.

Sia projížděla předepsanou rychlostí padesát kilometrů za hodinu, často i pomaleji, spícím, zasněženým městem, v němž už tak dlouho žila. Svým městem.

Zima rychle zmrazila každý klíčící náznak sentimentality, která by se jí jinak při pohledu na bíle poprášené budovy určitě zmocnila. Motivy pro malíře, fotografy a snílky, ale dozajista ne pro motocyklisty, jimž foukal do tváře drsný protivítr.

Terén byl zákeřný. Lepší přilnavost zimních pneumatik nezbavovala Siu nutnosti jet obezřetně. Hlavně tramvajové koleje, na kterých se rychle tvořila vrstva ledu, představovaly pro ni i Hayabusu nebezpečí. Opravy byly nákladné, nové šaty ne zrovna laciné.

Sunula se vpřed, ke svému novému bytu. Kvůli Markovi musela své staré bydlení opustit: Mrtvola, litry krve v pokoji a velké nasazení ze strany oddělení vražd se postaraly o to, že jí dal pronajímatel po skončení předběžného vyšetřování výpověď. Předvídavost Siu přiměla, aby si už dávno předtím našla druhý úkryt.

Opatrnost se jí vyplatila.

Nevlastní bratr mi to pěkně nadrobil.

Před křižovatkou zpomalila.

Za chvíli budu doma. Sia zapnula blinkr a zahnula – když vtom ji zezadu zachytily dva silné refl ektory a o pár vteřin později se kolem prohnal bílý VW Tuareg.

Až příliš rychle na centrum města a hlavně až příliš rychle na panující počasí.

Vír jí zacloumal šosy kabátu, instinktivně vtáhla hlavu mezi ramena. Idiot! Jak může …

V příští chvíli těsně kolem ní proburácelo neosvětlené černé Porsche Cayenne.

Levé vnější zrcátko minulo její spánek jen o několik málo centimetrů, zadní blatník lehce škrtl o přední kolo motorky a zasadil Hayabuse nečekanou ránu, kterou Sia pouze s námahou vyrovnala. Normální žena by nedokázala stroj udržet. Hned poté ji zahalil bílý oblak. Rozvířený vítr způsobil, že zmizela v záplavě vířících krystalků. Nezřetelně zahlédla na poznávací značce M.

Zatracený… „Kreténe!“ vykřikla za ním. Nepochybovala o tom, že řidič musel zaslechnout náraz, přesto nezastavil. Policie by se při pronásledování chovala jinak… Takže se nedobrovolně stala svědkyní – ale svědkyní čeho? Neviděla už někdy předtím tohle černé porsche s mnichovskou poznávací značkou?

To zjistím! Přidala plyn a vystřelila vpřed, silou a obratností stroji bránila, aby nevybočil z dráhy.

Zamířila za širokou zádí Cayenne. Jeho řidič očividně dobře věděl, jak se neosvětlený a na ledu a sněhu řítit ulicemi města.

O závod mezi dvěma naprostými idioty nejde. Řidič porsche si zjevně udržuje odstup. Přizpůsobila se jejich rychlosti a také vypnula refl ektor. Upíří oči si vystačily s malým množstvím světla. Řítit se na dvou pneumatikách bez hřebů a s výkonem stroje přes dvě stě koní, to vyžadovalo mimořádnou schopnost udržovat rovnováhu. V každé zatáčce dokazovala své umění.

Sia zašilhala po ukazateli rychlosti. Osmdesát sedm kilometrů za hodinu. Ještě neměla strach, ale nebylo to jen tak, při tom, jak porsche projíždělo křižovatkami, úmyslně se otáčelo a znovu zkušeně dupalo na plyn. Řidič Tuaregu ovládal svůj vůz stejně dobře. Sia musela provádět podobné manévry, pokud je nechtěla ztratit.

Bílé auto dojelo k památníku Bitvy národů, zahnulo a zamířilo k bráně Jižního hřbitova.

Porsche okamžitě zajelo na stranu a zabrzdilo.

Navedla Hayabusu na chodník pod ochranu malé zaparkované dodávky. Hřbitovy jsou za normálních okolností moje specialita. Hlavně v tuto denní dobu. Teď teprve chtěla vědět, co se to tu děje.

Před Tuaregem se otevřela brána, auto vjelo dovnitř a zmizelo jí z očí.

Odstavila motorku, posunula si brýle na čelo a mohutným skokem ze stoje se přehoupla přes vysokou hřbitovní zeď.

Zatím netušila, jestli zasáhne. Možná přenechám tento úkol řidiči či řidičce porsche.

Bílé auto pomalu ujíždělo po široké cestě k souboru budov se smuteční síní a výdejnou uren a pak zabočilo doleva, vzápětí zase prudce doprava.

Podívejme. Takže ke krematoriu. Rozhlédla se, jestli se v areálu nepohybují krátce po třetí hodině ranní nějací lidé.

V domku vedle brány svítila studeným světlem slabá lampa. Sia lehce klepla na tlumenou LED svítilnu. V domku se pohybovala postava a zdálo se, že telefonuje.

Tu a tam ozářil mužovy rysy displej mobilu.

Vtom se přes bránu mihla bílá silueta, neuvěřitelně rychle proběhla kolem strážného, aniž by si jí ten všiml, a rozběhla se po cestě ke krematoriu.

Vida. Tady někdo pořádně trénoval. Následovala stín s určitým odstupem, aby na sebe neupozornila.

Před ní běžel vysoký muž. Velmi atleticky stavěný, úplně zahalený do maskovací bílé a zjevně nepotřebující obléci si bundu nebo kabát. Na široké dolní části zad se mu rýsovalo dvojité pouzdro, v němž vězely dvě pistole. Na hřbetě se mu pohupoval závěs krátkého meče; tvář a vlasy zakrývala světle šedivá maska.

Meč, ruční palné zbraně, maskovací oděv – buď je to profesionální zabiják, nebo šílenec. Lehký pach, který po sobě muž coby jemnou stopu zanechával v ledovém vzduchu, Siu zarážel. Tak není cítit žádný normální člověk.

Cestu mu ukazovaly stopy po pneumatikách Tuarega, které nebylo v čerstvém sněhu obtížné sledovat. VSTUP JEN PRO ZAMĚSTNANCE MĚSTA, stálo na ceduli vedle brány. Sia muže následovala a krátce si prohlédla spoustu zanechaných otisků. Odhadovala, že terénní vůz tudy projížděl už několikrát.

Běžela dál a po několika metrech uviděla vůz, jak stojí s otevřenou kapotou na jakémsi dvoře. Za volantem někdo seděl a přehraboval se v příruční přihrádce.

Míří ke spalovacím pecím. Sia viděla, jak se bíle maskovaný muž plíží stíny k autu. Nezpůsoboval takřka žádný hluk, navzdory svalnaté postavě se pohyboval velmi mrštně. Nedělá to poprvé. Hodí se to k jeho mundúru. Její zvědavost rostla spolu s hněvem. Co to provádíte v mém městě? A kdo jste?

Maskovaný muž se přikrčil vedle dveří pro řidiče a lehce zaklepal na sklo.

Sia viděla, jak se za okýnkem rýsuje hranatá tvář. Muž se snažil v okolí něco rozeznat a nakonec stočil zrak dolů, vedle Tuarega.

Zakuklenec se bleskově zvedl z úkrytu. Oběma pěstmi vyrazil tabulku a udeřil řidiče do úst a do nosu; muže zasypalo roztříštěné bezpečnostní sklo. Než stihl odletět silou nárazu dozadu, popadl ho maskovaný útočník za vlasy a surově ho vytáhl otvorem ven. Tam ho srazil na zem a brutálně mu dupl na krk, takže mu rozdrtil ohryzek. Aniž by se zarazil, obkroužil Tuarega, krátce nakoukl do otevřené zádi a pokračoval ke krematoriu. V běhu tasil krátký meč a pistoli.

To bylo… efektivní. Ten mládenec by se zamlouval pořadatelům tajných soubojů.

Sia se vynořila z úkrytu. Proběhla kolem mrtvého, který upíral prázdný pohled k hvězdnatému nebi. Z úst mu vytryskla krev a potřísnila mu rty a bradu, ze hřbetu nosu trčely úlomky kostí. Roztříštěný ohryzek jí připomínal zploštěnou lepenkovou rouru.

Podle všeho má ten mladík na ty týpky pěkný vztek.

Neprošacovala mrtvému kapsy. Chtěla být svědkem toho, co se stane, až její bílý rytíř narazí na posádku Tuarega.

Nebo jsi ty ten zlý, a ti druzí jsou ti hodní?

Pravděpodobnější bylo, že se jednalo o darebáky vyřizující si účty. Ale byli to darebáci s naditými peněženkami. Tuarega ani Cayenne si nemohl dovolit každý.

Zachytila dva druhy krve – čerstvou a starou. Čerstvý pach pocházel od řidiče.

Staršího si všimla cestou, linul se z terénního auta, a to znamenalo jediné: Převáželi v něm něco zkrvaveného.

Náhle ucítila kouř a zvedla hlavu. Z pravého komína na střeše krematoria stoupal dým. V jedné z pecí někdo zatopil.

A je to tady! Sia vešla do budovy a neustále se přitom řídila slabou září a vůní čerstvé krve, která ulpěla maskovanému muži na podrážkách.

Ke zvědavosti a vzteku se přidružilo vzrušení: Pach krve probouzel její žízeň, její touhu.

Zavrčela, rozevřela rty a cítila, jak jí vyjíždějí špičáky. Jenom klid, napomenula se. Budeš muset mít strpení.

Dychtivá část jejího Já ji přesvědčovala, že nastala vhodná příležitost. Může si ty chlápky pochytat, vysát jim krev a pak proměnit jejich těla v rozpáleném krematoriu v popel. Bez velké námahy, bez důkazů. S trochou štěstí ani nikdo nenahlásí jejich zmizení.

Trpělivost!

Chodbou ji vedla záře vycházející ze vzdálených, lehce pootevřených dveří.

K pachu krve se přidala rušivá vůně květin – lilií, kazily její sladký, vábivý odér – a Sia náhle ucítila…

Zvíře? Psa? Zhluboka se nadechla a pak lehce vydechla ústy, aby zachytila na jazyku jemné nuance. Vlk!

Siina zvědavost, zlost a vzrušení padly za oběť zápachu, do pozadí je bleskurychle zatlačila nejvyšší bojová pohotovost. Sia znala upíří druh umbrů, kteří se dokázali proměnit v poloviční vlky s černým kožichem. Lidé je z neznalosti nazývali vlkodlaky.

Lidové pověry o umbrovi tvrdily, že je stínem mrtvého muže, který za života spáchal mnoho zlého a získal své schopnosti od samotného ďábla jako odměnu za své skutky. Sia byla ochotná se k všeobecnému názoru připojit. Přinejmenším umbru stvořil obzvlášť děsivý démon.

Strašliví soupeři. Při vzpomínce na dřívější setkání s těmito bestiemi jí přeběhl mráz po zádech. Jeden z jejích soubojů, tehdy za mladých let, skoro dopadl špatně…

Zprvu tehdy vůbec netušila, proti komu stojí, protože umbra nevystupoval jako obyčejný upír, lišil se podobou i způsobem boje. Vyznačoval se obrovskou silou, i když se objevoval jen jako černá silueta, a dokázal dokonce plivat plameny. Mimořádný druh vampýrů, vysoce agresivní a zaslepený hněvem. Měl jediný klad: Nerozmnožoval se infi kováním. Umbru dokázal stvořit jen démon.

Jak dokázali tihle neřádi proniknout do Lipska, aniž bych si jich všimla? Hmátla dozadu a vytáhla dýku, kterou nosila pod kabátem v pochvě na opasku; další ukrývala v podpažním pouzdře.

Její hněv na vlastní nedbalost vzrostl. Teď přicházejí řidiči Porsche Cayenne, aby dělali moji práci. A to jen proto, že se věnovala svým příbuzným, místo aby napínala všechny smysly a hlídala. Kdysi by se mi to nestalo.

Ozval se hrdelní smích, někdo prudce zabouchl dvířka.

Maskovaný muž od ní nebyl daleko, viděla jeho siluetu. Světlé oblečení představovalo ve tmě nevýhodu. Stanul u vstupu do kremační místnosti a proklouzl štěrbinou dveří dovnitř.

Kolik místa je v Tuaregu? Sia odhadovala, že se tam nemůže vměstnat víc než šest či sedm lidí, pokud jste se vykašlali na předpisy. Početná přesila – ale pokud to opravdu byli umbrové, byli už tři až příliš. Dokonce i pro ni.

Proplížila se vpřed a nakoukla do místnosti, z níž se linula závratně pronikavá směs pachů tvořená krví, vlkem a syrovým masem. V ústech se jí seběhly sliny.

Její žízeň zesílila.

Pohled jí prozradil následující: Na moderním krematoriu nebylo nic tajuplného ani děsivého, jako tomu bylo v dobách, kdy na podobná místa chodívala.

Spíš jí připomínalo nemocnici. Místnost byla obložená kachličkami a přístroje na malém psacím stole napovídaly, že spalovací komora je plně elektronicky řízená.

U stolu seděl jakýsi muž, kterému nad monitory trčely krátké černé vlasy, a ťukal do klávesnice. Ke dvěma dvířkům pecí vedly v podlaze vodicí kolejnice, po nichž byly rakve dopravovány do plamenů, jak Sia předpokládala.

Přede dveřmi levé pece se vršily poctivě naplněné odpadkové pytle, všelijak pokroucené a zhroucené. Soudě podle tvarů, rýsujících se pod fóliemi, a zápachu krve se v nich nacházely části mrtvol; pach se shodoval s odérem z Tuaregu.

Zvláštní odpad.

V jednom z pytlů zela trhlina, z níž trčela rudě se třpytící, roztříštěná kost.

Vedle uzavřeného, namodro natřeného otvoru postávali další dva muži, v dobré náladě se bavili a kouřili krátké tenké cigarety. Jejich šaty ani účesy nebyly nijak zvlášť nápadné, na krku blonďáka ovšem Sia rozeznala vytetovaný nápis, vyvedený rozmáchlým, staroněmeckým písmem:

Wehrwolf

Ušklíbla se. Nedostatky ve znalosti pravopisu ožralých tetovačů, nebo mizerná slovní hříčka? Neměla tušení.

Pohled jí sklouzl na teploměry, umístěné vedle dvířek. Ručičky se dosud nacházely v modře označeném úseku škály.

Z kouta, kam neviděla, se vynořili další dva muži a žena a přidružili se ke skupince. Vyžebrali si cigarety.

Měla dojem, že poznává tetování na ženině zápěstí: červený vlčí hák se stříbrným příčným prutem.

Pane Bože. Ti zpátečníci jsou pořád mladší. Teď dává slovo wehrwolf smysl.

Vzpomínala si, že koncem druhé světové války existovala německá jednotka s označením Wehrwolf. Sabotéři, teroristé, záškodníci ve službách nacistů. Zjevně si je tenhle nacistický dorost vybral za svůj vzor. Nikdo z nich neměl přes třicet.

Mladí, dynamičtí, pravicově radikální.

Sia se ďábelsky ušklíbla. A brzy mrtví? Pořád ale nechápala, co to tady vidí a cítí.

Pátrala pohledem po maskovaném muži a naslouchala. Představovalo malý zázrak, že ho neviděla. To také vysvětlovalo, proč si ho nevšimli ti domnělí nacisté.

Je vážně dobrý.

Rozhovor skupiny se točil kolem lovu. Lovu na lidi.

„Minulý týden jsem vyřídil čtyři indické prodavače růží,“ pochlubil se blonďák a okamžitě za to sklidil uznalé pohledy. „Rád se občas najím venku.“ Skupina se zasmála; drsně, zle.

„A co říkáte na moje zlikvidované punkerky?“ zeptala se žena a ušklíbla se.

„Sedm kousků. Pochytala jsem je jednu po druhé před hlavním nádražím. Ta čerstvě umytá voněla prostě příliš lákavě, tak jsem ji sežrala.“ Muži se zasmáli.

„A ty ostatní, Jenny?“ zeptal se muž u počítače, aniž by přerušil práci.

„Oddělané. Jako ostatní vyvrhelové a spodina.“ Ukázala na pytle. „Ta asociální sebranka tady nemá co pohledávat.“

„Výborně! To je skvělé,“ pochválil ji blonďák a poklepal jí na rameno. Na rozdíl od ostatních mluvil vytříbenou spisovnou němčinou. „Vaše lovecká skupina se učí zatraceně rychle.“

Sia zavrtěla hlavou. Rekonstrukce východu. Zápaďáci očividně zase učí Východňáky nesmysly.

„Lipsko se brzy dočká vlastní lovecké výpravy,“ pokračoval blonďák. „Ta druhá skupina lovců, o kterou se starám, také dělá výrazné pokroky. Druhý stupeň pro Lipsko bude brzy zdolán. Pak to vytmavíme Rusům. Obchody patří do německých rukou.“

Muži a ženy se spokojeně zasmáli.

Sia pozorně poslouchala. Nebyla si jistá, co by měla dělat, pokud zakuklenec nezasáhne. Nemohla se starat o každého zločince v Lipsku, koneckonců nebyla Batgirl. Ale když nechá tuhle skupinu na pokoji, nebude mít dobré svědomí. Vědět a nic neudělat z ní činilo spoluviníka.

Mohla bych jednoho z nich chytit, vyslechnout ho a dát tip poldům. To oni by se měli starat o dobré Němce.

Blonďák vytáhl z kapsy bundy mobil. „Mám pro vás zvláštní úkol. Něco jako prstové cvičení a pro mě důkaz, jak dobrý může být váš oddíl.“ Stiskl několik kláves. O pár vteřin později se místností rozletěly různé druhy pípnutí. „Každému z vás jsem právě poslal esemesku. Hledáme pro jednoho mého známého tohoto muže. Jakmile ho v Lipsku vystopujete, dostane každý z vás tisíc eur.“

„To nezní špatně,“ prohodila Jenny. „Máme ho zlikvidovat?“

„Ne. Jenom vyslídit. Louis ho vyřídí sám. Nejsme si ale jistí, jestli se opravdu zdržuje ve městě. I tak do toho dejte všechno.“

Ať jsi kdokoliv, koho hledají: Hodně štěstí!

Ve vzduchu byl pořád cítit vlk. Zvířecí zápach podle všeho vycházel z lidí.

Rozhodně jsou cítit jinak.

Najednou se muž u počítače zadíval ke dveřím, otevřeným na skulinu. Přímo k ní. Nejdřív si myslela, že ji odhalil. „Kde trčí Sven?“

Měla štěstí.

„Myslela jsem, že má hlídat,“ podivila se Jenny.

Klepání na okamžik ustalo, muž si poklepal na čelo. „K čemu máme u vchodu kámoše Fandowa? Zavolal by mi, kdyby se někdo objevil.“

Přikývla. „Fajn. Dojdu pro něj.“

„Ale ať ti to netrvá moc dlouho, Jenny, jo?“ zavolal za ní blonďák. Ukázala mu prostředníček a vyšla z místnosti jinými dveřmi.

„Teď trochu přiložím,“ oznámil třetí muž a chopil se jednoho pytle. „Otevři,“ zavolal na muže u počítače.

„Ještě to není dost roztopené,“ opáčil muž.

„To je fuk. Však se to rozhajcuje.“ Několikrát po sobě něco krátce cvaklo, pak se dvířka před blonďákem jakoby sama od sebe otevřela.

Vtom se z ničeho nic objevil zakuklenec. Jednou rukou popadl muže před dvířky a i s pytlem ho hodil po hlavě do spalovací pece; ve druhé svíral pistoli s tlumičem a mířil na skupinu, aby zůstala stát. Z komory se nesl hlasitý řev. „Zavři to.“

Hovořil výrazným, mužným hlasem.

Když se nic nedělo, vystřelil těsně vedle muže u počítače do zdi. Mužovy prsty se okamžitě rozletěly po klávesnici a dvířka se zabouchla. Protesty uvězněného se ztišily.

„Dobrý Bože,“ pronesl maskovaný muž chladně. „Náckové, co si říkají wehrwolfové. To je fakt novinka.“

Čtyři muži si vyměnili rychlé pohledy.

Zazvonil mobil.

Maskovaný muž rozvážně vytáhl z podpažního pouzdra druhou pistoli. „Neberte to,“ varoval je. „Vsadím se, že je to ta malá, Jenny, která se zrovna chtěla porozhlédnout po vašem kamarádovi. Moc jí toho už asi nepověděl. A vrátit se s ní nemůže už vůbec.“

„Tys odpráskl Svena?“ zeptal se blonďák klidně.

„Nic těžkého. V tom počasí,“ odvětil zakuklenec.

Hoch je i pohotový. Sia se v úkrytu ušklíbla a napínala uši, ale v chodbě se stále neozývaly žádné kroky.

Zvonění ustalo; nikdo z mužů se nepohnul.

„Ty jsi nějaký magor od antifašounů, co mu nalili do koulí trochu odvahy, co?“ zabručel blonďák a zhluboka popotáhl ze skoro dokouřené cigarety. „Přemýšlej trochu: Když teď odejdeš, dostaneš se odtud aspoň živý. Jak daleko se dostaneš, o tom ještě rozhodneme.“

Znají se? Sie to tak nepřipadalo, ale musela uznat, že blonďák zůstává navýsost klidný. Zdálo se, že nepochybuje, že neskončí jako poražený, i když tomu všechno nasvědčovalo: čtyři muži proti dvěma pistolím, které očividně držel v rukou profesionál.

Povyk ve spalovací peci mezitím odumřel. Uvězněný muž to podle všeho vzdal nebo omdlel. Podívala se na teploměr. Ukazatel se blížil k zelené oblasti. Dlouho tam ten nácek už bez újmy nevydrží.

Blonďák s úšklebkem vyfoukl kroužek. „Varoval jsem tě. Nemáš tušení, s kým si tady…“

Maskovaný muž nečekaně vypálil. Kulka projela blonďákovi pravým okem a vyletěla týlem; krev, úlomky kostí a mozková hmota dostříkly až na dvířka pece.

Zasažený padl, cigareta skončila na bílé podlaze a dodoutnala. Zhasl ho. Sia upřeně hleděla na mrtvého: Z místa vstřelu se lehce kouřilo, ze zničené lebky stoupaly malé šedivé šmouhy dýmu. Co to má znamenat?

„Ale jo, mám tušení,“ odsekl zakuklenec. „Možná byste měli vědět, že používám stříbro. Každá rána zásah.“

„Stříbro?“ Jeden ze Sasů na něj vyvalil oči, jako by přišel o rozum. Byl ještě velmi mladý, nejspíš nováček v jejich řadách. „Co seš za týpka? Se máš za…“ zamával rukama, jako by jimi mohl polapit chybějící slovo, „nemám tucha. Nějakýho… krotitele duchů?“

„Pokud vůbec, pasoval by spíš Blade,“ odvětil maskovaný. „Ovšem jde o jiné druhy.“ Prohlížel si Sasa hnědýma očima, jako by mu chtěl proniknout až pod kůži a poznat pravdu. „Myslím, že jsi tady špatně.“ Kývl ke druhým dveřím, které vedly dozadu. „Jestli chceš, můžeš jít. Ale nech do budoucna lidi na pokoji.“

Sas na něj nechápavě zíral. A zůstal.

Na tvém místě bych vzala nohy na ramena.

Zase se nic nestalo – a pak mrtvému zazvonil v kapse mobil. Tentokrát byl ovšem signál jiný.

Všichni setrvali na svém místě.

Pět vteřin, deset vteřin, dvacet vteřin. Zvonění ustalo.

Z pece se nečekaně ozvalo tlumené třesknutí. „Hej! Hej, kamarádi! Vyřídili jste toho chlapa?“ uslyšeli tlumeně zajatce za tlustými dveřmi. „Dostaňte mě ven!

Tady uvnitř je horko jako v pekle. Taví se mi podrážky!“

„Hezká nápověda.“ Maskovaný se přesunul doleva, k ovládání. Hlavní pravé pistole stiskl spínač a aktivoval vražedné plynové plameny. Komoru zaplavil žár, ručička teploměru vyskočila do červené oblasti. Teplota vylétla na několik set stupňů.

Slyšeli, jak muž uvnitř ječí a hlasitě buší. Zpočátku…

Po několika vteřinách zvuky utichly.

Fajn, ten mládenec není jenom dobrý, ale taky pořádně důkladný.

„Teď aspoň ví, co náckové kdysi dělali se svými oběťmi,“ suše podotkl zakuklenec. „Learning by doing.“ Sia měla dojem, že vidí, jak se muž pod maskou usmívá. Zlomyslně. „Měl bych ještě pár otázek, než ta malá…“

Mladý Sas se podíval na své kumpány a vykřikl: „Co chceš, ty antifašounskej idiote? Odpráskni nás hned!“ Teatrálně rozpřáhl ruce a vypnul hruď. „Semhle!“

Krok za krokem se blížil k muži a zkracoval střelcův úhel. Trik. „No? Ses podělal strachem?“

„Zůstaň, kde jsi. Nepatříš k nim!“ Maskovaný muž před ním uhnul a střelil ho do nohy – potom se události daly překotně do pohybu.

Zasažený mladík zařval a zhroutil se na dlaždice; tentokrát nestoupal z místa vstřelu žádný kouř.

Současně se muži, kteří stáli za ním, proměnili a odskočili od sebe, aby představovali obtížnější cíl. Během několika vteřin jim na kůži vyrašil hnědošedý kožich, hlavy změnily tvar. Vznikli kříženci, napůl lidé, napůl šelmy. Zvířecí zápach byl takřka omračující. Měnící se tělo jim částečně roztrhalo šaty, částečně ze sebe obtěžující látku sami strhli, aby jim nepřekážela v pohybu.

Vlkodlaci! Sia prudce vydechla. Žádní umbrové. To není špatné.

Také muž u počítače změnil podobu a stal se z něj vlkodlak. Hodil psací stůl i s monitorem po zakuklenci, ten ovšem uhnul a vpálil mu do hrudi dvě kulky.

Vlkodlak se sténáním padl na záda. S vytím sebou zmítal sem a tam a mlátil kolem sebe pažemi, zatímco z krvácejících otvorů v hrudi mu stoupaly prstence dýmu.

Rozeřval se výstražný tón. Dvířka pece se nečekaně otevřela, místnost zaplavil žár a kouř. Sia viděla až do komory, na jejímž dně ležely zuhelnatělé zbytky muže a umělohmotného pytle.

„Bože! Odine, chraň mě! Co se tu děje?“ Mladý Sas se střelnou ranou ve stehně v panice prohrabával kapsu u bundy, až vytáhl poloautomatickou pistoli. „Pryč ode mě, vy zvířata!“ Střílel střídavě na vlkodlaky a maskovaného muže, kterého dvakrát zasáhl do pravé nohy. Žádná reakce. Žádný výkřik ani zakolísání. Jako by ho kulky vůbec netrefi ly. „Zmizte!“

Sia povytáhla obočí. Tvrdý chlapík – nebo protéza.

„Propásl jsi svoji šanci.“ Maskovaný muž defi nitivně složil střelce rychlou ranou do krku.

Jeden z vlkodlaků využil příležitost a skočil na něj, popadl ho za paže, odtlačil je i se zbraněmi stranou a se zavrčením mu chňapl po krku. Když muž uhnul, okamžitě se za ním vrhl.

Než se zakuklenec zmohl na protiútok, vrhl se na oba zápasníky druhý vlkodlak a srazil je do pece; překotili se dovnitř.

Vlkodlak díky své obrovské síle manuálně zavřel otvor a zaklínil ho kolejnicí, rychle vytrženou z podlahy. Prsty s dlouhými, ostrými nehty, připomínajícími spáry, stiskl několik tlačítek na ovládacím panelu vedle pece.

Sia uslyšela tiché zasyčení, jak se plynové plameny uvnitř znovu probudily k životu. Ach, škoda, škoda. Bílý rytíř má smůlu.

Současně bestie uvězněná v peci zavyla. Ozvalo se několik detonací. Munice v pistolích možná žárem sama vybuchla nebo muž ještě s ledovým klidem vyřídil vlkodlaka, než sám shoří na popel.

Politováníhodné. Byla zklamána tím, jak to dopadlo. Za prvé proto, že čekala od maskovaného muže víc, za druhé, že musela jeho práci dokončit. Vlkodlaci v Lipsku, to nepřicházelo v úvahu – bez ohledu na to, odkud se tady vzali.

Pozorovala, jak se zrůda se sténáním proměňuje zpátky v člověka. Kosti se se skřípěním a praskáním posunovaly, postava se polidšťovala a kožich mizel v kůži.

Probíhají proměny vždycky tak snadno a rychle? Sia přemítala, jak by mohla vlkodlaka zničit. Protože u sebe neměla stříbro, zbývalo jí jen oddělit muži hlavu od těla. Nebo počkám, až vyjde ven, a vyřídím ho pod širým nebem bleskem.

Do nosu ji udeřil pronikavý zvířecí zápach. Příliš pozdě! Čísi ruka ji popadla zezadu za krk.

Sia letěla proti zdi, podařilo se jí ale náraz ztlumit. Nevýraznou bolest přijala jako trest za svou nedbalost. Na tu holku jsem úplně zapomněla.

Přikrčila se před dalším útokem.

Tlapa opatřená drápy prosvištěla kolem ní a rozbila bílé kachličky na chodbě, až se na zem s řinkotem snesla záplava střepů.

Upírka tasila druhou dýku, zatímco první bodla za sebe, do míst, kde tušila soupeřčin solar plexus. Zasáhla. Současně se otočila, stanula těsně před vlkodlačicí a mocně se rozmáchla dýkou jako srpem, zprava doleva.

Čepel rozřízla místo hrdla doširoka otevřenou tlamu, protože bestie po ní mezitím chňapla. Kov přeťal svaly a vazy, takže se spodní čelist bezvládně klátila sem a tam. Vlkodlačice se žalostným zavytím uskočila dozadu.

„Zůstaň přece, Jenny!“ Sia jí nedovolila utéct, vyhnula se rozmachujícím se pažím a zarazila uvízlou dýku do solar plexu až po rukojeť. Vlčice zavyla ještě hlasitěji. „Žádný strach, není to stříbro.“ Druhá čepel zajela tentokrát ze strany do krku a s tvrdým škubnutím přerušila míchu.

Naříkání utichlo, mladá bestie se ochable svezla k zemi.

Ale stejně na tebe stačí. Rychle vykopla dveře skrovně zařízené kremační místnosti a vpadla dovnitř dřív, než jí mohl poslední vlkodlak vpadnout do zad. Kromě několika polic a zbytků psacího stolu včetně počítače a monitoru uvnitř nic nebylo.

V tu chvíli zvedl nahý muž pistoli zastřeleného Sasa, namířil na ni a stiskl spoušť.

Rychlými pohyby uhnula a s prskáním se na něj vrhla, čelisti široce rozevřené a smrtonosné špičáky vyceněné. Žádná z kulek ji nezasáhla.

Muž teď zřetelně projevil strach. Ustupoval dozadu a pokračoval ve střelbě.

Pak pistole cvakla naprázdno. Došly náboje.

Zasadila mu kopanec do hrudi, až odletěl na protilehlou stěnu a sklouzl po ní dolů. V příští chvíli stanula Sia vedle něj, přitiskla mu jedno ostří ke krku, druhé ke genitáliím. „Neopovaž se proměnit,“ zašeptala výhružně a zesílila tlak, aby ho přiměla vstát.

Mohutně polykal a vrčel. S námahou se ovládal, přesto mu už na krku rašily menší silné chloupky, vousy mu zhoustly. „Kdo jsi?“

„Kolik vás je?“ odpověděla otázkou. „Co pohledávají v mém Lipsku vlkodlaci?“

„Proč bychom tady neměli být?“ zavrčel. „Jak ve tvém Lipsku? Ty jsi upírka?

Žádnou jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděl.“

„Co pohledáváte v krematoriu?“

Zadíval se jí do očí. „Ty tady taky žiješ? Přidej se k nám! Hubíme vyvrhele, abychom od nich vyčistili město.“

Povýšeně se usmála. „Já taky. Zrovna teď.“ Dostatečná odpověď.

Muž pevně zaťal zuby, zašilhal po ostří. „To nejsou stříbrné dýky. Jsi …“

„Zrovna jsem na chodbě uřízla hlavu Jenny. To k vaší záhubě stačí.“ Odtáhla mu čepel od rozkroku a zkřížila mu dýky na krku jako nůžky. „Ještě jednou: Kolik vás je?“

Otázka jako by mu způsobila bolest. „Už jenom já.“

„Co ten druhý lovecký oddíl?“

„Neznám je!“ Zadíval se na blonďáka, z jehož rozstříleného obličeje se stále kouřilo. „Spojovacím článkem byl Frieder.“

Sia se chladně usmála. „Tohle pro vás není dobrý večer.“ Z ničeho nic sklapla ostří a jediným pohybem proťala kůži, maso i páteř.

Lebka se oddělila od těla a skutálela se na zem, trup se skácel na bok. Mužova krev ještě po několik skomírajících stahů srdce stříkala, brzy poté už jen líně vytékala z rozřezaných žil a tvořila na dlaždicích malé rudé jezero.

Siu udeřil do nosu nezvyklý pach. Vlkodlačí krev. Ponořila do ní prst. Nebo už není vlkodlačí, protože jsem ho zabila?

Opatrně ji olízla, zamlaskala a poválela ji na jazyku jako při ochutnávce vína.

Necítila nic zvláštního, ani v působení, ani v chuti.

Normální krev. Po smrti se mění. Ať pociťovala sebevětší žízeň, bylo jí jakýmsi neurčitým způsobem odporné ji touto krví utišit. Možná vysaju řidiče.

Na okamžik se zamyslela, odkud se ty bestie berou. Nepochybovala, že démoni, kteří vysílají do světa lidí upíry, dokážou vytvořit i podobné zrůdy. Podle všeho jsem až příliš často považovala skutky vlkodlaků za dílo umbrů.

Sia se rozhlédla a rozhodla se, že než odejde, uklidí krematorium. No, dobrá.

Pořádek musí být. Nebudou tu žádní mrtví. Postará se i o spolubojovníka Fandowa u vchodu. Lipsko nepotřebovalo další rozruch. Zpráva v novinách o vandalismu v krematoriu bude bohatě stačit.

Přistoupila k peci a vypnula vytápění. Teploměr varovně ukazoval nějakých pět set stupňů. Pak otevřela dvířka.

Ačkoliv stála bokem, udeřila ji vlna žáru.

Tak do toho. Sia popadla muže bez hlavy za nohu a odtáhla ho před otvor.

S druhým loveckým oddílem si moc nelámala hlavu. Bez Friedera jeho členové nebudou tušit, co mají dělat. Policie od ní dostane pádné stopy, vedoucí k těm šílencům a jejich zločinům. Ať se o ně postará.

„Co, k …?“ Překvapeně zůstala stát a hleděla na nahé, vytrénované tělo muže, obklopené šedivým popelem. Mrtvola měla hlavu obrácenou na stranu a Sia spatřila hladce oholenou, sympatickou tvář. Soudě podle postavy to mohl být jen bíle oděný muž. Oheň ho udusil a spálil mu šaty na těle, sám trup ale zůstal nedotčen.

Dokonce ani polodlouhé černé vlasy nebyly ožehnuté.

To jsem ještě nezažila! Sia pustila nohu sťatého vlkodlaka a přiblížila se k otvoru, z něhož se valily šedivé vločky a žhnoucí vzduch. Tak neporušená nemohla zůstat žádná mrtvola. Pozorně se rozhlédla po spalovací peci: Druhý protivník se proměnil v popel.

Tak se na tebe podíváme, krasavče. Vzala z police dlouhý železný hák, jímž se normálně prohrabával popel, aby všechno propadlo sítem – protézy, zlato ze zubů a podobné věci. Co s tebou není v pořádku?

Zalovila po něm, hrot se prokousal kůží a zachytil se v ramenním kloubu.

Rychle ho vytáhla ven.

Pod tělem pukly dvě, tři dlaždice. Vycházela z něj neuvěřitelná teplota, jako by dokázalo uchovávat a zesilovat žár.

Zkoumala ho pohledem, pak ho převrátila hákem velmi drsně na záda. Přitom si všimla něčeho na pravém předloktí – jakési spletité jizvy po spálenině, která se vinula od zápěstí až k podpaždí. Díry po obou kulkách v noze hledala marně.

Fajn. Ten symbol to vysvětluje. Proto Siu nikterak neudivilo, když se mohutný hrudník najednou zvedl a klesl. Ten trik chci taky umět. Před ní ležel další démonův služebník, ovšem nebyl to upír ani vlkodlak. Symbol neznala, ale sama nosila podobné znamení.

Ocejchován knížetem podsvětí. Bytost, jíž muž sloužil, se podle všeho vyznačovala velkou vládou nad ohněm.

Co si s tebou počnu?

Nešetrně ho pomocí háku táhla místností ke druhým dveřím a k vedlejšímu vchodu, klenutými chodbami po schodech dolů a ven. Když tělo přišlo do kontaktu se sněhem, hlasitě to zasyčelo a vyvalila se pára.

Sia ho nechala ležet v trávě. Ze zataženého nebe se teď snášely vločky. Než se muže stihly dotknout, roztály a proměnily se nad holou kůží v mlhu. Prohlížela si ho. A teď?

Nijak pevně odhodlaná nebyla. Ale i když muž vypadal mile a vytáhl do boje proti vlkodlakům, další pekelná stvoření nemohla potřebovat. Ani ona, ani její pokrevní příbuzné, které si zasloužily žít v klidu.

Dám mu šanci. Sia poklekla vedle těla, ucítila teplo. „Pokud později vyjdu ven a ty tu ještě budeš,“ pronesla hlasitě, „oddělám tě. Zachránila jsem ti život, takže mi něco dlužíš. Nikdy se už nevracej do Lipska a hoň si vlkodlaky, kdekoliv se ti zamane. Ale tady rozhoduju já! Zapamatuj si to a řekni to všem, kteří jsou stejní jako ty.“

Vydala se zpátky do krematoria. Prohledala mrtvé a vzala si od nich cennosti a mobil. Prohlédla si obrázek muže, na kterého měli být vlkodlaci nasazeni. Jeho tvář jí nic neříkala – snad jen že nevypadal špatně a byl zhruba v jejím věku. Aspoň na pohled.

Šťastlivec.

Svižně posbírala všechny mrtvé, strčila je do komory a naskládala je vedle sebe, jak to jen šlo, aby spalování probíhalo rychleji. Za normálních okolností trvalo hodinu. U jednoho těla a předehřáté komory.

Sia se podívala na hodinky. Bude to tak tak, ale mohlo by se mi podařit proměnit je v popel dřív, než se objeví první směna. Zavřela dvířka, manuálně aktivovala spalování a nastavila ho na plný výkon. Wehrwolfové i vlkodlaci mizeli v plamenech.

Upírka sejmula ze stěny vodní hadici a spláchla krev do odtoku. Při té příležitosti vyčistila i chodbu, v níž zabila ženu.

Mohla bych dělat uklízečku.

I když pracovala velmi rychle, chvíli trvalo, než byla spokojená s výsledkem.

Zvedla ze země černý fi x a napsala na zeď několik hesel, která měla policii přesvědčit, že tady řádili drzí mladí vandalové. „Do pekla s mrtvýma“, „Zasraní nácci“, „Smrt všem poldům“ a další klasické výroky mladického přehánění, včetně vždy oblíbeného pentagramu.

Sia se ušklíbla. Mnohem lepší! Rychle spalování zase vypnula, otevřela pec a přihodila dovnitř polovinu zdemolovaného zařízení kanceláře. Teď existovalo vysvětlení pro zbytky. Zavřít dvířka, zapnout topeniště.

Nakonec opustila budovu.

No? Poslechl jsi mě, krasavče? Sia se rozhlédla po neznámém muži.

Na místě, kde před zhruba půl hodinou ležel, se v trávě rýsoval jen seškvařený obrys. Země stále vyzařovala jeho teplo, takže padající sníh na ní nezůstával ležet.

Aha! Zmizel. Zjevně se její zpráva setkala navzdory mužovu mrákotnému stavu s úspěchem. Netoužila zjistit, kterému démonovi sloužil a co přesně v Lipsku pohledával. Zbavila se ho, a spolu s ním i wehrwolfů a vlkodlaků.

Nečekaně vzrušující noc.

Cítila, jak její žízeň roste a roste. Zacházení se vší tou krví věc nijak nevylepšilo.

Brzy se bude muset nutkání poddat a napít se životodárné tekutiny. Pokud se v tuto hodinu objeví v nemocnici, nebudu to nikomu připadat podivné. Pracovala jako stálý dohled výlučně v noci.

Sia, poháněna lačností, neklidně obešla krematorium a rychle nastoupila do Volkswagenu Tuareg.

To vyšetřovatele zaručeně zarazí – stopy pneumatik drahého auta. Mohlo být přece kradené. Sešlápla plyn a zamířila k východu. Vůz prodá a z peněz a kreditek mrtvých bude moci nějakou dobu slušně žít. Pořádná odměna pro uklízečku.

Ve strážním domku poblikávalo světlo.

Spolubojovník Fandow. Zabrzdila a spustila okénko. Na toho jsem skoro zapomněla. Pohybem prstu zapnula dálková světla.

Z domku vyšel spíš průměrný chlápek s náznakem irokézského účesu. Tvářil se podrážděně. Silné světlo refl ektorů ho oslepilo, takže v první chvíli neviděl, kdo všechno v autě nesedí. V levici držel poznávací značku.

„Proč to trvalo tak dlouho? Nikdo z vás idiotů nezvedal mobil.“ Přistoupil k oknu na straně řidiče. „Něco vám uniklo. Před chvílí proběhl po hřbitově nějaký úchylný nahatý šílenec a odjel v Cayenne. Byl z Mnichova. Ztratil značku…“

Vtom uviděl Siu. „Kdo…“

Popadla ho za límec a přitáhla si ho k sobě.

Vlastně mu chtěla říct, že společenství wehrwolfů bylo rozpuštěno a on by měl zvážit přestěhování. Hodlala si počínat výhružně a nebezpečně a pak ho nechat jít.

Ale zabránila jí v tom mohutná žízeň, touha po čerstvé krvi.

Její ústa se proti její vůli rozevřela víc než u normálního člověka, spodní čelist poklesla jako u hada; současně vyrazily vpřed špičáky a rozervaly mladému muži krk pokrytý strništěm. Rty obklopily zející ránu a Sia pila a pila, až během několika vteřin vysála všechnu krev z žil.

Tiše přitom sténala. Vychutnávala si kovovou příchuť a životodárnou sílu, která vyprchávala z muže a proudila do jejích útrob.

Fandow sebou necukal. Šok ho ochromil, a než dokázal překonat hrůzu, byl mrtvý. Vysátý do poslední kapky.

Upustila mrtvolu na zem a klesla na sedadlo. To jsem potřebovala. Usmála se a zavřela oči, nasycená a spokojená. Naléhavě. Muže nelitovala. Zabila už lepší i horší lidi.

Zatímco si ze rtů olizovala poslední krůpěje krve, objevil se jí pomalu na tváři úsměv. Dostat potravu do otevřeného okýnka, to trochu připomínalo DriveIn.

Přesto… Uklidit, napomenula se a vystoupila. Práce uklízečky ještě neskončila.

Sia hodila vysátého Fandowa do kufru, jako by byl jen obtížný odpad, znovu skočila za volant a začala couvat ke krematoriu.

Při žáru panujícím v peci rychle shoří na popel.