Colleen Houcková: Tygrův osud

Kelsey a její tygři splnili už tři úkoly bohyně Durgy a zbývá jim naplnit jen poslední, závěrečné proroctví, aby konečně zlomili kletbu. Jejich další pouť vede na Andamanské ostrovy, kde mají získat poslední Duržin dar – ohnivý bič – a s ním pak cestovat napříč časem, aby se pokusili porazit Lokeše, který je teď silnější a mocnější než kdy dřív. Na cestě je čeká spousta nebezpečí, bolestivých ztrát, ale také rozhodnutí, která mohou zásadně ovlivnit nejen splnění jejich úkolu, ale také osud každého z nich…

1
V zajetí

Unášely mě vlny oceánu a zdálo se mi, že plavu vedle velikého draka, který na mě mrkal. Když se prosmýkl kolem mě, máchl ocasem a já se začala topit. Vykřikla jsem a zápasila s vlnami, ale potom mě hrubě uchopily něčí ruce a vytáhly prudce ven. Hukot vln nahradilo vytí motoru a sen se změnil. Najednou jsem byla v lese a v uších mi znělo neutuchající dunění tygřích tlap běžících listím za mnou.

Hned potom mě obestřely noční můry. Moře plné žraloků, piráti na Deschen i to, jak mě Lokešovi muži vzali do zajetí.

Z dálky se ozýval naléhavý hlas. Vzbuď se, Kelsey.

Otevřela jsem oči a zamotala se mi hlava. Ležela jsem na posteli s nebesy! Všechno to byl jenom hrozný sen, pomyslela jsem si s úlevou.

Slunce vysílalo své slábnoucí paprsky skrz okno nad postelí. Za tlustým sklem byly mříže, které bránily komukoli dostat se dovnitř… nebo ven.

„Ne!“ rozlehl se můj výkřik prázdným pokojem. Vůbec to nebyl sen. Pokusila jsem se všechno si vybavit. Splnila jsem třetí úkol vedoucí k vysvobození Rena a Kišana z tygrova prokletí. Potřebovali jsme najít už pouze jediný dar pro bohyni Durgu, abychom kletbu zlomili. Byli jsme na lodi a bojovali s Lokešem. To všechno jsem si pamatovala. Potom tři maličké hroty (šipky se sedativem?), motorový člun… to, jak jsem Fanindru vypustila s amuletem do vody, a pak už jen temnota.

Byla jsem zavřená v cizí ložnici jako vězeň v cele. Běžela jsem ke dveřím a zkusila vzít za kliku. Bezúspěšně. Shromáždila jsem vnitřní energii, zvedla paži a chtěla zámek odstřelit. Nic, žádný blesk se nekonal. Úplně mě to rozhodilo. Ruka mi vylétla ke krku, kde jsem nahmatala Duržin náhrdelník z černých perel.

Jak to, že už nemám svou sílu blesku? Kde to jsem? Kde je Ren a Kišan, moji tygři? Našla je Fanindra? Co se stalo s panem Kadamem a Nilimou? Hledají mě, aby mě vysvobodili? Jak se odsud dostanu?

Chtěla jsem si zrekapitulovat situaci. Mám perlový náhrdelník, taky božský šál, který je stále provlečený poutky mých džín, ale nikde v dohledu není Duržin luk s šípy ani zlaté mango. S hořkým pousmáním jsem si uvědomila, že s Duržinými dary můžu mít, kolik chci vody a látek, ale taky, že mi to sotva pomůže.

Snadno jsem mezi prsty nahmátla čip, který mi kdysi bolestivě implantoval pan Kadam. To, že jsem o něj nepřišla, mi dávalo šanci na záchranu. Naděje, že sem vtrhne regiment zachránců, byla ale to jediné, co jsem měla.

Bolela mě hlava a měla jsem pocit, jako bych měla ústa plná vaty. Zkusila jsem polknout, ale bylo to ještě horší. Začal mě dusit kašel.

Seber se, Kelsey Hayesová! pomyslela jsem si a zkusila si ujasnit, kde jsem. Za oknem jsem viděla stromy a sníh, byla jsem asi tak ve třetím patře. Zdálo se mi, že rozeznávám nějaké hory, ale nic, podle čeho bych mohla odvodit, kde mě drží.

Zvedl se mi žaludek, a tak jsem se vrhla do koupelny. Vypláchla jsem si ústa a pak se na sebe podívala do zrcadla. Uviděla jsem ztrhanou a vyděšenou ženu. Kam se poděla holka z Oregonu?

Vzápětí přerušil mé myšlenky sametový hlas. Ztuhla jsem. Byl to Lokeš, můj věznitel.

„Ustroj se k večeři, má drahá. Jak vidíš, nemáš jak uniknout, navíc jsem ti zabavil zbraně. Je načase, abychom se znovu sešli. Musím ti učinit návrh, Kelsey Hayesová. Jsem přesvědčen, že přišel čas, abys naplnila svůj osud.“

Znovu se dostavil vnitřní třas a já uvažovala, jaký osud mi asi Lokeš připravil. Neviděla jsem sice žádné kamery ani odposlouchávací zařízení, ale věděla jsem, že mě sleduje. Kupodivu jsem nad svou situací měla jakýsi nadhled. Mrazivou hrůzu, kterou jsem zažívala tváří v tvář Lokešovi při každé vizi, vystřídalo odhodlání, i když poněkud chabé.

Jaké mám možnosti? Nejdřív se musím dostat z tohohle pokoje, abych mohla zmapovat případné únikové cesty. Složitá situace, ve které jsem se ocitla, může skončit jedním ze čtyř způsobů: nějak se mi podaří utéct (snad); Ren s Kišanem mě vysvobodí; taky mohu zemřít (rozhodně ve mně nevzbuzuje nadšení); nebo skončím jako vězeň psychopata, což taky nezní nijak vábně. Potom potřebuji najít božské mango a svůj luk se šípy. Durga mě varovala, že pokud by se dostaly do nepovolaných rukou, mohlo by to mít nedozírné následky. Kousla jsem se do rtu a pomyslela si, že bych nerada volila mezi záchranou zbraní a sebe samé.

Pokud se z pokoje dostanu jedině tak, že povečeřím s ďáblem, tak dobrá. Zatím budu hrát jeho hru, ale jestliže mám prohrát, nevzdám se bez boje.

Nějak jsem instinktivně věděla, že hrát utrápenou slečinku nemá cenu. Zvítězit v Lokešově hře znamenalo, že se musím tvářit jako někdo, kým nejsem – jako žena, která je mocná, silná, krásná a sebejistá.

V šatní skříni jsem našla jenom přiléhavé pouzdrové šaty s hlubokým výstřihem, a tak jsem se rozhodla cíleně zariskovat. Tím nejtišším možným způsobem jsem požádala šál, aby pro mě vytvořil nové oblečení, a navíc jsem mu dala instrukce, aby neprováděl žádné ze svých kaleidoskopických barevných proměn.

Když jsem vytáhla nový outfit ze skříně, musela jsem obdivovat, jak je vše do detailu propracované. Úchvatné šaty lehenga ve zlaté a kobaltově modré barvě! Vršek s žakárovým vzorem měl krátké rukávy a byl přiléhavý v pase, sukně byla dlouhá a úzká, takže celé šaty lehce obepínaly mé křivky. Mít na sobě šaty v Renových a Kišanových barvách mi dodávalo tolik potřebnou odvahu a taky jsem si pomyslela, že exkluzivní oblečení mi pomůže hrát zamýšlenou roli. Šál mi dokonce vytvořil i visací náušnice z lehounkého vlákna, které vypadaly jako safírové.

Jakmile jsem byla hotová s oblékáním, otevřely se dveře mého pokoje a vešel vysoký, štíhlý sluha. Vypadal nebezpečně, ale stejně jsem ho zkusila uprosit, aby mě nechal utéct. Jenom zavrtěl hlavou a řekl něco nesrozumitelného v hindštině. Zastrčila jsem si šál do rukávu a horečně lovila v paměti výrazy v hindštině, abych mu mohla zopakovat svou prosbu. „Trahi!“ zkusila jsem to, ale ten člověk mě jenom dál vedl chodbou s obloženými stěnami a řadou dalších zamřížovaných oken, vystlanou měkkými koberci.

Potom jsme postupně procházeli mnoha dveřmi opatřenými zámkem, u kterých hlídali ozbrojení strážci. Když se za mnou zase jedny zabouchly a zacvakl zámek, vyvolalo to ve mně vzpomínku na Renovu klec v cirkuse a způsob, jakým byl tygr oddělen od lidí. Taky tam byly několikery dveře a zámky. V duchu jsem si rychle poznamenala: Útěk bez cizí pomoci by byl obtížný, pokud ne zcela nemožný. V můj prospěch ale mluví to, že Lokeš je přesvědčen o nutnosti vysokého zabezpečení, aby mě udržel v zajetí. Třeba existuje způsob, jak to otočit proti němu.

Poslední dveře vedly do jídelny, kde byl stůl prostřený pro dva. Sluha mi odsunul židli a gestem naznačil, že se mám posadit. Pak potichu odešel. Čekala jsem a nervózně si pohrávala s příborovým nožem. Při pomyšlení, že budu sama s Lokešem, se mi svíral žaludek. Během uplynulých výprav za zrušením tygrova prokletí jsem bojovala s Krakenem a mega-žralokem. Tyhle bestie mi ale nějak připadaly méně nebezpečné než zlý ďábel, kterému jsem měla čelit teď. Šlo o zrůdné monstrum, které před více než třemi sty lety proměnilo mé dva indické prince v tygry.

„To je milé, že jsi přijala moje pozvání na večeři,“ ozvalo se nečekaně a Lokeš usedl na židli naproti mně.

Vypadal jinak, než když jsem ho viděla naposledy. Mladší. Vzchopila jsem se navzdory temné zlobě, která mu probleskovala černýma očima. Lokeš mě poněkud hrubě popadl za ruku, zdvihl ji a políbil.

„Ne, že bych měla jinou možnost,“ opáčila jsem.

„To je pravda,“ usmál se a stiskl mi ruku. Trochu moc. „V oblečení jsem ti také nedal na výběr,“ pokračoval, „a přece jsi tu v jiných šatech. Rád bych zjistil, jak sis je obstarala.“

Jedním nenápadným pohybem jsem ubrouskem přikryla nůž, přesunula ho do klína a opatrně zastrčila do kapsy. Doufala jsem, že si toho nevšiml, a posměšně jsem odpověděla: „Když mi řekneš, kde se bere tvoje síla, ráda ti ukážu, jak se dá vytvořit garderoba ze vzduchu.“ Konečně mám zbraň, o které nic netuší! To mi dodalo odvahy.

K mému překvapení se Lokeš zasmál. „Těší mě mít vedle sebe ženu, které to myslí! Zatím k tobě budu shovívavý, ale nezkoušej mou trpělivost!“

Jeho úsměv se změnil v úšklebek. Celkově vypadal spíš jako Asiat než jako Ind. Tmavé vlasy měl ostříhané nakrátko, na straně rozdělené pěšinkou a na zátylku sčesané hladce dozadu – úplný opak Rena, jemuž vlasy vždycky padaly do modrých očí.

Pohyby měl plně pod kontrolou, seděl se vzpřímenými zády a rameny. Byl svalnatější a hezčí než dřív, až nápadně pohledný. Jenomže já jsem znala toho šíleného génia, který se skrýval pod tou pěknou slupkou, navíc i teď jeho rysy nesly známky temné zloby.

Sluhové přinesli indické jídlo a rychle nám kladli na talíře vybrané kořeněné pochoutky. Byli výkonní a vše dělali v naprosté tichosti. Nimrala jsem se v talíři ve snaze dostat chuť k jídlu.

„Používáš kouzla, abys vypadal mladší?“ zeptala jsem se opatrně.

Černé oči mu nejdřív ještě více potemněly, ale pak se usmál. „Ano. Připadám ti hezký? Je ti příjemnější, když vypadám, že jsem podobně starý jako ty?“

Kupodivu to tak bylo.

Pokrčila jsem rameny. „Je mi jedno, jak vypadáš, stejně se s tebou budu vždycky cítit nepříjemně. Proč se vlastně staráš? Divím se, že mě nepřipoutal řetězy někde v podzemí, aby sis mě připravil na utahování šroubů na palcích.“

Upoutal mě jakýsi modravý záblesk, tak jsem vzhlédla. Pokud tam ale předtím opravdu byl, zmizel. Lokeš se mračil a mnul si dlaně.

„Byla bys radši v podzemí spoutaná řetězy?“ zeptal se nenuceně a bylo to rýpnutí s rušivě smyslným podtextem.

„Ne, jen mě zajímá, proč se mi dostává výjimečné péče.“

„Výjimečné péče se ti dostává, protože ty jsi výjimečná, Kelsey. Jak jsi předvedla dnes večer, máš svou vlastní moc, kterou bych raději nechtěl potlačovat.“ Rozladěně zamlaskal: „Tss. tss, vypadá to, že mě vůbec nechápeš, mé pohnutky ti byly zřejmě podány zkresleně. Když máš teď možnost poznat mě blíž, předpokládám, že zjistíš, že není tak těžké se mi zavděčit.“

Ve snaze trochu ho popíchnout a znejistět jsem se předklonila a prohlásila: „Nějak pochybuju, že by s tímhle tvrzením souhlasil Ren.“

Pustil vidličku, až to zazvonilo, ale pak se přes svůj vztek přenesl a pokračoval jakoby nic: „Princ protestoval při každé možné příležitosti, proto se s ním zacházelo tak… tvrdě. Doufám, že tvoje reakce budou jiné!“

Odkašlala jsem si. „To všechno nejspíš záleží na tom, co ode mě vlastně chceš.“

Vzal číši a napil se. Přitom ze mě nespouštěl prohnaný pohled. „Má drahá, chci ti ukázat, co to je skutečně mocný muž. Byla by chyba, abys svůj život dál spojovala s tygry. Nemají žádnou pořádnou moc jako ty nebo já. Jejich prokletí vlastně způsobil amulet, který nikdy nebyl určený jim. Já jsem předurčen k tomu, abych spojil jeho jednotlivé části. Ke mně promlouvá démon, který je duchem amuletu.“

Přiložila jsem k ústům ubrousek a na chvíli jsem pohyb zastavila, protože se ve mně začal rodit bláznivý plán. Jestliže chce mít silného protivníka, poskytnu mu ho. Je načase, abych správně využila hodiny dramatického kroužku. Večeře s tajemnou dívkou, která oplývá nadlidskými schopnostmi, ocelovými nervy a bezcitností. Nadešel čas představení…

„Jak asi víš, já už žádnou část amuletu nemám. Pokud sis myslel, že mě o ni připravíš lichotkami, budeš velice zklamán.“

„Jistě, určitě ji mají tvoji vzácní tygři. Možná ji budou mít u sebe, až se tě pokusí vysvobodit.“

Na vteřinu jsem se zarazila, ale hned jsem se vzchopila. „A proč si myslíš, že přijdou?“

„Ale no tak, moje drahá Kelsey. Viděl jsem, jak se na tebe dívají! Okouzlila jsi je dokonce mnohem víc než moje dcera Yesubai. Sice nejsi tak krásná, jako byla ona, ale máš v očích troufalost i vzdor. Zdá se mi, že Dhiren přežil moje metody vyslýchání jenom proto, že se chtěl vrátit k tobě. Obě princátka ochromuje láska k tobě! Díky ní jsou slabí a hloupí.“

Co na to říct? Přihlouple jsem se na Lokeše zaculila a pohrozila mu: „Možná se chytneš do stejné pasti jako oni.“

„Chceš říct, že jsi je kouzly a lstí přiměla, aby se do tebe zamilovali? To bys ovšem v mých očích ještě stoupla!“

Nejdřív jsem se hry s Lokešem bála, ale nakonec mě vlastně to předstírání posílilo. Můj strach se téměř úplně rozpustil, zůstal jen kousek dole v žaludku, tak malý, že se mi dařilo ignorovat ho. Abych Lokeše udržela v napětí, pomaloučku jsem si olízla rty.

„Chytrá žena využije všech možných nástrojů, aby dosáhla svého.“

Tasila jsem zbraně a Lokeš mě vteřinu pozoroval přimhouřenýma očima. „A čeho jsi chtěla dosáhnout, Kelsey?“

Představila jsem si bezostyšnou Scarlett O’Harovou a chraplavě jsem se zasmála. „Přece si nemyslíš, že ti hned na první schůzce vyzradím všechna svá tajemství! Tak naivní nejsem. Ale… pokud chceš, abychom teď vyložili karty na stůl, řekni mi, co ode mě chceš ty!“

„Chci, aby ses místo s tygry dala dohromady se mnou!“

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se a přitom se usilovně snažila, abych se z té představy celá nerozklepala.

A najednou jsem ucítila, jak se mi po celém těle šíří jakési brnění. Nebolelo to, ale bylo to hrozně intenzivní, a jako by se mě někdo dotýkal. Holé paže mi ovanul jemný vánek a pak mi obkroužil i krk. Neviditelné prsty mi klouzaly po šíji nahoru do vlasů a zpět ke klíční kosti. Ačkoli se Lokeš ani nehnul, byla jsem si jistá, že to dělá on, a snažila jsem se, jak jsem mohla, nevšímat si toho.

Černokněžník se předklonil a významně se pousmál. „Má to dvojí účel. Ukradnout tě tygrům mi činí velké potěšení, uspokojuje mě představa, jak budou trpět! Hlavní ale je, že chci, aby se moje a tvá síla a moc všemožně propojily v… našem synovi.“

„V našem synovi,“ opakovala jsem navenek klidně, i když se mi zvedl žaludek a srdce se téměř zastavilo. „Proč sis vybral mě? Navíc po tolika letech. Už dávno jsi mohl najít Bonnie ke svému Clydeovi, Mortiziu ke Gomézovi. Svazek s matkou Yesubai ti nestačil?“

„Matka Yesubai se uměla jen přihlouple usmívat. Byla krásná, ale krčila se v bázni přede mnou. Nemohla se se mnou rovnat!“ zasyčel Lokeš.

„To, že jsi ji zabil, nejspíš taky nepomohlo.“

Tentokrát se ani nesnažil skrýt hněvivé modré blýskání, které mu vycházelo z prstů.

„Pozor,“ varovala jsem ho. „Jakmile předvedeš svoji sílu, budu muset použít já tu svou a rázem bude po příjemném rozhovoru, který spolu vedeme.“

Zavřel oči a ovládl se.

„Řekněme, že budu souhlasit s tvým návrhem, dám ti dědice a spojím svou sílu s tvojí. Chci něco na oplátku. Jednou jsi řekl, že když s tebou zůstanu dobrovolně, necháš tygry žít. Dodržíš slovo?“

„Není podstatné, jestli souhlasíš, nebo ne!“

Čas pro druhé dějství: Tajemná dívka předvede svoji moc. Vytáhla jsem šál z rukávu, podržela ho v ruce a požádala ho, aby začal měnit barvy. Vyhověl mi a byl najednou červený, když jsem si ho pak přitiskla na obličej, zmodral. Lokeš na něj fascinovaně zíral. Zvedla jsem jedno obočí a šál vystřelil vlákna přes celou místnost a utvořil velikou pavučinu. Pak se zase smrsknul a byl z něj bílý kapesník. Složila jsem ho a dala vedle talíře.

„Chceš mít taky takovou moc jako já?“ zeptala jsem se nenuceně.

Pokud ho to oslnilo, tak jenom na chviličku. Teď přivřel oči, odhodil ubrousek na talíř a přešel na stranu stolu, kde jsem seděla já. Hrubě mě chytil za paži a zkroutil ji tak, že mě přinutil ohnout se k zemi. Když mi zahlédl zděšení v očích, usmál se.

„Zvážím možnost nechat tygry naživu, když ochotně uděláš, co po tobě chci.“

Jako by chtěl zpečetit dohodu, pohladil mě po tváři, naklonil se ke mně a zblízka mi zašeptal do ucha: „Řekni mi, Kelsey, co tě pobaví? A co,“ ztěžka vydechl, „tě vyděsí?“

Uchechtl se, když jsem nic neříkala – pak mě přitáhl blíž k sobě, začal mě zuřivě líbat a kousl mě přitom bolestivě do rtu. Když mě konečně pustil, vrhla jsem na něj zlostný pohled a palcem si přejela bolavý ret.

Lokeš se radostně smál. „Pořád ještě vzdoruješ, ale stejně mi poskytneš spoustu potěšení.“

„Bezva, že si to myslíš,“ vyštěkla jsem spíš naštvaně než s obavami.

„Víš, drahoušku, tygři mě zajímají jedině kvůli amuletu. Když mi dáš syna a pomůžeš mi získat moc, po které prahnu, nechám tygry být. Ale teď už je nejvyšší čas, abych tě odvedl zpátky do pokoje, abys mohla přemýšlet, jak se rozhodneš. Těším se, že tě brzy poznám líp,“ prohlásil s chlípným pohledem, ze kterého mi naskočila husí kůže.

Zhluboka jsem se nadechla, sebrala šál, opatrně přikryla jednou rukou kapsu a nechala se Lokešem odvést zpátky do svého vězení.

„Naše spojenectví ještě důkladně probereme zítra, zlato,“ šeptal mi s funěním do ucha. „A vrať ten nůž, který jsi vzala ze stolu.“

Samozřejmě mě to zaskočilo, ale tvářila jsem se jakoby nic. S úsměvem jsem vytáhla nůž z kapsy, špičku jsem mu zlehka přitiskla k prsům a prohlásila: „Nemůžeš se divit, že tě zkouším!“

Rozradostněně mi ovinul prsty kolem ruky, nůž mi z ní vytáhl, ale ostřím mi přitom přejel po dlani. Uviděl, že mě škrábnul do krve, a tak si přitáhl moji ruku k ústům. Na rtech mu ulpěly kapičky mé krve. Olízl je a v očích se mu zračila odporná extáze.

Nakonec mě propustil a ještě mi pohrozil: „Budu sledovat každý tvůj pohyb, drahoušku. Těším se na naši příští… výměnu názorů.“

Dveře zaklaply a uslyšela jsem, jak na nich zapadl těžký zámek. Pro změnu jsem byla šťastná, že jsem od něj oddělená mnoha železnými mřížemi.

Opona spadla, pomyslela jsem si a vyčerpaně dopadla na postel. Přemýšlela jsem, jak se proboha z téhle šlamastyky dostanu.

Vydá: Cooboo, březen 2014