Připoutaný milenec – 7. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Vee utekla do New Yorku a Vishous je totálně v háji.

Pokračování fanfiction k sérii Bratrstvo černé dýky.

Až když otevřel lednici, vzal do ruky sklenici a pak zjistil, že do ní nemůže nasypat led, aniž by to neudělalo hluk, mu došlo, že se celou dobu plížil po špičkách. To byl vrchol. Vždyť tu bydlel, proboha! Proč by se měl plížit kuchyní a přemýšlet o tom, jestli si může nasypat led?! Butch třískl skleničkou na linku a rozhodně řekl:
„A dost.“
Odpovědí mu bylo hluboké zavrčení směrem od počítačů. Poslední tři dny V komunikoval jen takhle. Butch se zmítal mezi starostmi o jeho zdraví, starostmi o Marissu a vztekem. Kdyby Vishous nebyl tvrdohlavý idiot, mohli tu hezky v klidu žít jako doteď. Místo toho se Butch bál zívnout, aby se náhodou Vishous nerozzuřil a nechtěl zase něčím hodit.
Naštěstí házel relativně lehkými věcmi a vždycky proti zdi. A jen pokud Marissa byla pryč.
„Myslím to vážně, kamaráde,“ nedal se Butch. „Nedávno mě napadlo, že seš jako chodící sud dynamitu, ale teď to musím značně přehodnotit. Jsi totiž jako chodící sud dynamitu s takovým tím explozivním protiraketovým pancířem. Jak to vybuchne, když na to něco spadne, aby to vynulovalo nebo snížilo výbuch tý střely, co na to letí. Jsou to takový čtverečky, v nich je trhavina a jak to odpálí tu střelu…“
„Já vím, co je reaktivní pancéřování,“ zabručel Vishous a znělo to rezignovaně.
„No. Takže tak se teď chováš. Bojím se projít okolo, abys mi jednu nenatáhl. A bojím se pouštět Marissu z ložnice, když jsi tu. Teda, ne, že by mi to vadilo, ale…“ Další zavrčení Butchovi připomnělo, s kým se baví. Se svázaným, velmi frustrovaným a trochu dementním bratrem. „Promiň,“ omluvil se. Neměl v plánu se bavit o své shellan a posteli, ale nějak se to samo stalo. „Jen jsem chtěl říct, že by sis měl rozmyslet, co děláš. Protože na nás jen vrčíš a jsi jako spolubydlící totálně nepoužitelnej.“
Vishous mlčel a dál něco datloval na klávesnici jednoho z počítačů. Butch vzal skleničku a nechal si do ní nasypat led, pěkně hlasitě. Sledoval, jak se Vishousovi napnuly svaly na zádech a ramenou a rozhodl se přitlačit:
„Leelan!“ křikl směrem ke své ložnici. „Máš na něco chuť?“
Vishous přestal psát.
„Na tebe!“ ozvala se Marissa pobaveně a Butch začal spokojeně příst. Vishous prudce odsunul židli a bez jediného pohledu na svého spolubydlícího odkráčel do svého pokoje a kopnutím zavřel dveře.
„Dík, žes nevrčel!“ houkl za ním Butch. Otevřel lednici, aby si do sklenice mohl nalít džus, ale když se znovu podíval na kostky ledu, něco ho napadlo. Na tváři se mu objevil trochu škodolibý úsměv. Dal sklenici znovu k výrobníku ledu a nechal ji úplně naplnit. Celou dobu přitom s hladovým výrazem v očích sledoval dveře své ložnice.
O několik minut později přes Marissino chichotání a vzdychání uslyšel třísknutí dveří Vishousova pokoje a pak i venkovních.
„Podařilo se mi ho dostat ven! Wrath bude mít radost,“ řekl své družce spokojeně. A pak se sykavě nadechl, když mu Marissa velmi důkladně ukázala, jak moc má od ledu studené rty.
***
V se zhmotnil přesně tam, kde rozhodně nechtěl být. Měl pocit, že myslel na svůj střešní byt, tak proč sakra zase stál naproti domu Vee a Sahvage?!
A proč tam nesvítilo jediné okno? Bylo chvíli po setmění, tohle dobou přece musela být doma. Na příjezdové cestě nestálo žádné auto, takže musela někam odjet. A jemu se rozhodne nelíbilo, že je venku takhle večer. Doufal, že je s ní aspoň ten její bratr, aby na ni mohl dávat pozor.
Ze zvyku obešel dům, aby zjistil, jestli je všechno v pořádku. Jeho citlivý nos všude cítil Veroničinu vůni, jako by na ni byl naladěný. A nejspíš to tak vážně bylo. Podělané pouto! Zadní dveře do kuchyně nebyly zamčené. Jako by nestačilo, že mají na vchodových dveřích jen normální zámek a řetízek a na oknech jen kličky – oni klidně nechají odemčené napůl prosklené kuchyňské dveře! Ten idiot nemá v hlavě nic, jinak by sebe ani Vee nevystavoval takovému riziku. Vishous se zamračil a vstoupil dovnitř. Na oknech sicel byly ocelové okenice, které se stahovaly ručně zevnitř, aby je zvenku nemohl nikdo narušit, ale v patře byla okna naprosto nechráněná. Vytáhl z kapsy PDA a dělal si poznámky. Rozhodně to bude potřebovat elektronické zabezpečení oken a dveří, nejmíň tři nezávislé okruhy. Okenice nastavit na automat, aby se nestalo, že kvůli nějaké nehodě nestihnou zatáhnout a ten pitomec shoří – to by Vee určitě rozrušilo. Oboje dveře se musí vyměnit. A možná by to chtělo vsadit do zdí ocelové tyče a vytvořit tak klec, do které se nemůže nikdo zvenku přemístit. A nutně potřebují pěknou sestavičku kamer a detektorů pohybu.
Neměl by pořídit neprůstřelná skla do oken?
Zavolal Rhageovi a domluvil se s ním na výpomoci, aby to bylo nainstalované co nejdřív. Pak zavolal do prověřeného velkoobchodu se zabezpečovací technikou, kde měl status velmi význameného zákazníka. Majitel měl radost, že ho slyší, a nezaváhal ani při zmínce o neprůstřelných sklech. Někteří lidé prostě nebyli zas tak nesnesitelní jako většina.
Třeba Vee.
V nedokázal říct, jestli je, nebo není poloupírkou. Netušil, co s ní bude za pár měsíců. Pokud je člověk, nestane se nic. A nic se nemusí stát ani v případě, že jí v žilách koluje část upíří krve. Beth proměnou prošla. Butch až mnohem později a se sakra velkým nakopnutím.
Chtěl,aby byla poloupírka. Chtěl, aby se z ní stala upírka. Jenže netušil, co se stane. V jeho vizi vypadala prakticky stejně jako teď.
Takže pokud se mu nepovede zvrátit svůj osud, čeká ho maximálně pár měsíců svobodného života a pak z něj bude připoutanej imbecil.
Zamračeně vyšel na zadní dvorek, vytáhl ze stříbrného pouzdra cigaretu z tureckého tabáku a zapálil si. Pak se rádoby nenápadně podíval na ty kuchyňské dveře a následně na své PDA.
Co ho to kurva popadlo?! Proč jí to tu zabezpečuje, když se jí chce zbavit? Zaklel, zahodil nedokouřenou cigaretu a odhmotnil se pryč.
***
Za normálních okolností by Vee byla naprosto blažená. Toddova sestra Julia se odstěhovala do Velkého jablka před dvěma lety, protože získala práci v jedné velké právní kanceláři. Předtím to ale byla prostě starší ségra kluka, se kterým se Vee znala už hromadu let. A taky jedna z velkých obdivovatelek Sahvage. Chodila s nimi popíjet, občas se objevila na zkoušce kapely, ale nijak na Sahva netlačila a spíš se jen bavila a užívala si pohledu na něj.
A když zjistila, že Vee a Todd jsou si tak nějak bližší, statečně jim dělala alibi, aby Sahv nevyšiloval. Doteď neměl ponětí o tom, že spolu ti dva chodili přímo před jeho nosem. Bylo to pár hodně napínavých týdnů, a když zjistili, že to neklape, dokázali se klidně vrátit zpátky ke kamarádství. Todd byl po Sahvovi Veeiným druhým nejoblíbenějším mužem.
Třetím.
Ne, druhým. Ten debil se nepočítá.
Když zjistila, že potřebuje zmizet z města, aspoň na pár dní, věděla hned, že Julia jí pomůže. Nechala se odvézt na nádraží, sedla na autobus a odjela, aby měla prostor pro normální přemýšlení. Aby byla dost daleko od Caldwellu a ZeroSum. Aby už nikdy nemohla jít v noci ven a udělat další podobnou blbost. Nastěhovala se do pokoje pro hosty v bytě Julie a jejího přítele Martina a hodlala si pár dnů, možná týdnů, lízat rány.
Teď seděla v malé kavárně nedaleko Juliina bytu a díky wi-fi mohla pracovat i odtud. Zakázek měla pořád dost a práce mezi lidmi ji najednou bavila o něco víc. Možná to bylo tím, že kdykoliv zvedla hlavu od monitoru, nezírala z okna jejich domu na prázdnou ulici, ale na ostatní návštěvníky.
Žádný z nich se mu vzhledově nevyrovnal. Ani nepřiblížil.
Lhala by, kdyby tvrdila, že na něj nemyslí. Sahvageovi do telefonu říkala, že sem tam si na něj vzpomene, ale není to nic hrozného. A on předstíral, že jí to věří. Pravda ale byla taková, že neminula snad ani minuta, aby se nepřistihla, že přemýšlí, kde Vishous je a co zrovna dělá.
Měla by se kvůli tomu cítit naštvaně. Nedokázala ho vyhnat z hlavy. Místo toho ale cítila obrovský smutek. A strach. Každou noc se děsila toho, že se její bojovník třeba už nevrátí domů.
A ona se to nikdy nedozví.
Po týdnu zjistila, že nedokáže v noci fungovat. Jen seděla, civěla do zdi nebo z okna na vzdálenou hradbu mrakodrapů a nedokázala myslet na nic jiného než na Vishouse, který byl vzhůru a venku. Naordinovala si proto normální lidský režim. Vstávat v půl sedmé ráno. Jít se s Julii proběhnout. Dopoledne pracovat, a když měla chuť, něco uvařila. Oběd, další práce, večer posezení s Julií a Martinem, sklenička vína, chvilka s knížkou a pak spánek. Co záleží na tom, že se několikrát za noc vzbudila a zjistila, že brečí. Co na tom, že se z ní stávala troska a Martin se bál na ni promluvit, protože mu Julia dost důrazně vysvětlila, že Vee ublížil chlap, a on nevěděl, jak se k ní chovat. Její tělo nevydrží dlouho nespat, a za pár dní to prostě samo vzdá a nechá ji celou noc bezesně odpočívat. Musí.
Její hostitelé se na ni nemohli dívat. Začali jí plánovat program – protože by přece byla ostuda, kdyby byla nějakou dobu v New Yorku a nezašla nikam ven. Na každý den následujícího týdne koupili buď lístky do divadla, kina nebo na koncert. A pokud zrovna žádná vhodná a nevyprodaná akce nebyla, šli na večeři. Veronica jim a to byla bezmezně vděčná. Po několika dnech se Julii podařilo dosáhnout toho, že si Vee na Vishouse vzpomněla až pozdě večer ve sprše, když jí kapky horké vody masírovaly na krk a vzdáleně jí připomněly doteky špiček prstů – přestože Vishous se jí rozhodně nikdy špičkami prstů nedotýkal.
Tu noc brečela. Protože se přistihla, že je vděčná za to, že na něj skoro nemyslela. A zároveň měla pocit, jako by ho zrazovala. Jako by se za sebe měla stydět. Cítila se slabá, rozbolavělá a zoufale opuštěná. Většinu nocí jí byla zima, kterou nedokázala zahnat ani vyhřívaná podložka a pletené ponožky.
Nesnášela tuhle divnou upíří věc! A toho pitomýho upíra i s jeho neuvěřitelně světlýma očima, s bradkou, která doslova lákala k tomu, aby se jí zkusila dotknout. Se rty, které vypadaly tak jemně, a přesto se k němu skvěle hodily. S rukama, které dokázaly zajistit její bezpečí – přestože podle Sahva byla jedna z nich vážně smrtící. S vůní, která by dokázala Vee dostat na záda během tří vteřin.
Vážně, vážně toho idiota nesnášela.
A ráno si to řekla znovu, několikrát.
Moc to nezabíralo.
***
Nejdřív se V cítil vážně rozladěný. Jako by nestačilo, že neodvolal svou objednávku zabezpečení a nevysral se na její dům, přestože vážně chtěl. Ještě k tomu se mu Vee cíleně vyhýbala a odjížděla z domu dlouho před setměním, aby se s ním nemusela vidět. Sahvage, který byl bratrovou aktivitou nepříjemně překvapený, ale k ničemu mu to nebylo, protože V si stejně dělal, co chtěl,  mu pak říkal, že jela spát ke kamarádce, aby mohli nerušeně pracovat – ale odmítal mu říct cokoliv dalšího.
A Vishous, přesně tak, jak chtěl jeho pomatený, jakoby cizí mozek, jezdil i s Rhagem do jejího domu, montoval, instaloval, vrtal, lepil, skládal a nastavoval. A hrozně ho štvalo, že ho mrzí, že mu nepřišla ani poděkovat.
Měl solidní náběh na schizofrenii.
Došlo mu to tak pozdě, že měl chuť sundat si rukavici a všechno to tu spálit. Jak mohl být tak tupý?! Jak si toho mohl nevšimnout? Proč mu to už dávno nepřišlo podezřelé? Proč mu nepřišlo nic divné v jejím pokoji, přestože tam byl každou noc několikrát?
Vee tu nebyla. Dům byl nasycen její vůní, takže mu to nejdřív nedocházelo. Protože se do něj ale nevracela, její vůně postupně slábla, až to konečně zaregistroval.
Sahvage měl tu smůlu, že byl zrovna doma. V prudce rozrazil dveře do jeho pracovny, a než se necvičený upír nadál, V ho držel pod krkem několik centimetrů nad zemí.
„Kde je?!“ Dalo mu hodně práce, aby nestiskl prsty a nezbavil se tak toho protivného vola jednou provždy. A když se Sahvage i přes nedostatek kyslíku ušklíbl, V jím málem hodil přes pokoj. Zastavila ho jen Rhageova velká tlapa, která mu přistála na rameni a trochu ho probrala ze záchvatu zuřivosti.
„Nemyslím, že bys mu vážně chtěl ublížit,“ uklidňoval ho Rhage.
„To teda rozhodně chci, jestli z něj okamžitě nevypadne, kde je!“ V se snažil nahlédnout do upírovy mysli, ale nedařilo se mu to. U lidí s tím už neměl problém, proto se taky v ZeroSum dozvěděl, že jí se to definitivně vymklo z rukou, ale upíři pro něj byli až na pár nesmyslných a náhodných útržků myšlenek nečitelní.
„Kde je kdo?“ zachrčel Sahv. „Nedokážeš ani říct její jméno, a přitom tu děláš všechny tyhle bezpečnostní opatření. Tvrdil jsi jí, jak nemáš zájem a nechceš s ní nic mít, a přitom jsi tu každou noc před rozedněním. Co vlastně chceš?“
Právě teď chtěl Vishous jedinou věc: utrhnout mu hlavu. Nikdo se neměl stavět mezi Vee a jeho, nikdo! A Sahvage jako její bratr a upír měl vědět, že V se o ni dokáže postarat jako nikdo jiný. Měl vědět, že…
Pustil jeho krk, jako kdyby to bylo něco rozžhaveného. Ucouvl, až vrazil do Rhage. Byl tak zmatený sám sebou, že i na něj zavrčel. Naštěstí si z toho ani Rhage, ani jeho příšera nic nedělali. Nesnášel, že nad sebou takhle ztrácel kontrolu. Nenáviděl Vee za to, že jím mohla takhle manipulovat.
A cítil se hrozně, protože se před ním schovává. Utekla, aby ho nemusela vidět. To bolelo.

Pokračování příště.
Původně vyšlo na webu bez-hranic.cz