Připoutaný milenec – 5. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Fan-fikce / 14.8.2013 /

Vee má bolehlav a V… V je pěkně v háji

Pokračování fanfikce k Bratrstvu černé dýky

5.kapitola

Veronica si byla jistá, že se jí během víkendu vytvořil v hlavě nádor velikosti basketbalového míče, přinejmenším. Jinak si nedovedla vysvětlit, proč v naprosto nepravidelných intervalech trpí bolestí, která ji prakticky znehybní. Slyšela o migrénách, ačkoliv ona sama byla zdravá jako rybička. Ale nikdy by ji nenapadlo, že to bude takhle kurevsky bolet. Nejvíc jí ale vadilo, že Sahv věděl, co jí je. Pořád dokola ji uklidňoval a rozčiloval ji tím, že neustále o něčem mluvil, nutil ji dívat se na klipy na MTV, a dokonce chtěl, aby mu pomohla se skládáním nové písničky. Když ho na férovku poslala do háje, začal jí zpívat.

„Jestli toho nenecháš, tak se odstěhuju!“ vyhrožovala. A on se neurazil; zatvářil se ublíženě a řekl jí, že za pár hodin si to určitě rozmyslí. Vee si rozčileně prohrábla vlasy. Při té příležitosti se jí před očima objevily stopy po kousnutí na zápěstí – a bum! Bolest. Vzdáleně vnímala Sahvovy nadávky. Už věděla, že se nezlobí na ni, ale nechápala, proč ho to tak vytáčí. Jemu přece nic nebylo, ne? Upíři migrénami netrpí.

Odpoledne ji Sahv donutil sníst polévku. V půlce misky měla pocit, že někde někoho krmila, což byl v podstatě nesmysl, protože by se s nějakým ubožákem, co se ani nedokáže najíst sám, vůbec nezahazovala. Ale ten pocit byl neodbytný. A nesouvisle s polévkou, ale s… Další záchvat bolesti. Tentokrát dosáhla toho, že Sahv na ni asi minutu civěl s vykulenýma očima a rudnul v obličeji. Když nakonec prudce vydechl, zazubil se a pak se zatvářil zkroušeně.

„Můj bratr je retard,“ zachraptěla. Naklonil se a líbl ji na čelo.

„Už jen necelé tři hodiny, Vee. Vydrž. Nechceš, abych ti četl?“

„Jdi do prdele, blbečku.“

Čím víc se blížil večer, tím častější návaly bolesti byly. Vee měla ve chvílích klidu neustálý pocit, že jí něco uniká přímo před očima. Jako by měla na jazyku nějaké slovo, v hlavě ho viděla, znala, cítila – a jen ho nedovedla vyslovit. Když už to vypadalo, že si vzpomene, přerušila to bolest.

Pár minut před setměním zcela vážně prosila Sahva, aby vzal sekáček a tu hlavu odsekl. Zamračil se na ni a odešel do kuchyně, pravděpodobně schovat stojan s noži. A pak šel znovu stepovat ke dveřím a poslouchat, co se děje venku.

„Někoho čekáš? Máš rande?“ zajímala se. A od slova rande se její mysl rozběhla zase někam do těch zamlžených končin. Rande… někdo… oči. Zaúpěla a schoulila se do klubíčka. Ten nápad s vlastní popravou vypadal hrozně lákavě.

Přesně poznala, kdy zapadlo slunce. Sahv rychle otevřel okenice, a když šel okolo gauče, na kterém strávila den, pohladil ji po vlasech.

„Vydrž, prdelko,“ řekl napjatě. Vzal mobil a šel do předsíňky. Slyšela, že otevřel dveře a vyšel na zápraží. A najednou promluvil. Ne, najednou zařval a bylo v tom všechno: frustrace, vztek a zároveň obrovská úleva.

A pak spustil. Sahvage nebyl žádný svatoušek. Byl to rocker, proboha. A upír. Byl jako chodící sud testosteronu a dynamitu a občas bylo těžké s ním vyjít, i když byla jeho sestra. Ale ten proud nadávek, který se z něj teď vyvalil, ji donutil vykulit oči. Takhle vytočeného ho ještě nezažila. Ani tenkrát, když se pro ni po pár letech vrátil a zjistil, jak vypadá motelový pokoj, ve kterém strávila většinu svého života, nevyváděl tak jako teď.

Pak uslyšela hlasy, které se ho snažily uklidnit. Mužské, velmi hluboké. A ten blbec, místo aby zmlkl a nechal toho, nadával pořád. Bezva. Teď dostane do držky a budou tu ležet nepoužitelní oba. Ke dvěma bručivým hlasům se najednou přidal ještě další. Nerozuměla tomu, co řekl, ale jeho zvuk způsobil, že jí nahoru po páteři projelo mrazení. Najednou měla pocit, že musí vyskočit z gauče a jít tam, za tím hlasem. Protože ho potřebuje. Protože to je nějak důležitý hlas. Jako by byl její… Ale… Znovu ji zasáhla bolest. Tentokrát se neschoulila; nemohla dopustit, aby ten hlas odešel. Nadzvedla se na loktech, zesláblá celodenním bojem s migrénou se snažila vysoukat do sedu. Pootočila hlavu, aby viděla k předsíňce, přestože díky urputnému bodání v čele viděla rozmazaně. A ten hlas už nebyl slyšet, což v ní probudilo vlnu paniky.

„Sahve!“ Snažila se křiknout, ale byl z toho jen chrapot. Pak měla pocit, že viděla, jak Sahv narazil zády na zeď předsíně. Než si stihla uvědomit, že do něj někdo praštil nebo ho odstrčil, objevil se v domě obrovský muž, celý v černém. Byl větší než její bratr, mohutnější. Děsivý. Na zlomek vteřiny ji napadlo, že by se měla schovat, jenže to přerušil další záchvat migrény, tentokrát tak silný, že…

Najednou byla volná. Lehká. Jako by se vznesla pár centimetrů nad gauč, jako by její tělo mohlo samou úlevou levitovat. Bolest zmizela, teď, jakoby lusknutím prstu. A bylo to tak nádherné, že jí vyhrkly do očí slzy. Panebože, taková nádhera! A Vishous je tu!

Vee se zarazila. Sledovala velkého upíra a najednou věděla všechno. ZeroSum, on na chodníku, on v Sahvově posteli, polonahý a tak impozantní. Nasraný, vzteklý, nepřátelský. Ten pocit, když se zakousl do jejího zápěstí a pil z ní. Nevědomky si špičkami prstů přejela po malých strupech, které zbyly jako památka na jeho zuby. Při tom pohybu se Vishous sykavě nadechl a okamžitě se zamračil ještě víc.

A pak jí to došlo. Bylo to, jako by někdo otočil vypínačem. V jednu chvíli se prostě jen probírala svými vzpomínkami na něj, v dalším okamžiku věděla, že to je to, na co si celý den snažila vzpomenout. Vzápětí se jí vybavil jeden z upírských rozhovorů se Sahvem – ten o tom, jak dokáží manipulovat s myslí lidí. Jak se vymazávají z jejich vzpomínek. Jak to dělá i Sahv, pokud mu to ujede a přestane se chovat úplně jako člověk. V hlavě se jí ozval jeho hlas, který říkal, že odolným jedincům zůstanou vzpomínky schovány při bdělosti, ale můžou se ukázat při snění. A hodně odolným lidem se mozek snaží schované vzpomínky ukázat a může z toho být pěkný bolehlav.

Pěkný bolehlav? Jo, to teda rozhodně vystihovalo její stav!

„Ty kreténe!“ vyjekla spíš ještě překvapeně. On se vymazal z její hlavy? Po tom všem, co pro něj udělala?! Po tom, co mu zachránila život? Co mu ze sebe dala napít? Co se nemohla zbavit představy jeho v posteli?! Ach, zatraceně, proč si ho představovala v posteli? Proč má i teď pocit, že z něj sálá horko, které ji láká a vábí? Do prdele, co se to děje?

„Omlouvám se,“ zahučel Vishous, ale netvářil se provinile ani pokorně. Z jeho výrazu měla Vee pocit, že je malá, hnusná, smradlavá věc, co mu překáží v cestě. Z nějakého důvodu jí to hrozně ublížilo; na ničím názoru na ni jí nikdy nezáleželo tolik, jako právě teď na Vishousově. A on se na ni díval jako na odpad. Za hrudní kostí se jí všechno sevřelo. Cítila hučení v uších, cítila tep svého srdce až na patře. Cítila se tak ponížená jako ještě nikdy v životě.

Mohla se rozbrečet a utéct pryč. Jenže to by nebyla Veronica. Nejlepší obranou je útok, tím se řídila celý život. Nebyl důvod to měnit jen proto, že tenhle… tenhle podělanej upír je něco extra. Nadechla se, postavila se, protože teď bylo její tělo naprosto v pořádku, a pak spustila. Už chápala Sahvovu celodenní naštvanost. Už věděla, proč spustil u dveří ten proud nadávek a proč mu bylo jedno, že venku jsou minimálně tři zasraní upíří bojovníci.

Tohle byla největší chyba, jakou ten podělanej potetovanej kozel udělal!

 

Vishous měl vztek. A zároveň radost. A taky měl chuť tu vřeštící holku popadnout, přitáhnout si ji k sobě a umlčet ji vlastním jazykem. A pak ji přehnout přes koleno a jednou pro vždy ji odnaučit tyhle výrazy. A k tomu měl nutkání kleknout před ní a prosit o odpuštění, což byl totální nesmysl. No a samozřejmě měl chuť se do ní zanořit, všemi možnými způsoby, a pokud možno najednou. Jako třešnička na dortu tu byl pocit, že by měl vykopat pryč jejího idiotského bratra i Butche s Rhagem, které vnímal periferním viděním, protože oni tu nemají co dělat. Tohle je jeho teritorium a oni jsou vetřelci. Neměli by být takhle blízko, zvlášť když ona je tak zranitelná. Má na sobě jen pyžamo, proboha! Pod trikem s logem nějaké kapely se rýsovaly její bradavky a to rozhodně nebylo nic pro oči žádných dalších…

V se zarazil. Měl pocit, že jeho mozek aktuálně ovládá někdo jiný, a vůbec se mu to nelíbilo. Potřeboval vypadnout. Potřeboval od ní být co nejdál. Ne, potřeboval, aby někdo vymazal mozek jemu. Jo, to by bylo řešení.

„Hele,“ skočil jí do řeči hned po zasraném vymaštěném kožeňákovi a ignoroval Rhageovo pochechtávání, které Butch přerušil tím, že mu oznámil, že i on má na sobě kožený kalhoty a plášť. „Už jsem řekl, že se omlouvám. Tak si ušetři tyhle výlevy. Teď už jsi v pohodě, tak zmlkni a běž si po svým. Už se to nestane.“ Pevně stál za tím, co řekl. A nechápal, proč má zase pocit, že by měl prosit o odpuštění. Do prdele, tyhle pitomý city! Jak s něčím takovým v hlavě dokážou svázaní upíři vůbec přežít?

„To si piš, že se to nestane, ty vypatlanej debile!“ křikla Veronica. Udělala krok směrem k němu a odhodlání v její tváři dalo Vishousovi vědět, že má chuť mu ublížit. A on by ji nejradši nechal. Zasloužil si to. Moment, cože? Ani omylem!

„A dost!“ zahřměl rozčileně. „Ztrácím tady s tebou čas. Srovnal jsem tě, tak zmlkni. Jo a nemáš zač, jen tak mimochodem,“ dodal jízlivě. Otočil se k ní zády, přestože jeho tělo nechtělo. Chtělo se vydat přesně opačným směrem, k ní. Byla vysoká, na ženu rozhodně, a on chtěl zjistit, kam až mu sahá. Jak moc se bude muset sehnout, aby ji mohl políbit. Ale když ji vezme do náruče, nebude se muset ohýbat vůbec a navíc… Do prdele!

„Mizíme, hned,“ houkl směrem k bratrům. Ignoroval její vzteklé ječení, ignoroval to, že přemýšlí nad tím, jestli je stejně hlasitá i v posteli. Jejího bratra, který se pořád tvářil jako bůh pomsty, zpražil jedním nehezkým pohledem a pak vyšel z jejich dveří tak rychle, jak dokázal, aniž by to vypadalo jako úprk. Chtěl zpátky. Chtěl za ní. Chtěl ji popadnout, přehodit si ji přes rameno a donést ji domů. Protože to bylo to místo, kde měla být. U něj doma. V Doupěti. V jeho posteli, na těch černých povlacích, které by splývaly s jejími vlasy a kontrastovaly s její bledou pokožkou.

Nesnášel se.

Slyšel, že bratři jdou za ním; jejich těžké boty duněly po dřevěné podlaze domu. Potom se ozvaly ještě jedny kroky, lehké, rychlé. Byla bosá a běžela ke dveřím. Ne, to ne. Ne další nadávky, ne další pohled na ni. V měl pocit, že víc už jeho sebeovládání nesnese. Otočil se k bratrům a řekl: „Mizím zpátky.“

Těsně před tím, než se dematerializoval, uviděl ji ve dveřích jejich domu. Vypadala jako malá ztracená holka. V očích měla slzy a natáhla k němu ruku, jako by se ho snažila zadržet. A řekla věc, která mu málem utrhla srdce, ačkoliv by ještě předevčírem klidně přísahal, že žádné nemá.

„Nechoď pryč!“

 

„Nechoď pryč?“ odfrkla si Vee znechuceně a znovu zabořila lžíci do velkého kelímku s pistáciovou zmrzlinou. „Jsem vypatlaná kráva! Proboha, co mě to popadlo? Proč jsem to udělala? Vždyť já toho hajzla nesnáším! A pak tam běžím, div se nepřerazím, a kníkám: nechoď pryč! Blbá! Úplně blbá!“

Sahvage seděl vedle ní a trpělivě ji hladil bříškem palce po koleni. Byl rád, že Vee už přestala brečet, to mu vážně nedělalo dobře. Vztek byl lepší, protože to byla její typická reakce na nepříjemné věci. Vee byla cholerička jako vyšitá a on to věděl nejlíp, protože sám byl přesně takový. No dobře, možná ještě horší. Zlobit se na věci, co ubližují, bylo rozhodně lepší než tiše trpět. A vidět Vee nadávat na toho zasraného bratra dělalo dobře i Sahvovi. Nejradši by ho byl zabil vlastníma rukama za to, co jí provedl. Jenže mu byly jasné dvě věci: za prvé: nepřepral by ho. A za druhé: Veronice by to zlomilo srdce.

Zatraceně, od chvíle, kdy ho jeho otec našel a vzal do komunity na západním pobřeží, kde se Sahvage dozvěděl o existenci upírů a o tom, že je jedním z nich, prošel proměnou a zjistil, že Veronica může být taky poloupírka, doufal, že to tak bude. Že projde proměnou i ona a bude tu s ním, prakticky napořád. Od chvíle, kdy ji vytáhl z toho hnusného motelu, plného plísní a švábů – protože bez peněz, které vydělal on, se životní úroveň jejich matky rapidně snížila, prosil Stvořitelku i Boha každý den, aby v sobě Vee měla upíří krev. A teď, když všechny události posledních dvou dní ukazují, že jeho malá sestřička pravděpodobně vážně je upírka, nemá z toho radost.

I když jí to zatím nedošlo, bylo to jasné. Byla do toho sráče blázen. Sahvage věděl, že to může být rychlé, ale že až takhle rychlé, to ho nikdy nenapadlo. A on? Bojovník Bratrstva? Ještě teď byl obývací pokoj plný jeho vázacího pachu. Když se zhmotnili před domem a Sahvage se mu snažil vysvětlit svůj názor na něj, ignoroval ho a tvářil se, jako by ho nic nezajímalo. Ale jakmile uslyšel zevnitř Veein hlas, doslova odhodil Sahvage ode dveří, aby se za ní mohl dostat.

A pak ji tu nechal a zmizel. Jeho tmavovlasý kolega se Sahvovi několikrát omluvil a tvrdil něco o vnitřní rozpolcenosti a srovnání pocitů, ten blonďák byl upřímnější: Bloodletterův syn je prej posera a musí se probrat.

Sahvage chtěl, aby se neprobral a už nikdy se neukázal. Protože časem by se z toho Vee určitě dostala. Jenže když viděl, jak jí ruka se lžící zůstala zaseknutá v půlce cesty k ústům a po tváři jí zase tečou slzy, měl chuť pro toho debila dojít a dovléct ho za tu jeho frajerskou patku až sem.

„Ty vole,“ fňukla Vee a vrátila lžíci zpátky do kelímku. „Tohle je jak nějaká zasraná upírská telenovela!“

Ani jeden z nich se tomu nezasmál. Sahvage jí opatrně vzal kelímek se zmrzlinou a postavil se.

„Přinesu Jamesona,“ řekl. Na tohle byla zmrzlina krátká.

Pokračování příště
Původně publikováno na webu Bez-hranic.cz

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít