Karen Chance: Obejmi noc (Cassie Palmer 3)

Cassandra Palmerová, která byla nedávno jmenována hlavní světovou jasnovidkou, má pořád velký problém. Dokud jsou k sobě Cassie a jistý mistr upír – neuvěřitelně sexy Mircea – vázáni magií, její život nikdy nebude patřit jenom jí… Kouzlo, které je svazuje, může být zlomeno jenom s pomocí zaklínadla ze starověké zaklínací knihy Codex Merlini. Místo, kde se kodex nachází, není v současnosti známo, takže Cassie musí pátrat na jediném místě, kde jej ještě lze najít – v minulosti.
Ale Cassie brzy zjišťuje, že kodex byl ztracen z určitého důvodu. Říká se, že kniha obsahuje jistá skutečně nebezpečná kouzla, a její získání sice může Cassii pomoci vypořádat se s Mirceou, ale také tím může ohrozit celý svět…

 

Kapitola 1

Plačící anděl se roztříštil v prskanci šedého prachu a jeho křídla se rozlétla do stran. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nejsem mrtvá, ale hned jsem se po hlavě vrhla za hranu nedalekého obelisku. Naplocho jsem se přitiskla k zemi, a zatímco mi kulky odražené od žuly nad hlavou vytvořily ohňostroj jisker, cítila jsem, jak mi už tak promočené oblečení nasakuje

bahnem. Začala jsem tušit, že tahle záležitost s vykrádáním hrobek asi nebude tak zábavná, jak jsem doufala.

Což v poslední době bohužel platilo o celém mém životě. Řetězec jistých událostí, které by snad někdo mohl velice milosrdně nazvat katastrofami, mě inauguroval do pozice Pýthie, vrchní věštkyně nadpřirozené komunity. Tento úřad měla podle Stříbrného kruhu – což je

skupina uživatelů světlé magie – zdědit jedna z jejich vyškolených ministrantek, protože tak to chodilo už několik tisíciletí. Nebyli ani trochu nadšení, když její síla místo toho přešla na mě: na Cassie Palmerovou, netrénovanou jasnovidku, chráněnku jednoho upírského zločineckého bosse a známou protége jistého odpadlického válečného mága.

Někteří lidé zkrátka nemají smysl pro ironii.

Mágové svou nelibost vyjádřili tím, že se mě pokusili poslat na průzkum onoho velkého tajemství, které je pro nás připraveno po smrti. Já jsem na to ale moc zvědavá nebyla, takže jsem se snažila na sebe moc neupozorňovat. Nevypadalo to, že by se mi nějak zvlášť dařilo.

Rozhodla jsem se najít nový úkryt za jednou kryptou, a už jsem se tam málem i dostala, kdyby mě v polovině cesty nesrazilo k zemi něco, co jsem vnímala jako ránu perlíkem. O nedaleký strom explodoval záblesk světla, který vzduch kolem sebe roztetelil a rozbzučel elektřinou; ke spleti obnažených kořenů spadl propletenec bílých syčících hádků. Strom se po zásahu rozpůlil a uprostřed byl zčernalý jako staré ohořelé dřevo, vzduch byl plný ozónu a mně v hlavě od těsného zásahu hučelo. Na obloze nade mnou hrozivě zaburácel hrom a vytvořil patřičný zvukový efekt, který bych mnohem víc ocenila jako divačka filmu.

Jestli tohle nebyla ironie – bylo by vážně legrační kdyby mě Matka příroda zabila dřív, než by dostal šanci Kruh! Dočasně oslepená a bezmocná jsem se plazila zhruba směrem ke kryptě a snažila se ty blikající obrazy zpod víček vymrkat. Aspoň jsem zjistila, proč jsou pažby pistolí žebrované: můžete je pevně sevřít, i když se vám dlaně potí čirou hrůzou. Má nová devítimilimetrovka mi do ruky nesedla tak dobře jako ta původní, ale zase jsem se s ní rychle seznamovala. Napřed jsem si říkala, že ji můžu klidně nosit, dokud budu střílet jenom na nadpřirozené zloduchy, kteří na mě začnou střílet jako první. Tuto definici jsem ale musela rozšířit na „kdykoli je můj život v ohrožení“. Tou dobou jsem se ale spíš přikláněla k poněkud obsáhlejšímu pravidlu někde v intencích proaktivní sebeobrany a přístupu: „Ti parchanti si to vykoledovali,“ které jsem měla v úmyslu – pokud bych se toho dožila – svést na svého choromyslného partnera, který se mi lepil na paty.

Kryptu jsem našla díky tomu, že jsem do ní vrazila obličejem a odřela si tvář o její hrbatý vápencový povrch. Napínala jsem oči, ale po útočnících nebylo ani stopy. Nedalekou cestičku zasypalo krupobití kulek, jež se odrazily od dlažebních kostek a rozlétly se do všech stran. Dobře, takže ani stopa kromě faktu, že na mě někdo pořád střílí.

Přitiskla jsem se ke zdi a připomínala si, že nesmím reagovat přehnaně a plýtvat kulkami. Už tak se mi podařilo lobotomizovat jednoho andílka jenom proto, že na něj závan větru vrhl několik lístků a ty mu na kratičký okamžik propůjčily náznak pohybu – a to se stalo za svitu měsíce skoro v úplňku, kdy bylo ještě dobře vidět.  Teď už to vypadalo hůř, protože sem vítr nafoukal temné mraky, a kvůli cákání deště jsem nemohla slyšet případné tiché kroky.

Palba konečně ustala, ale já jsem se dál celá třásla do té míry, že když jsem z kapsy vylovila rezervní zásobník, vypadl mi z ruky. V tom původním mi ještě několik nábojů zbylo, ale nechtěla jsem, aby mi došly v tu nejméně vhodnou chvíli. Andílka, kterému jsem ustřelila hlavu, zasáhl další výstřel a oholil mu jednu půlečku malého zadečku. Trhla jsem sebou a nohou jsem nakopla něco, co se šplouchnutím dopadlo do nedaleké kaluže. Padla jsem na kolena, šmátrala po tom v trávě a snažila jsem se nadávat potichu.

„Trochu víc vlevo.“ Prudce jsem se otočila, s pistolí připravenou a se srdcem rozbušeným. Tmavovlasý muž opírající se o mechem obrostlou fontánku ale nepůsobil ani trochu znepokojeně. Možná to bylo tím, že neměl žádné tělo, o které by se musel strachovat.

Nepatrně jsem se uklidnila. S duchy se domluvit dokážu; kolikrát je dokonce i vítám. Père Lachaise sice není nejstarším hřbitovem Paříže, ale velký tedy je. Musela jsem posílit svůj štít, abych byla schopná vidět cokoli kromě zelené záře tisíců stop duchů, které krajinu křižovaly jako nějaká bláznivá pavučina. Taky to byl hlavní důvod, proč jsem svého vlastního dušího pomocníka nevzala s sebou. Billy Joe sice dokázal pořádně lézt na nervy, ale stejně jsem nechtěla, aby bandě hladových duchů posloužil jako půlnoční občerstvení.

„Díky.“

„Jsi Američanka?“

„No, jo.“ Do železného zábradlí vedle narazila kulka a já jsem ucukla. „Jak to víš?“

„Ale prosímtě!“ Významně ukázal na mé blátem zacákané džíny, kdysi bílé tenisky a promočené šedé tričko. To jsem si z náhlého popudu koupila teprve před několika dny, abych v něm mohla chodit na střelecký trénink a aby mému náročnému instruktorovi připomínalo, že jsem ještě pořád začátečnice. Pointa jeho nápisu: „Povolení zabíjet nemám. Mám jenom povolení se učit,“ mi teď začala taky připadat pěkně ironická. Lara Croft by na sobě asi měla něco mnohem míň zabláceného a taky by určitě měla nějaký sexy účes, který by vlasům bránil neustále padat do obličeje. To já jsem na hlavě měla kudrnatou čupřinu ve stadiu, kdy byla už moc dlouhá na to, aby se mi nepletla do očí, ale ještě moc krátká na to, aby se dala svázat do ohonu. Výsledkem byly mokré blonďaté prameny, které mi padaly do očí a lepily se mi na tváře, což mému celkovému pramálo frajerskému vzhledu moc neprospívalo.

„Když umře dobrý Američan, jde do Paříže,“ řekl duch a potáhl si z malé cigarety. „Ale ty mrtvá nejsi. Takže se zřejmě nabízí otázka: Jsi dobrá?“

Konečně jsem zásobník sevřela v ruce a mohla jsem ho zacvaknout, kam patří. Podezřívavě jsem si ducha prohlížela od hlavy k patě a přemýšlela o tom, jakou odpovědí bych od něj získala nějakou pomoc. Všímala jsem si dlouhého sametového kabátu, hedvábné kravaty a líného úsměvu. „Záleží na tom, kdo se ptá.“

„Ale, vytáčky – jak moudré! S hříšníky jsem vždycky vycházel lépe.“

„Takže mi možná můžeš říct, kolik lidí tu je?“

Vzduchem k nám připlul jiný duch, oděný jen v džínách. Zdál se mi být jaksi neurčitě povědomý: měl hnědé vlasy po ramena, klasické rysy a lehce nedůtklivě našpulené rty. „Asi tak tucet. Právě rozstříleli můj Památník ošklivému zadku.“

Starší duch se ušklíbl. „Zástupy tvých fanoušků tě určitě do týdne přenesou do nového –“

„Můžu snad za to, že jsem populární?“

„– a hned vzápětí ho zničí, stejně jako všechno kolem.“

„Hele, buď v klidu.“

Starší duch se naježil. „Ty mi nic o klidu neříkej, ty absurdní švindlíři! Já jsem Byl v klidu! Býval jsem ztělesněním klidu! Co se klidu týče, tak já jsem ho snad vynalezl!“

„Nemohli byste si to nechat na jindy?“ zeptala jsem se trochu zostra. Po jednom spánku mi stékal pot a pálil mě v oku. Vymrkala jsem ho a všimla si několika stínů, plížících se blíž. Existovaly jen na okraji mého vidění a vypadalo to, jako by zmizely pokaždé, když jsem se podívala přímo na ně. Potom nad hlavou explodovalo nějaké kouzlo, ozářilo prostor jako světlice a nabídlo mi jasný výhled. Tutéž službu bohužel poskytlo i útočníkům. Gotický oblouk se mi nad hlavou okamžitě rozezvonil kulkami, které mě zasypaly úlomky kamene.

„To je směšné! Vy lidi jste horší než ti, které přitahuje ten šílenec Kardec.“ Duchové mě následovali dovnitř. Pochopitelně. „Prý mystik, cha! Ten chlap ani nevstal z hrobu, ale stejně se mu tam pořád někdo modlí nebo prozpěvuje nebo mu ho halí květinami –“

„On ale věřil v reinkarnaci, víš? Možná se vrátí.“

Probojovala jsem se jednou velkou pavučinou a podařilo se mi neuklouznout na kamenných dlaždicích, kluzkých kvůli dešti i rozkládajícímu se listí.

„Sklapni!“ zašeptala jsem zlostně.

Starší duch se ušklíbl. „Mystikové aspoň nejsou hrubí.“

Mžourala jsem na jakési nesrozumitelné klikyháky, které měly být mapou, a snažila jsem se ho ignorovat. Možná by mi to šlo líp, kdybych nebyla skrznaskrz promočená a netepalo mi v hlavě. Opravdu jsem se odtamtud chtěla dostat pryč. Kvůli jistému ďábelskému upírskému mistrovi to ale bohužel nepřipadalo v úvahu.

Uprostřed noci jsem se plazila po hřbitově, utíkala před hlídacími psy, blesky a šílenými válečnými mágy a to všechno kvůli kouzlu, známému jako geis. Dotyčný upír jménem Mircea ho na mě uvalil před mnoha lety, aniž by se obtěžoval získat mé svolení nebo aniž by se alespoň zmínil o tom, že to udělal. Upírští mistři jsou prostě takoví, ale v tomto případě se za jeho  zapomnětlivostí skrývalo něco víc než jenom obvyklá arogance.

Na jednu stranu mi kouzlo poskytovalo ochranu během dospívání – označilo mě jako jeho, což znamenalo, že by se mě žádný soudný upír nedotkl ani třímetrovým klackem. Na druhou stranu jsem byla stvořená tak, abych prokazovala loajalitu k jediné osobě: loajalitu naprostou, kompletní a výlučnou. Když jsme teď byli oba dospělí, mě kouzlo chtělo s Mirceou svázat  navždycky, a když jsem nechtěla spolupracovat, moc se mu to nelíbilo. A to byl problém, protože bylo obecně známo, že lidi z téhle věci dokážou zešílet, nebo dokonce raději spáchají sebevraždu, než aby dál žili s tou trvalou, hlodající bolestí, která je jenom jednou z mnoha zákeřností takto uloženého kouzla. Z dalších možností ale nepřipadalo v úvahu ani to, že by se člověk pohodlně usadil a tu jízdu si vychutnával.

Pokud by se to pouto plně vyvinulo, potom by naše životy ovládal dominantnější partner – což by v našem případě určitě byl Mircea – takže by se ze mě stal jeho poslušný otrok. Vzhledem k tomu, že navíc byl členem upířího Senátu, řídící rady všech severoamerických upírů, nepochybně bych skončila tím, že bych vyřizovala jeho záležitosti. Studený pot mě poléval už jenom z pomyšlení na některé z jeho možných požadavků. Přesně toho se Kruh obával – že by se Pýthie dostala pod kontrolu upírů. A i když se mi jejich metoda, jak něčemu takovému chtěli zabránit, moc nelíbila, musela jsem uznat, že by to byla katastrofa.

To, že jsem se stala Pýthií, ze mě udělalo cíl pro kohokoli v nadpřirozené komunitě, koho alespoň trochu přitahovala moc – což, jinými slovy, byli skoro všichni – ale co se týče toho kouzla, alespoň jsem získala nějaký čas. Jenom jsem nevěděla, kolik. Což znamenalo, že jsem to odeklínadlo vážně potřebovala. Proslýchalo se, že právě někde tady v okolí je zakopaná jediná zaklínací kniha, která takové odeklínadlo obsahuje.

Což mi samozřejmě nebude k ničemu, jestli nedokážu přečíst tu zatracenou mapu. Mžourala jsem na ni, ale jediný dostupný zdroj světla představoval měsíční svit, filtrovaný skrz zbytky kdysi nádherných vitrážových oken. Polovina sedící Madony hleděla na šedavou oblohu, občas rozčísnutou bleskem, zvýrazňujícím vrstvené mraky. Měla jsem sice baterku, ale kdybych ji rozsvítila, stala bych se mnohem snadnějším –

Něco se proti mně z temnoty vyřítilo. „Nestřílej!“ zašeptal mužský hlas.

Páchl potem, kovem a hlínou a kromě toho kolem něj staticky prskala jakási nervózní energie, která byla jeho poznávacím znamením. Baterku jsem přece jenom zapnula a uviděla to, co jsem čekala: chumáč bledých vlasů, které se jako vždycky vysmívaly gravitaci, hranatou čelist, poněkud větší nos a vzteklé zelené oči. Nejslavnější renegát Kruhu a můj partner z donucení, John Pritkin.

Úlevou jsem vydechla a zase zajistila pojistku pistole. Znát Pritkina bylo totéž jako chtít ho zabít, ale já jsem tomu pokušení zatím odolávala. „Nesmíš se za mnou takhle plížit!“ šeptala jsem.

„Proč jsi mě nezastřelila?“ vyptával se.

„Řekls, abych to nedělala.“

„Já… teda…“ Na okamžik mi připadal jako vykolejený, takže jsem mu hlaveň pistole zlehka přitiskla k břichu. Alespoň jsem si myslela, že je to jeho břicho. Chtěla jsem mu jenom ukázat, že úplně bezbranná nejsem, ale během jediného záblesku jsem se ocitla přiražená k boku krypty, ruku se zbraní jsem měla přitlačenou ke zdi a tělo zaklíněné mezi jejím drsným povrchem a hodně naštvaným válečným mágem. Neochotně připouštím, že jsem možná měla jednu nebo dvě fantazie, které začínaly tímto scénářem, ale pochybovala jsem, že by večer takto skončil.

„Věděla jsem, že to jsi ty,“ řekla jsem mu, dřív než se mu vyjadřovací schopnosti vrátily. „Páchneš po střelném prachu a magii.“ Toto tvrzení bylo pravdivější než obvykle, protože měl kabát, takový ten tlustý kožeňák, pod kterým ukrýval svou sbírku zbraní, na jednom místě spálený a zkrabatělý. Jako by ho jenom těsně minulo nějaké kouzlo.

„Ti kolem nás jsou mágové!“ šeptal vzrušeně. „Ti páchnou taky tak! Ale co sakra děláš pořád tady?“

„Mám tu mapu,“ připomněla jsem mu.

„Tak mi ji dej a běž!“

„Mám tě tu snad nechat samotného? Je jich aspoň tucet!“

„Jestli neodejdeš hned…“

Vzdorovitě jsem zvedla bradu, i když jsem předtím vypnula baterku, takže to zřejmě neviděl. „Tak co? Zastřelíš mě?“

Sevřel mi rameno, že to skoro bolelo. Nepokoušej bláznivého válečného mága, připomněla jsem si zrovna ve chvíli, kdy dovnitř otevřenými dveřmi vlétla kulka. Několikrát se odrazila od vnitřních zdí krypty, až nakonec prolétla tím, co z Madony zbylo. „Jestli tu ještě chvíli zůstaneš, tak ani nebudu muset!“ zašeptal zuřivě.

„Musíme rychle najít tu zatracenou věc, abychom mohli oba zmizet,“ prohlásila jsem logicky.

„Jenom pro případ, že by to nějak uniklo tvé pozornosti, to byla past!“

„Sakra, dneska už člověk nemůže věřit nikomu!“ Ten postarší francouzský mág, kterého jsme navštívili v jeho překrásné venkovské chaloupce, se zdál být tak důvěryhodný, s tím svým starosvětským šarmem a s laskavýma očima – a s tou svou mizernou mapou, která nás poslala na hon za pokladem do pekel. Prostě to nebylo fér – darebáci přece nemají vypadat jako něčí dědečci.

„A ten Manassier se zdál být tak…“

„Jestli tvé další slovo bude ‚milý‘, tak ti hned, až se vrátíme, udělám ze života peklo. Naprosté peklo.“

Takovou sprosťárnu jsem se ani neobtěžovala poctít odpovědí. Pritkin byl prostě Pritkin. Už dávno jsem se naučila s tímto faktem žít. Často jsem si říkala, jestli Kruhu, předtím než se s nimi ve zlém rozešel, jelikož se mě rozhodl podporovat, dělal alespoň z poloviny takové problémy jako mně. Jestli ano, měli by mi poděkovat, že jsem jich ho zbavila. Možná mi za to chtěli poslat

pěknou kytku na pohřeb.

„Podívej, jediné, co víme určitě, je to, že se sem před námi dostali nějací mágové. Možná jsme se jenom rozhodli to tady prohledat ve stejnou noc.“ Sama jsem tomu nevěřila – zaútočili na nás hned, když jsme přišli a ještě jsme ani nic nenašli. Já jsem se ale naší zatím nejlepší stopy nechtěla jen tak vzdát. Navíc nepřipadalo v úvahu, že bych nechala Pritkina, aby po ní šel sám. Jeho instinkty pro přežití se rovnaly instinktům mouchy v blízkosti naleštěného okna.

Silná ruka mi sevřela paži. „Au!“ podotkla jsem.

„Dej mi tu zatracenou mapu!“

„Ani náhodou.“

„Hej!“ Zvedla jsem hlavu a všimla si, jak na nás ten mladší duch upřeně zírá. „Kdyby vám to náhodou ušlo, jsou tu nějací lidi, kteří vás chtějí zabít!“

„Mě chtějí nějací lidi zabíjet pořád,“ opáčila jsem rozladěně.

„Jestli ty dnes v noci zemřeš, tak proto, že tě zabiju já,“ informoval mě Pritkin.

„Takových vztahů jsem taky pár měl,“ pronesl duch účastně.

„Ale my ve vztahu nejsme,“ zamumlala jsem.

„…úplně pitomá… Co?“ Pritkin se vytrhl ze své samomluvy, kterou jsem ale stejně neposlouchala, a divoce se kolem sebe rozhlížel.

„Co se děje?“

„To jako chceš říct, že mu dovolíš s tebou takhle mluvit, ale nic z toho nemáš? To je teda ostuda!“

„Ale nic. Jenom párek duchů,“ řekla jsem a střelila pohledem po duchovi číslo dvě.

„Hej, vždyť stojím přímo před tebou!“

„A mně,“ vložil se do toho jeho kamarád, „se zase nelíbí ten výraz ‚jenom‘. Jsme dva nejaktivnější duchové z celého tohohle…“

„Nejaktivnější?“ Po paži mi přejela ruka, jejíž dotek byl něžný i hrubý, mozolnatá od toho, jak svírala zbraně a dělala shyby a lámala lidem vazy. „Na to ani nemysli,“ řekla jsem Pritkinovi a potom jsem svou pozornost zase obrátila k duchovi. „Jak moc jste aktivní?“

Starší z duchů maličko zpyšněl. „Vidíme všechno, co se tady v okolí děje. Těch věcí, co bych mohl vyprávět…“

„Takže, kdyby tu někdy byly nějaké tajné chodby, věděl bys o nich?“ zeptala jsem se ve chvíli, kdy Pritkin došmátral k mému zápěstí. O okamžik později už mi mapu z ruky vyškubl. „Ještě pořád neodcházím,“ sdělila jsem mu.

„Aha. Takže ti jde o tuhle věc, co?“ vyptával se mladší duch.

Rozhodla jsem se, že se s Pritkinem o mapu přetahovat nebudu, protože by to bylo nedůstojné. Taky by to nebylo k ničemu. „O jakou věc?“

„O tu věc v té věci,“ nedbale máchl rukou. Zmocnilo se mě podezření, že když člověk umře sjetý, přejde to i na ducha.

„Nemohl bys být konkrétnější?“ Než mi ale stačil odpovědět, ozval se zvenčí podivný zvuk, podobný tlumenému, ale vysoko položenému kňučení. Ucítila jsem na zádech ruku, která mě vší silou tlačila k zemi. Pak už Pritkin ležel na mně a tlačil mě do pozice plodu, zatímco všude kolem nás vybuchovaly věci a shora pršel oheň.

Několik dlouhých okamžiků mi za pevně zavřenými víčky tančily červené a fialové skvrny. Země se krátce otřásla jako následkem zemětřesení, a mně se zbytkovou energií brněla kůže. Když jsem opatrně otevřela oči, viděla jsem, jak dovnitř dírou, zející ve střeše, proniká svit hvězd, a ve vzduchu se vznášela oblaka roztříštěného kamene. Pritkin už byl zase na nohou a střílel na mágy, kteří palbu opětovali, a zvuky výstřelů se mezi vysokými a hustě osazenými pomníky rozléhaly jako žabky z ohňostroje. Podle mě ve většině případů poněkud přeceňoval možnost: „Vystřel na to a doufej, že to zdechne.“ Jindy zase – když se mi třeba někdo snažil udělat z hlavy cedník – mi to přišlo v pořádku.

„Támhle!“ Ozval se mladší duch a ukazoval doprava.

„Pojď!“ V předklonu vyrazil a ve prospěch zkratky mezi náhrobky ignoroval nedalekou kamenitou cestičku.

„Jeden z těch duchů ví, kde je ta chodba!“ řekla jsem Pritkinovi. Zatvářil se překvapeně, a já jsem se zamračila. To, že neznám sedm způsobů, jak zabít chlapa loktem, ze mě přece nedělá úplně neschopnou osobu. Podíval se na mě, jako by snad chtěl zpochybnit moudrost toho, že někdo věří náhodně potkaným duchům, nebo snad možná i mou příčetnost jako takovou. Jenomže to už mi mágové neúmyslně udělali laskavost tím, že na nás vyslali nějaké kouzlo, které s obrovským zaduněním explodovalo o nedaleký kaštan. Hořící kmen spadl a vzal s sebou polovinu krypty. Naštěstí to nebyla ta naše půlka.

„No tak pojďme!“ zaječel Pritkin, chytil mě za ruku a vyrazil vpřed, jako by to celou dobu byl jeho nápad.

„Tudy!“ Táhla jsem ho za duchem, zatímco do sutin za námi zabubnovala sprška kulek. Zjistila jsem, že v tom neumím chodit; promočená hlína mi na každém kroku stahovala boty, déšť mi potom v podstatě znemožňoval udržovat kontakt s tím bledým mihotavým obrazem našeho průvodce. Zato Pritkin – parchant – se tou žulovou překážkovou dráhou proplétal, jako by ji sám sestavil.

„Jak to jenom děláš?“ dožadovala jsem se, když jsem už počtvrté vrazila kolenem do hodně tvrdého náhrobku.

„Jak dělám co?“

„Jak to, že vidíš?“ zlobila jsem se.

„Tumáš.“ Ucítila jsem na tváři ruku, načež Pritkin něco zamumlal. Zamrkala jsem a najednou všechno vypadalo divně, ploše a zrnitě, jako když máte špatný televizní signál. Když závan větru otřásl jedním stromem, po tváři mu přelétly stíny jeho listů, které na nás spustily spršku  dešťových kapek, a já jsem alespoň dokázala rozeznat jeho charakteristický úšklebek.

„Pročs to neudělal už dřív?“ zlobila jsem se.

„Předtím jsem myslel, že odcházíš!“

„Tak chcete to, vy dva, nebo ne?“ zeptal se duch s rukama opřenýma o nehmotná stehna. Zastavil se před sochou nějaké znuděně vyhlížející ženy, opírající se o náhrobek. Její granitové šaty byly natolik obrostlé mechem, že byly prakticky zelené. Zelené a kluzké, jak jsem zjistila, když mi duch ukázal, že jí mám třikrát poklepat na koleno.

Nic se nestalo. „A co teď?“

„Teď musíš říct kouzelné slovíčko.“

„Prosím!“

Zasmál se. „Ne, myslel jsem opravdové kouzelné slovo. Aby ta socha ustoupila.“

Ve větvích košatého dubu nad námi explodovalo něčí kouzlo a kolem se začalo snášet hořící listí, až jsem dostala strach, aby mi nezapálilo vlasy. „Jaké slovo to je?“

„To nevím,“ pokrčil duch lhostejně rameny. „Já ho nepotřebuju.“

„Co se děje?“ chtěl vědět Pritkin, který zatím proti blížící se řadě temných stínů vrhal celý arzenál svých oživlých zbraní. Nože vylétly vpřed a roztančily se, při každém průletu se od jejich štítů odrážely s doprovodem zářivých jisker, ale nezdálo se, že by naše pronásledovatele nějak zpomalovaly.

„Ten duch nezná heslo!“

Pritkin po mně střelil svým nejlepším pohledem Já tě asi zabiju a pronesl jednu z těch podivně znějících britských kleteb. Nemyslím, že to bylo zrovna Sezame, otevři se, ale to kouzlo, které pak vyslal s dalším výdechem, účinkovalo skoro stejně dobře. Socha se rozštípla v polovině a odhalila zející jeskyni pod sebou. Uvnitř panovala tma, jenom obyčejná černá díra, nepatrně vystupující proti elektrizující obloze. Vytáhla jsem baterku a rozsvítila ji, ona ale temnotu sotva propíchla. Ke všemu zlému tam nebyly schody, jenom žebřík s ocelovými příčlemi, sestupující do klaustrofobického tunelu vyraženého v pevné skále.

„Už jsem dovnitř viděl vcházet spoustu lovců pokladů,“ komentoval to druhý duch, který se mi vznášel po boku, „ale jenom málo jich vyšlo ven. A pokud ano, vyšli s prázdnýma rukama.“

„Tohle nebude náš případ.“

„To říkali všichni,“ ucedil ve chvíli, kdy nám nad hlavou vybuchlo další kouzlo. Zastrčila jsem si pistoli a baterku za opasek, chytila se první zrezivělé příčle a napůl jsem sestoupila, napůl sklouzla na dno. Pritkin mi sjížděl skoro za krkem, a jakmile jsme se ocitli dole, vyslal tunelem vzhůru nějaké kouzlo, které ho uzavřelo. Sice tím odřízlo cestu našim pronásledovatelům, ale také nám zablokovalo to málo, co dole zbylo ze světla. Jakmile kolem nás přestaly padat kameny,  ocitli jsme se v naprostém tichu a v úplné tmě. I to vylepšené vidění podle všeho potřebuje něco, s čím se dá pracovat, protože jsem teď neviděla ani ň. Znovu jsem zapnula baterku. Mým očím chvilku trvalo, než se přizpůsobily. Vzápětíjsem vyjekla a o krok ustoupila. Slabý paprsek mi toho moc neodhalil – jako by temnota tady dole měla hlad a světlo pojídala skoro hned poté, kdy ze žárovky vyšlo. Mně by ale nevadilo, kdybych toho viděla ještě míň. Po obou stranách dlouhé chodby ležely kosti, v různých vzorech naskládané až ke stropu. Někudy sem prosakovala voda, spousta lebek totiž plakala zelené slzy a pěstovala si rozčepýřené zelené vousy. Nevypadaly ale míň strašidelně, to fakt ne.

„Katakomby,“ řekl Pritkin, dřív než jsem se stihla zeptat.

„Kata… co?“

„Pařížané začali před několika staletími používat staré vápencové lomy jako podzemní pohřebiště.“ Vzal si aterku a zamračeně ukázal na mapu. „Netušil jsem, že se táhnou tak daleko.“

„Jak daleko?“

„Jestli se tyhle tunely napojují na ty ve městě, dělá to stovky kilometrů.“ Začal světlem máchat sem a tam. Přála jsem si, aby toho nechal; osvětloval loužičky vody v prázdných očních důlcích. Zdálo se, že se lebkám hýbou tváře. „O katakombách pod Père Lachaise se mluví už kolik let. Vždycky jsem si myslel, že to jsou jenom pověry.“

Zírala jsem na jednu lebku poblíž. Byla bez těla a seděla na hromadě kostí, které vypadaly jako stehenní, a chyběla jí čelist. Připadalo mi, jako by se šklebila.

„Mně připadají docela reálné.“

Ve světle baterky se zalesklo něco zlatého, napůl zazděného v omítce, která držela jednu řadu kostí na místě. Zaškrábala jsem na cement prstem. Byl tak starý, že se v několika kouscích hned odloupl. Zlatý kroužek, který jsem tím odkryla, se ale ani nehnul, a tak jsem se na něj podívala zblízka. Vypadal jako had, který polyká svůj vlastní ocas. „Uroboros,“ řekl Pritkin a postavil se

za mě.

„Uro… co?“

„Starodávný symbol obnovy a věčnosti.“

„Něco jako kříž?“

„Starší.“ Ještě trochu víc kolem sebe posvítil. „Čarodějníci si zřejmě museli vytvořit katakomby vlastní, nejspíš během období inkvizice. Čarodějové a čarodějnice byli často exhumováni a jejich těla byla zohavena nebo spálena. Byl to jeden ze způsobů, jak zahnat jejich kouzla.“

„Chceš tím říct, že tohle je hřbitov mágů?“

„Možná. Ty vápencové jámy vykopali Římané. Byly tu několik staletí, než se pařížské úřady rozhodly, jak je využít. Magickou komunitu to možná napadlo jako první.“ Ze žebříku najednou začaly padat kameny a sutiny. Vypadalo to, že to naši pronásledovatelé nevzdávají. „Dokážeš nás přemístit sem?“ zeptal se a ukázal na jeden nezřetelný klikyhák na mapě. Má nová práce měla spoustu nevýhod, ale pár výhod zůstávalo. Dobře, tak teda jednu. Moc, která na mě přešla spolu s Pýthiiným úřadem, mi dovolovala cestovat v čase a prostoru a mohla jsem s sebou brávat ještě jednoho nebo dva další. Byla to sakramentsky užitečná zbraň, navíc zatím má jediná. Měla ale svá omezení. „Nemůžu se přemístit, když nevím, kam chci.“

„Ale už předtím ses kolikrát přemístila na místa, kde jsi nikdy nebyla!“

„Tohle je něco jiného.“

Najednou jsme zaregistrovali ohromný příval energie a do podlahy za námi udeřilo silné kouzlo, které rozpoutalo bouři bílého světla. Dopadlo na lebky, takže popraskaly a roztříštily se, potom se odrazilo od protější stěny a kousky kamene rozmetalo do všech směrů jako létající dýky.

Pritkin mě zaštítil před tím nejsilnějším úderem, popadl mě za ruku a táhl chodbou. Vzhledem k tomu, že jsme se nemotali ode zdi ke zdi, došlo mi, že asi pořád trochu vidí, ale mně připadalo, jako bych se vrhala po hlavě do neznáma. Zhasl mi baterku, nejspíš proto, aby to ztížil pronásledovatelům, bez ní ale byla v tunelech taková tma, že jsem ani nepoznala, jestli mám oči otevřené nebo zavřené. „V čem je to jiné?“ chtěl vědět.

„Síla mi ukazuje jiné doby, místa v minulosti. Současnost ne,“ vysvětlovala jsem vyhýbavě. Světelný efekt výbuchu mi přímo před očima vyvolával červené blikající tvary, až jsem měla strach, že do něčeho vrazím. „Když se chci v prostoru přenést tady a teď, musím si napřed představit místo, na které chci jít.“ A taková roztřesená linie na špatné mapě nebyla něčím, na čem by se dalo stavět.

Potom se chodba nečekaně zúžila tak, že za chvilku jsme už nemohli jít vedle sebe. Pritkin šel napřed a táhl mě za sebou v pohybu, který se hodně blížil běhu. Bylo horko, vzduch byl hustý a země pod nohama nebyla rovná ani trochu. Brzy mi začalo být jasné, proč by někdo ukrýval poklad zrovna tady – bez jasných pokynů byste se tu mohl potulovat celé měsíce, a stejně byste nic nenašli.

Pritkin se zastavil tak prudce, až jsem do něj vrazila. Rozprostřel mapu na zdi a podal mi baterku. Rozsvítila jsem ji a uviděla mnohem chaotičtější scenerii než předtím: kosti se ze zdí vysunuly a spadaly podlahu, a na některých místech dokonce byly jenom tak naházené na hromady, aniž by se je vůbec někdo snažil alespoň trochu uspořádat. Na rozdíl od těch v hlavní chodbě vypadaly, že je někdo prostě normálně vyhodil. Vůči mrtvým obvykle žádný sentiment necítím – na to jsem jich už viděla až moc – ale stejně se mi to nelíbilo. Přátelé a nepřátelé, rodiče a děti, ti všichni na jedné hromadě bez toho, že by z nich zbylo něco, co by mohlo vyprávět – ani datum úmrtí nebo třeba alespoň jméno.

„Pomohlo by, kdybys tou baterkou svítila na tu mapu,“ pronesl Pritkin jízlivě. Poslechla jsem. Kužel světla mu ozářil i obličej. Jeho výraz mě moc neuklidnil.

„Jsou tu ti tví duchové?“ ptal se.

„Ne. Za hranice hřbitova s námi nešli.“ Měla jsem pocit, že jsme se s nimi rozloučili už před hodně dlouhou dobou.

„A co ti ostatní?“

„Proč to chceš vědět?“

„Protože tahle mapa není zrovna dobrá! Kdyby nám někdo poradil, pomohlo by to.“

Zavrtěla jsem hlavou. „S těmi těly někdo hýbal. Myslím, že je sem přenesli z původních hrobů.“

„Což znamená co?“

„Že jejich duchové zůstali tam.“ Ani nemluvě o tom, že jestli tady byli pohřbení mágové, po těch duchové stejně nezůstávají. Pokud vím, nadpřirozené bytosti po sobě prostě duchy nezanechávají.

„Ale jejich kosti tu jsou.“

„To je jedno. Duchové můžou očarovat nějaký dům, i když nemají těla někde poblíž. Jde jenom o to, co pro ně bylo důležité zaživa, jako nějaké místo, se kterým se cítí být spojení.“ Rozhlédla jsem se a snažila se netřást.

„Nemyslím, že bych se já cítila být s tímhle místem nějak spojená.“

Pritkin se konečně rozhodl pro jeden ze směrů. Znovu jsme vykročili a protahovali se prasklinami ve skále, které byly v některých místech sotva dost široké pro mě. Nevím, jak jimi prošel on, ale podle těch tlumených komentářů, které se ke mně donesly, bych řekla, že se to beze ztráty části kůže neobešlo. Konečně jsme se dostali do chodby o něco širší, což znamenalo, že jsme sice pořád museli jít za sebou, ale mohli jsme zrychlit.

Chvilku jsem si myslela, že nás naši pronásledovatelé ztratili, ale jako obvykle nás dostal Murphyho zákon. Zrovna jsme odbočovali za roh, když jsme se málem srazili se skupinou temných postav. Došlo k vášnivé výměně nadávek, kulek a kouzel, přičemž jedno z posledně jmenovaných explodovalo na Pritkinově štítu. Horký vzduch štít prohnul jako mýdlovou bublinu. „Utíkej!“ vyštěkl mi do obličeje. Uslyšela jsem rachot, jako když někde v dálce zahřmí, a potom se zřítil strop s rachotem, který pohltil celý svět.

 

Vydal Baronet, červen 2013