Philippa Gregory: Řád temnot – Kacíř a čarodějka

Ukázky z knih / 22.11.2012 /

Píše se rok 1453 a vše nasvědčuje tomu, že se blíží konec světa
Klášterní novic Luca Vero je na rozkaz tajemného cizince uprostřed noci zburcován a odvlečen ze své cely. Cizinec jej nejprve obviní z kacířství, aby mu nahnal strach a pak jej vyšle na dlouhou cestu Evropou, kde má Luca, mimořádně nadaný mladík, hledat stopy Ďábla a vykonávat soud nad zběhlými křesťany.
Lukova první cesta vede do kláštera Lucretili, kde se setkává s mladičkou abatyší Isoldou, jež se právě ocitla v nesnázích: V klášteře je proti své vůli – poslal ji sem bratr, aby se mohl zmocnit jejího dědictví  a navíc jeptišky začaly trpět podivnými vizemi, chodily ve spánku a na těle se jim objevily krvácející rány. Isolda je obviněna, že je očarovala temnou magií a má být upálena jako čarodějnice. Luca ale hledá pravého viníka…
Hrdinové tohoto příběhu čelí nejtemnějším hrůzám středověku – černé magii, vlkodlakovi i šílenství. Na cestě však nacházejí také pravdu, přátelství a dokonce lásku. (anotace)

OPATSTVÍ LUCRETILI
ŘÍJEN 1453

O několik měsíců později byl Luca na cestě z Říma. Jel na východ, na sobě měl prosté pracovní roucho a narezle hnědý plášť a nově byl vybaven vlastním koněm.

Doprovázel ho jeho sluha Freize, ramenatý mladík s hranatou tváří, sotva dvacetiletý, který po Lukově odchodu z kláštera sebral kuráž a dobrovolně se přihlásil, že pro něj bude pracovat a půjde za ním všude, kam ho povinnost zavede. Opat byl na pochybách, ale Freize ho přesvědčil, že jeho kuchařské schopnosti jsou tak bídné a láska k dobrodružství tak silná, že lépe poslouží Bohu, když bude následovat pozoruhodného pána při tajných výpravách, nařízených samotným papežem, než tím, že by připaloval slaninu pro ubohé mnichy. Opat byl potají rád, že se zbaví náročného mladého novice, a tak mu ztráta nešikovného kuchtíka připadala jako nepatrná cena, kterou za to zaplatí.

Freize jel na silném koni a vedl osla, naloženého jejich věcmi. Malý průvod uzavíral překvapivý přírůstek společnosti: písař, bratr Petr, který dostal na poslední chvíli rozkaz cestovat s nimi a vést záznamy o jejich díle.

„Špeh,“ zamumlal Freize koutkem úst ke svému novému pánovi. „Špeh jaksepatří. Bledý, měkké ruce, důvěřivé hnědé oči: oholená hlava mnicha a přitom šat urozeného pána. Nepochybně špeh.

Špehuje mě? Ne, protože nic nedělám a nic nevím. Koho tedy špehuje? Určitě mladého pána, můj vrabčáčku. Protože tu není nikdo jiný než koně, a to nejsou ani kacíři, ani pohani. To jsou tady jediní upřímní tvorové.“

„Je tu, aby mi sloužil jako písař,“ odvětil Luca podrážděně. „A musím ho mít s sebou, ať už písaře potřebuju nebo ne. Tak drž jazyk za zuby.“

„Potřebuju já písaře?“ ptal se Freize sám sebe, když přitáhl koni otěže. „Ne. Protože nic nedělám a nic nevím, a kdybych věděl, nezapisoval bych to – slovům na papíře se nedá věřit. Taky by mi v tom nejspíš bránilo to, že neumím číst ani psát.“

„Hlupáku“, prohodil písař Petr, když projížděl kolem něj.

„,Hlupáku‘, povídá,“ opakoval Freize uším svého koně a mírně stoupající silnici před sebou. „To se snadno řekne – těžko dokazuje. A každopádně už mi nadávali hůř.“

Jeli celý den po cestě, která byla jen o málo lepší než úzká kozí stezka a klikatila se vzhůru z úrodného údolí, podél terasových svahů, kde rostly olivy a réva, a pak ještě výš do lesů, kde zlátlo a bronzovělo listí obrovských buků. Při západu slunce, když klenutá obloha nad nimi zrůžověla, vytáhl písař z vnitřní kapsy kazajky nějaký papír. „Dostal jsem rozkaz předat ti to při západu slunce,“ řekl. „Odpusť mi, jestli je to špatná zpráva. Nevím, co tam stojí.“

„Kdo ti to dal?“ zeptal se Luca. Pečeť na zadní straně složeného listu byla hladká a lesklá, neoznačená žádným erbem.

„Pán, který mě najal, tentýž pán, který velí i tobě,“ řekl Petr. „Takhle budou přicházet jeho rozkazy. Sdělí mi den a čas, nebo někdy cílové místo, a já ti pak na místě předám rozkazy.“

„To je máš celou dobu nastrkané po kapsách?“ otázal se Freize.

Písař majestátně kývl.

„Klidně ho můžeme obrátit vzhůru nohama a vytřepat,“ poznamenal Freize tiše ke svému pánovi.

„Uděláme to podle rozkazu,“ odvětil Luca, ledabyle si ovinul otěže svého koně kolem ramene, aby měl volné ruce, a zlomil pečeť, aby rozbalil složený papír. „Je to pokyn odebrat se do opatství Lucretili,“ řekl. „Opatství je rozděleno na dva domy, ženský a mužský klášter. Já mám vyšetřovat v tom ženském. Očekávají nás.“ Složil list a vrátil ho Petrovi.

„Stojí tam, jak to najdeme?“ zeptal se Freize zasmušile. „Protože jinak spíme pod stromy a večeříme jen suchý chleba. Možná bukvice. Bukvic do sytosti. To si pochutnáš. Při troše štěstí bych snad mohl najít nějakou tu houbu.“

„Silnice je hned před námi,“ přerušil ho Petr. „Opatství je blízko hradu. Řekl bych, že dostaneme nocleh buď v mužském, nebo v ženském klášteře.“

„Půjdeme do ženského,“ rozhodl Luca. „Stojí tu, že nás očekávají.“

Nevypadalo to vůbec jako klášter. Už se stmívalo, ale nikde nebylo vidět vlídná světla ani otevřené dveře. Okenice na všech oknech ve venkovní zdi byly zavřené a mezi lištami se ukazovaly jen úzké paprsky mihotavého světla svíček. Ve tmě se nedalo poznat, jak je budova velká – vnímali jen mohutné zdi, lemující po obou stranách široce klenutou vstupní bránu. U dvířek, zasazených do veliké dřevěné brány, visela slabě zářící lucerna, která vrhala dolů řídké žlutavé světlo. Když Freize sesedl a zabušil na bránu rukojetí své dýky, uslyšeli, jak někdo uvnitř protestuje proti rámusu a pak otevírá malou špehýrku ve dveřích, aby se na ně podíval.

„Jsem Luca Vero se svými dvěma služebníky,“ křikl Luca. „Jsem očekáván. Pusť nás dovnitř.“

Špehýrka zaklapla, pak slyšeli, jak se zvolna odsouvá závora na bráně, jak se zvedají dřevěná břevna a konečně se jedno křídlo brány zdráhavě pootevřelo.

Freize vedl svého koně a osla, Luca a Petr vjeli do dlážděného dvora a statná služebná za nimi zavřela bránu. Muži sesedli a rozhlíželi se kolem sebe, zatímco seschlá stará dáma v hábitu z šedé vlny, v šedé kytlici přepásané obyčejným kusem provazu, zvedla pochodeň, kterou držela v ruce, aby si všechny tři prohlédla.

„Ty jsi ten muž, kterého poslali vyšetřovat? Neboť pokud nejsi a chceš jen nocleh, měli byste jít do mužského kláštera, našeho bratrského domu,“ řekla Petrovi s pohledem na něj a na jeho krásného koně. „Tenhle dům prožívá těžké časy, nestojíme o hosty.“

„Ne, já mám psát hlášení. Jsem písař vyšetřovatele. Toto je Luca Vero, ten tu je, aby vedl vyšetřování.“

„Kluk!“ zvolala opovržlivě. „Holobrádek?“

Luca se dopáleně zarděl, pak přehodil nohu přes koňskou šíji, seskočil na zem a hodil otěže Freizovi.„Nezáleží na tom, kolik je mi let, ani jestli mám plnovous či ne. Byl jsem ustanoven, abych tu vedl vyšetřování, a zítra to udělám. Prozatím jsme unaveni a hladoví a měla bys mě uvést do refektáře a do hostinských pokojů. Prosím, sděl paní abatyši, že jsem tady a setkám se s ní zítra laskavě po primě.“

„Nic zvláštního,“ poznamenala stařena, když pozvedla pochodeň, aby si znovu prohlédla Lukovu hezkou mladou tvář, zardělou pod tmavou kšticí, oříškové oči lesklé hněvem.

„Tak tedy nic zvláštního?“ otázal se Freize koně, jak ho vedl ke stájím. „Panna tak stará, že vypadá jako nakládaný ořech, a nazve mladého pána holobrádkem? Když je přitom génius a možná i podvržené dítě?“

„Ty odveď koně do stáje a tamní laická sestra tě odvede do kuchyně,“ štěkla na Freize s nečekanou energií. „Můžeš se najíst a přespat ve stodole. Ty…“ Změřila si pohledem písaře Petra a usoudila, že je postaven výš než Freize, ale pořád ještě ne dost vysoko. „Ty můžeš povečeřet v kuchyňské galerii. Najdeš ji tam za těmi dveřmi. Ukážou ti, kde přespat v hostinském domě. Ty…“ Obrátila se k Lukovi. „Tobě, vyšetřovateli, ukážu refektář a odvedu tě do tvé ložnice. Prý jsi kněz?“

„Ještě jsem nesložil slib,“ řekl. „Jsem ve službě církve, ale nejsem vysvěcený.“

„Moc hezký na kněžství, a tonzura už mu zarostla,“ poznamenala pro sebe. Lukovi řekla: „Můžeš spát každopádně v místnostech pro hostující kněze. A ráno povím mé paní abatyši, že jsi tady.“

Kráčela před ním do refektáře, když klenutým průchodem z nitra kláštera vyšla dáma. Její roucho bylo z té nejfajnovější bělené vlny, rouška, shrnutá dozadu, ukazovala bledou líbeznou tvář s usměvavýma šedýma očima. Pás měla zhotovený z nejjemnější kůže a na nohou měla měkké kožené střevíčky, ne hrubé dřeváky, které nosily pracující ženy, aby si nezablátily boty.

„Přišla jsem uvítat vyšetřovatele,“ řekla a zvedla svazek voskovic, který držela v ruce.

Luca předstoupil. „Já jsem vyšetřovatel,“ ozval se.

Usmála se, zaznamenala jeho výšku, pěkný zevnějšek a mládí jediným bystrým pohledem. „Dovol, abych tě odvedla k večeři, musíš být unavený. Tady sestra Anna se postará, aby byli vaši koně ustájeni a aby tvoji lidé měli pohodlí.“

Uklonil se a ona se otočila, nechala ho, aby ji následoval kamenným průchodem, dlážděnou galerií, která vedla do klenutého refektáře. Na protějším konci místnosti, u krbu, v němž byl oheň na noc utlumen, bylo prostřeno pro jednu osobu – bylo tu víno ve sklenici, chléb na talíři, nůž a lžíce vedle misky. Luca vzdychl rozkoší, usedl do křesla a vstoupila služebná se džbánem a umyvadlem na opláchnutí rukou, pěkným plátýnkem na jejich osušení, a za ní pak následovala kuchtička s mísou dušeného kuřete se zeleninou.

„Máš všechno, co potřebuješ?“ zeptala se dáma.

„Děkuji,“ řekl rozpačitě. Byl v její přítomnosti nesvůj – nemluvil se ženou kromě své matky od té doby, co jako jedenáctiletý vstoupil do kláštera. „A ty?“

Usmála se na něj a on si v záři jejího úsměvu uvědomil, že je krásná. „Jsem sestra Uršula, almužnice, odpovídám za řízení kláštera. Jsem ráda, že jsi přišel. Trpěla jsem velikou úzkostí. Doufám, že nám budeš moci povědět, co se děje, a zachránit nás…“

„Zachránit?“

„Tohle je starý a krásný klášter,“ řekla sestra Uršula vážně. „Vstoupila jsem sem, když jsem byla ještě malá dívenka. Sloužila jsem Bohu a svým zdejším sestrám celý svůj život, jsem tu víc než dvacet let. Nesnesu pomyšlení, že mezi nás vstoupil Satan.“

Luca si namočil chléb do husté, syté omáčky, a soustředil se na jídlo, aby skryl své obavy. „Satan?“

Pokřižovala se letmým, bezmyšlenkovitým gestem zbožnosti. „Někdy mi připadá, že je to opravdu tak zlé, jindy si říkám, že jsem jen hloupé děvče, co se bojí stínů.“ Vrhla na něj plachý, omluvný úsměv. „Sám to posoudíš. Odhalíš pravdu. Ale pokud se nedokážeme zbavit klepů, zničí nás to: žádná rodina k nám nepošle své dcery a už teď s námi sedláci nechtějí obchodovat. Je mou povinností postarat se, aby si klášter vydělal na živobytí, abychom prodávali zboží a zemědělské výrobky a mohli si tak koupit, co potřebujeme. To ovšem není možné, jestliže s námi manželky sedláků odmítají mluvit, když pošlu laické sestry s naším zbožím na trh. Nemůžeme obchodovat, když nám lidé nechtějí prodávat ani od nás kupovat.“ Potřásla hlavou. „Každopádně tě nechám najíst. Služka tě pak odvede do tvé ložnice v hostinském domě, až dojíš. Bůh ti žehnej, bratře.“

Luca si náhle uvědomil, že úplně zapomněl odříkat děkovnou modlitbu před jídlem: bude si o něm myslet, že je nevědomý, nevycválaný potulný fráter. Zíral na ni jako hlupák a koktal, když s ní mluvil. Choval se jako mladík, který ještě nikdy neviděl krásnou ženu, a vůbec ne jako muž určitého významu, přicházející vést papežské vyšetřování. Co si o něm asi myslí? „Bůh ti žehnej, paní almužnice,“ řekl neobratně.

Uklonila se, skryla pousmání nad jeho zmatkem a zvolna odcházela z místnosti. Díval se za ní a sledoval, jak se vlní lem jejího roucha.

***

Na východní straně uzavřeného areálu opatství byla okenice v přízemí mírně pootevřená, takže dva páry očí mohly sledovat svíčku paní almužnice, osvětlující její bledou siluetu, když půvabně kráčela přes dvůr a pak zmizela v domě.

„Uvítala ho, ale nic mu neřekla,“ zašeptala Isolda.

„Na nic nepřijde, pokud mu někdo nepomůže,“ souhlasila Ishraq.

Obě se odtáhly od okna a nehlučně zavřely okenici. „Kéž bych viděla na cestu jasněji,“ řekla Isolda. „Kéž bych věděla, co dělat. Kéž bych měla někoho, kdo by mi poradil.“

„Co by udělal tvůj otec?“

Isolda se krátce zasmála. „Můj otec by se sem nikdy nedal zavřít. Položil by raději život, než by dopustil, aby ho někdo věznil. Anebo, kdyby byl zajat, raději by zemřel při pokusu o útěk. Neseděl by tady jako loutka, jako zbabělá holka, která pláče, teskní a neví, co dělat.“

Odvrátila se a hrubě si promnula oči. Ishraq jí jemně položila ruku na rameno. „Nic si nevyčítej,“ řekla. „Nedalo se nic dělat, když jsme sem přišly. A teď se kolem nás celé opatství rozpadá, a my pořád nemůžeme nic dělat, dokud nepochopíme, co se děje. Ale všechno se mění, i když bezmocně čekáme. I když nic neuděláme, něco se stane. Tohle je naše příležitost. Možná je právě tohle ten okamžik, kdy se dveře rozlétnou. Budeme připravené na svou příležitost.“

Isolda uchopila ruku na svém rameni a přitiskla si ji k líci. „Aspoň, že mám tebe.“

„Navěky.“

Vydá: Fortuna Libri; listopad 2012

O autorce:
Philippa Gregory se uvedla jako historička a autorka historických románů zejména z tudorovského období – jejím prvním bestsellerem byl román The Other Boleyn Girl (To druhé Boleynovic děvče), v jehož filmovém zpracování zazářily dvě filmové megastar – Natalie Portmanová a Scarlett Johanssonová. Pak napsala několik dalších velmi úspěšných románů – jak jinak – z tudorovského období The Cousins‘ War series (Válka sestřenic), seriálu, který se dočkal televizního zpracování. Kniha, kterou máte právě v ruce, je prvním dílem další série, odehrávající se ve středověké Evropě.

Dalším velkým zájmem této spisovatelky je dobročinnost. Založila nadaci, která funguje už skoro dvacet let: Zahrady pro Gambii. Díky této nadaci se jí podařilo pomoci získat peníze na založení sto šedesáti základních škol pro nejchudší africké země. Studovala na sussexské univerzitě, titul PhD. získala na edinburské univerzitě – miluje historii a ta se stala její spisovatelskou značkou. Se svou rodinou žije na malé farmě v Yorkshiru. Své příznivce vítá na webových stránkách www.philippagregory.com

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít