Patricia Briggs o sérii Alfa a Omega, plánech a inspiraci

Patricia Briggs, která navštíví tento týden Českou republiku a setká se s fanoušky v Praze i Brně, poskytla v březnu 2012 rozhovor webu DearAuthor.com, v němž se rozpovídala o svých knihách včetně nejnovější Fair Game i o děsivých fae.

Nejprve se vrhněme na váš nejnovější román. Fair Game je další díl ze série Alfa a Omega. Ta začala povídkou Alfa a Omega, jež byla vydána v antologii On the Prowl (česky vyšla jako součást knihy Štvanice, pozn.překl.) a která způsobila, že mnoho lidí včetně mne toužilo po další. Měla jste vždy v úmyslu vytvořit sérii o Charlesovi a Anně?

Ne, měla to být jen jedna povídka.

Co vás přimělo se k povídce vrátit? Které postavy a prvky v příběhu vás přiměly psát dál?

Byla to milá změna přepnout z vyprávění v první osobě (Mercy) do třetí osoby (Alfa a Omega). Pomohlo mi to, abych se necítila, jako bych psala roky jednu knihu. Taky mi to umožnilo dostat se do hlavy lidem, o kterých bych jinak nemohla čtenářům říct – jako Branovi nebo samotnému Charlesovi, protože Mercy je z Charlese trochu vystrašená. Také jsem chtěla mít šanci prozkoumat vlkodlačí smečku zevnitř. A konečně jsem měla ráda Charlese i Annu, líbilo se mi, jak mezi nimi zafungovala chemie. On je starý vlk a ona nováček; on je dominantní a ona omega – což by mělo zahnat k čertu vybalancování sil, ale poněvadž to žádný z nich nedovolil, tak se to nestalo. Mám ráda Anninu nezávislost, její rozhodnutí, že nepodlehne tomu, co od ní lidé očekávají. Její postava je pro mne docela výzvou oproti mým předchozím postavám, ale kvůli tomu ji považuji za zajímavou.

Vaše urban fantasy mají silný romantický prvek – obzvlášť série Alfa a Omega – což udeřilo na správnou strunu čtenářům romancí. Proč si myslíte, že mají tyto knihy tak široký mezižánrový záběr?

Jakkoli bych si chtěla přisoudit zásluhy za crossovery, myslím si, že tyto zásluhy patří Laurell K. Hamiltonové a Jossi Whedonovi. Když urban fantasy (ta současná verze – s upíry, vlkodlaky a dalšími tradičními hororovými monstry zabalenými do nadějnosti fantasy spíše než do beznadějnosti hororu) získala základnu mezi bestsellery, byla to Laurell K. Hamiltonová, jež vyšlapala cestu se svým úžasným „Potáhnu tě za krk celým tímto příběhem“ hlasem. Jak si vzpomínám, Modrý měsíc byl první, jenž se umístil v žebříčku bestsellerů, a byl následován Obsidiánovým motýlem v pevné vazbě. Rozšířila své publikum z čtenářů fantasy i na čtenáře romancí.

Joss Whedon stvořil pro televizi nádherný seriál Buffy, přemožitelku upírů, z původního nepovedeného filmu.

Jak Whedon, tak LKH přenesli monstra do romance, což se zdálo dost originální, ale vlastně to bylo velmi staré a známé ze zamilovaných romancí. Říkám tomu efekt černého koně – čtenářům romancí může být bližší termín „Kráska a zvíře“. V sérii pro mládež od Waltera Farleyho je černý agresivní hřebec (monstrum), jenž zabije čeledína (a později svého chovatele). Nenávidí všechny a všechno – kromě Alex Ramsay. Všichni víme, co se stane v Krásce a zvířeti. To není jediný klíčový prvek pro oblíbenost příběhů o Anitě a Buffy, ale v kombinaci s velmi dobrým příběhem to přitáhne čtenáře romancí k fantasy nadšencům.

Takže jsme měli obrovskou skupinu lidí ochotných zkusit nějakou urban fantasy a Měsíční píseň vyšla v roce 2006.

Mercy, Charles a Anna žiji ve světě osídleném monstry, která jsou (doufám) pěkně strašidelná. Zápletku táhnou fantastické prvky, jež drží knihy jasně v žánru urban fantasy spíše než v paranormální romanci. Příběhy však také táhnou postavy (jako v romanci), naděje (jako ve fantasy a v romanci) a všechny mají romantické vedlejší zápletky. Což je dáno tím, že mám ráda fantasy příběhy řízené postavami s romantickými vedlejšími zápletkami, ale také to znamená, že hodně čtenářů romancí má rádo moje příběhy.

Jak série Alfa a Omega, tak série o Mercy je o vlkodlacích, ale hrdinky obou sérií se pohybují zvenčí dynamiky smečky – Mercy je kojot-kožoměnec a Anna je omega vlk. Co je tak poutavého na vlcích a proč jste si vybrala outsidery jako ty, jejichž prostřednictvím nahlížíte na vlky?

Vlci jsou krásná zvířata. Jsou zarputilí obránci a vynikající lovci – a přitom jsou laskaví a hraví uvnitř smečky. Vždycky jsem je milovala. Když jsem byla malá, s kamarády jsme si hráli na zvířata. Musím přiznat, že obvykle to byli koně, ale když ne, tak to byli vlci. Vlkodlaci jsou jejich přirozenou nástavbou. Můj oblíbený komiks byl Werewolf By Night. Líbilo se mi to mnohem víc, když lidská půlka vlkodlaka byla schopná kontrolovat vlka. Můžu doplnit, že jsem nikdy neměla ráda koncept napůl lidské, napůl vlčí formy, vlci jsou mnohem krásnější.

K druhé části vaší otázky – pohled zvenčí je vhodnější pro zkoumání společenství. V případě Mercy – ona je jak uvnitř, tak vně. Není vlkodlak, ale je součástí velkého společenství nadpřirozených bytostí. Její pozice – ani vlkodlak, ani čarodějka, ani fae či upír – z ní dělá vynikajícího prostředníka jak mezi nadpřirozenými stvořeními a lidmi, tak mezi čtenáři a jiným světem.

Anna (ačkoli jiná) je členkou smečky. Nejužitečnější pro mne jako autorku je, že přichází do Branovy smečky, aniž by moc věděla, co znamená být vlkodlak, hodně je jí třeba vysvětlit – a tohle vysvětlování je přeneseno na čtenáře. Musím říct, že kdybych plánovala, že z ní udělám hrdinku vlastní série, nevytvořila bych ji tak zvláštní. Myslím, že by to ale byla chyba, protože hrát si s omegou je daleko větší zábava. Některé z mých oblíbených věcí vzejdou z takovýchto „chyb“.

Knihy o Mercy Thompsonové jsou psány v první osobě, zatímco Alfa a Omega ve třetí. Proč jste se tak rozhodla?

První osoba pro Mercy byla vybrána z důvodu, že v té době všechny urban fantasy byly v první osobě (kvůli špetce detektivek noir, která byla přihozena do mixu). Líbilo se mi to. Když jsem se však rozhodla psát Alfu a Omegu, což byla mnohem víc romance než knihy o Mercy, chtěla jsem mít možnost vyprávět příběh jak z Annina, tak z Charlesova pohledu – klasický romantický styl. Šťastný vedlejší efekt pro mne spočívá v tom, že mezi knihami tak je určitý rozdíl. Je to osvěžující.

Je těžké mezi nimi přepínat?

Neměla jsem s tím zatím problém. Klepu na dřevo. Bylo to obtížnější, když jsem začala knihu ve třetí osobě a pak přepnula do první, protože ve třetí by to nefungovalo (Dragon Bones). Víc než o přepínání je to o zájmenech, mění se vše od gramatiky až po způsob, jakým příběh zkoumá svět.

Máte některý z nich radši?

Víc je to o tom, co vyžaduje příběh. První osoba je limitující, protože vše v příběhu se musí stát za přítomnosti hlavního hrdiny. Taky mám zkušenost, že je obtížnější zařídit, aby čtenář cítil, že plně chápe charakter hlavní postavy, aniž by mu z ní bylo nanic (jako Rebecca od Du Mauier). Vyžaduje to trošku vytříbenější umění, aby se to provedlo dobře, a více pozornosti malým detailům.Ale když se to povede, tak to zvýší napětí v příběhu, což je složitější (ale ne nemožné) dosáhnout při vyprávění ve třetí osobě. Ráda přepínám tam a zpět.

Začala jste tradičnější fantasy knihami jako Masques a Dragon Bone, ale jste teď známější díky urban fantasy. Co vás inspirovalo k napsání urban fantasy a jaké to představuje výzvy oproti tradiční fantasy?

Vyzvedla jsem si Provinilé slasti od L. K. Hamiltonové v den, kdy vyšly, a četla jsem Krevní pouta Tanye Huffové a děsivé příběhy o Draculovi od Freda Saberhagena několik let. Byla jsem polapena. Moje vydavatelka Anne Sowardsová a já jsme obě čtenářky a půjčovaly jsme si knihy. Poptávka po urban fantasy rostla, zatímco jiné žánry upadaly. Jednoho dne se jí šéf zeptal, zdali nemají mezi jejich autory někoho, kdo by nějakou mohl napsat. Ona mi zavolala, protože věděla, že jsem velký fanoušek.

Napsala jsem Raven“s Strike (moje dosud nejdelší kniha) za tři měsíce, protože jsem byla hloupá a nevšimla jsem si data ve smlouvě na dvě knihy Raven. Po napsání Raven“s Shadow jsem potřebovala šest či sedm měsíců na přepracování Wolfsbane, tehdy neprodaného pokračování Masques. Raven“s Strike byla první knihou, kterou jsem prodala na základě konceptu (a první koncept, jenž jsem napsala pro neprodanou knihu), a nebyla jsem nadšená, že ji mám psát, protože jsem už věděla, jak to skončí – což je důvod, proč to byl poslední koncept, který jsem kdy pro knihu napsala. Byla jsem asi na padésáté stránce nebo tak, když mi vydavatel připomněl, že už to mělo být hotovo před měsícem, a oni vydali znovu všechny mé starší knihy, aby se shodovali s termínem vydání. Do té doby jsem nikdy nenapsala knihu za méně než devět měsíců, ale zabrala jsem a napsala Raven“s Strike. Na konci jsem stěží mohla napsat své jméno a představa, že mám popsat další pokoj, mě nutila k slzám. (OK, trochu přeháním. Stalo se to při psaní Raven“s Strike ve 4 ráno.)

A pak zavolala Anne a zeptala se, zda bych zvážila napsání urban fantasy. Zavěsila jsem a začala psát s takovým nadšením, jako když pes najde tučnou kost. Bylo to jako magie, psát mě najednou zase bavilo.

Tradiční fantasy dá více práce, aby byla dobrá – většinou kvůli vystavění světa. Existuje důvod pro to, že hodně autorů tradiční fantasy píše několik knih v každém ze svých světů. Totéž ale dává těmto autorům výhodu. Svět funguje tak, jak autor napíše, ale urban fantasy takhle nefunguje. Jako příkladu uvedu Železný polibek, kde Zee je zadržen za vraždu. Protože jsem sama nikdy nebyla zavřená, musela jsem zavolat na Kennewické policejní oddělení a zeptat se je na věci jako: „Kdybyste někoho zatkli za vraždu, co byste s ním dělali?“ To neznamená, že není třeba dělat průzkum kvůli tradiční fantasy (jen se mě zkuste zeptat na samostříly). Ale většinu průzkumu lze provést přes internet nebo v knihách, a pro někoho, kdo nerad obtěžuje po telefonu lidi, které nezná, jsou knihy a internet mnohem jednodušším způsobem výzkumu.

Jedna z věcí, kterou mám ráda na světě, v němž se odehrávají série o Mercy a Alfa a Omega, je, že mám pocit, že neexistuje jen proto, abychom se dozvěděli jen o těchto dvou sadách příběhů, ale že se kdykoli mohou dít další tucty příběhů mimo hranice románu, který zrovna čtu.

Dobře! To je to, oč se snažím.

Jaké prvky jsou podle vás důležité pro takto pevně vystavěný svět?

Součástí toho je vnitřní soudržnost. Jednou věcí je, že něco začne v jedné knize, vyvíjí se a pokračuje. Znamená to, že všechny postavy musíme vnímat, jako by měly své vlastní životy, když nejsou zrovna na scéně, nejen ty hlavní. Opravdu se snažím příběhy zakořenit do skutečného světa – což je jedna ze silných stránek urban fantasy, kde opravdu je skutečný svět. Takže mé postavy si stěžují na dopravu nebo počasí. Musí pracovat a platit daně a pokuty za rychlost.

Máte v plánu zasadit další příběhy do stejného světa?

Jsem na začátku (protože opravdu pracuji na další Mercyině knize Frost Burned) psaní několika krátkých příběhů zasazených do Mercyina světa, abych mohla dát dohromady sbírku. Tak mohou lidé najít všechny povídky na jednom místě, místo aby je museli nahánět a být rozmrzelí, když nějakou opomenou. Taky mi to umožňuje vyprávět příběhy o postavách, o nichž toho vím hodně, ale čtenáři se s nimi téměř nepotkali (jako Zeeho syn Tad), můžu se zaměřit na čtenářsky oblíbené postavy (jako Bran nebo Ben) a vyprávět příběh o Samuelově lásce z pohledu Samuela, a ne Mercy.

V mém další kontraktu je „kniha zasazená do světa Mercy“. To může být další Alfa a Omega, ale také můžu zkusit napsat o někom novém nebo o někom, kdo neměl dosud vlastní knihu. Tak či tak, bude mě bavit hrát si s nápady.

Líbí se mi vaši děsiví fae. Ve vašich knihách jsou to nebezpeční přistěhovalci a často představují děsivější podobu tradičních pohádek. Kam jste šla pro inspiraci, jak moc výzkumu bylo třeba, a jaký je váš oblíbený děsivý fae z folklóru?

Vyrostla jsem na pohádkách způsobem, jako většina lidí ne. Moje máma nám četla, moje starší sestra mi četla ze své velké knihy pohádek každou noc. Matka byla knihovnice na základní škola a já přečetla všechny pohádky, co měli, a měli jich docela dost – a my jsme měli další doma. Když jsem byla na univerzitě, tatáž sestra mě upozornila na odbornou knihu od Katharine Briggs (to není žádná příbuzná, ani z manželovy rodiny) zvanou The Encyclopedia of Fairies. Takže to obvykle není věc výzkumu, ale spíš prohrabat se v tom chaosu, co mám v hlavě, a uvědomit si, kde jsem našla před dvaceti lety příběh či bajku.

Je mi líto, že jsem předvídatelná. Temný kovář z Dronheimu (Zee v mých knihách) je mým oblíbencem. Nebezpečný, nedůtklivý, výbušný a schopný, je těžké ho porazit. Ačkoli není hrůzu nahánějící jako jiní fairies.

Kdo vás inspiroval jako spisovatelku?

To je docela problém vzhledem k tomu, jak moc čtu.Většinou se vracím k autorům, které jsem četla, když jsem začínala. Andre Nortonová je důvod, proč jsem přežila, když mi bylo třináct. Dokázala dvěma větami říct více než jiní autoři dvěma kapitolami – myslím, že ona je příčinou, proč mé knihy mají tendenci být docela našlapané. Postavy Barbary Hamblyové jsou tak dobře prokreslené, že by mě nepřekvapilo, kdybych je potkala někde na ulici v Kalifornii. To se mi líbí a pokouším se vytvořit své fiktivní přátele tak, aby se dali také vnímat jako reální.

Je třeba říci, že Laurell K. Hamiltonová, Tanya Huffová, Charlaine Harrisová, Jim Butcher, Kelley Armstrong a Kim Harrison vytvořili a formovali tento žánr uvnitř žánru, který je mým současným hřištěm. Jestli to není inspirace, pak nevím, co to je.

Odlišují se od vašich oblíbených autorů?

Mám mnoho oblíbených autorů, jak bych mohla vybrat jen jednoho? Nebo třeba jen deset? A když má studna kreativity vyschne, vím, že druhá nejlepší léčba je zavrtat se s dobrouk knihou. Tou nejlepší léčbou je sledování Pána prstenů, ale obávám se, že jednoho dne to pozbyde své kouzlo, tak to dělám jen občas. Dobří vypravěči jsou nejlepší inspirací.

Jak daleko dopředu vymýšlíte zápletky svých knih? Vidíte, jak každá se sérií skončí?

Jak jsem se poučila při psaní Raven“s Strike, když vymýšlím zápletku daleko dopředu, necítím potřebu knihu psát. Takže většinu knih začnu s nápadem. Například Fair Game vznikla tak, že mě napadlo poslat Charlese a Annu na lov sériového vraha. Je to můj způsob tvoření zápletky, který mě občas zavede do hlubších vod, než bych si úmyslně troufla – jako třeba v Železném polibku.

Nicméně přiznávám, že jsou věci, o kterých vím a které ještě nejsou v knihách. Některé z nich se týkají výstavby světa, jiné postav. Takže ačkoli nevím, v které knize se to stane, vždy jsem plánovala posečkat, než se dobře obeznámíme s Mercyiným světem – a pak teprve způsobit změnu. Kdybych to plánovala, mohla bych to zkusit vložit do Mercyiny knihy místo do Fair Game, kam to náleželo. Plánování je trochu silné slovo pro to, co dělám, ale nepohybuju se úplně v temnotě, jak občas tvrdím.

Můžete nám říct, jaké knihy máte v plánu vydat po Fair Game a jaké knihy zrovna tvoříte?

Frost Burned je další kniha ze série o Mercy a je umístěna těsně na paty Fair Game. Ve Fair Game se změnila některá pravidla a tyto změny mají vliv na smečku a mikrosvět nadpřirozené komunity v Tri-Cities. Vládní agentura bude vydírat Adama, aby zabil amerického senátora. Ačkoli otálí a dělá, co může, zůstává na Mercy, aby přišla na to, jak hrozbu odvrátit. Kniha by podle plánu měla vyjít v březnu 2013.

Po Frost Burned mám kontrakt na další dvě knihy o Mercy a (jak už jsem zmínila) jednu knihu z Mercyina světa. Dávejte pozor. To neznamená, že nebudou další knihy ze série Alfa a Omega. Můj vydavatel bude rád za další a já ráda další napíšu. Ale chtěla jsem si nechat otevřenou možnost k napsání něčeho jiného. Nechci se začít nudit a obzlášť bych nerada, aby se nudili čtenáři.

Doufám, že zkrátím trochu čas mezi vydáváním jednotlivých knih a udělala jsem pár změn. Zaprvé jsme si s manželem slíbili, že pokud slova jako „zdokonalení domova“, obzvlášť doplněná o „jen malá přístavba“ vypustí jeden z nás z úst, je to okamžitý základ pro rozvod (Briggsovi v roce 2012 prováděli přestavbu domu, která se neplánovaně protáhla, pozn. překl.). Máme překřížené malíčky. Zadruhé jsem najala svou dlouhověkou přítelkyni, která dělala dvacet pět let účetní a byla dychtivou čtenářkou mnohem déle než mou asistentkou. Dělá všechny věci, které mě stresují (jako účetnictví, daně, rozvrh činnosti a neodpovídání na e-maily), a rediguje moje hrubé koncepty. Její pomoc byla neocenitelná při psaní Fair Game (poté co jsme vyhodili stavitele z pekla) a zdá se, že mi pomůže zrychlit můj proces psaní tím, že odstraní překážky a probudí nadšení.

Moc díky za tuto příležitost – za šanci vysvětlit, proč mám mnohem víc románů než povídek – stručnost není mou silnou stránkou.

Zdroj: dearauthor.com
Překlad: Renča