Jak Bart potkal Madelaine

Je noc a blíží se zima, noci jsou krásně dlouhé a dravci slaví hody. Nejenom ti, co strhávají slabé kusy srnčí, které vyčerpal sníh a hlad, ale i takoví jako já. Dneska mám chuť, ale ne na rozvernou baterii, mhouřící oči při milování. Chtěl bych, aby to byl lov a kořist. Nezabíjím, to samozřejmě ne, ale chci cítit krev, vařící se v žilách, hnanou prudce bušícím srdcem, kterému hlásí vyděšený mozek, že jde o všechno.

Jsou taková místa, která jsou v noci nebezpečná, byť by si to málokdo pomyslel. Dnes je sobota, a to se budou vracet rozjaření mladíci a slečny přes les z posledního vlaku. Cesta je široká a přímá a nikdo se nepozastavuje nad tím, že se občas někdo ztratí v křovinách, kde se potom rozvášnění samečci dobývají pod dívčí trička, propocená z diskotéky, nebo i do kalhotek pod upnutými džínami, podle toho, jak si troufají a s čím jsou holčiny svolné.

Znám ten les moc dobře, nejedu sem poprvé. Auto nechávám dost daleko, je to přece jenom trochu nezvyklá značka pro vesnické chrapouny a nejsem zvědavý na zbytečnou pozornost. Už mě moc nebaví honičky s biřici, oni se dneska už jmenují jinak, a navíc doby, kdy jezdili na koních, jsou už pryč. Auto s majáky nepředběhnu ani já, tak proč si přidělávat potíže.

Projíždím jednou z vesnic, ve které svítí jen televize za okny a vývěsní štíty s Velkopopovickým kozlem na hospodě. I vesničani jsou pořád stejní, i když jim moderní vymoženosti prodlužují noc, což nemusí být vždy výhoda. On takový zdravý strach se občas hodí, člověk pak přežije. Ale kdo by se dneska bál, že?

Za vesnicí je malý hájek a uprostřed něj je opuštěná pískovna. Tady se nad autem nikdo nepozastaví, mladé páry si sem občas vyjedou za soukromím, i když teď je na to moc zima.

Zajíždím s autem do stínu stromů, vypínám motor a vylézám na vzduch. Představa kořisti pod zimním nebem mě příjemně vzrušila, už se těším, až si vyberu nějakou holku a spojím příjemné s užitečným. Přede mnou jsou kilometry a kilometry temného lesa Brdské pahorkatiny, ale pro mě je to jen malá procházka. Nemusím si svítit, samozřejmě, proč taky, když svítí měsíc a i bez něj bych viděl i drobné větvičky na cestě.

V lese slyším lehoučké kroky malých zvířat, která mají dlouhou paměť a vědí, že je lepší mi uhnout z cesty, i když za nějakým králíkem nebo liškou bych se určitě nehonil. Cesta mi příjemně utíkala v příjemných představách, jak krvavých, tak i milostných, pokud se akt s vysávanou mladou ženou, vyděšenou k smrti, dá vůbec tak nazvat. Najednou jsem se zastavil a začal naslouchat. Nebylo slyšet vůbec nic, ale já věděl, že je něco jinak a rozhodně ne dobře. Moje příjemné představy byly najednou ty tam  a v hlavě se rozhoupal výstražný zvon. I já mám své reflexy a plně jim věřím.

Bylo to něco z dávných časů, kdy nebyla elektřina a život byl kratší a podstatně krutější. I když možná zábavnější. Tedy jak pro koho. Ti mrtví s rozervanými hrdly to možná viděli jinak. Rozervaná hrdla… co mi to připomíná… no jistě… vlci!

Jsou tady vlci, prakticky neslyšní, jejich tlapky málem ani sníh nerozvíří. Ale cítím v kostech, že tu jsou. Kde se tady vzali, vždyť v téhle zemi už byli dávno vystřílení silnějšími šelmami, majícími jen dvě nohy, ale mnohem účinnější zbraně, než jsou drápy a tesáky.

Nevěřím vlkům. Nemám je rád. Tak to prostě je, že našinci chlupáče nesnášejí a je to oboustranné. Ale vzdát jsem se nechtěl. Na nějakou mladici položenou na zem mě sice přešla chuť, ale teď šlo o víc. Možná o všechno.

Cítil jsem se jako za starých časů a skoro jsem se začal i trochu bavit. Koneckonců i vlčina není špatná, jejich srdce rozpumpují krev mnohem více, než dokáže to lidské. A nikdo a nic mě nedonutí, abych nechodil tam, kam chci.

A tak jsem šel dál. V hloubi lesa se najednou ozvalo zavytí, které dříve dokázalo nahnat hrůzu vesničankám a jejich muže donutilo chápat se mušket, nebo aspoň vidlí a vyhlížet s obavami do tmy. Dnes by asi nikým neotřáslo, ale já si ten zvuk pamatoval velmi dobře. Další vlk mu odpověděl, byl někde nedaleko přede mnou. Začal jsem vidět ještě ostřeji a cítil jsem, jak se mi vzrušením vysouvají zuby z dásní. Ale nezastavil jsem se.

Najednou jsem je uviděl. Na cestě, po které jsem šel, stálo několik vlků, velkých chundeláčů, jak jsem si je pamatoval z jiných lesů a jiných časů. Za nimi stála postava v dlouhých šatech a plášti, splývajícím až na zem. Pod kápí svítily ohnivé  oči a dlouhé tmavé vlasy jí spadaly na ramena. Musel jsem si dát pozor, abych se neotřásl. Tohle byla také postava z jiných časů. Dávných. Temných. Ale uhnout už jsem nemohl.

Vlci se přede mnou rozešli do stran a i žena, pokud to tedy byla žena, mi lehce  ustoupila z cesty. No vida, nic už není, jak bývalo. Minul jsem vlky, a když jsem šel kolem té postavy, pomyslel jsem si, bohužel asi trochu nahlas: „Tak vidíte, chlupáči, stáhněte hezky ocasy mezi nohy a odtáhněte pryč i tou svou  temnou čubkou.“

Postava shodila plášt, prudce padla na zem a přede mnou stála vrčící vlčice. Šedivá. Obrovská. Krvežíznivá. Smrtící. No dobře. Pobavíme se, jako za starých časů.

Zvíře vycenilo své obrovské tesáky, udělalo pár dlouhých skoků a skočilo mi po krku. Člověka by asi dostalo, ale já byl rychlejší a stačil jsem uhnout, takže mě minulo, ale v letu mi stačilo zadní nohou rozseknout ruku. Zaklel jsem. Dobře, sestřičko. Jak chceš.

Otočil jsem se a hmátl vlčici po krku. Taky byla rychlejší, než jsem čekal, a mezi prsty jsem ucítil jen konečky její hebké srsti. Odrazila se od země a znovu mi skočila po krku. Stačil jsem jí nastavit levačku a cítil jsem, jak se mi její zuby zaryly do masa. Bolelo to jako čert, ale nevadí. Teď už tě nepustím. Teď tě zabiju.

Na ruce mi viselo několik desítek kilo živého těla a bolest byla ubíjející. Přesto jsem ale zvedl ruku i s vlčicí do vzduchu, nevšímal si sekajících drápů, a pevně jí objal pravačkou krk. Chtěl jsem jí zlomit vaz, to na vlky celkem platí. Kousnout jsem jí nemohl, na to se moc zmítala, a tak jsem ji jen rdousil a drtil obratle. Nepustila mě, ale cítil jsem, jak se jí krátí dech a ohnivě uhrančivé oči pomalu vylézají z důlků. Teď už jsem věděl, že ji mám.

Ruka bolela děsivě, ale bylo mi to jedno, představa blížící se smrti té potvory mě najednou příjemně vzrušila. Pořád sice sekala nohama kolem sebe, ale spíš to byly jen křečovité záchvěvy blížícího se konce. Těšil jsem se na to, až se ta zplihlá kožešina zhroutí do sněhu. Vysaju si ji, dokud bude teplá, a pak si ji odvezu domů jako trofej. Ta kožešina se mi bude doma pěkně vyjímat na zdi u krbu, a když ji pohladím, třeba ucítím stejně divoké vzrušení, které cítím teď.

Vzrušení? Ano, cítím vzrušení, ale úplně jiné, než to z ničení. Ten krásný šedivý kožich, uhrančivé oči a pružné tělo si přece smrt nezaslouží.

Přestávám vlčici drtit krk a trochu povoluji sevření. Její oči už nejsou žlutavě zlé, spíš měkce zlatavé. A najednou mě udeří do hlavy představa – vždyť tahle vlčice je zároveň i ženou se vším, co k tomu patří. S dlouhými vlasy, něžnýma očima a pevnými prsy. Jaké by to asi bylo, pohladit její teplou kůži? Jestlipak i jako žena má někde na sobě jemné vlčí chloupky?

Jsem hlupák. Starý hlupák. Proč se jí proboha snažím zabít, místo abych se s ní pomiloval tak, aby vyla rozkoší? Teď chci, aby bylo všechno jinak. Vrátit tak čas, šel bych na té cestě k ní a pohladil její krásnou tvář, jen tak, jemně. Radovat se z její síly a hebkosti. Kdyby to šlo vrátit…

Bolest v ruce trochu ustává a zvíře opatrně, téměř něžně otevírá stisknuté čelisti. Bojím se, že je pozdě a že umírá. Ale kdepak. Není proč se bát, v nočním tichu je slyšet její přerývaný dech. Stojí už na všech čtyřech a její krásné oči se na mě měkce dívají. A pak se promění zpátky do ženské podoby. Její tělo je celé krvavé, rozdrásané dlouhými šrámy, dlouhé vlnité vlasy jsou slepené potem a krví. Ale vzduch začíná vonět jejím tělem.

Žena, o které jsem před chvílí snil a kterou jsem málem zabil, klečí teď nahá přede mnou na všech čtyřech a nabízí se mi. Je pružná a silná, ale i něžná a měkounká. Není nač čekat…

Tu noc jsem do lesíka za rozjařenými mládežníky nedošel, ale nijak mi to nevadilo.

Velká šedivá  vlčice s ohnivýma očima a hebkým kožichem, žena s dlouhými vlasy, zahalená do dlouhého pláště, mě od té doby provází životem, i když zůstává nespoutaná a svobodná v lese, obklopená svou smečkou.

Má Madelaine…

2 komentářů k článku: Jak Bart potkal Madelaine

  1. Axia [31.1.2012]

    Tomuhle přímá řeč ani nechyběla. Úchvatně vypsaná atmosféra a kožicháčci. Co víc si přát :-)

  2. berenika [14.2.2012]

    ten začátek byl fajn, ale pak se to rozplizlo v patosu a ten konec byl naprosto nelogický (tedy pokud daná slečna vlčice nemá poněkud prapodivné představy o milostné předehře)
    jako pokus dobré ale k publikaci to podle mě není

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít