Písně čarodějky Petry Neomillnerové poprvé: Nakažení

Rusovlasá čarodějka Moire, známá čtenářům z mnoha povídek i sbírky Vlastní krev, čelí nákaze, intrikám i smrti v prvním románu české dámy drsné fantastiky Petry Neomillnerové.

V Donbergu vítězí ve volbách do rady Bratrstva čarodějů znovu mocichtivý šílenec Ignácius, a tak jeho odpůrcům hrozí návštěva starší dámy s kosou. Čarodějka Moire s přítelem Desmondem po opakovaném naléhání bývalého layelského žoldáka Rabeho prchají raději z hlavního města k druidům do Cruachanu, ale jejich pobyt nemilosrdně zkrátí zvěsti o šířící se nákaze neštovic, které podléhají i čarodějové.

Desmond se vydává zachránit nakaženou dceru a Moire hlavní město a vlastně celý Ostwegen. Král Friedrich viní z šíření nákazy čaroděje, a vcelku po právu, věší však ty nevinné – tedy nevinné z nákazy. Útulnost a pohostinnost Donberského vězení pozná na vlastní kůži i Moire, oprátce však naštěstí na poslední chvíli uteče. Čím vším si musí Moire projít, aby zachránila životy blízkých, i těch nejchudších z ulice, a co vše obětovat, to se dozvíte na stránkách románu Petry Neomillnerové.

Autorka si pro svůj první román Nakažení, jenž vyšel v nakladatelství Fantom Print v roce 2007 s ohnivou obálkou Jana Patrika Krásného, vybrala již osvědčené hrdiny – drzou, nezkrotnou Moire, čaroději považovanou s osmi křížky za mládě, a o pár let staršího, avšak mnohem usedlejšího čaroděje pod pantoflem Desmonda, který je už za těch deset let od své partnerky zvyklý na ledacos. Nechybí ani Moiřin „starší bratr“ Viero, ani starý známý druid Laeg, nejvýraznější mužskou roli v příběhu však dostává obávaný Rabe, jenž přes své proklamované stáří má dost elánu na to, aby Moire učil se bít a zabíjet, krotil a sekýroval. Moire mu to překvapivě toleruje a nalézá v něm náhradního otce, mentora, ale hlavně oporu v době krvavých bojů.

„Nedloubej se v tom jídle. Je ti skoro osmdesát a pořád abych tě okřikoval jako malou.“ (Rabe, str. 111)

Drsné příběhy tvrdých hrdinů čelících krutému osudu autorce jdou od ruky, a je to poznat i na první části Písní čarodějky. Rázný až strohý způsob vyprávění drží čtenáře u stránek. Nakažení nenudí zbytečnými oklikami, jdou přímo na dřeň příběhu a v závěru i příjemně překvapí. Čtenáři se postupně odkrývá tuhá slupka hrdinů, sleduje prohlubování jejich vztahů, některé scény působí až dojemně, celkově však román svou syrovostí nejvíce připomíná autorčino pozdější dílo Dítě Skály.

„Před pár dny jsem měla mít popravu, vyspala jsem se s katem, dobili mě skoro k smrti, házeli po mně hovna a lili na mě louh, to člověku nepřidá.“ (str. 116)

Vyprávění v první osobě z pohledu Moire umocňuje poutavost příběhu. Mně osobně Moire trochu připomíná Anitu Blake, jednak svým vládnutím všem chlapům v dosahu, jednak snahou všechny zachránit a ovládnout veškeré dění okolo.

„Viero, ty dobře víš, že já vás všechny…
„Miluju. Jo, vím, že nás všechny tak nějak hromadně miluješ, ale problém je v tom množném čísle, lišti. Jednou přijde chvíle, kdy si budeš muset vybrat, aspoň na chvíli.“ (str. 63)

Druhý díl Hon na lišku už čeká na prahu Epochy a Petra Neomillnerová prozradila, že další příběhy svérázné Moire budou brzy následovat. Těšíte se jako já?

Vydal: Fantom Print; 2007