Afterdark
Haruki Murakami…kam jinam se tento člověk hodí více, než sem. Mezi takzvané děti noci, tvory, kteří se o život mimo sluneční paprsky zajímají, baví jej nebo v něm dokonce žijí. Jedním z děl tohoto autora je právě kniha s názvem Afterdark, kterou jsem momentálně dočetl, a jelikož na trhu již nějaká ta léta, tato "recenze" bude pojata trochu netradičně, osobitě a plná bezprostředních dojmů.
Five Spot After Dark…nejsem velkým příznivcem blues ani jazzové hudby, tato sklaba by mi jistě ještě před několika týdny nic neřekla, teď mi však hraje pořád a pořád dokola…a já si ji uprostřed noci pískám, vyhlížím z okna, píšu a přemýšlím nad její kouzelnou spojitostí s knihou samotnou…
Není to tak dávno, co jsem zde na webu publikoval svoji první povídku, kterou jsem proložil hudbou, podle místa, atmosféry a nálady. Nezávisle na čemkoliv jiném jsem to považoval za dobrý nápad. Jak jsem se před pár dny, kdy jsem Afterdark poprvé otevřel, dozvěděl, nebyl jsem jediný, koho tato myšlenka držela až ke konečné realizaci. Nic jiného jsem od Murakamiho zatím nečetl (japonští autoři nejsou můj šálek čaje), takže nevím, zda-li tuto metodu používal i jinde, v Afterdark ale tráví postavy nějaký ten čas po barech, ve kterých hraje jako doprovod příjemná a nenásilná hudba…hudba, kterou nám autor s radostí vyjmenoval, abychom se i my mohli přiblížit příběhu.
Většina lidské populace odchází spát spolu s nastávající večerní/noční únavou a vstávají za rozbřesku, kdy jim do očí zatlačí slunce své nelítostné paprsky. Takový běžný člověk si po ránu udělá snídani, kávu, zapálí si cigaretu, nebo si přečte noviny, posléze odejde do práce, a tak dále, celý ten koloč probíhá dnes a denně prakticky beze změny. Murakami nás zavádí do světa na odvrácené straně, do nočního Tokia (oficiálně Tokya), kde každý takový poslušný člověk spí, sem tam ještě sice narazíme na partičku studentů, kteří si užívají dozvuky krásného dne, ale i ti se s půlnocí vytrácí a přenechávají vládu královně noci. Někdy v tuto chvíli nás kamera (ano, kamera) nasměřuje na kavárnu a v ní sedící Mari, na první pohled obyčejnou japonskou studentku. Obyčejnou do chvíle, kdy k ní přisedne zprvu neznámý kluk a dá se s ní do řeči….
Příběh se s každou další stránkou zamotává, ale velmi pozvolna. Kapitoly jsou prokládány zmínkami o Eri, Mariině sestře, která spí….a spí…a spí. Dostaneme se na místa, jako je noční kancelář, hodinový hotel či nonstop obchůdek…a všude cítíme sílu noci. Té tajemné krásky, před kterou se neschováme. Můžeme před ní utíkat do snů, nebo se jí poddat, tak, jako naši hlavní hrdinové. Jedna, zoufale vyhlížející ráno, druhý, užívající si každý kousek neprostupné tmy, třetí, ze dne na den žijící osoba, která rozdíly nevidí, čtvrtá laxní a ležérní ke všemu krom spravedlnosti, pátý, jenž vnímá čas jinak a díky rodině nerozděluje den a noc…sami v sobě si můžete sympatizovat s kteroukoliv postavou chcete, i přes malý počet stran a prakticky obyčejný příběh je na to v knize místa víc než dost.
Jak jste už jistě pochopili, Afterdark je kniha stejně filozofická, jako tato recenze. I když to na první pohled není vidět (a jistě se najdou tací, kteří po dočtení knihy prohlásí, že nic nudnějšího nečetli), kniha sama v sobě skrývá mnohem víc, než neobyčejně obyčejný příběh několika proplétajících se postav, skrývá něco jako poselství noci (a spoustu odkazů na japonskou historii, jak se dozvíme z doslovu překladatele). Ať chceme nebo ne, člověk je tvor, který potřebuje slunce (a kdo říká opak, měl by se nechat vyšetřit). I já žiji většinu posledních měsíců převážně v noci, o to více mě Afterdark oslovil.
Člověk se může po nocích toulat venku, odcházet do postele s prvními ranními paprsky a nijak nad tím nepřemýšlet, ale Murakami dokáže popsat vaše myšlenky a myšlenky celého města lépe, než byste to provedli vy sami na sobě. Jednu noc můžete cítit úzkost nebo štěstí, po ránu se dostaví malátnost nebo únava, tak jako tak vám to autor vše postupně naservíruje a zatímco vy zavíráte knihu a odcházíte spát, lidé kolem vás se probouzí, protože pro miliony lidí začíná nový den…jen vy…vy sami…odcházíte do jiného světa…do toho svého, do světa snů.
Pěkně napsané, zvláštní a atmosférické, vlastně nevím, co si o knize myslet.
Já mám blues i jazz ráda – ne každou skladbu, ale hodně písniček je živých a pěkných a vyjímečně dostanu náladu i na smutnou. U tvé povídky na pokračování jsem byla moc ráda, žes ji prokládal hudbou, to byl dobrý nápad a já si díky tobě rozšířila seznam oblíbených skladeb. V tomhle případě tě k tomu inspiroval autor, jak píšeš, což je od něj hezký – očividně hudbu a město miluje. Ale koukám, že píšu pořád jen o hudbě a nic ke tvé recenzi, která je nádherně poeticky napsaná. A souhlasím s Renčou, také nevím, co si o knize myslet.
Neinspiroval mě, já to předtím prokládal nezávisle na něm. Murakamiho jsem poprvé četl až teď a on sám to tady prokládá svojí hudbou. Je to spíše tak, že se mi ta hudba z knihy zalíbila, protože má dané spojitosti, ani ne tak s danou částí knihy, jako s celým tím světem.
A myslíte si, že já vím, co si o tom myslet??? :D
Občas je kniha vážně záhadná, co?
Já hlavně žasnu, že Knight jako noční tvor tady odpovídá okolo osmé ráno ;)
Pěkně napsané. Láká mě to k přečtení, ať vím co si o tom myslet…
A k hudbě, jazz mám moc ráda
Podle mě ideální doba na to, jít do postele :) Dobrou