Rusovlasá baterie
Nečekané problémy upíra Barta se svou živou baterií.
Je pondělí večer a já sedím doma, popíjím chlazené áčko a čtu si něco o historii. Prostě normální večer. Najednou zazvoní mobil. To už tak normální není. Ne že bych ho nepoužíval, ale spíš si píšu přes net. Ono je to bezpečnější, zaměřit mobilní číslo, to je dneska hračka. I když hledat někoho podle mobilu v rozsahu jedné buňky ve městě, to je zábava na mnohé večery. Proč ale zbytečně riskovat? Moje číslo má jen málokdo, navíc je to stejně číslo přesměrovaného mobilu, ležícího v jednom pokoji na Jižním městě, kde někoho zaměřovat je obzvláštní lahůdka.
Mobil zatím pořád zvoní. Tak kdopak? A hele, volá Radka, moje baterie. Proč baterie? Tak, jako je v autobaterii kyselina, tak je v téhle baterii krev. To by mě zajímalo, co asi chce. Normálně jí volám já, když cítím, že je potřeba se dobít a na lov nemám náladu.
„Ahoj Barte, tady Varta, co takhle postavit dneska vítězný oblouk ? Chtěla bych si vzít a dát.“
Varta, tak si začala říkat víceméně z žertu poté, co jsem ji seznámil s mou teorií živých baterií. Zalíbila se jí, dokonce si pořídila i tričko s nápisem PRO NABITÍ BARTA JE NEJLEPŠÍ VARTA. Naštěstí to v jejím okolí nikdo nechápe, myslí si, že je to reklama a že Bart je něco jako iPod .
„Dobře, proč ne? Zajedu pro tebe, čekej pěkně na místě, jako posledně. Za půl hodiny.“
Auto mám schované v garáži na dvoře, odkud se jde přímo domu. Teď už je stejně tma, ale za dne se to celkem hodí. Vyrážím na sever, směrem na Dejvice a pak podél řeky na Roztoky. U zastávky Sedlecký přívoz je velmi příhodné parkoviště a tam jsem zastavil.
Za chvilku jsem ji už zahlédl. Přicházela od řeky. Menší pihovatá holka, zrzavé vlasy ostříhané dost nakrátko. Na sobě rolák a dlouhou sukni. Otevřel jsem jí dveře a ona nastoupila. Nepromluvila ani slovo, sedla si a nastavila hlavu. Minule jsem jí oblékl mikinu obráceně a nasadil kapuci přes hlavu. Tentokrát jsem však vyndal jen začerněné lyžařské brýle a nasadil jí je na nos.
Řekla jen: “Dobrý, jsem v tvé moci,“ a pohodlně se opřela do sedadla.
Chvíli jsem jí vozil po Praze, ale když mi řekla :
“Hele, tím Letenským tunelem už jedeme podruhé, nestačilo by to už?“
tak jsem pochopil, že s chytrýma holkama je problém, a otočil jsem to přímo k domovu. Za několik minut jsme už zastavili v garáži.
Vypnul jsem motor a zhasnul světla. Tma jako v pytli. Pro lidi. Sundal jsem Radce brýle a nechal ji vystoupit. Pak jsem ji vzal za ruku a vedl do domu. V pokoji svítil elektrický krb, takže začala už trochu vidět. Tady to už znala. Na nic nečekala a lehla si na velkou kožešinu před krbem (beran, žádný vlkodlak) a nechala si odhalit svou kůži. Když jsem se jí zakousl do krční tepny a začal sát, tak začala vrnět jako kočka a když jsem do ní vstoupil, vrněla už jako leopard. To, že dává i dostává zároveň, ji nebývale vzrušuje. Mě koneckonců taky. Poprvé mě trochu překvapilo, že se při vyvrcholení dokáže i se mnou zvednout do mostu. To bych do jejího těla nikdy neřekl.
Když jsme postavili a pak i zbourali vítězný oblouk, ležela na kožešině a přivírala oči jako kočka. Četl jsme jí v hlavě, že se jí to líbilo, ale že není úplně uvolněná. Na krku jí zbylo jen pár červených kapek, slíznul jsem je a zalepil to místo náplastí. Když chci, tak to skoro nebolí. Není lepší krev, než z chytré holky, která si ráda užívá života. Tedy kromě oběti lovu.
Chvíli ještě ležela a pak váhavě promluvila.
„Poslyš, Barte…“
Její tón mě okamžitě varoval. Asi bude následovat něco, co se mi nebude líbit. Ale ona ví, že bych ji snadno vysál jako citron a její tělo pak odložil do kanalizace, takže určitě to nebude až tak tragické.
„Vím, kdo jsi, nebo aspoň si to myslím. Nevadí mi to, jinak bych tu nebyla. Vím taky, že tu jsi sám a že si nežiješ špatně.“
To si mě chce vzít, nebo co?
„Ne, počkej, nechci, aby sis myslel, že jdu po penězích, žádné vydírání, ani svatba.“
No sláva, tak přece jen je chytrá.
„Podívej, pracuju ve školce. Každý den jsem mezi dětmi a baví mě to. Ale někdy to není až taková zábava. Některé děti jsou fajn, s některými je to horší, ale vždycky zjistíš, že to má nějaký důvod. Pak se na ně ale nemůžeš zlobit, když víš, jaké mají rodiče a jak žijí.“
Uvažuju, jestli budu muset přispět školce na počítač, nebo jít dělat na maškarní zadarmo upírského moderátora.
„Všechno zvládám v pohodě, ale dneska jsem to málem nezvládla. Potřebuji tvou pomoc. Do školky chodí jedna holčička, jmenuje se Martina a je hodná. Má ale problém. Žije jenom s matkou, což by jistě moc nevadilo, ale nemá se doma vůbec dobře.“
Ne, tak na adopci se ukecat nenechám. Ale než moje myšlenka dozní, tak pokračuje.
„Na to, že ji každé ráno sprchuju, jsem si zvykla. Doma nemají koupelnu, jen umyvadlo. Že jí ráno převléknu všechny věci a dám je do mrazáku v kuchyni, abych pozabíjela vši, to už jsem taky zvládla. Ale dneska zase přišla poprvé po dlouhém pobytu v nemocnici a to už nezvládnu. Nezvládnu!“
„Dobře, chápu že je to na tebe moc, ale co chceš po mě?“
„Víš, ona byla v nemocnici proto, že ji honily noční můry, proti kterým jsi ty slabý čajíček, no a prostě se počůrala v posteli. Na tom by nic nebylo, jenže ten chlap, co se zrovna válel po její mámě, byl ožralej a posadil ji na kamna, aby prý uschla.“
Tak při téhle představě zatrne i mě.
„Výsledek? Sanitka, nemocnice, popáleniny, policajti, a tak dál. Problém je v tom, že teď nechodí, protože má pořád spálené nějaké vazy, nebo co. No a až bude velká, tak oblouk s nikým taky asi nepostaví. No, víš, je spálená i tam. Problém má řešení, operaci v zahraničí, ale chce to asi dvě stě tisíc. Ne, počkej, nechci tolik, jen kdybys třeba dal aspoň něco…“
Leží na boku, její vlasy se blyští lesklou mědí v odlescích krbu a bílá kůže málem světélkuje v šeru. Snaží se z mého výrazu něco vyčíst, ale marně, tvářím se zcela nezúčastněně. O peníze by až tak nešlo, mám tady, stejně jako jiní našinci, poschovávané různé věci z minulosti, jejichž hodnota časem prudce narůstá. Ale nemíchám se mezi lidi a jejich problémy. Už dávno jsem zjistil, že je to tak lepší.
Cítím, jak jí hlavou běží smutek. Chce se zvednout, obléct, odejít a zapomenout. Jenže nemůže. Tak se radši stulí do klubíčka a nechá se hladit jako kočka. Nakonec usíná a někdy k ránu usínám na chvíli i já. Probouzí mě slunce, vycházející za staženými žaluziemi, a v hlavě mi ještě doznívá poslední sen.
Radka spí na kožešině a usmívá se. Musím ji vzbudit. Stačí se jí dotknout na zádech a otevírá oči.
„Kolik je hodin? Půl sedmé? Paráda, já pracuju dneska až od deseti, takže času máme dost.“
„To je hezký, ale jak tě odvezu, když nemůžu ven?“
„Ty fakt nemůžeš na světlo? Myslela jsem, že je to jen pověra.“
„No, není. Ale neboj, zařídíme to.“
Jde do kuchyně a ví, že tam nic moc nenajde. Moje sklenice v lednici ji poprvé trochu vyplašily, ale teď už ani nemrkne. Vyhrabe si nějaký čaj a sušenky, které tam zbyly od nějaké předchozí návštěvy, a jde si sednout ke mě. Ví, že já si nedám nic. Dal jsem si toho dost v noci.
„Přemýšlel jsi nad tím, co jsem ti říkala v noci? Fakt mi na tom záleží.“
„Zavolám ti, jo? Brzy,“ říkám jí a cítím, že ji to moc neuspokojilo.
Ale neříká nic. Obléká se a upravuje si rolák na krku. V létě je to problém, ale teď na podzim se nad zakrytým krkem nikdo nepozastaví.
Jdeme do garáže, zase si sedá a nastavuje hlavu. Opatrně jí nasadím brýle, upravím pokrčené vlasy pod gumou, zamknu všechny dveře a dálkovým ovládáním otevřu vrata od garáže.
Vyjíždíme do slunce. Nedělám to moc rád, je to riziko, ale zas ne tak velké. Nejedeme daleko, jen do podzemních garáží, kam už jsem zavolal taxíka. Radka bere cestu poslepu jako zábavnou hru a komentuje všechny zvuky, přicházející zvenčí. Zastavujeme a sundávám jí brýle. Taxík už čeká. Dávám jí peníze na cestu, pak nastupuje a taxík mizí. A já se můžu vrátit domů a nechat si proběhnout hlavou ten ranní sen. A rozhodnout se.
Ležím před krbem, kde je ještě cítit sladká krev ve vzduchu a vůně rusé baterie. Zavírám znovu oči a dostávám se do jiné doby, do doby, která byla opravdu zlá. Občas slyším od někoho, že je dneska zlá doba a musím se tomu smát. Teď je naopak doba úplně pohodová. Dnešní člověk přijde domů, jeho dům pořád stojí a rodina je naživu. Připadá mu to normální. Ale není. Trvalo to stovky let, než se doba změnila k lepšímu. V té době, o které se mi zdálo, si nikdo nebyl jist ničím. Krajem táhly tlupy dezertérů, které kradly a zabíjely, jak zrovna kdo měl chuť. Tenkrát byla pohodová doba jen pro psychopaty. A také pro nás. Lidé totiž pro samé zabíjení mezi sebou už neměli sílu na honičky po hřbitovech s mušketami nabitými stříbrem.
Už tenkrát jsem se do ničeho nepletl. Chodil jsem si po nocích a občas si někoho našel. Když zmizel, tak ani pes po něm neštěkl. Ale hledal jsem si takové lidi, kteří byli sami. Už tenkrát jsem nechtěl zbytečně prohlubovat smutek. Jedna žena mi dokonce řekla, že je ráda, že skončí takhle, protože od lidí už zažila všechno a že horší už to nebude. Asi měla pravdu. Neznásilnil jsem ji, ani jí nepovraždil rodinu. Prostě upadla do spánku beze snů a našla konečně klid.
Jednou jsem šel lesem kolem jedné samoty a ucítil ve vzduchu strach. Podíval jsem se oknem dovnitř. Na posteli tam ležela hubená žena, sténala a křičela. Porod. U jejího klína stála malá holka, zjevně vyděšená vším tím křikem, krví a celou tou scenérií. Porodní bába nikde. Šel jsem dál, obě teď mají v krvi děs a to se na chuti pozná. Hledal jsem někoho méně vyplašeného. O kousek dál jsem ucítil ve vzduchu nenávist tak odpornou, jako je plesnivý vlhký pytel na obličeji. Málem se mi lepila na kůži. Zaujalo mě to. Kdo jiný než já, se má teď potloukat nocí? Dva muži v kutnách. Taky nic pro mě. I nenávist se pozná po chuti. Cítím, co mají v hlavách. Ta žena, co právě rodí, je děvka. A porodí bastarda. A to se nesmí stát. Mě je to jedno. Děvka je teď běžné povolání a co se bastardů týče, aspoň že se vůbec nějaké děti rodí. Lidé teď umírají moc snadno, život nemá žádnou cenu. Ani prachu do pistole. Stačí rána do hlavy. Nebo provaz na větvi. Nebo kopí do břicha. To je zadarmo.
Najednou za mnou vzplane oheň. Louče na střeše a v místnosti. Běžný rustikální obraz dnešní doby. Lehká střecha se propadla a z domu zní děsivé výkřiky. Jdu blíž. Ti dva už zmizeli. Ven vybíhá děvče, které jsem už před chvílí viděl. Hoří na ní oblečení. Má spálené vlasy, zakopává a padá. Válí se na zemi a křičí bolestí. V ohořelé lebce jsou nevidoucí oči. To je už moc. Beru ji do náruče a jedním rychlým pohybem ji utiším. Neměla by stejně šanci. Nesu to lehké tělo, na kterém ještě ani nezačala růst prsa, hlouběji do lesa a tam ho dávám zemi. Nic víc pro ni udělat nemůžu. Matka se ven nedostala a z domu nezbylo skoro nic. Měl jsem vztek. Moje oběť té noci měla rozlámaný hrudník, jak jsem pil přímo ze srdce. Lidé to svedli na vlkodlaky. Taky dobře.
Otvírám oči a jsem zase doma. Lidské duše se prý vrací na tento svět v jiných tělech. Je možné, že se duše té chudinky vrátila a zase neměla štěstí? Jsou opravdu někde bohové, jejichž úradku se nevyhnu ani já? Už je zase po půlnoci a já se rozhodl. Tentokrát něco udělám. Ale něco jiného, než si myslí moje rusá baterie. Nebude to snad moc těžké a hlavně to vyjde levněji.
Uplynul týden. Tentokrát volám Radce já.
„Ahoj, něco jsem vymyslel. Ale bude tě to něco stát. Můžeš si vzít týden dovolenou, nebo onemocnět?“
„Jistě, kdy?“
„Příští týden.“
„Dobře, udělám to. A budu moc nemocná?“
„Myslím, že dost. Máš někoho, kdo by se o tebe mohl pár dní starat?“
„No… asi ani ne… mámu… ale té to nemůžu říct, měla by strach…“
Sakra. No, tak to je problém. Rychle přemýšlím, jestli to celé nezrušit. Ale co, půjde o pár dní, snad jednu holku zvládnu.
„Dobře, budeš bydlet u mě. Počítej s tím, že v pátek v noci budeme mít práci.“
„Fajn, tak to jsem zvědavá, co jsi vymyslel.“
„Vyzvednu tě v pátek v deset jako vždycky, zatím se měj.“
Pátek večer. Jen co se setmělo, vyrazil jsem směrem na naše oblíbené parkoviště. Už tam čekala. Sedla si a nastavila hlavu. Jenže jsem ji překvapil.
„Teď musíš vidět. Jedeme na noční návštěvu k Martině.“
Pokrčila jen rameny a vychutnávala si jízdu s vidoucíma očima. Zastavili jsme na kraji městečka a Radka ukázala na přízemní stavení s opadanou omítkou, rozvrzanými okny a eternitovou střechou, místy vyspravenou kusy vlnitého plechu. Vypadalo to přesně tak, jak jsem potřeboval pro své vystoupení. Řekl jsem Radce, ať nikam nechodí, vyndal z kufru dlouhý plášť a vydal se k domu.
V okně svítila petrolejka, asi mají zase odpojenou elektřinu. Tím lépe. Oblékl jsem si plášť s vysokým límcem a přeskočil zídku dvora, na kterém pobíhal starý pes a dvě vyhublé kočky. Pes zavyl hrůzou a zalezl do dřevěné krabice, sloužící mu za boudu a kočky za hlasitého prskání vletěly do domu pootevřenými dveřmi. Zvířata se za stovky let soužití s člověkem naučila, že když přichází našinec, není to většinou žádná idyla, takže už mají vytříbené reflexy.
Vešel jsem do domku. Hniloba, vlhkost, špína a svrab. Vzpomínka na zlaté sedmnácté století.
V kuchyni svítila lampa, na proležením kanapi ležela žena. No, žena… opotřebovaná samice. Truchlohra ve dvou dějstvích. Možná i ve třech. Při pohledu na ni mi začaly svítit oči zlatožlutým leskem a zuby vyplnily široce otevřená ústa. Probudily ji až kočky, ježící srst a prskající hrůzou.
Když se trochu probrala, viděla jen temnou postavu v temném plášti se svítícíma očima a dlouhými bílými zuby. Návštěva z hororu. Otevřel jsem dveře do pokoje, kde spalo děvčátko. Žena zaječela, vymrštila se nečekanou rychlostí z na nohy a skočila mi do cesty.
„Pane pekel, mě si vezmi. Ji prosím nech na pokoji.“
Tak tímhle u mě prudce stoupla v ceně, není asi úplně špatná. Rychlým zmáčknutím krku jsem ji utišil, ale jen tak, aby ještě někdy obživla. Rychle jsem začal myslet na zubaře. Při pomyšlení na bzučící vrtačku v ústech oči okamžitě pohasly a zuby zase zajely zpátky do dásní. Nechtěl jsem Martinu vyplašit. Tu ne.
V pokoji jsem zahlédl, jak se holčička bleskově svalila z postele a jako malý králík zmizela někde pod ní. Určitě podmíněný reflex. Neměl jsem ale moc času na honěnou, tak jsem zkusil vyjednávat.
„Neboj se, Martino, pojedeme s paní učitelkou Radkou na výlet.“
Nevěřila mi, ale když jsem zvednul jednou rukou postel ke stropu, pochopila, že odpor nemá smysl.
„Prima, řeknu to mámě a můžeme jet.“
Mámě to samozřejmě neřekla, ta byla v mdlobách na zemi. Rychle se oblékla, pak jsem ji vzal do náruče a vyšel jsem ven.
V autě se hned vrhla Radce do náruče.
„To je príma, paní učitelko, že pojedeme na výlet, těšíte se?“
„To víš, že ano. Bude to určitě moc pěkný výlet.“
Dal jsem holčičku dozadu na sedadla a Radka nastavila hlavu. Dostala zase brýle na oči a vyrazili jsme. Dávat brýle dítěti nemělo smysl, hned by si je sundalo, ale v noci stejně nepozná, kde jsme byli. Doufám.
Jel jsem na jih. Obrovská světla Prahy konečně zmizela za námi a najeli jsme na dálnici. Martina nespouštěla oči z okolní krajiny. Sjeli jsme z dálnice a jeli směrem na Strašice, to je pěkný název pro našince. Všude kolem je vojenský prostor, což je výhoda, protože tam nelezou lidi tolik, jako do jiných lesů.
Vjel jsem po jedné z lesních cest do prostoru za závorou a zhasnul světla za jízdy. Jen pro jistotu, abychom nemuseli vysvětlovat, kam jedeme. Ale nebylo komu. V pátek večer byli všichni bůhvíkde, nejspíš v hospodě. Dojeli jsme na místo, které nebylo ničím nápadné. Zajel jsem s autem mezi stromy a vypnul motor.
„Tak jsme na místě, sundej si to.“
„Kde to jsme?“ rozhlížela se Radka udiveně, „nevidím žádná světla.“
„Jsme v lese. Přijeli jsme sem, protože tady žije někdo, kdo nám snad pomůže.“
„Tady někdo žije?“
„Jasně, uvidíš. Ale musíš mě ve všem poslechnout. Rozumíš? Ve všem.“
Nechávám poslední slova schválně viset ve vzduchu. Nebude to žádná idylka. Možná to nevyjde. Možná ano. Jsme ve starém lese, kde žijí stromy. Myslíte si, no a co, všude žijí stromy, nebo ne? Kdepak. Ve většině lesů jsou stromy, které už jen rostou. Ale nežijí. Nemají rády nadvládu lidí, jejich pily, traktory, zápach nafty, rachot motorek a další projevy civilizace. Utéci nemohou, tak přestanou žít. Ale tady, to je něco jiného. Byl jsem tu naposledy před mnoha lety, ale snad se nic nezměnilo. Stromy se mění téměř neznatelně.
Radka s dítětem v náruči vystupuje.
„Tak začneme. Svlékni se a ji taky. Odlož všechno. Úplně všechno.“
Pokrčí rameny a udělá to. Poskládá si oblečení na sedadlo, vyndá si malé náušnice a sundá prstýnky.
„Mám v zubech plomby,“ pronese trochu stísněně, asi se začíná bát.
„Snad to nebude vadit, zuby ti vyrážet nebudu. Aspoň prozatím.“
Bohužel to jako žert nevyznělo. Sundat všechno z holčičky bylo mnohem rychlejší. Uviděl jsem to spálené maso a vzpomněl si na to druhé děvčátko, tak moc vzdálené v čase.
Radka se postavila do pozoru a žertem hlásí: „Tak, už jsem tak, jak jsem přišla na svět.“
„Opravdu? Už opravdu nic?“
Namalované nehty nemá, kontaktní čočky taky ne. Tak snad můžeme začít.
„Barte… víš… mohl bys na chvíli zavřít oči?“
Slyším v jejím hlase zvláštní podtón a otáčím se. A pak mi to dojde, když ucítím krev. Jenže ne tu, která teče z tepen. Sakra. Tohle jsem nedomyslel.
„Dobrý, hotovo.“
Otáčím se a vidím, že rychle něco schovává pod kámen. Vyrazili jsme do tmy. Byl to trochu zvláštní průvod, nahá kůže Radky svítila ve tmě na několik kroků.
Nemuseli jsem jít daleko. Jen na malou mýtinku, na které stál obrovský javor, obrostlý mechem.
„Tak jsme tady. Tohle je živý strom. Za nic neručím, ale mysli na to, že tady to mládě za nic nemůže. A že ho máš ráda a že ráda dáš něco ze sebe. Že to, co ničilo, byl oheň a žhavé železo. To stromy nenávidí asi nejvíc ze všeho. Jdi ke stromu a drž dítě na jeho kůře. Zbytek poznáš.“
Uschlé listy, držící se na větvích začaly šumět, i když nefoukal vítr. Radka vzala dítě a šla až k němu. Její bílá postava se rýsovala téměř přízračně ve tmě. Děvčátko ani nedutalo. Jen oči a zrychlený dech prozrazovaly, že to není velká loutka. Chvíli se nic nedělo. Pak se Radka prudce zachvěla a já viděl, jak se dítě noří do kmene stromu jako do husté polévky. Zmizelo tam celé. Radka měla ruce ponořené ve stromu až po lokty. Jestli se teď něco stane, tak je mám všechny na svědomí.
Ale dopadlo to dobře. Minuty se táhly jako hodiny. Nevím, jak dlouho jsem tam stál a díval se na tu zcela nepravděpodobnou událost. Ani já jsem tohle nikdy neviděl, jen jsem slyšel povídačky lesních tvorů, které se mi ale zdály jako hodně divoké. Nebyly. Nakonec se Radčiny ruce začaly vynořovat pomalu ven ze stromu. Pořád ještě v nich držela děvčátko. Spalo. Na místech, kde byla předtím fialová kůže plná strupů a spálené svalstvo, bylo vše jako dřív. Radka si najednou klekla, položila dítě do mechu a potom se pomaloučku skácela naznak. Čekal jsem to. Rychle jsem došel k ní, jemně ji zvedl a hodil si ji přes rameno. Spící Martinu jsem vzal na ruku a ohlédl se na mýtinu. nic neprozrazovalo, že se tady odehrál malý zázrak. Pokývl jsem na znamení uznání a vykročil k autu.
Obléknout Radku jsem se ani nepokoušel. Otevřel jsem kufr, opatrně ji tam uložil a pečlivě zabalil do deky. Martinu jsem oblékl celkem bez problémů a dal ji na zadní sedadla.
Hodinu nato jsem už zastavoval za domkem, kde pes ještě kňučel v boudě a kočky prskaly strachem. Vzal jsem spící děvčátko a odnesl je do domu. Na bílé kůži mělo téměř neznatelné linky, jako má pařez letokruhy. Matka ležela stále v rohu jako odhozená panenka, ale pravidelně dýchala, takže dříve či později přijde k sobě.
To jednodušší bylo za mnou. Teď nezbývalo, než zaplatit za to, že jsem se zamíchal do problémů lidí.
Nijak jsem nepřeháněl, když jsem řekl Radce, aby si vzala týden dovolené. Ztratila spoustu sil a bude dlouho trvat, než je obnoví. Ležela úplně vláčná v kufru a já jsem zase ocenil svou garáž. Kdyby sousedi viděli, že vyndavám z kufru bezvládné nahé tělo a nesu ho domů, možná by propadli panice, nebo záchvatu občanské povinnosti. Takhle o nás ale nikdo neví. Teprve teď, když jsem ji položil na kožešinu, mi došlo, že jsem některé věci opravdu nedomyslel. Ta vůně její krve mi pořád rušila myšlenky. Budu s tím muset brzy něco udělat. Asi i člověk chápe, že vůně krve mě vzrušuje a láká, jako lampa přitahuje můry. Představte si, že cítíte vůni vašeho oblíbeného nápoje. Chvíli odoláváte, ale pak už to nejde a chcete si aspoň cucnout, ať už jde o whisky, nebo jiný drink. A pak zjistíte, že ve sklenici je odporné bahno. Znechutí vás to a jdete pryč, ovšem za chvíli vám to zase nedá a jdete se podívat, jestli se něco nezměnilo. A ono ne.
Pomalu se blížilo ráno a tak jsem Radku dal do vany a zabalil do deky, aby neprochladla. Zavřel jsem dveře, pustil počítač a začal si vydělávat na chléb svůj vezdejší. Po pár hodinách jsem ji byl zkontrolovat a nestalo se nic, co by sprcha nespravila. Stále spala jako nemluvně, úplně bezbranná. Zjistil jsem, že se pořád méně soustředím a pořád více myslím na krev. Situace neměla řešení. Vzít si z Radky jsem nemohl,to by ji oslabilo ještě víc. A najít si jinou baterii? To by asi šlo, jen bych jí asi nevysvětlil spící nahou ženu v koupelně.
Nakonec jsem zvolil třetí možnost. Pustil jsem si internet a snažil se nějak zorientovat v problematice, o které jsem doposud nic nevěděl. Za chvíli jsem pochopil, co vytáhla a zakopala. Otevřel jsem její batůžek a opravdu, byla tam krabička. Myslel jsem si, že mám vyhráno. Omyl. Zpátky k internetu a najít návod.
Tak, tady to je… vyjmout a vložit. Cože, kam až? Moment, kde je nějaký obrázek. Aha, tady. Tohle všechno že ženská má v sobě? No těbůh. Dobře. Tak dál. Jak hluboko to má jít? Na konec. Skvělá rada. Jakou to má délku? Tady píšou 7-8 cm v klidu. No, Radka v klidu je až moc. Tak zpátky do boje.
Jdu zpátky do koupelny a tam zjistím, že ve vaně nemám šanci cokoli udělat. Tak si ji přenesu na kožešinu. Chvilku váhám a pak otvírám krabičku. Tak malá věc, to musí jít jak po másle. Sakra, nejde to vůbec. Osm centimetrů ? No, jeden už mám. To bude souboj. Kdyby Radka viděla, co tu s ní vyvádím, tak by praskla smíchy. Tak dál. Kde je zas ten provázek? No, snad. Kde je pravítko? Jak mám dlouhý ukazováček? Tak to by snad mohlo být v pořádku.
Uf. Sedám si úplně vyčerpaný. Poslední rána: „Vyměňujte po 4-6 hodinách.“ Mám já zapotřebí dělat dobré skutky?
Nemám. Aspoň ne v nejbližší době. Ale celý ten boj jsem nakonec vyhrál, postupně jsem se to už naučil tak, že jsem po ukončení aplikace nebyl vyčerpaný jako po celodenní honičce se zombiemi. Třetí den byl zlomový. V Radčině hlavě tikaly pořád hodiny, které to nakonec vypnuly a pak dokonce otevřela oči. Mluvit ale zatím nemohla a pohnout se také ne. Ale to nevadilo.
Než se přiblížil víkend, už byla schopná chodit po domě a i něco sníst. Když jsem po pěti dnech odjel do Tesca s nočním provozem, připadal jsem si, jako bych vyhrál zájezd do Mongolska, jehož obyvatelé mají z našince obrovský respekt a uctívají je málem jako polobohy. Cítil jsem se skvěle, nasával jsem svěží vzduch a náhle pocítil hluboký respekt k ženám, které bojují v nekonečné válce s krycím názvem „mateřská dovolená“.
V neděli už to byla zase ta Radka, která staví vítězné oblouky a vrní jako kočka, když se jí hladí hřbet. Na rukách byly pořád vidět lehké žilky letokruhů, ale vypadala, že to jí starosti nedělá.
„Víš, Barte, jsem ti moc vděčná, cos udělal. Vysvětli mi prosím jen jednu věc. To jsi tady o mě pečoval sám, nebo na mě sahal i někdo jiný?“
„No, víš…“
„Aha, takže ano, nebo ne?“
„Ne, nikdo jiný tady nebyl a nikdo jiný o tom ani neví.“
„A to jsi dělal úplně všechno sám, když jsem spala, nebo co jsem to dělala?“
„No… všechno…“
A řekl jsem jí o problémech, které náhle nastaly, a o mém rychlém učení se na poli do té doby neoraném. Nejdříve trochu ztuhla, ale pak se začala smát a nebyla k utišení.
„Pravítko na ukazováček, jo ? Panebože, víš jak mě mrzí, že to nemůžu nikomu říct?“
Pak ale náhle zvážněla.
„Nevinné jsme zachránili a s viníky neuděláme nic? Necháme to jen tak být? Pokud vím, tak běhají na svobodě, jsou v pohodě a čekají na soud, který bude bůhví kdy. Kdybych mohla, tak bych ho…“
„No, co bys udělala?“
„Coby, posadila bych ho taky na kamna. A neptej se mě, co na to moje svědomí, to mlčí.“
V neděli večer jsem ji odvezl a po návratu domů si vychutnával klid domova.
Odpadky po anabázi s Radkou jsem vyhodil cestou zpátky do jiné popelnice, to proto, kdyby sousedi slídili. Nemají to ve zvyku, ale co kdyby. Uvažoval jsem nad tím, jak s mladou hodnou holkou třese zloba a chuť na násilí. Rozhodl jsem se, že jí ukážu život z té horší stránky. Trvalo jen pár dnů, než mi kamarád zjistil to, co jsem potřeboval. Pak stačilo jen domluvit s Radkou návštěvu na další víkend a vyrazit autem zase do noci.
Ten chlápek vypadal tak, jak jsem si ho představoval. Propitá hlava, třes rukou, třídenní strniště, bláboly na jazyku. Hospoda po zavíračce. Jde domů a šněruje to. Dobře kamaráde, dneska o mě nevíš, to se ale příště změní.
Radku jsem si objednal až na půlnoc. Moc se jí nechtělo.
„Hele, já se budu bát, co když potkám nějakou bestii?“
„Neboj, jedinou bestii, kterou potkáš, budu já a na tu jsi už zvyklá, ne?“
„Tak jo… a neboj, tentokrát žádné měření prstů nebude třeba…“ vyprskne smíchy a zavěsí.
Hospoda zavírá v jedenáct, to už jsem si zjistil. Stačilo se postavit na předem vybrané místo do polostínu a čekat. Nemusel jsem čekat dlouho. Zase se táhnul sám a vypadal stejně, jako posledně. Vzal jsme do ruky flašku s pivem a vystoupil.
„Hele kámo, nechceš jedno? Já nemůžu pít, budu teď řídit.“
„Ty… jsi kámoš… to víš, že chci…“
„Tak si ho vem, jo a vyndám ti ještě jedno do druhý nohy z kufru.“
Otevírám kufr, zalepený tmavými foliemi. Je tam krabice, pro kterou se musí natáhnout. Nezaváhal a já taky ne. Vzít ho za nohy a hodit ho dovnitř tak, aby narazil hlavou do podlahy a upadl do mdlob bylo otázkou pár vteřin. Zabouchl jsem dveře a vyrazil za Radkou. Ta už na mě čekala. Nastoupila jako vždy a když ucítila v autě podivný zápach, jen nakrčila nos, ale nijak to nekomentovala.
Vyrazili jsme z Prahy ven a za chvíli jsme zaparkovali u opuštěné chaty. Okouknul jsem ji předem a zjistil si něco o majiteli. Vím že nepřijede, protože je mrtev a chata se prodává.
Vevnitř není žádný přepych, ale je tam to hlavní. Kamna. Zhasínám světla a jedu poslední kilometry potmě. U chaty je ticho, jen potok bublá v nedalekém lese. Idylka.
„Tak, a jsme tady. Vystup si a pojď do chaty.“
Neřekla nic, myslí si, že jen změníme prostředí na hrátky. Vevnitř je chabá výbava, nic cenného tam nezůstalo. U zdi stojí velká kamna „ORIGINAL MUSGRAVES“. Zapálit v nich oheň je otázkou chvilky, od té doby, co byl vynalezen benzín, je i zatápění pohoda. Radce to začíná docházet a nezdá se, že by byla nadšená. Odcházím do auta a přináším úlovek. Pěkně páchnoucí a lepkavý. A pomalu se probouzející. V jeho žilách začíná obíhat strach. Cítím ho a podporuju ho v tom. S mýma očima to jde jako po másle. Je vidět, že nic nechápe, proto přistupuju k hučícím kamnům a dělám, že zkouším jejich teplotu. Je uspokojující, pláty se pomalu rozpalují doruda. Stačí mu jen říct: “Oko za oko, Martina za tebe“, aby se neovladatelně začal třást. Koutkem oka vidím, že Radka se začíná třást taky. Ale ne zimou.
Popadnu toho chlapa jako pytel a táhnu ho blíž ke kamnům. Už cítí to horko a ví, co se stane. Začíná páchnout ještě víc, ale je mi to jedno. Není t přece můj dům. Plynule ho zvedám do vzduchu, a představuji si jak za chvíli ucítíme děsivý pach spáleniny a jak se horké železo propálí oblečením do masa a možná i do kostí. A pak ho jedním pohybem posadím na rozžhavené pláty tak jemně, jako bych pokládal na stůl vzácný čínský porcelánový hrneček z čajového servisu čínské císařovny. Chata se otřese výkřikem, který zamrazí v týle i mě. Radka mi skáče na záda, buší do mě svými malými pěstmi a řve mi do ucha věty beze slov, plné hrůzy a nenávisti. Zvednu chlapa do vzduchu a pustím ho na zem, až to zaduní. Asi omdlel. Radka přerývavě dýchá, v očích slzy, pak padá na kolena a zvrací z toho všeho, co je kolem ní. Z puchu vyteklých tělesných šťáv, připečeného masa a strachu, visícího ve vzduchu. Je to trochu jiný svět, děti ve školce a hrátky na kožešině jsou najednou neskutečně daleko. Pak se prudce zvedá a věší se mi na krk.
„Prosím, nech už ho být, pojďme odsud pryč, musím ven, na vzduch, do vody…“
Nezklamala mě. Jedna věc je o násilí mluvit a druhá je ho skutečně někomu dělat. Jsem rád, že je taková. V dnešním světě si to může dovolit. Rychle leze do kufru, kde ji balím do deky, se zakrýváním očí se ani nezdržuju. Jedeme ke mně domů. Ještě jsem ani úplně nezastavil v garáži a vyskakuje ven. Běží do sprchy a ani se nezdržuje s botami, natož s oblečením. Asi po půl hodině sprchování se konečně zouvá a pak i svléká. To už vím, že bude v pořádku. Pak přichází zabalená do osušky a když si lehá si na kožešinu, tak jí oči už zase svítí.
„Víš, děkuji ti za to, co jsi udělal i za to, co jsi neudělal. Chtěla bych si teď ale připomenout, že na světě jsou i jiné věci. Co kdybys mi s tím pomohl?“
Myslím že má pravdu. Přišel čas opět postavit nějaký ten vítězný oblouk.
Četlo se to parádně,moc hezké.
skvele, vazne :)
Pekná poviedočka, číta sa sama :D