Ma petite
Povídka typu „co kdyby“ ze světa Anity Blake od Beellegee. Anita má jen okolo 10 let a je se svým tátou na návštěvě opery. Když vrací nalezenou náušnici, seznamuje se s krásným, záhadným Francouzem.
Anita seděla na lavičce před divadlem, houpala nohama a netrpělivě si kroutila dlouhé vlasy malými prsty. Ze svého místa mohla dohlédnout na otce stojícího ve frontě. Za posledních deset minut se neposunul ani o krok, takže Anita byla vděčná, že ji nechal sedět tady, zatímco vyzvedával jejich lístky u okénka do divadla.
Dnes večer bylo chladno. Podzim zatlačil léto stranou už v září. Teď byl začátek listopadu a zima už nechávala pocítit svou přítomnost.
Anita strčila ruce do kabátu a upalovala zpátky na lavičku. Už chvíli pozorovala ucpanou dopravu před divadlem, pak obrátila svou pozornost k navyšujícímu se davu před divadlem. Lidé si povídali nebo kouřili cigarety. Nic zajímavého. Typičtí návštěvníci opery.
Každý vypadal starý a bohatý, pomyslela si Anita. Všechny ženy přetékaly diamanty a zářily v róbách od návrhářů. Muži měli smokinky nebo obleky s černými motýlky pod dlouhými kabáty z velbloudí srsti.
Anita byla také vystrojená, ale jediná ozdoba, kterou měla, byla červená mašle na baretu, který udržel její neposlušné vlasy z očí. Zvedla ruku a přetáhla si dlouhé lokýnky přes uši, doufala, že je tak zahřeje i schová. Přála si, aby byla dost stará na to, aby si mohla nechat propíchnout uši. Aspoň pak bude moci nosit náušnice a nebude vypadat tak obyčejně. Při příležitostech jako tahle se cítila trochu mimo – jako by opravdu nepatřila mezi takový zámožný dav.
Její otec jí řekl, že je důležité, aby děti byly vystaveny kultuře. Což byl důvod, proč se účastnili věcí jako La Traviata v St. Louis, místo aby jeli na Floridu do Disney Worldu. Anita si byla jistá, že v okruhu pěti mil okolo divadla není žádné dítě. Prohlídla si nejbližší dav a nebyl v něm nikdo ani pod třicet.
Anita si povzdychla, otočila se na druhou stranu a podívala se přes ulici. Její oči se okamžitě zastavily na dvou ženách obtočených okolo muže, který přecházel křižovatku. Anita si sedla trochu rovněji. Vypadali zajímavě a určitě také mířili do divadla.
Ty ženy měly na sobě kožešinové šály, ale také titěrné černé šaty, které vypadaly nepatřičně ve studenému počasí. Krom bílé šály volně přehozené okolo krku ani ten muž nevypadal, že by se ho chladný vzduch jakkoli dotýkal. Jeho černý kabát byl dlouhý a s cípy a připomínal Anitě něco, co by nosil kočí ve filmech ze starých dob. Vysoké černé boty, které nosil, jen podtrhovaly ten dojem. Už zbýval jen kožený bič a klobouk…
Ale jejich oděv nebyl to jediné, co na nich bylo zajímavé. Tihle lidé byli mladí ve srovnání s ostatními návštěvníky divadla a všichni tři byli tak nádherní, že si Anita myslela, že to musí být filmové hvězdy nebo osoby z obálek módních magazínů.
Byli tak úchvatní, že z nich Anita nemohla spustit oči. Pohybovali se jakoby měli jen jedno tělo, navzdory vysokým jehličkovým podpatkům se s grácií klouzali ulicí a jen lehounce se dotýkali chodníku. Způsob, jakým šli, měl pozoruhodný rytmus, který byl absolutně okouzlující. Obzvlášť jak ten muž kýval úzkými boky. Možná byl tanečník, pomyslela si Anita. Všichni tři se chovali jako divadelní herci. Kultivovaní, uhlazení a bohatí, jako všichni účastníci, ale mnohem víc excentričtí než lidé, které dřív Anita pozorovala.
Jak se k ní trio blížilo, Anita něco ucítila – zvláštní, chladivý pocit, ze kterého ji mrazilo a musela popadnout dech. Jak je opatrně pozorovala, přitáhla si kabát blíž k tělu a nahrbila se na lavičce.
Muž zachytil její pohyb. Otočil lehce hlavou a podíval se dolů na ni, jak kráčel okolo, a hodil po ní oslnivým úsměvem. Měl tu nejdokonalejší tvář, jakou kdy Anita u muže viděla. Zářící tmavé oči, bezchybná bledá pokožka a plné rty. Vše atraktivně orámováno hřívou dlouhých vlnitých černých vlasů, které mu sahaly po ramena. Vlastně byl krásnější než ty dvě blondýnky, které doprovázel, pomyslela si Anita.
Anita na něj zírala s vypoulenýma očima a otevřenou pusou. Ale prošli okolo ní během okamžiku a mířili k divadlu. Ten zvláštní pocit pominul spolu s nimi. Možná to byl jen vítr, říkala si. Což ovšem nevysvětlovalo tu náhlou prázdnotu, jakoby něco chybělo. Anita měla vždycky dobrý čich na lidi. Když vnímala jejich životní energii a vitalitu, mohla o nich něco říct. Tihle lidé byli cítit jinak, ale nechápala proč. Stále vnímala sílu jejich přítomnosti, ale ten pocit byl studený, prázdný a nejasně zlověstný. Ale teď to bylo pryč. Anita za to byla ráda.
Pohlédla směrem k otci a povzbudilo ji, že se trochu posunul v řadě. Všiml si pohledu své dcery a usmál se na ni.
Anita se usmála taky, zamávala a vzdychla, obrátila svou pozornost zpátky na chodník před sebou.
Do oka jí padl záblesk barev. Na zemi, právě tam, kudy procházeli ti lidé, ležela náušnice. Předtím tu nebyla, tím si byla jistá. Anita rychle seskočila z lavičky a sebrala ji.
Bylo to zlato, pravé zlato s červenými drahokamy, ale nebyla to propichovací náušnice, ale jedna z těch staromódních klipsů. Anita vzhlédla a prohledávala dav, aby našla toho muže či ty dvě blondýnky. Bylo jednoduché je najít, stáli na okraji davu čekajícího na vstup do divadla. Jedna z žen měla červenozlatý náhrdelník. Anita si toho předtím nevšimla, ten muž ji nějak rozptýlil…
Ta náušnice musí být její, pomyslela si Anita, a rychle zvažovala, zda ji má vrátit teď, než vejde do divadla. Znamenalo by to, že musí na minutu opustit lavičku a svého tátu. Naštve se? Znovu se na něj podívala. U okénka před ním stáli ještě tři lidé. Určitě má čas na to, aby odběhla a vrátila náušnici. Bude hned zpátky. Pravděpodobně si ani nevšimne, že někam šla.
Už rozhodnutá se rozběhla k nadpozemsky krásnému triu stojícímu přímo před vchodem. Zpomalila před nimi, pak zastavila za tou dámou, která ztratila náušnici. Když stála tak blízko, zase měla ten zvláštní pocit. Nerozuměla tomu, což způsobovala, že se jich neodůvodněně bála. Ale potlačila své náhlé mrazivé pocity a taktně si odkašlala.
„Promiňte,“ řekla nahlas.
Všichni tři se najednou otočili a s očekáváním si ji prohlíželi.
Anitiny oči se okamžitě upnuly na mužovu tvář a všechny kloudné myšlenky ji opustily. Zírala na něj vykulenýma tmavýma očima a těžce polkla. Bože, on byl tak hezký, pomyslela si. Na nic jiného nedokázala myslet, úplně zapomněla na náušnici.
Byl okouzlující a takhle zblízka vůbec nevypadal reálně. Byl až příliš hezký, příliš krásný. Anita nemohla mluvit a její strach z něj se zdvojnásobil. Měla náhlé nutkání otočit se a utéct pryč, což ji o to víc přimělo zůstat na místě.
Pokračování příště.
Autor: Beellegee
Překlad: Renča
Nápad se mi líbí …jen to takle ustřihnout ? :D
Děkujeme za překlad,pěkné,doufám,že za čas najdeme přídavek,aby jsme věděli,jak to dopadne.
Výborná povídka, sem s další částí!
Renčo, moc, moc děkuju. Zas trochu jiný pohled na Anitu. Beellgee umí psát. A ty umíš skvěle překládat. Děkuju.
Moc díky za překlad. Mluvím určitě za všechny posedlé AB. Těším se na pokračování!
Taky přidávám díky za překlad, vypadá to dobře. ˇˇZe by možnost jak ANita přišla ke své přezdívce?! :)
Děkuju a pokračování bude zítra ;)