Vlkodlaci v historii I.

Tak tohle Strejda K. vytáhl k vaší potěše z jedné knihy, tak se usaďte a připravte se na malou jízdu…

Dlaci v časech starověkých

Abychom se mohli zajímat o tyto potvůrky, musíme zabrousit hodně daleko do minulosti (až do té, kde pazourek a oheň byla móda používati). Jojo, člověk chlupatý si jednoho dne usmyslel, že by bylo záhodno přenést na sebe mrštnosti a síly zvěře, kterou naháněl. Máme tu, vážení, první náboženství, respektive víru, a to v totemy a prarůzné fetiše, které na sobě člověk chlupatý-zarostlý tahal, a to z důvodu toho, sílu vně byla zaručena.

Strejda K. teď musí odskočit, a to obloukem tak přeobrovským, že se dostaneme až do afrického Egypta. Tu totiž kult zvířete prožívá absolutní BOOM, a to z toho hlediska, že polyteistické náboženství (samozřejmě ještě před narozením Amona) má toliko zvířecích hlav, že jich je snad více než svatejch na orloji.
Tak kupříkladu:
Sobek- Bůh války- Krokodýlí hlava
Nechbet- Bohyně nemocí- Lví, někdy dokonce supí hlava
Hor- Bůh ochránce (a absolut-klaďas)- Sokolí hlava

A tak by se dalo dále a dále pokračovat, armády se samozřejmě kolikrát po božstvech jmenovaly. Jako krokodýlí válečníci, či sokolí jízda atd.

Ještě horší to ovšem bylo ve „co by šutrem nedohodil“, střední Americe.
Tady ztotožňování se zvířenou šlo až do krajností, hraničící s bestialitou, každý známe Jaguáří bojovníky, kteří by snad snesli porovnávat jen s čistkami SS za druhé světové.

V řecky mluvícím Středozemí se objevují legendy o vlčici, šlo o dívku, jež byla potrestaná za to, že nechtěla chrápat (lidově řečeno) s Diem, měla za to vlčí uši a ocas a dodnes se prý potlouká kolem Athén, chudák holka.

Nebo příběh o sobeckém králi Lyconu, jenž byl tak sobecký a krutý, že uvařil vlastního syna na pohoštění boha. Zeus ho pak proměnil v zuřivého vlka. Odtud i název pro duševní poruchu lykantropii, ale o tom později.

Další legenda tu je o potvůrce, kterou bych asi nazval chobotnicodlakem. Nádherná žena lučištnice, která měla malou chybku, dolní polovina těla byla samé chapadlo. Byl to trest v jedné thrácké vesnici za neposkytnutí obětin bohům, jak podobný s H.P.Lovecraftem co, pořád ty chapadlatci.

Ale pojďme dále…

Lidi už trochu odrostli a máme tu člověka neoholeného. A obávané bersekry, každý to slovíčko známe z her. Obávaný bojovník se sekerou a totálně sjetým výrazem. Jojo, a o to šlo, abychom se ponořili do tajů dlaků a jim podobných monster, musíme hledat zkazky v tomto sžitím se s totemem, či pokud chcete, se zvířetem absolutní síly. V době germánských kmenů vede medvěd, což je podobné jako u slovanských kmenů. Takže za hesla „Sjedeme se jmelím, opijem jak dogy a natáhneme kůže“, se berserkové intoxikují a za zpěvu bojových písní se dostávají do tranzu, kdy oblékají obřadně medvědiny a myslí si, že mají sílu medvěda. Je to jednoduchý, ale účinný způsob, jak vyřešit problém strachu a nasnadě i problém protivníka.

Jedeme dál…

Strejda K. skáče časem a teď to je do doby temna…
Nenechte se zmýlit, ono již nejde o rituál síly. Ono po obrovském boomu křesťanství se potírání tzv. modloslužebnictví stalo oblíbeným zdrojem peněz.
Všemožní kněží a biskupové jen víc a víc uchvacují své věrné ovečky povídačkami o přízračných bestiích, jež zhltnou jejich duši, a tím více a více vydělávají, a to na víře, že je nové náboženství ochrání. Ano, už teď vidím ty nesouhlasné pohledy ze stran fanoušků vlkodlačí sféry a tak se pozastavím nad příběhy, které jsou sice z doby pozdější, ale zaslouží si větší průhled.

Od temného středověku jsou zkazky o vlkodlacích tématem dne. Každý byl souzen, mučen, upálen.
Například v 16. století byl němec Peter Stube odsouzen za vraždu několika dětí a těhotných žen. Prokázán byl prý i kanibalismus, samozřejmě mučením, a roku 1589 byl chudák Stube upálen.

Dále tu je případ Jeana Greniera, mladého blázna internovaného v klášteře. Údajně zabíjel oblečený do vlčí kůže, již prý měl od temného jezdce. Prý na jeho počest zabíjel malé děti. Pozůstatky se nenašly a tak nebyl upálen, zemřel v klášteře šest let po internaci (1603).

A dva slovutné příběhy… příště ;)