Panenka ve tmě

Próza / 22.9.2010 /

Povídka o jednom současném pražském upírovi, kterého možná znáte ze stránek internetové Pevnosti.

Miluji noc. Noc hebkou jako černý samet. Ne takovou, jako tu městskou, kdy je její čerň znásilňovánana tisícerým způsobem. Reflektory aut, světla ulic, lodě na Vltavě a letadla na nebi. Ale co dělat, musím vzít zavděk aspoň touhle, když už jsem se rozhodl žít v 21. století ve městě.

Dneska už málokdo zná noc takovou, jak ji pamatuji já. Černou tak, že když natáhnete ruku, tak vám jen bolest řekne, že vám ji něco ukouslo. Lidé v noci nikam nechodili, se soumrakem zavřeli dveře na závoru, zabednili okna okenicemi a čekali, až vyjde slunce.  Tenkrát ještě měli strach z toho, co chodí venku, a věděli proč. Snad ještě i dnes žijí takoví lidé, ale rozhodně ne v naší útulné pražské kotlině.

Dneska se lidi ve městě tmy nebojí a chození v ní taky ne. Proč taky. Na maniaky, číhající v šeru,  možná věří malé děti, ale ty velké, které si myslí, že jsou dospělé ? Řeknou nanejvýš : „Prosím tě, mami…“, a zatváří se tak, že je jasné, co si o těchto předpotopních rodičovských obavách myslí. Dneska, v době bezdrátového připojení, diskusních skupin a všeobecné pohodičky se přece nikdo nebude bát.

Tahle doba je lepší i horší, než ty minulé. Dřív si lidi ze smrti moc nedělali a brali to jako součást života. Není divu, umírali často mladí,  muži ve válkách, ženy při porodech a všichni na nemoci. Dneska se umírá v mládí tak ještě na bouračky. Mladí si prostě myslí, že jsou nesmrtelní a  že se vlastně nemůže nic stát, což je výhoda, protože pak dělají věci, které by si v minulosti nikdo dělat netroufl. Nevýhoda je v tom, že dneska se hrozně nadělá s každou mrtvolou. Když dříve někdo zjistil, že sousedova rodina leží v krvi na zemi s rozpáranými hrudníky, tak zavolal kněze, který mrtvoly pohřbil, a dům sousedi spálili. Dneska se nad jedním jediným  tělem začnou rojit policajti a ti umějí být nepříjemní. Ne, že by to bylo nebezpečné, ale můžou vyšťourat věci, po kterých jim nic není.

Dnešní noc byla jiná, než ty ostatní. Žiju jako spořádaný občan, což znamená, že mi nemůžou nic dokázat. Občas ale začnu cítit, že krev, která je ve skleněných lahvích v ledničce, je mdlá a bez chuti. Pak se za dne vynoří sny z minulosti, sny o husté krvi, tekoucí do úst z živého  uloveného těla. Nedá se to zapomenout a nedá  se tomu utéci.

Pár dní jsem tomu zkoušel odolat, i když jsem věděl, že to nemá smysl. Nakonec přišla sobota a já jsem vyrazil do večerního šera. Šel jsem  na své oblíbené místo uprostřed města, odkud je vidět na řeku a bývá tu klid. Ruch velkoměsta je od řeky tlumený svahem a od Technického muzea není slyšet skoro nic. Není sice takové teplo jako v létě, ale pořád tady chodí lidé, hlavně rozjařené skupinky nebo mladé dvojice. Ty koneckonců chodí i v zimě, sníh ani mráz jim v tom, co tu dělají, nijak nevadí.

Noc ubíhá a já se snažím vnímat okolí. Penzistka venčí psa, unavená stará krev, prosycená chemikáliemi z prášků a rezidui nemocí. Ta je opravdu v bezpečí. Dvojičky, které spěchají a smějí se, to už je lepší. Ale kdo si počká, ten se dočká. A taky že ano.  Na lavičku s výhledem na město usedá mladá dvojice.

Viděl jsem to už tisíckrát. Ona má hlavu na jeho rameni, prsty mají propletené a líbají se. Pak si mu sedá na klín a nechá se objímat. Jeho ruce pronikají pod oblečení a  zkouší, co až si ona nechá líbit a pomaloučku postupuje nahoru po zádech. Druhou rukou jí hladí kolena pod dlouhou sukní. Zatím se jí to líbí, ale když začíná postupovat od kolen výš, tak ztuhne a prudce mu zahradí rukou cestu. On trochu zacouvá, ale za chvilku to zkusí znovu. To už ona vyskočí a naštvaně říká: „Tak máš mě rád, nebo ti jde o tohle ? Víš co ? Vypadni!“ On si to nenechá líbit, vytahuje ruce zpod jejího oblečení a řekne jen: „Jdu.“ Zvedá se a bez ohlédnutí odchází. Ona si vztekle upraví svetřík, chvíli uvažuje, že se za ním rozběhne, ale pak se zatváří vzdorovitě a zůstává sedět. Určitě si myslí, že se za chvilku vrátí.

Teď ! Teď je ta pravá chvíle.

Ve tmě vidím výborně, takže těch několik kroků přeběhnu jako duch. Jednou rukou obejmu tu vzdornou panenku zezadu kolem hrudníku a druhou jí zacpávám ústa, aby nekřičela. Pak se prudce postavím a zvednu ji do vzduchu. Cítím, že děs jí tepe v hlavě, a čtu si v jejích myšlenkách, že teď by se ráda nechala hladit kdekoli, jen aby tady byl ten její kluk a ochránil ji. Netuší, že ochránit ji by svedl jen někdo s pancéřovkou. Snad.

Slézám rychle po svahu, tam kde uprostřed křovin je malý betonový kvádr se železným poklopem. Otevřel jsem ho už večer, zámek jsem utrhl jako nic. Panenka je úplně ztuhlá a má pevně zavřené oči. No jasně, říká si: „Když zavřu oči, strašidlo zmizí.“ Jenže já nejsem strašidlo a teď mizet nehodlám.

V chodbě je úplná tma a ticho. Pokládám ji na zem, kde se okamžitě schoulí do klubíčka. Nemá smysl jí povídat, že jí nechci ublížit. Stejně by mi nevěřila. I ve tmě vidím její tělo a oči mi začínají žloutnout vzrušením. Když se jí dotknu, začíná zoufale křičet, ale to jí nepomůže, ven není nic slyšet. Asi jí to taky dochází, protože začíná plakat a prosit: „Nezabíjejte mě, nikomu to neřeknu“ a sama si odhrnuje sukni z kolen. Najednou mám chuť všeho nechat a zmizet. V mé mysli se teď zjevují jiné panenky, často škaredě rozbité.  Ale to byla jiná doba a násilí mě už hezkých pár desítek let nebaví. Jemně ji přitlačím k zemi, aby ležela na zádech, a ona málem úlevně vydechne, protože si myslí, že půjde „jen“ o znásilnění.

Sukně jí teď zakrývá sotva klín a ona opět leží napjatá, se stisknutými rty a zavřenýma očima. Beru její jednu nohu do ruky a prudce se zakusuji do stehenní tepny. Úžasem nad bolestí, která udeřila jinde, než to čekala, vytřeští oči do tmy. Je to opojné, cítit zase mladou krev, která vytéká pod tlakem ven. Dávám pozor, aby nic nepřišlo nazmar. Je to vzrušující, cítit zase mladé tělo, ale nemyslím na ni jako na ženu, opojný pocit živé krve přehlušuje všechno ostatní. Pak už vím, že musím skončit, jinak panenku zabije šok, a to nechci.  Jednou rukou jsem ji tiskl k zemi a druhou ji pevně držel za koleno, aby se nevysmekla, ale až teď mi dochází, že se vůbec nebránila. Opatrně ji chci zvednout, když  vtom začne zvonit její mobil.

Dýchá rychle a trhaně, ale já vím, že jí nic není, tedy, až na tu ztrátu krve. Sahám jí k pasu, takže ztuhne očekáváním dalšího dějství, ale já jen vyndám zvonící přístroj a zamáčknu červené tlačítko. Že by ten její kluk ? Beru ji do náruče a vynáším  ji z chodby ven. Za chvíli zase slyšíme zvuky města. Pokládám ji do trávy za opuštěnou lavičkou. Ještě sahám do kapsy a do ledvinky jí  k peněžence a dalším drobnostem přidávám pytlík s několika věcičkami.

Tak a teď už jen  na jejím mobilu vytočit 155. Ozve se dispečink a já, jako řádný občan hlásím nález slečny, ležící v nočním parku na zemi. Udávám pozici GPS, kterou jsem si zjistil už předtím a vypínám přístroj. Ještě z něj setřu pro jistotu otisky a dávám ho panence do ruky.  Když vycházím z parku, tak slyším houkání sanitky, která prudce zastavuje a zdravotníci s nosítky hned vybíhají  do parku. Fosforeskující proužky na oblečení vypadají jako  roj podivných světlušek. Za chvíli se vracejí a já vidím,  jak nakládají nosítka a rychle odjíždějí do noci. Nevím proč, ale jedu za nimi, oni sice mají modrý maják, ale provoz je minimální, takže přijíždím jen s malým zpožděním.

„To byla celkem příjemná změna na sobotní večer, co?“ řekl mladý lékař řidiči sanitky poté, co panenku vyložili na urgentním příjmu nemocnice. „Hezká mladá holka,  pořád lepší, než ti poblití opilci.“

„A řekla něco k tomu, jak se jí to stalo?“ vyptával se  řidič.

“ To bys neuhádl.  V parku ji prej napadl upír, zatáhl ji do podzemí  a tam jí sál krev z nohy.  A víš co u ní našli, když hledali občanku? Stříkačku a jehlu. Asi v tom jede.“

Řidič jen mávl rukou. „Dneska mladý holky, to je to samej upír, drogy, noční procházky a pak to takhle dopadá. Já bejt její táta…“

Ale to už je volala dispečerka k dalšímu případu. Tentokrát to byl poctivý opilec, který sebou praštil na kole, když zlá gravitační síla přemohla jeho rovnováhu, silně nabouranou početnými panáky.  Žádní upíři, prostě sobotní klasika.

V nemocnici nad panenkou asi  kroutili hlavou: alkohol minimální, drogy nulové, stopy násilí žádné, stříkačka nepoužitá. Na rozboru – pokud ho udělají – se zjistí, že bílý prášek je jen obyčejný cukr. Nebýt té poraněné tepny, asi by usoudili na hysterii a možná by dali  panenku na pozorování na psychiatrii. Takhle ji snad už  ale dneska pustí.

Se svým klukem se určitě smíří a na všechno pozapomene. Ale ten strach ze tmy a nočních tvorů, ten ji už asi neopustí. Může se jí hodit.

Přinejmenším k tomu, že se už takhle nepotkáme…

komentářů 8

  • Renča 22.9.2010na0.00

    Tohle se mi hodně zamlouvalo, krátké věty, přítomný čas, v první osobě. Dobře napsané :)

  • Marilla 22.9.2010na0.00

    Fakt suproví :) Skvěle psaný :)

  • BloodyRose 23.9.2010na0.00

    Je to skvěle napsané :) a dobrý příběh :)

  • Axia 23.9.2010na0.00

    Od tohohle jsem se nemohla vůbec odtrhnout. Skvěle napsané, děkuju. Předpokládám správně, že autorem je Bart? Pevnost nečtu, tak se ptám – jak se ten upír jmenuje?

  • Renča 23.9.2010na0.00

    Ano, autorem je Bart, známý to diskutér z tlupy P.Neomillnerové na webu Pevnost.cz

  • Axia 23.9.2010na0.00

    Áha, takže upírem je Kay.

  • Renča 24.9.2010na0.00

    Nee, upír je přece Bart ;)

  • Axia 26.9.2010na0.00

    Aha, já myslela, že to je jako fan fiction ze světa Tiny. Ale takhle to taky dává smysl. Moc povedená povídka :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít