Pro ty tvé smutné oči

Báseň uctihodné délky od našeho oblíbeného redaktora.

 

Slunce za obzor zapadá
opět na mne přichází špatná nálada
oblékám si černý kabát
tuhle noc nebudu naposled spát.

Před dvěma lety jsem potkal nádhernou dívku
neměla však v sobě života špetku
mysl mou oblbla vášnivým polibkem
pak mě chytla pod krkem
a zakousla do něj své špičáky.

Cítil jsem jak mi krve ubývá
když v tom jsme oba spadli na chodník
a i když jsem ubohý protivník
našel sem v sobě dost sil
a trochu se vzmužil.

Ohlédl jsem se a viděl ji v křeči
najednou se uklidnila a bylo jí do řeči:
Slyšela sem, že tu žije člověk
co má v krvi vztek
na celou upíří rasu
za to co provedla dávného to času
člověku jenž nesmírně miloval svoji ženu.

Ten člověk nebyl však jen tak někdo
nesl na bedrech těžké břemeno
a když ho pak lidé ukřižovali
jeho krev pečlivě uschovali
pro jeho nejvěrnějšího jenž zaujal roli zrádce.

Vypil pak krev svého mistra
posvátná krev smíchala se s jeho krví
začal tím tak příběh zcela nový
a i když o jeho konci nikdo neví
legenda prý tohle praví.

Pro rasu na věky nesmrtelnou
jenž si dovolila sáhnout na ženu neposkvrněnou
se krev rodu nejvěrnějšího stala nebezpečnou
a přece je pro ni tak cennou
neboť z krvelačného upíra
opět smrtelnou havěť udělá.

Proč jsem si tě jenom vybrala
teď tou havětí jsem se opět stala?!
Možná pro ty tvé smutné oči
co hnuli něčím v té mé zatracené duši.

Cítím jak se mé tělo mění
krev v žilách mi pění
srdce mé ubolené opět začíná být
musíš mě okamžitě zabít
nechci už nikdy člověkem být!

I když mě chtěla zabít
nedokázal jsem takové krásce ublížit
a tak jsem ji sebral ze studené země
a přinesl domů ke mně.

Ráno sem dal na okna tmavé závěsy
ať pomalu na světlo zvyká si.
Odmítala se však najíst
prý není dvojnohý hmyz.

Nechal jsem ji tedy pár dnů v ložnici
když pak vešel sem pohled na ní byl hrozící
okamžitě jsem vyběhl do kuchyně
sebral ovocí, zeleninu a mixér
a udělal jí vitamíny nabytí likér.

Litrovku naplnil jsem po okraj
a pak rychle za ní hybaj
I když se bránila velice
pomohli pouta i přítelkyně hadice
Celou láhev jsem do ní napumpoval
pak chvíli netrpělivě čekal
žaludek naštěstí nezvyklou potravu přijal.

Takhle jsem jí den co den krmil
a semnou žít donutil.
Pak mě seznámila s ostatními pijavicemi
a já z jejího pohledu pochopil
jak sem jí život poznačil.

Jsem doktor laborant
v labáku zkoumám lidskou krev
rozhodl jsem se tedy pro experiment
Skoumal jsem krev svoji,
porovnával s tou její
i tou co ti pijavice mají.

Dva roky mi to trvalo
než se mi upíří sérum vyrobit podařilo
a když jsem jí to pak oznámil
tvář jí ten její nádherný úsměv rozzářil
rychle mě strhla na postel
a z té rozkoše jsem téměř umřel.

Slunce za obzor zapadá
opět na mne přichází špatná nálada
oblékám si černý kabát
tuhle noc nebudu naposled spát.

Oblékla si šaty jenž měla tehdy na sobě
pak si navlékla rudý kabát
a já zjistil že jí nedokážu nemít rád.
Vložila ruku do té mé
a tak za pijavicemi jedeme.

Přivítali nás jako významnou návštěvu
byli zde všichni které jsem znal
pak ke mně přistoupil jejich pán
a ukázal mi kam jít mám.

Ve středu místnosti stál prázdný stůl
k němu jsem se tedy hnul.
Položil jsem si na něj svůj kufřík
otevřel ho a podal mu papírů za balík
předal jsem mu výzkum, vzorky i návod na přípravu elixíru
bylo to zvláštní no jeho pohled mi dodal sílu.

Sebral jsem velikou stříkačku a naplnil ji vzorkou
pak jsem je požádal ať mi s mojí milovanou pomohou
lehla si na stůl a oni jí chytli za ruce i nohy
vstříkl jsem jí elixír do žil
tajně jsem doufal abych se toho nedožil.

Ta nádherná dívka tu teď řve bolestí
a já jsem jako při našem setkání na rozcestí
tehdy v tu nádhernou měsíční noc
jsem chtěl požádat smrt o pomoc.

V živote mě štěstí vždy obcházelo
tak jsem to chtěl skončit
ať nemusím po světě dál bloudit
najednou však stála kráska přede mnou
a říkala že za polibek bude jenom mou
Nemajíc co ztratit sevřel sem ji v náručí
a políbil tak jak se na chlapa sluší.

O chvíli později přestala křičet
a mě se chtělo najednou brečet.
Po pár minutách vstala ze stolu
a já věděl že již nikdy nebudeme spolu
přece však přišla ke mně
a nečekaně mi nabídla své rámě.

Nechápal jsem no šel sem s ní dozadu
našel tam nádhernou krytou zahradu.
a lehli jsme si tam pod veliký strom.
Zahleděla se na mě a tiše vyřkla:
Pro ty tvé smutné oči
ztratila jsem srdce
bez tebe již nedokážu být více
proto tě žádám o odpuštění
nechť je tohle naše poslední rozloučení.

Místo odpovědi dal jsem jí polibek
a hned se ztratil můj zármutek.
Líbali jsme se dlouho a vášnivě
až mě políbila na hrdle.

Má krev je pro upíra jed
a přece ji ze mě vysává.
Začíná se pomalu stmívat
chtěl bych jí vidět naposled se usmívat
a tak mi splnila mé přání.

Cítím jak se k nám smrt sklání
přitulíme se k sobě víc
dyť odcházíme spolu pryč.