Laurell K. Hamiltonová – Smrtící tanec

Smrtící tanec neboli tanec na život a na smrt, tak označují vlkodlaci nejen souboj o vůdcovství ve smečce, ale i sex. Ale to nejsou jediné dva body, okolo kterých se šestý příběh ze série o lovkyni upírů Anitě Blakeové točí.

Neohrožená oživovatelka zombií a upírská Popravčí tentokrát čelí skryté hrozbě. Za její smrt bylo nabídnuto půl milionu dolarů. Může jí být útěchou, že zakázku nevzal Edward, její kamarád a lovec odměn. Zdá se však, že „vrah za každým rohem“ trápí Anitu míň, než značně komplikovaný milostný a mocenský trojúhelník, ve kterém uvízla. Jak říká: „Zabíjení rozumím, ale vztahy mě matou.“

Anita těžko přesvědčuje milého skautíka Richarda, že zabíjet je někdy opravdu nutné. Dostávají se tak spolu do nekončících hádek. Alfa vlkodlak Richard musí čelit nejen vůdci smečky Marcusovi, ale především své vnitřní bestii. Vládce upírů Jean-Claude se tak stává záchranou sítí nejen pro Anitiny, ale i Richardovy problémy. Proč? Protože „Jestli je Jean-Claude v něčem dobrý, je to umění přežít.“

Nedávno jsem se dočetla na blogu autorky, že uvažovala o tom, že by nechala Jean-Clauda na konci 3.dílu (Cirkus prokletých) zemřít, ale pak si ho oblíbila a rozmyslela si to. Tak nějak mi to připomíná i vztah Anity k tomuto šarmantnímu upírovi. Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Zpočátku ho nemohla vystát, pak si na něj postupně zvykala, začalo jí na něm záležet víc, než si sama dokázala přiznat, ale pořád je to pro ni ještě „mrtvola“ a s mrtvolou přece nemůže vlézt do postele! Takže by její volba měla být jasná – Richard. Je ale lepší vlézt do postele s vlkodlakem, na kterém je čím dál víc zjevné, že se nedokáže ovládat? Že se není schopen ani on sám vyrovnat se zvířetem v sobě, a přitom chce, aby ho akceptovala Anita? Jo, jo, Anitu čeká těžké rozhodování.

Kdyby autorka neudělala z Richarda takového čestného skautíka, tak bychom tu měli jeden šťastný ménage a trois, a Anitě by zbylo více času na policejní práci a oživování. V tomto díle víc jak v jiných je však poznat, že vnitřní monology („Takový chladnokrevný zabiják jako já by se mohl rozdělit o plyšového tučnáka.“), komplikované emoce a hádky (Richard: „Anito, já tě miluju.“ Anita: „To tě přejde.“) autorku baví, že se v nich ráda vrtá do detailu a všechny ostatní zápletky pak působí jakoby v pozadí.

A to tu přitom máme chystaný atentát na Anitu a souboj o převzetí smečky, což by se dalo daleko lépe využít. Takhle to rozuzlení zabírá pár posledních stránek a navíc musí být vysvětleno vedlejší postavou, jinak bychom na to asi nepřišli. Tím nechci říct, že čtenář netuší, kdo je hlavní „padouch“, tolik postav tu zase není. Spíš se těžko odhaduje jeho motiv, protože cesty, kterými chce dosáhnout svého cíle, mi přijdou poněkud nelogické a překombinované.

Celkově jde o rychle odsýpající příběh, který má svou záhadu, akci, lásku, bolest a jako vždy skvělé hlášky. Myslím, že fanoušci série zklamáni nebudou.

Richard: „Na co myslíš, Anito?“
Anita: „Krev, smrt a sex. Existuje vůbec něco jiného?“