Ostré bílé špičáky – 1. část

Próza / 31.8.2007 /

Povídka z literární dílny Jiřího Honse pojednává o lovcích upírů Borkovi a Warpovi, jež stopují mazaného hraběte Degorwelta. Nic však není tak, jak se na první pohled zdá a jeden z přátel má své vlastní pohnutky, proč upíra najít.

Bolest, až dosud doutnající v nitru, náhle vzplála jako oheň pod kovářským měchem. Prsty křečovitě stiskly podbřišek. Ne! Ještě ne! Ta chvíle ještě nesmí přijít! Je příliš brzy…
Převalil se na bok a kolena přitáhl k hrudi, tím se mu trochu ulevilo. No tak, uklidňoval se, bude zase dobře. Nějaký čas ještě vydržím. Nesmím umřít…
Sáhl do pláště, který odložil vedle lůžka a vyňal z něj malý kožený váček, pokreslený titěrnými magickými symboly. Extrakt uklidnění, vysoce účinný prostředek proti bolesti a nespavosti, zakoupený za závratnou částku od ranhojiče z Východní říše. Ve větším množství může způsobit i smrt.
Krátce se zamyslel a pak z hnědavé hroudy vysypané z váčku na dlaň odlomil malý kousek. Je větší než minule, uvědomil si. Ale minule mu extrakt skoro nepomohl. Bolest se časem stupňuje a přichází stále častěji – extrakt na dlouho nevystačí. Hm. Jenomže já už taky moc dlouho nevydržím. Vložil si extrakt do ú;st a opatrně ho sežvýkal. Po chvíli přišla úleva, zaplavila celé jeho tělo a on usnul.
***
Kovářově dceři bylo něco málo přes osmnáct a pyšnila se nejen nádhernou postavou a jiskrou v oku, ale i poměrně slušným věnem. Jenomže věno bylo v tuhle chvíli to poslední, co by Borka zajímalo. Zasvěcoval děvče se zelenýma očima do umění milovat a byl příjemně překvapen, jak chápavě a učenlivě si počíná.
„Jo, kotě, to je ono,“ zasténal a oddal se dotykům jejích vlhkých rtů. Když ho uspokojila, oplatil jí stejnou mincí, a tak to šlo ještě několikrát. Nakonec se oba svalili na lůžko, zpocení a vyčerpaní, rozehřátá těla propletená v jeden celek.
„Jsi skvělej,“ řekla mu. „Už jsem myslela, že se v našem městě nenajde chlap, který by neměl hrůzu z mého otce…Ale, jak se zdá, zmýlila jsem se. Naštěstí.“
Bork se sebevědomě zasmál. „Prosím tě, proč bych se měl bát tvého otce? Já mám pro strach uděláno. Nebo si myslíš, že bych se mohl živit tím, čím se živím, kdybych byl nějaká třasořitka?“
„Ty můj hrdino,“ kousla ho do ucha a začal mu ho žužlat. Vtom někdo zaklepal na dveře.
„Otec,“ vyjekla dívka, seskočila z lůžka a schovala se za ním. Bork se pomalu posadil. Položil pravici na jílec svého meče, položeného na židli vedle lůžka, ale pak si to rozmyslel, stáhl ruku zpět a sáhl raději po kalhotách.
„Kdo je?“ zavolal ke dveřím.
Odpověď se ozvala téměř okamžitě. „To jsem já, Warp. Hele, nerad tě ruším ve tvé zábavě, ale máme práci. Sice až v Eldruben, ale…Měl bys vyjít ven a poslechnout si mě. Tentokrát to bude opravdu něco.“
„Už běžím,“ skočil Bork spěšně do kalhot. Vzal do ruky košili a obrátil se k děvčeti. Omluvně se usmál. „Promiň, ale…“
„Chápu. Kamarád je ti přednější než já.“
„No tak, takhle to přeci není, pochop, já tu práci musím vzít. Kam bychom přišli, kdyby lovci upírů odmítali pomáhat lidem? Za chvíli bychom byli upíři všichni…“
„Spletla jsem se. Jsi stejný jako ostatní. Jenom si užít a pak vypadnout z města. Vsadím se, že se už nikdy nevrátíš!“ zaprskala jako kočka, bleskurychle se oblékla a vyrazila ze dveří jako vichřice. Warpa, kudrnatého tmavovlasého mladíka vyzáblých rysů, málem smetla k zemi.
„Bohové, to je ale temperament,“ utrousil obdivně Warp a vstoupil do místnosti. „Ta musela být v posteli sakra dobrá!“
„Taky že byla,“ řekl teď již oblečený Bork, znovu sedící na rozváleném lůžku. „Ale jen do té doby, než jsi přišel a všechno zkazil.“
Warp se rozesmál. „Víš, jak dlouho jsem čekal za dveřmi, abych tě nevyrušil příliš brzy? Už jsem myslel, že tam usnu. Dokonce jsem na nějakou dobu odešel a dal si v hospodě pivo, ale když jsem se vrátil, zevnitř se ozývalo stále to samé. Musíš uznat, že jsem ti dal dost času…“
„Ty – ty jsi mě šmíroval za dveřmi? A tak dlouho? No to snad není možné! Bohové! Mám já tohle zapotřebí?“
„Jistěže nemáš,“ uklidnil ho Warp. „Ale teď mě chvíli poslouchej. Vlastně – jen tak mimochodem – není to náhodou kovářova dcera?“
„Je.“
„A to se nebojíš, že ti dá kovář po tlamě, stejně jako každému, kdo se na ni jen podívá?“
Bork vstal, uchopil svůj jedenapůlruční meč do obou rukou a zaujal bojovou pozici. Pak s lehkou elegancí zkušeného bojovníka udělal několik bleskurychlých výpadů. „Nebojím se ho. Je to jenom tlustý prase.“
„Ale má sílu.“
„Možná…“
Warpův zrak padl na džbán se zbytky vína na dubovém stole uprostřed místnosti. „Je tam něco?“ kývl tím směrem.
„Jo,“ odvětil Bork. „Klidně si přihni. A taky mi rychle koukej říct, kvůli čemu jsi vlastně přišel, jinak se opravdu, ale opravdu naštvu. A když se já naštvu…“
„Dobrý, dobrý,“ zarazil ho Warp. „Stačí.“ Nahnul si džbán k ú;stům a jediným dlouhým douškem vyprázdnil zbytek vína, tvořícího hladinu sotva palec nade dnem džbánu. „Moc toho tady ale není,“ podotkl, „i když je to dobré víno…“
„Warpe!“
„Ano, ano, vždyť už se k tomu dostanu! Takže poslouchej. Včera večer jsem byl v putyce shánět nějakou tu holku na noc, znáš to, ne…“
„K věci, Warpe!“
„Prostě – potkal jsem tam jednoho bohatšího kupce z Eldruben. Stěžoval si, že musí své zboží vozit až sem takovou dálku, a to jen proto, že vesnice v okolí jeho města navštěvuje po nocích upír, nějaký hrabě Degorwelt. Je nemrtvý už přes tři roky, tenkrát si mysleli, že zemřel na chudokrevnost, no, svým způsobem to byla pravda, že ano, protože ho v noci navštívil upír.
Z Degorwelta se tak samozřejmě stal také upír. Za ty tři roky si smlsnul na pár obyvatelích okolních vesnic. Lidé z něj samozřejmě dostali strach a začali se houfně stěhovat co nejdál. Kdovíproč si lidé uvědomili až teď, jaké jim hrozí nebezpečí. No, vlastně, asi to bylo tím, že nedávno otevřeli Degorweltovu hrobku, zjistili, že v ní neleží a vzpomněli si, jaký to byl za svého života vynalézavý tyran a vrátil se mezi ně strach z jeho zlovolnosti.
Zkoušeli najmout již okolo dvou desítek lovců, ale nikdo z nich neuspěl. Někteří se záhadně ztratili, jiní lov vzdali a pár jich Degorwelt dostal, měšťané je našli se stopami po upířích zubech na hrdle za hradbami Eldruben. Bude to asi pěkná fuška, Borku. Každopádně – cech tamějších kupců nám oběma dobře zaplatí, když je Degorwelta zbavíme.“
„Poslouchá se to dobře,“ uznal Bork. „Takže…Pomůžeme jim?“
„Že se ptáš!“
***
„Vstávej, Borku,“ rozlehl se chladným ránem hrubý mužský hlas. Silná ruka zatřásla spáčem, ú;spěšně napodobujícím zvuk pily při řezání dřeva. Chrápání okamžitě přestalo a do ranního oparu se hbitě vztyčila svalnatá postava s blýskavým mečem v pravici, jen udeřit. Při pohledu na Warpovu rozesmátou tvář nechal Bork ruku s mečem rozmrzele klesnout.
„Děje se něco, Warpe?“ zeptal se ospale.
Warp zavrtěl hlavou. „Nic zvláštního,“ odvětil. „Jenom je tu nové ráno a my máme spoustu práce.“
Bork se posadil, prohrábl si rozčepýřené vlasy a odšoural se k ohni, na kterém se již přihřívaly plátky soleného masa. Ze sedlové brašny vytáhl chlebovou placku, jednu z posledních,  položil na ni kousek masa a pustil se do jídla.
„Nechutná ti?“ optal se Warp, když spatřil, jak pomalu a neochotně Bork žvýká. „Solené maso a chlebové placky ti už nejedou, viď?“
„Trochu jednotvárné,“ utrousil Bork. „Měli bychom něco ulovit nebo si dojet do Eldruben pro další zásoby.“
Warp souhlasil. „Ano, jistě. Zásoby nám dojdou někdy pozítří, možná už zítra.“
„A po Degorweltovi ani vidu ani slechu. Kéž bychom se mu konečně dostali na stopu, “ povzdechl si Bork. „Nerad bych tu šaškoval zbytečně. I když někdo pořád tvrdí, že jsme už blízko.“
Warp ho sjel ledovým pohledem. „Ty nevěříš mým schopnostem! No, však já tě přesvědčím. Nechtěl jsem to udělat tak brzy, ale urážet se nenechám. Vyndej mapu!“
„Cože?“
„No tak, nezdržuj a vybal ji!“
Bork zalovil ve svém tlumoku a ve světle slunce, pomalu se šplhajícího vzhůru, rozprostřel na suché, kamenité půdě, sem tam porostlé žlutavými stébly trav pergamenový svitek. Warp se nad ním sklonil.
„Podívej,“ ukázal prstem. „Okred, tady je Stowa a tady Dubor – všechny tři vesnice, ve kterých Degorwelt řádil, tvoří trojú;helník. A co je v jeho středu?“
„Eldruben,“ odtušil Bork.
„Správně,“ zvolal Warp. „A kde tedy budeme hledat Degorwelta, jednoho z nejmazanějších upírů na světě?“
„V Eldruben? Nedělej si ze mě legraci, ano? Proč bychom tedy bloudili už přes čtrnáct dní v téhle pustině, když jsme v Eldruben nakupovali zásoby? Proč jsme tam nezůstali, ty chytráku?“
Warpovi šibalsky zajiskřilo v očích a ú;sta se mu roztáhla od ucha k uchu. „Abychom ho nevystrašili, chápeš? Nesměl mít ani ponětí o tom, že tušíme jeho přítomnost ve městě. Když se teď vrátíme, bez upíra, bez zásob a jaksepatří utahaní a řekneme v hospodě, že toho máme dost a vracíme se zpět, ukolébáme jeho ostražitost a pak ho dostaneme.“
„Ale no tak,“ ohradil se Bork, „jak by to o nás zjistil, kdybychom po něm pátrali jenom ve dne, když spí? Ostatně, v noci bych za ním stejně raději nelezl…“
„Borku, Borku,“  řekl vyčítavým tónem Warp. „Nesmíš zapomínat, že v noci zůstává spousta lidí vzhůru – milenci, lupiči, opilci, noční hlídači…Ti všichni si mohou povídat a ty všechny může Degorwelt zaslechnout. Zvěsti, že hledáme Degorwelta ve městě, by se rozlétly rychlostí blesku a buď by nás dostal, nebo by zmizel někam do jiné části království.“
 „Taky jsi mi to mohl říci dřív,“ rozčílil se Bork. „Nebo ses snad bál, že bych něco vykecal?“
„Pochop to, Borku – takhle všechno vypadalo mnohem pravděpodobněji. Degorwelt je liška podšitá, když vydržel přes tři roky, aniž by ho lovci dostali. Nesmíme nic ponechat náhodě!“
„Máš pravdu,“ uznal Bork. „Takže – teď se vrátíme do Eldruben?“
„Přesně tak. A budeme naštvaní a zdrcení z toho, že jsme Degorwelta nenašli.“
***
Dva jezdci v tmavých pláštích se pomalu blížili k městu. Magický kruh, který je v noci chránil nejen před upíry, ale i přede všemi ostatními nebezpečími, která měla něco společného se zlem nebo s magií, nechali daleko za sebou.
Ostré hlohové kůly čněly tupými konci ze sedlových brašen jejich koní, v plátěných tlumocích se tísnily stroužky česneku a stříbrné špice šípů v toulcích na jejich zádech co chvíli nepatrně zacinkaly. Město na obzoru se pozvolna přibližovalo, již se dala rozeznat jednotlivá okna ve zdech domů. Jeden z jezdců náhle přinutil svého koně zastavit. Druhý ho poněkud překvapeně následoval.
„Nějaký problém, Borku?“ zeptal se.
Bork chvíli neodpovídal, pak zakroutil hlavou a zhluboka se nadechl. „Asi jsem našel chybu v tvé domněnce, Warpe. Zdá se, že Degorwelt v Eldruben možná nakonec nebude…“
„Proč myslíš?“
„Podívej se, Warpe – pamatuješ, jak jsme byli před čtrnácti dny v Eldruben v té hospodě, jak ona se jen jmenovala…“
„U baziliščího oka.“
„Jasně, takže když jsme tam byli a bavili se s místními – všichni nám tehdy přece tvrdili, že v Eldruben nikdy žádný upír neřádil, až kam lidská paměť sahá. Říkali, že v tomto kraji je Eldruben z neznámého důvodu jediné město, kterému se upíři vyhýbají – což je docela divné, ale pro nás to může znamenat jenom jedno – Degorwelt tu určitě není! Kdyby v Eldruben byl, vysával by tam lidi a měšťané by nám to řekli!“
Warp pobídl svého koně a rozjel se beze slova k městu.
„Hej!,“ zavolal za ním Bork. „Proč tam jedeš? Nemá to cenu, říkám ti, že Degorwelt…“
„Degorwelt tam je,“ uslyšel Warpův klidný hlas.
„Není!“ Bork popohnal koně za ním. „Říkám ti, že není!“
„Lovil jsi někdy kunu?“ zeptal se Warp.
„Ano,“ odpověděl mírně překvapený Bork. „Ano, lovil. Ale co to má společného s Degorweltem?“
„Počkej, hned se k tomu dostanu. Jenom mi ještě pověz, jestli vadí, když se ti kuna usídlí ve stodole tvého hospodářství.“
„No…nevadí, protože kuna neloví v blízkosti svého pelechu, aby se neprozradila…Cože, ty si myslíš, že Degorwelt…“
Warp se jen zasmál. „Jestli si to myslím? Jsem si tím naprosto jistý, Borku. Aby se upír mohl skrývat před lovci tak dlouho jako Degorwelt, musí být pekelně mazaný a mít dravčí instinkty, jinak to není možné. Takže – Degorwelt v Eldruben je a my ho dostaneme!“
„To doufám,“ odtušil Bork.
Vjeli do města.
***
Zvědavci, kteří je hned po příjezdu obklopili a následovali až do hospody U bazilščího oka, se rozcházeli. Vlastně už jich s nimi u stolu zůstalo jen pár, několik nejnechápavějších a nejotravnějších lidí z celého Eldruben. Představitelé obchodnického cechu, kteří je do města povolali, odešli už dávno a teď ve svých domovech přemýšleli, co dál.
Jestli zkusit najmout další upírobijce, nebo vzdát ten stále nekončící souboj a odstěhovat se do jiného města. Posedávali a nedokázali pochopit, že ani tihle lovci venku nic neobjevili. Nechtěli se vzdát naděje, že se okolní vesnice zase zaplní lidmi a obchody se znovu začnou hýbat, ale ti dva v tmavých pláštích k nim byli nemilosrdní. Ksakru!
„A vážně jste po něm nenašli ani jedinou stopu?“ ptal se zatím asi po tisící vyhublý opálený mužík s ošklivou jizvou na levé tváři. „Vůbec nic?“
„Vůbec nic,“ odvětil unaveně Warp. Bork přikývl. Byla to ostatně pravda, za branami Eldruben nebylo vskutku po Degorweltovi ani stopy. Přitočil se k nim hostinský s věncem pivních korbelů v tučných rukou. „Dáte si ještě, pánové?“
„No jasně,“ zvolal Bork, nějakým tím množstvím alkoholu už příjemně rozjařený. „A dej si na mě pivo, hostinský,“ hodil po podsadité postavě měďák. „Na tvoje zdraví!“
Hostinský před ně položil korbely a sám si vzal také jeden. „Na vaše, pane, a díky!“ napil se.
Warp s Borkem vypili ještě po několika korbelech a pak se odpotáceli po vrzajících dřevěných schodech do patra hostince, kde si pronajali pokoj na nocleh. Zatímco se Warp, který trochu přebral, svalil na lůžko a začal ihned hlasitě chrápat, Bork zajistil dveře pokoje závorou a rudou hlinkou na ně namaloval několik magických znaků, tak jak ho to Warp kdysi naučil.
Tytéž znaky rozmístil po všech čtyřech stěnách. Ke stropu ještě zavěsil několik stroužků česneku a okolo obou lůžek vytvořil improvizované magické kruhy ze vzácné posvěcené soli. Pak teprve ulehl. Teď byli bezpeční téměř před všemi projevy zlých mocností a zvlášť před upíry. Sfoukl malý, třepotavý plamínek drobné olejové lampičky a nastala tma.
***
Z temnoty noci cosi vykrystalizovalo a zhmotnilo se v pevný objekt. Mlha, která se nějakou dobu jen sotva citelně rozlévala v jeho břiše, se srazila do malé ostré jehly a zaryla se do ú;trob. S přidušeným výkřikem se posadil na lůžku a přitáhl kolena k hrudi. Příliš to nepomohlo.
Bohové, už zase, projelo mu myslí jako rozžhavený šíp. Stejně jako včera. Stejně jako předevčírem a stejně jako každou noc v poslední době. A elixíru už je málo. Sáhl nejistými prsty pro váček se vzácným obsahem. Kousek odlomil, sežvýkal a čekal. Čekal dlouho, příliš dlouho a bolest se spíše stupňovala, než aby odcházela.
To snad ne! Odlomil si další kousek a pak ještě jeden a rychle je rozkousal a spolkl. Tentokrát se účinek dostavil téměř okamžitě. Celé jeho tělo ochablo a zmalátnělo, bolest náhle neexistovala a on se propadl do milosrdné, klidné propasti, vystlané měkkým temným sametem.
***
Warp toho rána vstával pomalu a neochotně a občas, když se Bork nedíval, si přitiskl ruku k podbřišku. Zpočátku se v jeho tváři zračily jakési obavy, ale než se nasnídali, zjevně se uklidnil. Bork, zabraný do svých vlastních myšlenek, si jeho podivného chování vůbec nevšiml.
„Vy dnes odjíždíte, že, panstvo?“ zeptal se hostinský při snídani. „Říkali jste přeci včera, že se vracíte domů, viďte?“
„Ještě bychom se rádi prošli po městě,“ odpověděl Warp. „Kdoví, kdy se sem zase podíváme, jestli vůbec ještě někdy…A Eldruben je skvostné město. Byl by hřích odjet a neprohlédnout si ho nebo nenavštívit proslulé eldrubenské lázně. Odjedeme patrně až zítra. Nechte nám náš pokoj, ano?“
„Ale samozřejmě, pane, jak si přejete. Jenom bych, jaksi…Ehm, chápejte, u nás se platí vždycky předem…“
Warp po něm hodil dva stříbrné. „Stačí?“
„Ano, pane, ano,“ ukláněl se hostinský až k zemi. „Váš pokoj je vám samozřejmě k dispozici.“
Hned po snídani se vydali do lázní, aby smyli ze svých těl špínu usazenou po čtrnáctidenním pobytu v pustinách, obklopujících Eldruben, téměř na každém kousíčku jejich kůže.
„Kde chceš hledat toho parchanta?“ zeptal se Bork, když leželi v kádích s teplou vodou a čekali, až jim lazebnice vyperou šaty.
Warp se obezřetně rozhlédl. V pořádku, nikdo poblíž. „Projdeme celé město,“ odtušil, „ale tipoval bych, že Degorwelt bude sídlit na nějakém rušném místě, někde všem na očích, kde by ho nikdo v žádném případě nehledal. Někde…prostě, přesně jako podle toho přísloví – pod svícnem je tma. No, každopádně máme o čem přemýšlet, než vyrazíme. A připrav se – musíme mít oči na stopkách, abychom ho odhalili dříve, než se ho zmocní podezření.“
K jejich kádím se přiblížily lazebnice s osuškami a Warp zmlkl. „Vaše svršky jsou čisté a suché,“ oznámily jim.
Eldruben bylo výstavné město a ještě nedávno i dost bohaté. Upíří nájezdy na okolní vísky a jejich následné vylidňování ale do městské pokladny rozhodně nepřidaly. Vesničanů platících městu daně za právo prodávat své výpěstky a výrobky na místních trzích valem ubývalo, stejně jako návštěvníků eldrubenských krčem a řemeslnických dílen.
Eldruben se pomalu začínalo propracovávat k chudobě a bylo to vidět už i v ulicích. Jen velmi málo domů se mohlo honosit střechami z nových došků, spousta nových stavení dokonce zůstávala zjevně již nejméně rok rozestavěných, neboť měšťané neměli dost peněz na jejich dostavbu.
Bork s Warpem potkali i několik žebráků, kteří se zde podle místních pamětníků, se kterými párkrát zapředli řeč, nevyskytovali až kam jejich paměť sahala. Město pomalu upadalo a bylo na čase, aby s tím někdo něco provedl.
V Eldruben byla tři menší náměstí a hlavně na ta se oba soustředili. Avšak prohledat nenápadně všechny domy, které je obklopovaly, nebylo samozřejmě možné. Museli si vybírat.
„Podívej se,“ říkal Warp na Náměstí obchodníků, obklíčeném ze tří stran obchody a ze čtvrté svatyní boha Belguma, patrona všech kupců. „Kde by ses schoval, kdybys byl upír a chtěl se někde skrýt tak, abys byl co nejvíce v bezpečí?“
Bork se pozorně rozhlédl kolem sebe. Tvářil se nejistě. „Nepřipadá mi, že by zrovna tohle náměstí bylo pro Degorweltovy záměry dvakrát vhodné. Všechny tyhle obchody jsou součástí domů, ve kterých bydlí lidé, takže by si nezvaného hosta jistě všimli. A v Belgumově chrámu zase sídlí mniši, kteří, jak je známo, neustále opravují a dávají do pořádku veškeré vnitřní zařízení, takže i oni by upíra odhalili. Tohle asi nebude nejvhodnější místo.“ Zadíval se Warpovi do obličeje. „Mám pravdu?“
Warp kývl. „Ano. Vidím, že dokážeš používat svůj rozum. Taky si myslím, že tady bychom moc nezjistili. Půjdeme dál, prozkoumat ostatní náměstí.“
Jako druhé přišlo na řadu Náměstí lazebníků, kupodivu bez jakékoliv lázeňské budovy. Veřejné lázně byly vystavěny v jiné části města, zde si však lazebníci zřídili svá obydlí, odtud jeho jméno. Žili tu v poměrně uzavřené komunitě a náměstí si ozdobili hned pěti kašnami se sochami znázorňujícími výjevy z jejich řemesla, čtyři z nich krášlily rohy náměstí a pátá byla v jeho středu. Ze dvou stran náměstí obklopovaly obytné domy a ze dvou řemeslnické dílny, především místních hrnčířů a tesařů.
„Zase obytné domy,“ podotkl Bork. „A dílny, spojené s domovy řemeslníků. Takže zase nic pro nás.“
„Používej své oči k tomu, abys viděl co potřebuješ,“ řekl Warp. „Co je tohle?“ ukázal prstem. Bork se zahleděl naznačeným směrem.
„Řemeslnická dílna. Dílna místního hrnčíře. Co na tom?“
„Dívej se pořádně! Okna v patře jsou zatlučená, nahoře určitě nikdo nebydlí ani nepracuje. Vsadím se, že ten hrnčíř má dům pouze pronajatý – a určitě ne celý, ale jenom přízemí. Patro bude uzamčené – a právě tam by se Degorwelt mohl bez problémů skrývat.“
Bork se na okamžik zamyslel. „Ale jak by mohl vyloučit, že majitel jednoho krásného dne prostě nepřijde a neobjeví ho?“
„Docela jednoduše. Stačí falešná podlaha, pod kterou se skryje, nebo tajný ú;ryt, nenápadně přistavěný ke zdi. Za pár nocí by takový úkryt lehce vyrobil a pak už by se téměř ničeho nemusel bát.“
„Ty už jsi někdy lovil upíra, který by se skrýval pod falešnou podlahou? O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel…“
„Lovil,“ odpověděl Warp. „Lovil a ulovil. Ale než jsem se mu dostal na kobylku, dost jsem si zapřemýšlel.“
„To ti teda věřím.“
Přesvědčit hrnčíře, aby je nechal nahlédnout do patra domu, bylo otázkou jediné zlatky.  Ochotně je vyprovodil po schodech a ukázal jim dveře zatlučené několika příčně umístěnými prkny.
„Hmm,“ zabručel Warp, vytáhl ze svého pláště krátké páčidlo a začal prkna jedno po druhém odtrhávat od zárubně dveří.
„Hej, co to děláte,“ vzkřikl hrnčíř, „za tohle mě majitel domu zabije!“
„Klid,“ poradil mu Bork a vtiskl do jeho mozolnaté dlaně další zlaťák. „Nic tam neukradneme ani nezničíme, chceme se jenom podívat dovnitř!“
Hrnčíř už nic nenamítal. „O ničem nevím,“ řekl jen a odešel zpět do své dílny.
V místnosti za dveřmi je čekaly mnohaleté nánosy prachu, jak se dalo očekávat, a červotoči prožraný, starý nábytek. Pár truhel, dvě almary, stůl a několik židlí, to bylo vše. Warp pozorně obhlédl prach, usazený na zemi a veškerém nábytku.
„Není porušen,“ utrousil, „nezdá se, že by tu někdo přebýval…Jestli ovšem neopouští svůj ú;kryt v podobě netopýra.“
Bork tasil meč a začal jeho jílcem proklepávat stěny. Warp ho napodobil s tím rozdílem, že se pustil do podlahy. Zakrátko ohledali celou místnost a otočili se tvářemi k sobě.
„Nic,“ řekl Bork a Warp přikývl. „Žádná dutina, co? No, nemůžeme mít pořád štěstí. Snad to vyjde příště.“
„Kdoví,“ pokrčil Bork rameny, „jestli nám ti nahoře dopřejí…“ Ukázal prstem ke stropu a zarazil se. „Warpe, a co strop? Co když je mezi stropem a střechou?“
„Vylez mi na ramena,“ neztrácel Warp čas. Poklekl a Bork se mu usadil obkročmo za krkem, meč pevně sevřený v pravici. „Pozor,“ varoval svého druha, rozmáchl se a zarazil meč do škvíry mezi prkny, tvořícími strop.
Na oba se snesl hustý oblak prachu, ztrouchnivělých třísek a potrhaných pavučin. Bork se rozkašlal, ale rychle se vzpamatoval, otřel si oči zaslepené prachem a několikerým mocným zapáčením vytvořil v prknech dostatečně široký otvor na to, aby se jím protáhl. Hned to také udělal a rozkašlal se, když dostal do plic další várku prachu.
„Uhmm…Nic tady nevidím, potřeboval bych světlo,“ křikl dolů, a ještě než jeho výkřik dozněl, podával mu Warp zapálenou svíci.
„No to snad…Jak jsi to udělal?“ Podle drobného škubnutí Warpova těla poznal, že pokrčil rameny. „Jen malý trik… Tak co tam vidíš?“
„Prach,“ odvětil po pravdě Bork. „Jenom prach a prázdný prostor. Žádný upír, žádná rakev, vůbec nic.“
„Slez.“
„Trošku nahoře pokliď, hrnčíři,“ nechali v dílně v přízemí dva stříbrné, oklepali ze sebe prach a odešli k Náměstí umělců, třetímu a poslednímu náměstí v Eldruben.
Uprostřed něj spatřili vyschlou kašnu, bez vody, bez života. A stejně vypadalo i téměř celé náměstí. Kromě několika domů, v nichž dosud bydleli a pracovali sochaři či malíři. Doba umění nepřála, v Eldruben bylo už nějakou dobu jen málo lidí, kteří si mohli dovolit svůj portrét, sochu ke zkrášlení pokoje, nebo podobné umělecké dílo.
„Tak tohle bude fuška,“ zhrozil se Bork.
„Jak kde,“ řekl Warp s očima upřenýma na stavení, obklopující náměstí. „Spousta domů je zde postavena z kamene, tam by upír budoval úkryt jen velmi těžko. Kamenné domy stačí jen projít. Horší to bude s těmi dřevěnými. Tam budeme muset postupovat stejně jako na Náměstí lazebníků.“
„Jenomže dřevěných domů je tu většina!“ zaúpěl Bork.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít