Autor: Pavel Skořepa

Tam, kde dávné zpěvy o potopené Atlantidě zní kdesi v lidském podvědomí, tam nastoupil J. R. R. Tolkien s vlastní verzí bájného Númenoru zařazeného do druhého věku Středozemě.

Dětství se do jisté míry může zdát idylickým, pokud dítě není terorizováno lidmi nebo prostředím, ve kterém vyrůstá. Ovšem s dospíváním přichází o ztrátu naivního vidění světa a vše většinou začíná tmavnout stínem dopadající šedivé reality.

Jakými účinnými způsoby se může příroda bránit proti zlovolnému chování lidských tvorů, kteří ji již dávno vytěsnili ze svých niter, tudíž podlehli falešné iluzi o své oddělenosti od ní?

Mezilidské vztahy bývají dost často komplikované, o tom se přesvědčíte i v novele Pan Nikdo.

Lidstvo neustále trápí nedostatek odpovědí na to, jak skutečně vypadal život na Zemi v období před příchodem člověka. O to víc, že přes všechny oficiální odpovědi to nikdo neviděl vlastníma očima. Ovšem kdyby tu ta možnost byla, líbilo by se člověku to, co by viděl? A přežil by, aby o tom mohl vyprávět?

Situace, do kterých se člověk dostane jakožto nevinná oběť a nedokáže je žádným způsobem ovlivnit, zcela zásadně ovlivní jeho. Tyto destruktivní změny budou z ne již tak lidského jedince směřovat směrem ven, a to až do ničivého hořkého konce.

Poodhalit roušku tajemství a nahlédnout do zákulisí tvorby jakéhokoliv velkého autora je nejen podnětné, nýbrž i nadmíru inspirativní. To platí svorně jak pro čtenáře, tak i pro jiné tvůrce, i když pro ty začínající spisovatele asi nejvíce.

Opustit staré, ubíjející a destruktivní prostředí a začít nový život někde jinde s čistým štítem je krásná představa. Ovšem to nejhorší člověka, jako osobní prokletí, doprovází v podobě stínu na každém jeho kroku.

Postavit se vlastnímu strachu, ať už materializovanému v jakékoliv podobě, nebo čistě abstraktnímu, vyžaduje nemalé množství síly a osobní statečnosti. Čím dříve se tomu člověk naučí, tím pro něj lépe. A dosáhnout toho už v dětství je o to významnější.

Asi každý čtenář by rád znal další střípky osudů svých oblíbených vedlejších postav, zvlášť když z hlavního děje rozsáhlého příběhu kamsi zmizí. A tak se zrodila kniha obsahující čtyři povídky autorské dvojice Briana Herberta a Kevina J. Andersona pod souhrnným titulem Písky Duny.