Autor: Pavel Skořepa

Jistou míru nespokojenosti se svým životem a místem ve světě, potažmo zaměstnáním zažívá občas každý člověk. Zcela logickým vyústěním úvah bývá razantní změna dosavadního pracovního prostředí. Co se ovšem stane, pokud je profese daného jedince až přespříliš úzkoprofilová?

Cestování časem s sebou přináší množství otázek a předvídatelných i nepředvídatelných paradoxů. Už jen v teoretické rovině se jedná o velkou zodpovědnost a příliš veliké riziko, téma, kterým se tak rádi zabývají spisovatelé vědecké fantastiky.

O odtabuizování určitých témat, ve společnosti zakázaných a záměrně přehlížených, se umění všemožně dostupnými nástroji snaží snad odjakživa. Je to také jedním z jeho hlavních účelů a smyslů. A samotná fantastika k tomu vždy disponovala těmi nejlepšími předpoklady a nástroji.

Jsou knihy, které se stanou legendárními okamžitě po vydání, na jiné se po čase zapomene a někdy může dojít k jejich renesanci novým objevením a vydáním. A potom jsou tu knihy, na které musí doba a čtenáři dozrát, aby mohla být plně doceněna mrazivá síla vizionářské pravdivosti rukopisu psaného takzvaně do šuplíku budoucnosti.

Dětské sny se dokážou velmi nečekaným způsobem materializovat do našeho světa a přispět tak mnohými příčinami ke vzniku temných událostí, které sice paralyzují ve strachu všechny dospělé, přesto dávají dětem možnost danou krizi řešit a čelit opravdu hororovým výzvám.

Nadpřirozeno je s člověkem propojeno snad odjakživa. Provází ho, pronásleduje a zaplavuje strašidelnými sny. Z těchto vizí, prožitků i nočních můr vznikla nejspíše fantastika jako taková. Potřeba zachytit něco nehmotného, nedotknutelného činí obyčejné příběhy zvláštními.

Je věru zajímavé sledovat vyznění vědeckofantastické literatury v závislosti na aktuálním stavu společnosti a světových událostech. Pokud je nálada ve společnosti povětšinou dobrá, upínají se sci-fi příběhy více do dalekého vesmíru. Pokud je tomu naopak, zaměřují se na blízkou či vzdálenější pochmurnou budoucnost spojenou s planetou Zemí.

Vše je relativní. Představa o vyřešené minulosti a zahojených traumatech ze špatného vztahu může být pouze iluzí o doléčených hlubokých duševních ranách. Ty tělesné se povětšinou hojí velmi rychle, i když jizvy po nich také zůstávají. Zvlášť pokud se nečekaně s minulostí vrátí i něco nepřirozeného.

Co dává právo člověku, aby si myslel, že může mít absolutní moc nad jinými? Je to jeho postavení, síla, pocit celkové nadřazenosti, anebo jen vnitřní porucha způsobující a živící tuto zhoubnou domněnku, kterou jsou někteří navíc schopni i zrealizovat?

Hranice mezi světy živých a mrtvých je povětšinou silná a pevná. Ovšem jsou místa, na kterých se zužuje až do té míry, že lze mezi nimi teoreticky cestovat oběma směry. Anebo je to vše úplně jinak a mrví tu jsou s námi neustále?

Málokterá lidská mysl si připustí představu o nekonečnosti vesmíru, aniž by jeho mozek obemkl strach z nedozírné vesmírné prázdnoty. Naopak nepatrný zbytek snílků si v tomto pocitu nejen libuje, nýbrž je to navíc inspiruje k vyprávění příběhů.