„Zbožňuji okamžiky po bitvě,“ říká Samantha Shannon (2. část rozhovoru)

Publikováno: Autor:

Samantha Shannon se nad šálkem čaje trochu rozpovídala. A proč toho nevyužít? Takže vám nyní přinášíme druhou část rozhovoru s touto oblíbenou spisovatelkou.

První část rozhovoru najdete zde.

Netajíte se tím, že vás nebaví psát akční pasáže. Nebude to ale pro vás s přibývajícími díly Kostičasu trochu problematické, vzhledem k tomu, kam příběh směřuje?
Já vím… Nesnáším to (smích). Je frustrující, že jsem napsala dvě série, které vyžadují tolik akčních scén, navzdory tomu, že jejich psaní nesnáším. Pro mě osobně je to strašně nudné. Vždyť je to jen skupina různě se pohybujících lidí a občas to vypadá, že se prostě jen někde plácají, aby se neřeklo, protože výsledek té bitvy je stejně předem jasný – jedna ze stran musí prohrát (smích). Pro mě je to celé jen popis zbytečných scén, než se dostanu tam, kam potřebuji. Nejradši bych to celé přeskočila a jen napsala, kdo vyhrál (smích). Prostě to nesnáším.

Proto pro mě bylo těžké napsat A Day od Fallen Night (prequel Převorství u pomerančovníku, pozn. red.) – moji nejnovější knihu, která vyjde v únoru, protože to je kniha o válce mezi lidmi a draky. Takže jsem se celou dobu snažila najít zalíbení ve vojenské strategii a věcech, co s tím souvisejí, ale nedokázala jsem to. Nejsem stratég. Takže s tímhle se budu muset do budoucna nějak poprat – je to pro mě srovnatelné s trháním zubů.

Mám radši komornější scény. Například zbožňuji okamžiky po bitvě, když jsou postavy zraněné nebo otřesené a potřebují podporu ostatních. Mám ráda dlouhé konverzace nad sklenicí vína a podobné chvíle. Myslím, že po Kostičasu a Převorství napíšu příběh, který se soustředí primárně na postavy. S takovým množstvím bitev a akčních scén se zkrátka nedokážu vypořádávat pořád (smích).

Zase ale budete tou dobou mít v jejich psaní takovou praxi, že vám to třeba už nebude vadit.
Možná (smích). Momentálně píšu retelling příběhu řecké bohyně Iris a bude to ještě zajímavé, protože se ten příběh odehrává v období Trojské války, takže mě přece jen nějaké akční scény čekají. Na druhou stranu už jsou vlastně tak trochu napsané, protože Homér už Illiadu napsal, takže už nemusím vymýšlet strategie a válečné lsti (smích). Ale stále platí, že akční scény jsou moje nejméně oblíbené.

Kostičas je jakýsi přechod mezi young adult a fantastikou pro dospělé. Můžeme do budoucna čekat, že se příběh přikloní víc k té dospělé fantastice – bude temnější, bude řešit i jiné otázky, nebo ho chcete ponechat ve stávající rovině?
Když jsem psala Kostičas, rovnou jsem svému agentovi řekla, že si nejsem jistá cílovou skupinou. Paige je devatenáct a v klasických young adult knihách je hrdinům nanejvýš osmnáct, takže Paige už je tak nějak na hraně. A většina postav kolem ní je už dávno dospělých – jsou to přinejmenším dvacátníci –, takže pro mě osobně je to už převážně dospělá kniha. Zároveň má ale prvky young adult, především pak téma dospívání, takže chápu, proč to někdo může vnímat jako přechod mezi young adult a dospělou fantastikou.

Myslím, že příběh bude postupně trochu dospělejší, možná i trochu… erotičtější (smích). Ne, nebude ze ze mě druhá S. J. Maasová, ale příběh bude místy trochu pikantnější. A také temnější. Takže ano, do budoucna to bude dospělejší – koneckonců i můj nakladatel to vede jako knihy pro dospělé, což mi dává určitou svobodu.

Jak dlouho jste měla v hlavě Převorství, než jste ho začala skutečně psát?
Vždycky jsem si chtěla napsat něco od dracích.

To je moje další otázka…
Dobře, nechám si detaily na potom (smích). O dracích jsem chtěla psát už od šesti nebo sedmi. Ve skutečnosti jsem napsala krátký román – Inferno –, když mi bylo deset. Byl o skupině teenagerů bojujících s pomocí draků proti démonům v Oblasti 51. Byla to strašně špatná kniha.

Pravým důvodem, proč jsem chtěla napsat Převorství, byla možnost převyprávět legendu o svatém Jiřím a drakovi. Tahle legenda mě fascinuje, protože existuje v mnoha zemích a její verze jsou si hodně podobné. Začala jsem legendu studovat, když byl rukopis A zrodí se píseň u redaktora, a byla jsem stále překvapenější.

V Anglii je svatý Jiří brán jako chrabrý hrdina se všemi rytířskými ctnostmi, ale čím blíž jsem se dostávala k původu legendy, zjišťovala jsem, že je to mnohem složitější než v příběhu, který všichni známe, kdy svatý Jiří přijede, zabije draka a všichni žijí šťastně až do smrti. Například v jedné z raných verzí, když svatý Jiří přijede do města terorizovaného drakem, řekne lidem, že draka zabije, pouze pokud pak konvertují ke křesťanství. Což mi nepřipadá zrovna ušlechtilé. A čím víc jsem o legendě četla, tím horší mi to přišlo. A tak jsem si řekla, že by bylo zajímavé sledovat, co by se stalo, kdyby místo svatého Jiřího draka zabila žena. A příběh se rozrůstal a rozrůstal, až z něj vznikl tenhle kolos se dvěma magickými systémy a celé se to trochu vymklo z ruky (smích). Takže ano, ten příběh jsem měla v hlavě docela dlouho – začala jsem ho psát v roce 2015 a vyšel pak až v roce 2019.

Draci jsou snad nejoblíbenější fantasy bytosti. Chtěla jste si už od začátku napsat něco s draky, nebo to přišlo náhle, samo od sebe?
O draky se zajímám od doby, kdy jsem viděla film Dračí srdce. Bylo mi asi pět nebo šest a šla jsem na něj do kina na svoje narozeniny. Ostatní se docela báli – obzvlášť během bojových scén, já jsem však byla tím drakem naprosto uchvácena. Myslím, že to bylo vůbec poprvé, co jsem viděla něco s drakem, a od té doby je zbožňuji.

Vlastně ani nevím, proč jsou pro mě tak fascinující, ale uhranulo mě, že v některých zemích jsou draci spojováni s ohněm a zlem, zatímco jinde je spojují spíš se vzduchem, vodou a mírumilovností. Na základě toho jsem v Převorství stvořila dva magické systémy a představila si, jaké by to bylo, kdyby někteří draci skutečně byli hodní a jiní zlí.

Bylo těžké přejít po mixu dystopie a fantasy, jako je Kostičas, k čistokrevné, klasické fantasy, jako je Převorství? Co bylo na tom přechodu nejtěžší?
Největší rozdíl byl v tom, že jsem ze skutečného světa přešla do světa fiktivního. V jistém ohledu to bylo osvobozující, protože v Kostičasu jsem si sice mohla některé věci upravit, ale pořád jsem byla vázaná pravidly reálného světa – dávala jsem si třeba hodně pozor na geografii.

Ovšem v Převorství u pomerančovníku to byl praktický nový svět, proto jsem měla volnou ruku. Zároveň je však Převorství silně inspirované historií, takže i když jde o fiktivní svět, čekala mě spousta dohledávání informací. Sice jsem si mohla vymýšlet vlastní pravidla, ale pořád jsem pracovala s kulturami, které jsem tak dobře neznala – s jejich historií, o které jsem se ve škole nic neučila. Brala jsem svoje rešerše hodně vážně, chodila jsem do Britské knihovny a bylo to pro mě nové. Užila jsem si psaní obou typů těchto světů, ale Převorství popustilo uzdu mojí fantazie o trochu víc.

Co říkáte na to, že řada čtenářů komentuje nedostatek mužských postav v příběhu?
Vážně? Ani jsem si nevšimla (smích). Tohle je hodně zajímavé, protože polovina postav v Převorství u pomerančovníku jsou muži – vážně, přesně polovina. Spíš jsem viděla názory, že mnoho vůdců ve světě Převorství jsou ženy, což ovšem není pravda. Když se podíváte důkladně, zjistíte, že většině zemí v Převorství vládnou muži. Lidé si toho ale moc nevšímají.

Myslím, že to souvisí s jedním sociálním experimentem, který proběhl před pár lety, v němž nechali muže a ženy říkat totéž, ale mužům připadalo, že ženy mluví mnohem víc. Jako by muži nebyli zvyklí na veřejné ženské projevy, takže to pak vypadalo, že ženy dominují celé konverzaci, ačkoliv to tak nebylo. A k něčemu podobnému podle mě došlo u Převorství – čtenáři vidí tři nebo čtyři silné ženské postavy a získají z toho pocit, že knihu ovládly ženy.

Pravdou ale je, že jsem chtěla napsat feministický svět, v němž síla ženy nespočívá v tom, že přechází sexismus, ale kde sexismus vlastně není. Zkoumala jsem patriarchát a to, jak je v něm k ženám přistupováno, jak je rozhodováno o jejich tělech, a umínila jsem si jít cestou bez každodenního sexismu. Pro mě osobně jako pro ženu je fantasy, kde jsou ženy zneužívány, napadány a hledí se na ně s despektem, už únavné. Je to nepříjemné, a proto jsem se rozhodla napsat příběh, kde tohle nebude figurovat. Nechci, aby moje mužské postavy chodily a říkaly „žena přece nemůže vládnout“. Bylo pro mě osvobozující ukázat svět, v němž jsou ženy respektovány.

Jaká byla vaše první reakce, když jste poprvé viděla úžasnou obálku k Převorství od Ivana Belikova? Vybrala jste si ho jako tvůrce obálky sama, nebo ho vybral nakladatel?
Ivana Belikova vybral grafik v Bloomsbury. Já jsem si představovala jen nějakou jednoduchou ilustraci na obálku, ale on si vybral Ivana, protože je expert na mytologická stvoření a má velice detailní styl kresby. Poslali mi návrh a já byla ze začátku nervózní, protože jsem podobnou obálku neviděla už roky – obálky Kostičasu jsou hodně minimalistické, sázejí na symboliku. Myslela jsem si, že podobný druh obálky je už zastaralý, čím déle jsem se však na ni koukala, tím víc mi docházelo, že není zastaralá, ale naopak nadčasová. A jsem ráda, že jsme se nakonec pro obálku od Ivana rozhodli, protože je dechberoucí, a obálka k A Day od Fallen Night je ještě krásnější. Ivan odvedl skvělou práci a já jsem za to vděčná. Myslím, že Převorství vděčí za část úspěchu právě obálce, která člověka upoutá na první pohled.

Máte v hlavě už další příběh – mimo Kostičas a Převorství (a retelling o bohyni Iris) – který byste chtěla v dohledné době napsat?
Po pravdě mě opravdu hodně inspiroval příběh Libuše – ráda bych vyprávěla příběhy žen z historie a Libuše by byla skvělá. Pověsti a legendy jsou pro mě mostem mezi historií a fantasy, protože v nich často vystupují bohové a bohyně a vyskytuje se v nich magie – což jsou atributy fantasy – a dává mi to jistou volnost, jako například v řecké mytologii. Umožňuje mi to kombinovat žánry – můžu napsat historickou fikci o ženách z legend. Když cestuji, vždycky hledám tyhle „ztracené ženy“, jejichž příběhy si zaslouží vlastní knihu. Nevím, která z nich to bude, třeba právě Libuše, ale určitě na některý takový příběh dojde.

* použité fotografie pocházejí z archivu letošního ročníku HumbookFestu