Rozhovor se Samanthou Shannon (1. část)

Publikováno: Autor:

„Líbí se mi, když na pozadí mých příběhů můžou být skutečné legendy.“
Samanthu Shannon u nás není třeba představovat. Autorka Převorství u pomerančovníku a série Kostičas navštívila Prahu v rámci HumbookFestu. Při této příležitosti jsem dostala možnost vyzpovídat Samanthu Shannon v kavárně nad šálkem čaje.

V Praze jste už druhý den, jak si užíváte zdejší atmosféru, obzvlášť v tomto sychravém podzimním období?
Miluji Prahu, je to moje nejoblíbenější město. Možná společně s Paříží. Prahu mám ráda celoročně, zatímco Paříž mám radši v zimě. Vidět Prahu na podzim mě velice těší, mám ráda zdejší architekturu a to, jak díky světlu vypadá v každé fázi dne jinak – ráno, odpoledne a za soumraku. Je to působivé a já jsem z toho nadšená.

Nejste v Praze poprvé a jste fanynkou tvorby Laini Taylor, jejíž série Dcera kostí a dýmu se odehrává v Praze – navštívila jste místa, která jsou v knize zmíněna?
Navštívila jsem Karlův most, který je velmi známý. Když jsem tu byla poprvé, čtenáři mi dali české vydání Dcery kostí a dýmu. Vzala jsem s sebou tu knihu právě na Karlův most, abych ji vyfotila, a byl to jeden z mých prvních příspěvků na Instagramu. V době, kdy jsem tu byla poprvé, jsem s Instagramem zrovna začínala, takže jsem tam tu fotku hned přidala.

Tentokrát jsem toho z Prahy viděla víc, za což jsem ráda. Viděla jsem Pražský hrad a Vyšehrad. Tam mě velice zaujala socha Libuše, protože jedna z mých dalších knih se bude částečně odehrávat v Praze – v Kostičasu je organizace nazvaná Domino Program. Hlavní velitelství má v Benátkách, ale další je právě v Praze, kde své ústředí pojmenovali po Libuši, která byla také jasnovidka. Ráda bych to do knihy zahrnula – líbí se mi, když na pozadí mých příběhů můžou být skutečné legendy.

Psaní pro vás byl nejdřív koníček, vášeň… Jak se změnil váš přístup k psaní, když se tím nyní živíte?
Největší rozdíl spočívá v deadlinech. V začátcích šlo spíš o vášeň než jen o obyčejný koníček. Když jsem byla mladší, psala jsem a zároveň pracovala na školních projektech a úkolech. Později mi ale mamka dokonce musela sebrat klávesnici od počítače, protože jsem psala, místo abych se připravovala na zkoušky. Teď mi to všechno už připadá vzdálené, protože můj koníček se stal mojí prací. Což je fantastické, ale taky to znamená, že teď už nemám koníček (smích). Musím se naučit hrát na klavír nebo tak něco…

Takže ano, největší rozdíl jsou pro mě deadliny – a jsou hrozné. Snažím se být zodpovědná v tom, aby knihy vycházely určitou rychlostí, ale občas s tím mám trochu problém, proto jsou v některých mých sériích velké pauzy. Například kniha Když spadne maska byla několikrát odložena, protože jsem měla osobní problémy. V té době umřela moje babička, která mi byla velice blízká, nakladatele však podobné věci nezajímají a nepočká na vás. Byla jsem ale tak zničená, že jsem nedokázala psát. Požádala jsem o týdenní odklad a bylo mi řečeno, že v tom případě kniha vyjde až za rok. Tak to zkrátka chodí – nestihnete deadline a přijdete o své místo v edičním plánu. I když je to velice nekompromisní, pořád je to práce, kterou miluji. Naštěstí mě čtenáři stále podporují i přes ty prodlevy mezi jednotlivými knihami, za což jsem jim moc vděčná.

Je pro vás někdy těžké psát, když se vám nechce, ale víte, že prostě „musíte“?
Jen málokdy mám pocit, že se mi nechce psát, že to nepůjde. Nicméně mívám silné migrény, doprovázené i problémy s viděním. Občas mám tak silné poruchy zraku, že víceméně vůbec nevidím. Vím, že když se to přihodí, musím si lehnout a počkat, až to přejde. Občas to trvá i den nebo dva, což je pro mě těžké, protože cítím velkou zodpovědnost za svou práci – byla jsem vychována tak, že každé ráno vstanu a udělám, co je třeba. Takže jsem tímhle poněkud limitovaná a jsem pak méně produktivní než jiní autoři. Zabralo mi pár let, než jsem o tom dokázala mluvit, protože spousta rad pro spisovatele zní „když denně nepíšete, nejste spisovatel“ nebo „musíte napsat tisíc slov denně, jinak nejste spisovatel“. Ale já často kvůli migrénám nemůžu psát denně. Takže jsem musela přijít na to, jaký typ autora jsem, a přijmout to, nesrovnávat to s tím, jak pracují ostatní. Mám v tomhle štěstí, že mě můj nakladatel nenutí vydávat knihu ročně, protože to by pro mě bylo velice náročné.

Vyzkoušela jste si psaní série i samostatného románu. Co z toho se vám píše snáz?
Asi samostatný román, ačkoliv Převorství u pomerančovníku nakonec vlastně tak úplně samostatně nestojí (smích). Oboje má své klady i zápory. Samostatný román je těžší v tom, že musíte celý příběh dát do jedné knihy – což je důvod, proč má Převorství tolik stránek (smích). Zároveň je ale snazší v tom, že si můžete rovnou naplánovat celou zápletku a neřešit, co se stane v dalších dílech.

Kostičas je sedmidílná série, kterou píšu už deset let – je to výzva, protože si musím naplánovat jednu knihu, ale zároveň promýšlet, jak to ovlivní další události a jejich načasování. Občas vím, co se má stát dál, ale nejsem si jistá, ve které knize přesně k tomu dojde, což dost často zásadně mění i hlavní směr příběhu. Zároveň jsou však pro mě série zábavné, protože můžu zůstat dlouho se stejnými postavami, prozkoumat je pořádně do hloubky a sledovat jejich vývoj, což mám moc ráda. Jak říkám, oboje má své klady i zápory.

Existují postavy, které se vám špatně psaly nebo jejichž příběhové linky jste psala nerada?
Vlastně ani ne. Když vytvářím postavy, snažím se je dělat co nejzajímavější. Nikdy bych nestvořila postavu, o které by mě nebavilo psát. Existují ovšem postavy, o nichž jsem si myslela, že budou výzvou. Například v Převorství jde o Niclayse. Je to čtyřiašedesátiletý muž, s nímž toho zdánlivě nemám moc společného, protože jsem nikdy nebyla čtyřiašedesátiletý muž (smích), ale nakonec mě samotnou překvapilo, jak snadno se mi jeho linka psala. Došlo mi, že s ním nemusím mít nic společného, že stačí, když se dostatečně vcítím do jeho příběhu.

Snažím se vytvářet postavy tak, aby byly přesvědčivé a získaly si čtenářovu pozornost. Ale občas, když se některá z nich musí vydat na opravdu dlouhou cestu, je pro mě těžké to vybalancovat v rámci celého vyprávění. Když někdo musí pryč třeba na měsíc, ostatní ho musí ve vyprávění dohnat. Takže nemívám problém s postavami jako takovými, ale s časovou osou jejich příběhů. Po pravdě, kdybyste se na jednotlivé linky v Převorství u pomerančovníku podívali pořádně, nejspíš byste zjistili, že jejich časová osa vůbec nedrží pohromadě. Zkrátka jakmile jde o čísla a počty, je to konec – v matematice jsem opravdu špatná. Většinou spoléhám na to, že mi o takových chybách řekne redaktor (smích).

Kostičas nebyl vaše prvotina, tou byl román Aurora. Bylo pro vás těžké nabídnout Kostičas k vydání poté, co byla Aurora odmítnuta?
Bylo to hodně těžké. Bylo mi teprve patnáct, když jsem psala Auroru, a mezi sedmnácti a osmnácti, když jsem ji poslala nakladateli. A v tomhle věku si člověk odmítnutí opravdu hodně bere. Myslela jsem si, že nejsem dobrá spisovatelka, a v jednu chvíli jsem neviděla smysl v tom zkoušet to znovu. Ale pak mě napadl Kostičas a já se do psaní zase úplně ponořila – měla jsem pocit, že jsem konečně našla něco úžasného.

Myslím, že bych nesebrala odvahu a neposlala rukopis nakladateli, kdyby nebylo Alice Smith – skotské autorky, která učila na Oxfordu. Chtěla vidět práce svých studentů a dát jim na ně zpětnou vazbu. Byla jsem vyděšená, protože Alici předcházela pověst velice upřímné kritičky, takže jsem se bála, že až si přečte první kapitolu Kostičasu, řekne, že je to příšerné – to by mi vzalo i poslední střípek naděje, co mi zbýval. Když si mě pak zavolala k sobě do kanceláře a řekla mi, že to bylo skvělé, že mám přirozený talent k psaní a měla bych si najít agenta, poslechla jsem ji.

První díl Kostičasu byl relativně komorní a měl neopakovatelnou dekadentní atmosféru. Další díly už jsou ale rozmáchlejší a řeší se v nich věci už víceméně na globální úrovni. Měla jste tento přerod dynamiky vyprávění v plánu už od začátku, nebo si o to příběh sám řekl v průběhu psaní?
Trochu od obojího. Když jsem začala psát Kostičas, věděla jsem, že chci zkombinovat dystopii s prvky epické fantasy. Na dystopiích mě vždy udivovalo, že se odehrávají jen na jednom místě – třeba Divergence se celá odehrává pouze v Chicagu – a mě zajímalo, co se děje kolem. Vezměte si třeba Hunger Games – co ostatní státy? Existují ještě? A jestli ano, to je vůbec nezajímá, že Amerika pořádá hunger games…? To jsou otázky, na něž nedostaneme odpovědi.

A pak je tu Příběh služebnice, v němž hlavní hrdinka žijící v opresivním misogynním režimu potká zahraniční turistku a je to fascinující okamžik, protože někdo zvenku přijde do tamního režimu, což v podobných příbězích nebývá moc časté.

I já jsem chtěla čtenářům ukázat dystopickou společnost, zároveň však i to, jak funguje svět kolem a jak reaguje na diktátorský režim. Také jsem chtěla vytvořit rozsáhlou evropskou dystopii, protože většina těch, co znám, se odehrává v Americe, nanejvýš v Anglii. Proto jsem do Kostičasu zahrnula mnoho měst – nejen Londýn a Oxford, ale třeba i Edinburgh, Paříž, Prahu nebo Benátky, abych ukázala, jak reagují na Scion.

Když jste už od začátku věděla, že Kostičas bude mít sedm dílů, nebála jste se té zodpovědnosti, kterou jste na sebe jako autorka vzala? Nebála jste se, že sérii třeba nedokážete dopsat?
Po pravdě ani ne. Už od začátku jsem byla pevně rozhodnutá sérii dokončit. Možná se někteří čtenáři bojí toho, že Kostičas nedopíšu, protože jsem mezitím začala jinou sérii. Ovšem jediný důvod, proč jsem začala psát Převorství, je ten, že můj redaktor měl další díl Kostičasu u sebe už tak dlouho, že jsem neměla co jiného na práci (smích). Jsem ráda, že jsem Převorství napsala, ale nebylo to proto, že bych nevěděla, jak dál s Kostičasem.

Jsem však moc vděčná za to, že Kostičas může být sedmidílný – je poměrně velká vzácnost, aby nakladatel šel do takového rizika, obzvlášť když přihlédneme k tomu, že jsem byla úplný nováček. A přitom jsem hned na začátku dostala smlouvu na tři knihy, kterou pak rozšířili na sedm knih. Já sama jsem vždycky věděla, kam celý příběh směřuje. Jistě, některé z mých představ se časem změnily a synopse, které jsem si ke knihám napsala, když mi bylo dvacet, jsou teď úplně jiné, to však bylo nevyhnutelné – s tím, jak jsem stárla, se měnily i moje nápady.

Spíš než strach z nedopsání cítím stres z toho, jak pomalu po sobě knihy vycházejí – ty dlouhé rozestupy jsou i pro mě samotnou frustrující. Pro mě je ovšem mnohem důležitější kvalita mých knih než jejich kvantita. Nesnesu představu, že bych sice psala knihu ročně, ale moji čtenáři by byli zklamaní, protože by nebyla tak dobrá, jak by mohla být. Raději vydám jednu knihu za pár let, ale s vědomím, že čtenáři dostanou opravdu to nejlepší, čeho jsem v daný okamžik schopná.

Druhou polovinu rozhovoru si můžete přečíst zde.

* použité fotografie pocházejí z archivu autorky (foto knihy na Karlově mostě) a z letošního ročníku HumbookFestu