Masters of Rock 2019 – mainstreamový festival?

Již po šestnácté se v červenci otevřely brány areálu likérky Rudolfa Jelínka, aby pohostily a naplnily hudbou tisíce fanoušků tvrdé hudby. Od prvního ročníku se mnohé změnilo. Z malé dvoudenní akce, která hostila pár zahraničních kapel, se stal čtyřdenní, a tedy největší hudební festival v Čechách a jeden z největších v Evropě.

Zatímco hlavní stage hostí po celé čtyři dny z drtivé většiny pouze zahraniční interprety, na menším vedlejším pódiu vystupují kapely tuzemské – každá se snaží být tou nejlepší. Je z čeho vybírat. Mimo to na mnoha místech probíhá doprovodný program, např. bungee jumping či adrenalinový kolotoč, v partách se hrály deskovky, mnozí návštěvníci dorazili dokonce v cosplayi. Oproti několika stagnujícím předchozím ročníkům došlo ke zlepšení organizace – ať už je to možnost získat pásek výměnou za vstupenku v předstihu (a tedy bez front), objevilo se víc toalet, především tedy raket pro pány, čímž byly ochráněny rizikové části areálu před nežádoucími smyslovými vjemy. Letošní ročník byl také hudebně vyváženější, kdy mimo opakující se stálice – Within Temptation, Avantasia nebo Tarja – vystupovaly i tvrdší formace jako Dimmu Borgir či Soulfly. Jen ten punk chyběl, aby byl koktejl plný.

 

 

Co se týká kapel se zpěvačkou v čele, jejich oblíbenost raketově stoupá. Jistě za to může světoznámost kapely Nightwish, ale i fakt, že se rozešla se zpěvačkou Tarjou, která dodnes patří mezi ty nejlepší. Spousta fanoušků si tak hledá své nové Nightwish a je z čeho vybírat. Letos na Masters zazářili např MaYaN hned se dvěma zpěvačkami, Xandria, jejichž nová (v pořadí už čtvrtá) frontmenka je sice půvabná a talentovaná, jen svým vystupováním poněkud kopíruje své starší vzory z jiných kapel, Charlotte Wessels ze skupiny Delain – nově blonďatá diva v rudém, která suverénně ovládla pódium, diskometaloví Amaranthe či Symfobia ze Slovenska.

Samozřejmě nesmíme zapomenout na usměvavou Sharon Den Adel a její Within Temptation, to už byla sázka na jistotu. Společný duet Tarji Turunen a Sharon byl fenomenální, a ač šlo na rozdíl od Metalfestu 2017 pouze o jeden společný song, patřil mezi vrcholy festivalu.

 

 

Pokud bychom chvilku zůstali u fantastiky, tak velkým překvapením pro mnohé bylo jistě staronové spojení Rhapsody, o kterých jsem tu napsala už mnohé. Je určitě dobře, že se zakládající členové rozhodli nakonec pokračovat, pro někoho je však smutnou zprávou – a pro někoho dobrou –, že opustili styl trubadúrů, šermířů a fantasy a vrhli se na žánr sci-fi respektive postapo. Písně z nového alba tak mezi těmi původními zněly dost nepatřičně. Fantasy příběhy skupiny Avantasia sympaťáka Tobiase Sammeta už jsou tu s námi také přes dvě desítky let, nicméně letos se jim podařilo dotáhnout své vystoupení k dokonalosti – ať už to bylo snovými efekty na pódiu, nebo řadou hostujících zpěváků (Eric Martin, Ronnie Atkins z Pretty Maid, či mladičká facebooková hvězda Adrienne Cowan). Finále jejich koncertu bylo dechberoucí a patřilo rovněž mezi vrcholné chvíle Masters of Rock.

 

 

Atmosférický a velmi zdařilý koncert přinesli němečtí piráti Saltatio Mortis, kteří si na úvod střihli melodii ze Star Wars a svoji pohanskou šou doplnili o efektivní ohnivé střely. Naopak klasický rock zcela bez příkras ukázali klasičtí a vynikající Uriah Heep, které možná poslouchalo mnoho našich otců. Nutno podotknout, že vyšší věk kapele rozhodně neubral na elánu ani jejich hudbě na šlapavosti.

Mezi nejlepší kytaristy festu patřil Alexi Laiho se svými Children of Bodom, kteří se nebáli dát do playlistu množství nových písní a neměli problém je odehrát s úsměvem a levou zadní. Trochu zklamáním byli naopak Dream Theater, kde známé a krásné kytarové rify shazoval poněkud rozpačitý hlasový projev. Nejlépe na tom nebyli ani folkmetaloví Eluveitie, hudba nás s přehledem přenesla do staré Helvetie, hlas sympatického frontmana Chrigela Glanzmanna se ale ztrácel neznámo kam.

 

 

Trochu legračně působili jindy přísně strojoví Deathstars, zpěvák Andreas Bergh se během čekání do pozdních nočních hodin poněkud „poupravil“, takže sem tam hrozilo, že spadne z pódia. Koncert však v žádném případě nezkazil. Naopak zklamaný mohl být ten, kdo se těšil na nejtemnější kapelu festivalu – satanisty Dimmu Borgir. Pódiovou šou nebylo skrze přehnaná oblaka dýmu skoro vidět, a temné mše kvůli nízké hlasitosti zase slyšet. I tak ale koncert stál za shlédnutí tisícům zvědavých i nadšených diváků.

Pryč jsou doby, kdy na Masters of Rock razily výhradně davy černě oděných metalistů či rockerů v okovaných džískách. Tvrdá hudba se pomalu ale jisté stává mainstreamem (což mimochodem potvrzují i věčně vyprodané koncerty německých zvrhlíků Rammstein). Zda je tento trend pozitivním či negativním jevem dnešní doby, to teprve ukáže čas. Do té doby kapely ještě odehrají mnoho koncertů. Neboť jak jinak by si dnes vydělaly na aparaturu? Z prodeje CD jistě ne. Diváci chtějí zážitky. Nejlépe nevšední zážitky. A na Masters of Rock se jich s jistotou vždy dočkají.

Foto: Tislav Rocker