Honza Vojtíšek (ed.): Sto hororů ve sto slovech

Sbírka hororových příběhů. Jedenáct lidí (Devět samostatných autorů: Adela Blažek Hrivnáková, Roman Bílek, Martin Štefko, Mark E. Pocha, Diuk, Jiří Šedý, Kristina Haidingerová, Honza Vojtíšek, Josef Blažek a jedna autorská dvojice: Petr Boček a Miloslav Zubík) sepsalo sto hororových příběhů. Sto záchvěvů strachu, z nichž každý je nacpaný do pouhé stovky slov!

 

Jejich tvůrci totiž počítají s tím, že je tak přečtete dřív, než vám dojde, jaké hrozné chyby se tím dopouštíte. No, a pak už bude pozdě – svými zuby a drápy budou zaseklé do vašeho podvědomí, odkud vás budou strašit… už navždy.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Netopejr, listopad 2016
Obálka: Tomáš Melich
Vazba: brožovaná
Počet stran: 152
Cena: 149 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Honza Vojtíšek: Dlaně

Jako bych vystoupil z tunelu. Těkal jsem v náhlém jasu očima. Někde uprostřed se usmívala bratrova tvář.
„Co se stalo?“ zaslechl jsem svůj hlas. Cítil jsem vlhkost. Napravo, kolem spánku.
„V pořádku,“ promluvily bratrovy rty. Jeho uslzené oči to potvrzovaly. „Nic se nestalo.“
Skláněl se nade mnou, cítil jsem jeho dlaně na svých tvářích. Jako v peřince.
Jeho dlaně… Jednou do nich vzal mrtvého ptáka, kterého otec srazil autem. Po chvíli pták zatřepal křídly a odletěl. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale zůstalo to v nás.
„Už je to v pořádku,“ zopakoval bratr.
Držel ho tehdy stejně jako mne.

 

Roman Bílek: Knoflíky lásky

Amálka měla nejraději hadrové panenky, které mají místo očí knoflíčky. Ostatní hračky ji nebavily. Důvod byl prostý. Ve spánku k nim tiskla obličej a ony netlačily. A jak si s nimi vyhrála! Často je brala i k postýlce malé sestřičky Viktorky. Položila je k ní a důležitě říkala „Panenky moje, mám vás láda.“ Maminka si myslela, jak je Amálka hodná, nemusí ji pořád hlídat a stihne udělat i nějaké ruční práce. Stříhat, šít, plést nebo dokonce vyšívat. Jednou ji v téhle činnosti vyrušil zvonek u dveří. Když se vrátila, Amálka s nefalšovanou láskou přišívala Viktorce knoflíky k očím.

 

Mark E. Pocha: Rozlúčka na recepcii

„Bol to skvelý pobyt, tento hotel jednoducho nemá chybu, s radosťou ho budem odporúčať. Vytkol by som len jednu vec… Je to maličkosť, no predsa. Ide o toho klauna, čo ponúka na pánskych toaletách cukrovinky. Je podivne nalíčený a má odporné, špicaté zubiská. Najhoršie je, že je neodbytný a tisne sa človeku do tváre. Keby nebol do miestnosti vstúpil ďalší hosť, azda by za mnou vliezol až do kabínky! Možno vám to príde smiešne, ale tak trochu ma vydesil. Ale čo, zabudnite, je to len taká drobnosť. Ste výborný hotel.“
„Ehm… pane… my ale žiadneho klauna nezamestnávame…“

 

Kristina Haidingerová: Nahá

„Jsi perfektní! Máš… úžasně tvarovaný tělo!“
„Fakt?“
„Né, vážně. Chtěl bych tě vidět nahou.“
„Připadám ti jako snad oblečená?“
„No, na můj v kus toho máš na sobě ještě docela dost.“
„Mám se ti snad svlíknout z kůže, zlato?“
„Jsi nádherná… Počkej!“
„Copak?“
„Pomůžu ti…“
„Au! Sakra! Co to děláš?!“
„Svlékám tě z kůže!“
„Pusť mě! Magore! To bolí!!“
„Necukej se! Kazíš mi řez!“
„Nech mě! Pusť mě ty šílenče!“
„Bude to chvilka! Pár řezů a pak si tě svlíknu!
„Pusť mě!!!“
„…Buť tiše! Nevidíš, jak se snažím?.“
„Pomoc! Pomozte mi něk…!!!“
„Ták, buď pěkně tichoučká, ať to nepokazím…“

 

Petr Boček & Miloslav Zubík: Kolotoč

„Pojď, ukážu ti, že se vůbec nemáš čeho bát!“ zaskuhrala babizna a vytáhla dívenku z klece. Vlekla ji pak svou kostnatou rukou až do kuchyně. „Máš strach, a proto nejíš. Ale to bys pak přeci mohla umřít hlady. Podívej se, jaké povyražení čeká na tvého brášku, který papal pořádně.“
Zmáčkla knoflík a dosud prázdná plošina se roztočila.
„Jééé, já ho chci vidět, jak se vozí!“ vydechla holčička nadšeně.
„Tak dobře,“ souhlasila stařena, popadla hrající si batole a umístila ho dovnitř. Pak zaťukala na okénko zavřených dvířek, což chlapec přivítal hlasitým smíchem.
Nakonec mikrovlnku pustila.
Však už byl čas oběda!

 

Josef Blažek: Seance

Duchařská tabulka najednou začala Dušanovi levitovat pod rukama, vzápětí se bláznivě roztočila kolem své osy, a než se nadál, zabodla se mu jedním rohem rovnou mezi oči.
Když se probral z šoku a pohlédl do zrcadla, zamrazilo ho při zjištění, že ji musí mít zaraženou hluboko v mozku. Sice necítil žádnou bolest, ale na pravé oko viděl nějak divně.
Zvedl levou ruku a nevěřícně se dotkl tabulky trčící mu z hlavy. Vtom uviděl, jak se zprava blíží k tabulce další ruka.
Byla průsvitná.
A rozhodně nebyla jeho.
S hrůzou pochopil, že pravým okem teď vidí do toho druhého světa.