Autor: Supermartonátor

Čas běží jak o závod a my stárneme. Jen ty postavy z knih jsou pořád stejné. Slavná kniha Ondřeje Neffa Měsíc mého života vyšla před třiatřiceti lety. Patří do cyklu Arkádie a nyní vychází jeho čtvrtá část – román Ultimus. A čtenáři se znovu mohou setkat s Kubou Nedomým a Dědkem Čuchákem.

Žijeme v době, kdy na vlastní kůži zažíváme epidemii. Hádáme se, navzájem si nadáváme a společnost je rozdělená. Je vcelku hrozné pomyslet, jak bychom zvládli ještě horší epidemie. A co kdybychom se opravdu rozdělili na dva druhy lidí?

Kam s odpadem? To je otázka, která zaměstnává lidstvo už celá desetiletí, a je to stále ožehavější téma. I proto může být zasazení románu Silikonový ostrov tak uvěřitelné.

Jsou knihy, které si pamatujete po celý život kvůli působivému příběhu, skvělým postavám nebo emocím, které ve vás vyvolaly. A pak jsou knihy, které se vám usídlí v paměti, jelikož jsou zvláštní nebo bizarní. To je i případ Mizení Sybil Joinesové.

Podobenství o rozsévači klame tělem. Obálka této knihy je moc hezká a vypadá tak mírumilovně, klidně a pozitivně. Přitom obsah příběhu je temný a ukazuje budoucnost, kterou bychom nechtěli zažít.

„Bard, který nikde nebyl, nemá o čem zpívat.“ Tahle věta je pro drobnou knížečku Bard z Rilanty zásadní. Jako správná fantasy vás totiž vezme na výpravu. Nasát zážitky, o kterých pak můžete skládat třeba i písně.

Když teče krev je působivý, i když klišé název pro horor, nemyslíte? Vzbuzuje to jistá očekávání a představy, jaký příběh asi bude. Očekávání je o to vyšší, když víte, že jde o knihu od Stephena Kinga.

Název S pokorou a nadějí vám nic moc neřekne. Působí možná až nevýrazně, když uvážíme, že jde o sci-fi. Jenže po dočtení oceníte, že se kniha jmenuje právě takhle. Protože právě s pokorou a nadějí je napsána.