Autor: Pavel Skořepa

Když už jednou vypravěč začne líčit příběh, měl by mít na paměti, že jej nemůže zakončit jen tak fádně, suchopárně. Přestože se příběh ze začátku zdaleka nemusí zdát tak velkým, o hrdinovi zachraňujícím celý svět, i když jím nakonec věru je.

Zlo si dokáže nalézt sebemenší skulinku do duše člověka. Klíčem k otevření této brány může být kupříkladu i kniha.

Rozvrátit zakořeněné vidění světa vnímaného úzkou perspektivou venkovského lidu se dá pouze drastickým zásahem zvenčí, nikoliv zevnitř. Toto rozbití ideálů s sebou většinou přináší zkázu minimálně na úrovni rozvratu společenských hodnot a úpadku obyvatelstva, v tom nejhorším možném scénáři vede k zániku komunity i celé obce.

Již od pradávných dob zakládají lidé svá sídliště poblíž vodních toků. Mít pitnou vodu na dosah je doslova nepostradatelné pro život. Ovšem pokud se řeka rozbouří a vylije z břehů, znamená voda i smrt a zkázu.

Každý velký příběh musí obsahovat alespoň malé zrnko tragičnosti, jinak by nebyl nezapomenutelným. A čím té tragičnosti obsahuje více, tím epičtějším se stává. Konec, v němž by jen bláhový snílek očekával happyend, spojí vše jak se patří dohromady, přinese postavám tolik vytoužený vnitřní klid a snad i mír.

Co když je náš svět pouhou iluzí, snem, jenž se zdá bytosti, která svou mocí a velikostí dalece přesahuje hranice lidské představivosti, natož schopnosti pochopení? Co by se s naším světem stalo, kdyby se tato bytost začala probouzet?

Otázka přijetí jinými lidmi, ať už sousedy, známými, anebo samotnou nejbližší rodinou, je asi tou nejdůležitější v životě jednotlivce. A její zodpovězení bývá dost často tím nejbolestivějším, čeho se člověku dostane. Obzvláště pokud je s touto otázkou spojena i pradávná magie z jiného světa.

Pojetí pekla může pro každého znamenat něco jiného. Někdo si ho může představovat jako žár plamenů, anebo naopak jako místo tak mrazivé, že se v něm zastavil jakýkoliv pohyb. Pro jiné zase může mít podobu neustále se opakujících událostí, které dotyčný jedinec není schopen ovlivnit, natož změnit a musí je prožívat pořád dokola.

Na oslavných hrdinských písních je cosi nesmrtelného. Zapomíná se však na to nejzásadnější – hrdinové, jejichž osudy takto přetrvaly v povědomí dalších generací, byli také jen lidé se svými starostmi a problémy.