Oči prázdnoty – když dlouho hledíte do propasti…

Publikováno: Autor:

Druhý díl velkolepé space opery z pera Adriana Tchaikovského to sice nestihl na předvánoční trh, zato je to jedna z prvních letošních pecek, které si čtenáři mohou přečíst. A že je na co se těšit.

Mediátor Idris Telemmier zachránil svět – už zase. Řeč samozřejmě není o naší planetě Zemi, tu už Architekti dávno přetvořili k obrazu svému. Díky svým činům se Idris stal válečným hrdinou, svého druhu celebritou a pak také zrádcem, protože své služby nenabídl lidem, jak se automaticky předpokládalo, ale jejich politickým oponentům – Partenonu.

Vzhledem k situaci, kdy na Architekty přestávají zabírat relikvie Prapůvodních, se zdá nemoudré, aby na sebe inteligentní vesmírné rasy mávaly zbraněmi. Jenže přesně to se děje. Je třeba objevit tajemství neprostoru dřív, než se všichni vzájemně postřílejí, aby vesmír měl šanci na přežití.

Většina děje Očí prázdnoty by se dala shrnout jako „nemáme Idrise, ale chceme ho – hledáme Idrise – nacházíme Idrise – opět ztrácíme Idrise“. Ve všem tom vesmírném putování, poznávání nových (často dost obskurních) mimozemšťanů a intrikování, zatímco Architekti přetvářejí jeden obydlený svět po druhém, se jistá repetitivnost toho, jak všichni pasou po Idrisovi, snadno ztratí. Na druhou stranu je chování všech politicky zainteresovaných stran pochopitelné, protože Idris je jediný, kdo dokázal komunikovat s Architektem a přiměl ho, aby nechal hlavní lidský svět na pokoji. Tedy ne že by to lidem v dlouhodobém horizontu k něčemu bylo.

Jestli Adrian Tchaikovsky něco umí, jsou to jednoznačně postavy. V prvním svazku to sice nebyla tak precizní práce jako obvykle, s přibývajícími stránkami dvojky je ale jasně znát hloubka, kterou jednotliví hrdinové příběhu mají. V každém z nich dřímá něco, co ho odlišuje od ostatních knižních protagonistů, zároveň mají však některé rysy, jež jsou čtenářům dobře známé – je to ideální kombinace.

Největší vývoj zatím prodělal Havaer Mundy, agent tajné služby lidstva, který zpočátku působil spíš jako vedlejší postava. A přestože i tentokrát se na scéně objevuje rozhodně nejméně ze všech hlavních aktérů, je na něm změna nejpatrnější – a stává se z něj docela sympaťák.

Tchaikovsky v Očích prázdnoty už trochu utahuje šrouby – pracuje na tom, aby vám odpálil některé mozkové závity. Tam, kde jednička byla pohodová a sem tam zaběhla do filozofické roviny, ve druhém dílu autor rozjíždí ve velkém také metafyziku – a to minimálně pro pokročilé. Také mohu říci, že čtenářská (ne)prostorová představivost dostane místy dost zabrat.

Autor pracuje mimo jiné s myšlenkou toho, kolik informací a pravých významů je ztraceno ve snaze vměstnat skutečnost do pojmů, které by byl lidský mozek schopný akceptovat a pochopit. S tím, kolik toho naložil Idrisovi, se tak Oči prázdnoty hemží dost abstraktními pojmy a popisy, které se dají jen těžko uchopit.

Během čtení člověk chápe, jak to všechno – neprostor, Architekti, různé frakce – funguje a zapadá to do sebe. Ale pokud by to měl vyjádřit svými slovy, pohořel by. Čtenáři spíš podvědomě mají pocit, jak do sebe věci zapadají, a stránku za stránkou se ocitají na hraně toho, že to konečně rozlousknou, dají do slov a dojdou k zásadnímu objevu, ale ve výsledku jim to všechno pořád prokluzuje mezi prsty. Což je skvělé – protože přesně tím si prochází i Idris a příběhu to dává další rozměr uvěřitelnosti. Díky tomu je o to snazší se do Idrise vcítit – pochopit jeho frustraci a touhu po tom, konečně všemu přijít na kloub.

Nemá smysl si nic nalhávat – Adrian Tchaikovsky je trochu grafoman. Jeho knihy by se daly docela snadno seškrtat, ale proč to dělat, když je to tak skvěle napsané? Tchaikovsky zvládá perfektně balancovat různé aspekty správného příběhu a zároveň má skvělý autorský styl. Číst jeho knihy je zkrátka potěšení a já už se těším na finální díl, který by měl vyjít ještě letos.

Ukázka

Vydal: Planeta9/Triton, 2024
Překlad: Milan Pohl
Vazba: vázaná
Počet stran: 640
Cena: 699 Kč