Ocelová šlechta bojuje ve válkách blízké budoucnosti

Adrian Tchaikovsky není českým čtenářům jméno zcela neznámé. Tenhle Brit s polskými kořeny se nijak netají zálibou ve válečných konfliktech a láskou k hmyzu. Oboje spojil dohromady v arcanepunkové sérii Stíny Vědoucích, z níž u náš vyšly pouze první tři díly. A pro arachnofobiky pak sepsal sci-fi Děti času. Tentokrát přichází se svou vizí války nepříliš vzdálené budoucnosti.

Poté co Velká Británie neslavně opustila Evropskou unii a myslela si, že se znovu stane velmocí, došlo k něčemu, s čím nikdo nepočítal – koupila ji Amerika a udělala z ní svou državu. Nedlouho nato se přihnalo pár přírodních katastrof a došlo k zaplavení části souše– zmiňme alespoň New Orleans či Holandsko. Skandinávie se však drží nad vodou – obrazně i doslovně –, což kdekomu leží v žaludku. Neustále se proto válčí o zdroje i nezávislost. V těchto válkách bojují chudí i bohatí. O chudé se nikdo nezajímá. Pro bohaté se stala válka hrou – pohybují se po bitevním poli v brněních (Scion) a využívají naplno svého vlivu a peněz. Až do té doby, než zmizí bratranec jednoho vlivného pohlavára. V tu chvíli je povolán Ted Regan s týmem, aby zjistili, co se stalo.

V první řadě je důležité upozornit, že Ocelová šlechta není román. Jedná se o novelu, kterou Adrian Tchaikovsky vydal v roce 2017 v limitovaném nákladu tisíc kusů. Knihu tak snadno zhltnete – a to nejen vzhledem k poměrně krátkému rozsahu. Ačkoliv se Tchaikovsky možná u českých čtenářů zatím neuchytil, nelze mu upřít jedno – ten chlap umí psát setsakra čtivě a jeho postavy si nejde nezamilovat.

Kniha se nebabrá kdovíjak v dávném konfliktu, vlastně se moc nezaobírá ani tím současným. Hlavním motivem je tajná akce na území nepřítele a zjištění, co se stalo se ztraceným pracháčem. Historie vyplouvá na povrch postupně, stejně jako současná špína, do níž postavy mohou spadnout. Věcmi, které nejsou nezbytně nutné pro tenhle konkrétní příběh, se autor nezdržuje. Tempo vyprávění je tak dostatečně rychlé, abyste otáčeli stránku za stránkou a ani u toho nemrkli.

Adrian Tchaikovsky si libuje v kombinování moderní technologie a středověkých motivů. Svou „ocelovou šlechtu“ tak skutečně pojal jako středověké rytířstvo – finančně nedostižitelné vybavení, privilegia urozených, mezi něž patří to, že je nikdo nechce zabít, ale když už tak zajmout, aby za ně dostal výkupné, a také fakt, že to dotyční berou jen jako zábavu. Autorovi to dává prostor pro všelijaké paradoxy, které dělají jeho vizi světa uvěřitelnější. Stejně jako jeho postavy. Hrdinové jsou ukázkovou přehlídkou klišé, přesto jsou napsáni natolik dobře a zkušeně, že vás to nebude rozčilovat – naopak to uvítáte, protože na takhle krátkém prostoru je dobré vědět, co od které postavy můžete čekat. Nemusíte se bát nesmyslného chování, aby jednotliví hrdinové za každou cenu vystoupili ze svých archetypů. Přesto však můžete být na několika místech překvapeni. Postavy působí lidským dojmem a nešustí papírem. Polidšťují je různá drobná gesta či úvahy, které je přiblíží čtenářům a díky nimž si k nim jde snáz najít cestu.

Ocelová šlechta není kdovíjak originální. Jedná se o military sci-fi, od nějž dostanete to, co čekáte – akci, krev, moderní technologie a nějakou tu politickou špínu. Je to čtivě a svižně napsaný příběh, v němž oceníte realistické postavy i jejich místy šibeniční humor. Plusem je také to, že autor vychází z poměrně nedávných událostí a kombinuje je s reálnými enviromentálními hrozbami, o nichž se diskutuje, aniž by to působilo jako násilné tlačení na pilu a lidské svědomí.

Kniha možná zdánlivě tématem nevyniká nad podobnými díly, přesto jí dejte šanci. Adrian Tchaikovsky má výtečný osobitý styl vyprávění a jeho řemeslo je za roky publikování vypilované natolik, že si může klidně dovolit zabrousit bez obav i do vod klišé, aniž by to jakkoli snížilo kvalitu čtenářského zážitku.

Recenzováno na základě originálního vydání „Ironclads“.

Vydal: Planeta9, 2019
Překlad: Martin D. Antonín
240 stran / 249 Kč