Autor: Supermartonátor

Žoldnéř je ten, kdo za peníze válčí. Často se na něj lidé koukají skrze prsty, protože nebojuje za ideály či proti bezpráví, ale jen za prachy. I literatura má své žoldáky, tedy autory, kteří píšou příběhy za peníze.

Nesmrtelnost je nesmrtelné téma. Někdo by možná po ní toužil, ačkoliv samotná představa toho, že nemůžeme nikdy zemřít, je velice vzdálená. Ráchel, hrdinka románu Žít navěky, rozhodně nesmrtelná být nechce, přesto je a právě skrze její vyprávění si můžeme onu nesmrtelnost dobře představit.

Dystopické romány to budou mít vždy těžké. Čtenáři i kritika je stále budou porovnávat se stěžejními díly George Orwella nebo praotcem žánru Jevgenijem Zamjatinem a jeho knihou My. Tomuto srovnání se neubrání ani nový román ruské autorky Anny Starobiněcové Člověk nula.

Jsou místa, která jsme už prošli tolikrát, že je známe jak své boty, a přesto se do nich rádi vracíme. Nic nového tam neobjevíme, ale zkrátka máme rádi atmosféru onoho místa či nás k němu vážou příjemné vzpomínky. Místem, kam se člověk může rád vracet, je i Ryhopský les, ve kterém se odehrávají dobrodružství, jež vymyslel slavný autor Robert Holdstock.

Nakladatelství Laser se skutečně činí a předkládá čtenářům jedno nové vydání Miévillových knih za druhým. A nutno říci, že vždy pěkně vymazlené. Nejnovějším přírůstkem je román Jizva s povedeným grafickým zpracováním. Krásná obálka a také několik vložených ilustrací na lesklém papíře upoutají na první na pohled.

Každý žánr má své zvyklosti a čtenář si jich s přibývajícími zkušenostmi začne více všímat. O to větší radost dokáže udělat, když se „potkáte“ s knihou, která jde proti zavedeným zvyklostem a bourá obvyklá klišé. Jednou z takových je Borne od Jeffa VanderMeera.

Poslední měsíce jsou poměrně bohaté na povídkové antologie a je to jedině dobře. Jednou z nich je i útlá knížečka s názvem Vostrá krása, která vyšla u nakladatelství Golden dog. Právě ono pojmenování sbírky je podstatné.

Ještě před pár lety bych byl v podstatě rád za každý článek či zmínku o H. P. Lovecraftovi. Každá kniha, která vyšla, znamenala svátek a mýtus Cthulhu tu byl v podstatě jen pro poměrně úzký okruh hororových fajnšmekrů. Dnes je tomu jinak a zejména letošní rok nabídl mnoho věcí, které jsou se jménem hororového mistra spjaty. Jednou z těch nejvýraznějších je i čtvrté pokračování povídkové antologie Černá křídla Cthulhu.

Jaké by měl asi H. P. Lovecraft pocity, kdyby zjistil, jak je v současnosti jeho jméno v kurzu? Měl by radost? A co by řekl tomu, že vznikla novela, ve které vystupuje on sám, a že se jedná o porno horor?

Spousta lidí ráda čte. Mnoho z nich má v oblibě především knihy plné fantastiky. A není málo ani těch, kteří po přečtení skvělého příběhu chtějí také napsat svůj román či fantasy ságu a stvořit vlastní svět. Pro takové lidi, tedy potencionální spisovatele, vyšla skvělá kniha – Kniha divů.

Vzpomínky jsou jako vzácný poklad, který zakopeme v hloubi své paměti. Stačí pak ale malý stimul, který najednou vzpomínku uvolní. Tím může být například návrat po letech do rodného města, abychom uložili urnu s popelem někoho blízkého. Podobnou věc zažívá hlavní hrdina románu Mízožravci.

H. P. Lovecrafta (1890-1937) dnes známe jako jednoho z čelních představitelů hororové literatury a tvůrce čím dál populárnějšího mýtu Cthulhu. Níže uvedená ukázka básně „Vichry z hvězd“ je z nové knihy Houby z Yuggothu, kterou vydalo nakladatelství Straky na vrbě.