Bolestíny – antologie ženského hororu

V povídkách z antologie Bolestíny zaznívá bolest a promítají se v nich stíny autorek, které se vyznávají ze sebe samých.

Madla Pospíšilová Karasová se rozhodla jednou provždy umlčet všechny pochyby o tom, že ženy neumí psát horor. Oslovila proto čtyři kolegyně, kterým taky vyšly knihy u nakladatelství Golden Dog, a vznikla tak antologie Bolestíny. Kniha je rozdělena na tři části – bolest, stíny a vyznání – které zároveň určují téma zpracovaných povídek, a každá část je uvedena básněmi od Jany Dvořáčkové.

Úvodní slovo patří Kristýně Sněgoňové, která čtenáře navnadí na mrazivý hororový zážitek.

„Jsou dny, kdy mám v sobě tolik bolesti, že kdybych se nenapil, udělal bych něco mnohem horšího.“

Bolest, která zaznívá

Bolest neodmyslitelně patří k hororu. Umí být krutá, brutální a neuhasínající. Může být spouštěčem dalších událostí nebo definitivním rozuzlením děje. Dokáže být trýznivá, hluboká a tichá. Má mnoho podob a každá povídka ukazuje některou z nich.

První máme bolest, kterou si nikdo jiný než matka nedovede představit. V povídce Vnitroblok od Ludmily Svozilové přichází zlo po špičkách a nenápadně, dokud neudolá unavené srdce matky, která zůstala s dětmi sama. Mělo to být nové, krásné místo k žití, kde by začali znovu. Jenže místo radosti způsobuje jen bolest a děti se mění. Nový domov na ně nemá dobrý vliv.

Krvavé a brutální scény doprovázené bolestí – ani takových povídek se ženy píšící horor nebojí, jak ukazuje Tereza Kadečková v povídce Přání. V tomto případě má osud, nebo autorka pořádně černý smysl pro humor. Milan se totiž rád dívá, jak druzí trpí, ale jeho morálka mu nedovolí, aby jiným bolest sám způsobil – o frustraci, jakou to v něm vyvolává, nemůže být pochyb. Autorka se tu pouští do krutých popisů, téměř ve stylu Madly Pospíšilové Karasové, a ukazuje, že i ona dokáže svým postavám pořádně znepříjemnit život.

Fyzická bolest však nemusí být jen potěšením chorých myslí, ale začátkem nového života, jak se dozvíme v povídce Až mě povolají k sobě od Veroniky Fiedlerové. Podivné výrůstky na zádech a ukrutná bolest přivedou muže k doktorovi. Výrůstky se zvětšují a on čeká to nejhorší. Co mu to ale na zádech vlastně roste? Čtenář dlouho neví, kam celý příběh povede. Jsou tu dvě dějové linky, dobrodružství, napětí a zapojení mýtů a legend.

Na závěr tu máme bolest psychickou, která umí být mnohdy sžíravější, hlubší a neúnosnější než kterákoli jiná, byť se na první pohled nemusí zdát, že jí někdo trpí. Právě v tom číhá její největší nebezpečí. Z povídky Vážka od Karin Novotné bolest doslova sálá. Autorka už od prvních řádků navodí atmosféru, která čtenáře upozorní na to, že tohle nebude ani trochu veselé čtení. Vandin přítel Mick trpí závislostí na alkoholu, ale nedaří se mu jí zbavit. Rozhodne se proto zapojit do programu Druhý břeh… Tahle povídka má všechno, co si čtenář může přát. V první řadě velkou dávku emocí, bolesti, atmosféru a zvrat, který přiměje čtenáře zírat do prázdna.

„Všechno, čemu věříte, existuje.“

Stíny, které se promítají

Bez světla by nebyl stín. Některé stíny jsou temnější než jiné a v těch opravdu tmavých se může skrývat ledacos.

V povídce Kravín vezme Veronika Fiedlerová čtenáře zpět do světa knižní série Pozdravy záhrobí. Starý kravín je opředený strašidelnými historkami. Nikdo tam nechodí a pro partu malých kluků není lepší místo, kde by mohli vyvádět lumpárny. Tahle duchařina potěší všechny fanoušky Benedikta Klausnera.

U duchařin se ještě zdržíme v povídce Holčička. Malá Sofie se z pískoviště nevrátí domů sama. Společnost jí dělá holčička, se kterou si chce hrát. Její matku to však zneklidní, protože Sofie je v pokojíčku sama. Karin Novotná opět nechává čtenáře do poslední chvíle čekat na zvrat, který zamíchá kartami.

V Kruhu vypráví Ludmila Svozilová o sesterské lásce a krutosti. Eva vzpomíná na příhodu z dětství, kdy se sestrou Laurou našly u babičky na půdě starou panenku. Ve dvou časových linkách a tíživém vyprávění se postupně odkrývá tajemství minulosti.

Povídkou, která mezi výše zmíněnými vybočuje, je Není růže bez trní od Terezy Kadečkové. Autorka mísí brilantní námět s prvky postapa a body hororu a vypráví o době, kdy Zemi sužuje sucho a požáry. Rostlin ubývá a stejně tak rychle ubývá kyslíku. Vzniká organizace, která má rostliny zachránit a spolu s nimi i celé lidstvo.

„Bylo to přátelství života a smrti.“

Vyznání, která odhalí pravdu

Obyčejné příhody mohou skrývat víc temnoty, než by se mohlo zdát.

Veronika Fiedlerová svou sérii Pozdravy záhrobí sice ukončila, ale pojišťováka Benedikta se čtenáři jen tak nezbaví – a díky za to. Co ale dělal Benedikt předtím, než se stal pojišťovákem? V Noci na Liščí skále autorka vypráví o setkání dvou důležitých postav série a jistě nebude chybět ani nějaký ten pozdrav ze záhrobí.

Karin Novotná se při psaní ráda řídí Kingovou radou: Piš o tom, co znáš. V povídce Hvězdu na čele máš, má Ester jsou velmi dobře popsané emoce a pocity ženy, která už nechce, aby její muž kamkoli jezdil. Chce, aby byl s ní a jejich dcerou. Když muž koupí chatu a plánují na ní strávit několik dní jako rodina, dalo by se čekat, že všechno bude zalité sluncem. Jenže temnota číhá všude.

Tereza Kadečková přichází ve Smrtonoši s dalším originálním námětem. Město Polis je plné halogenů a vysokých budov s technologií na vysoké úrovni. Na jeho samotném okraji je Nekropole, kde žijí nektorici, studení a mrtví. Ve skvělé povídce na jedné straně stojí svět mrtvých a magie a na straně druhé svět živých a technologie.

Ludmila Svozilová v povídce Kostelník pracuje s jednoduchým námětem, který svou reálností však mrazí asi ze všech povídek na téma vyznání nejvíc. Muž na rande vypráví mladé dívce o starém muži, který často utíká z pečovatelského domu. Vždy ho najdou u jiného kostela. Proč ale starý pán utíká a co hledá?

Na samý závěr antologie si pro sebe pár stran ukradla i autorka Madla Pospíšilová Karasová a na motivy skutečných událostí se pustila do vyprávění povídky Starý dům. Skupina chlapců se rozhodne nocovat v domě, jehož bohatá a nepěkná historie jim v noci odhalí svůj příběh. Autorka se tentokrát drží na své poměry lehce při zemi a dokáže čtenáři, že brilantní hororový příběh zvládne napsat i bez brutalit.

Celou knihu uzavírají medailonky autorek, které sepsaly recenzentky a čtenářky jejich knih. V podstatě ve všech případech jde o kratší povídky na počest autorek. A o kompletní čtenářský zážitek se postarají i ilustrace Zuzany Droppové.

Antologie bývají pro čtenáře často ošemetnou volbou. Málokdy se sejdou povídky na kvalitativně stejně vysoké úrovni, které udrží čtenářovu pozornost do poslední stánky. V tomto případě se však setkal talent s pílí a nosnými náměty. Každá autorka má jedinečný styl, který jde z textu cítit. Jedna tíhne víc k tajemným dobrodružstvím, další k temným emocím a atmosféře. Třetí mísí žánry a vytváří z nich dechberoucí kombinace, čtvrtá s noblesou sobě vlastní zamotá čtenáři hlavu. A poslední překvapí, i když výjimečně upustí od brutalit.

Tato antologie má všechno, co by dobrá hororová kniha měla mít. Zabaví čtenáře, donutí ho přemýšlet, znechutí ho, vyděsí, zamotá mu hlavu. A na konci ho vypustí zpět do reálného světa s mrazením v zádech a touhou nechat světlo rozsvícené.

Na tvorbě Bolestínů se podílelo několik talentovaných autorek, kterým hororový žánr není ani zdaleka cizí, a věřím, že příště si každý rozmyslí výroky o tom, že by ženy horory psát neměly. Bolestíny jsou třistapadesátistránkový důkaz o tom, že opak je pravdou.

Vydal: Golden Dog; 2025
Editorka: Madla Pospíšilová Karasová
Předmluva: Kristýna Sněgoňová
Autorky: Madla Pospíšilová Karasová, Veronika Fiedlerová, Karin Novotná, Tereza Kadečková, Ludmila Svozilová, Jana Dvořáčková
Ilustrace: Zuzana Droppová
Obálka: Michal Březina
Počet stran: 350
Vazba: brožovaná
Cena: 399 Kč