S Madlou Pospíšilovou Karasovou o nočních můrách a ženách v hororu
Byť se Madla Pospíšilová Karasová věnuje zatím spíše kratším literárním útvarům, její nápady a příběhy probouzí diskuze a hlavně emoce. Po drsné novele V pekle jsme všichni Hébert autorka znovu dokazuje, že se nebojí jít až na dřeň a žádné téma jí není cizí. Jaké je psát těžká témata? A co autorka chystá do budoucna?
Co je prvotním spouštěčem – startérem tvého psaní? Je to událost? Místo? Pocit? Skáče na tebe múza v těch nejméně očekávaných situacích, nebo ji máš pod kontrolou a píšeš v nějakém pravidelném rituálu?
Múza je dost proradná děvka a skáče na mě zákeřně (většinou zezadu) v těch nejvšednějších situacích. Stačí jí málo. Třeba pohled na prázdnou ulici, uprostřed které trůní malá růžová teniska. I použitý kondom na kanálové mřížce spouští okamžité asociace, stejně jako útržek odposlechnuté konverzace nebo cizí obličej. Někdy stačí jen gesto. Příběh pak zaseje své semínko a to mi vzklíčí v hlavě, roste tam a bují a chce se vyplevelit ven. A někdy je sakra neodbytný.
Startérem bývají často i noční můry. Tam, kde se normální člověk vzbudí, projde se, opláchne si obličej a snaží se znovu usnout, tam já (a ty ten pocit určitě taky moc dobře znáš) datluju do počítače až do ranního kuropění, abych zachytila alespoň kostru příběhu. Mnohdy se mi sny samotné zdají strukturované jako povídky. Vidím a cítím všechna slova, která pak po probuzení předávám dál do změti nul a jedniček. Velkým motorem psaní (hlavně toho hororového) jsou pro mě také zdánlivě běžné situace spjaté s mateřstvím. Rodičovská zkušenost je plná různých strachů a bolestí a tyhle pocity nemizí, ani když jsou děti odrostlejší.
Jinak co se týče psaní samotného, tam mě dvě práce, děti a rodinný život naučily psát, kdykoliv se naskytne trocha klidu a volného času. Ostatně i otázky na tento rozhovor zodpovídám při kontrole domácích úkolů a vaření večeře.
Jednou z tvých nejdrsnějších povídek je bezpochyby Balónek ke štěstí, jenž jsme publikovali na stránkách HorrorConu, ale vyšel i ve tvé nové vynikající sbírce Němý křik. Můj miláček Lisa balancující na hranici bizarra vyšla tamtéž, navíc prošla do užšího výběru do antologie Bizarropolis a zvítězila v soutěži Daidalos časopisu XB-1. Mně osobně naprosto odzbrojil Lovec monster a Zacyklený… Kterou svou povídku považuješ za nejdrsnější nebo třeba nejpovedenější?
Za svou nejdrsnější povídku určitě považuju Afíka z antologie Smečka, kterou sestavil Jiří Sivok. Tenhle text se mi v hlavě rozbujel po přečtení krátké zprávy v černé kronice o odebraném chlapci živořícím v naprosto bezútěšných podmínkách uprostřed komunity drogově závislých. A když se mě Jirka zeptal, jestli bych do jeho antologie nepřispěla nějakou povídkou, v níž by hrál důležitou roli pes, najednou to secvaklo a celý ten příběh začal dávat smysl. Ale protože je založený na skutečnosti, není opravdu pro každého. Je drsný a syrový, přesně jako realita, z níž vyrostl.
Do loňského podzimu jsem si myslela, že už nic krutějšího nenapíšu, ale pak jsem si přečetla výbornou sbírku povídek Jaroslava Havlíčka a Zánik městečka Olšiny mě natolik uhranul, že jsem si chtěla střihnout pochmurnou baladu psanou poetickým, staročeským jazykem. A vznikl příběh, z něhož se málem poblinkal i můj nakladatel a skvělý spisovatel Martin Štefko. Bude z toho limitka, protože násilí je tam prý tolik, že by to běžný čtenář asi nevydýchal.
Za asi nejpovedenější a svou nejoblíbenější považuju povídku Můj miláček Lisa. Tahle povídka o lásce a zvířátkách mě neskutečně bavila, prostě jsem otevřela hlavu a sázela na papír všechny ty šílenosti. A ono to kupodivu funguje. Nejsmutnější a nejdojemnější je pro mě pak finální povídka Němého křiku. Protože je osobní a předává dál strašně smutnou zkušenost. Ta bezmoc a nemožnost zvrátit něco neodvratitelného v Zacykleném je prý nepřenositelná. Já si to nemyslím.
Tvé příběhy hýří nejen nápady, ale i postavami – ať už ženskými, mužskými, dětskými a vlastně i zvířecími. Máš mezi nimi nějakého oblíbenou, ke které by ses třeba časem ráda vrátila?
Mám je ráda všechny a strašně mě baví se převtělovat do různých postav a promlouvat skrz ně. No a k některým z nich bych se vrátila moc ráda, třeba k postavám z Malé růžové tenisky nebo k Lindě z postapokalyptické povídky Tam za tou duhou. V hlavě jich mám tolik, perou se a postrkují mezi sebou o to, kdo bude dřív stát na výsluní a diktovat mi, co o nich mám napsat, a já na ně pořád nemám čas. Takže věřím, že řada postav z mých povídek ještě neřekla své poslední slovo. Jen bych na to potřebovala další tři životy navíc, hi.
Zlem páchaným lidmi bys mohla své příběhy tapetovat, přesto v nich objevuješ více či méně úspěšně právě dobro. To není asi jednoduchá disciplína, co?
Ačkoliv to tak mnohdy nepůsobí, snažím se mít v každém příběhu alespoň maličké světýlko naděje. Ani svět totiž není černobílý, a tam, kde je temnota, musí být zákonitě i světlo. A když ne, tak jen alespoň jeho chabý odlesk. V některých případech je ale zatraceně těžké najít nějaké jiskřičky. Třeba v novele V pekle jsme všichni Hébert, v níž podle reálných zážitků chovanců kanadských křesťanských sirotčinců popisuju, co se v těchto institucích dělo. Tam jsem musela do děje přidat alespoň něco, co tou temnotou občas problesklo, ale ve skutečnosti se jednalo o místa plná utrpení a beznaděje. A protože i ve slově beznaděj lze najít naději, snažila jsem se ji do příběhu vpravit alespoň kapku.
Máš i oblíbenou nadpřirozenou potvoru, o které jsi psala, nebo bys psát chtěla?
Nadpřirozené potvory jsou úžasná, křehká stvoření vzniklá z mýtů a lidských představ. Jsou utkána ze základních strachů a bolestí, ale jsou v podstatě úplně neškodná. Protože největším monstrem vždycky je a bude člověk sám. A mě baví objevovat právě tuhle „všední“ temnotu.
Ale je pravda, že teď mám rozepsaný jeden příběh, v němž se objevuje nepříliš známá postava ze slovanské mytologie. Víc než vlkodlaci, upíři a jiná obecně známá verbež mě zajímají právě nadpřirození, pozapomenutí „lůzři“, jako třeba lešij nebo grgalica.
Co tě nejdůrazněji přimělo napsat novelu V pekle jsme všichni Hébert?
Prvotní impulz nastal po přečtení článku o kanadských křesťanských sirotčincích, které vznikly za éry vlády tehdejšího kanadského premiéra Maurice Duplesise. Uvedené skutečnosti mnou hluboce otřásly a já začala pátrat dál. A čím déle jsem si dělala rešerše, tím víc ve mně bobtnala zlost, smutek a odhodlání o těch všech osudech napsat. Zjistila jsem totiž, že o těchto institucích, fungujících v letech 1936 až 1959, nebylo skoro nic napsáno. O internátních školách, kde v podstatě docházelo ke genocidě potomků původních obyvatel, ano, ale o „obyčejných“ dětech, které měly tu smůlu, že vyrůstaly v rodině, jejíž funkci mohla zpochybnit jakákoliv autorita, a pak putovaly do sirotčinců rozmístěných po celé Kanadě, o těch se nenapsalo nic. A já chtěla, aby se o těch příbězích vědělo.
Jak dlouho ti zabral sběr informací a jak dlouho trvalo samotné psaní?
Rešerše samotné mi zabraly asi dva měsíce, během nichž se mi v hlavě zformoval celý příběh, a ten jsem pak vylila na papír během dvou dní. Samotné psaní bylo neuvěřitelně rychlé a intenzivní, v podstatě jsem od něj vstávala jen kvůli jídlu, hygieně a obejmutí dětí. Bylo to, jako by praskl puchýř a vylil se ze mě všechen ten hnus a beznaděj, který se mi shromažďoval v hlavě během sběru informací. Musím říct, že novela V Pekle jsme všichni Hébert mě emocionálně naprosto vyždímala, ty osudy byly tak smutné a silné…
Velmi mě potěšilo, že jsi v několika příbězích zabrousila i do sci-fi, postapa či dystopie. Ovlivnily tě v tomto případě nějaké knihy, seriály nebo filmy?
Jsem moc ráda, že tě bavily povídky šmrncnuté sci-fi, postapem a dystopiíí, protože některými z nich jsem chtěla vzdát poctu svým oblíbeným autorům. Miluju třeba Cestu od Cormaca McCarthyho a už dlouho jsem si chtěla střihnout podobný příběh. A tak vznikla povídka Tam za tou duhou. Zbožňuju i Bradburyho, Herbertovu Dunu, Wellsovu Válku světů, Wyndhamův Den trifidů, při psaní Preventisty jsem byla určitě ovlivněna orwellovským viděním světa, tyhle úniky mimo realitu jsem si chtěla hodně vyzkoušet, tak jsem nesmírně ráda, že si našly své čtenáře.
Ovšem velmi ráda se vracíš i do historie…
Chtěla jsem, aby byla sbírka různorodá, takže jsem do ní zařadila i svou první vítěznou povídku Den, kdy na světě zemřela naděje. Vystupuje v ní skutečná osoba, americký voják William Calley, jediný voják, který byl souzen za podíl na masakru vietnamských civilistů ve vesnici My Lai. Jeho domácí vězení však bylo výsměchem, stejně jako to, že zbytek roty nebyl vůbec za zločiny spáchané na stovkách bezbranných civilistů (starců, žen a dětí) potrestán. Tak jsem vzala spravedlnost do vlastních rukou a pravdivý základ jsem obalila fikcí tak, aby vzniklo komorní drama o vině a trestu. I z rešerší tohohle příběhu jsem měla husí kůži a obávám se, že lidstvo je ve své podstatě vážně nepoučitelné.
Též nemáš ráda škatulkování a soustředíš se především na příběh, je však nějaký žánr, do kterého bys své hrdiny nebo svůj příběh jako autorka prostě nepustila?
To je hodně zajímavá otázka, která mě přinutila se nad vlastním psaním vážně zamyslet. Ráda skáču ze žánru do žánru, ale asi bych neuměla napsat červenou knihovnu. Protože já jsem ve skrytu duše děsně ironická bestie, a to se s romantikou dost vylučuje. Ale nikdy neříkej nikdy, nevím, kam mě život nasměruje, a může se klidně stát něco, co mě vykolejí natolik, že začnu psát příběhy o lásce. I když vlastně já jeden napsala! Můj miláček Lisa je v podstatě poetický příběh o jedné trošku netradiční lásce. Taková slimáčí Haunting Adeline (směje se).
Někdy před deseti lety mi bylo jako začínající autorce ještě silně doporučováno vydávat pod mužským pseudonymem, nebo psát jiný žánr, po vydání jsem se nevyhnula reakcím typu „na to, že to psala ženská…“ Cítila jsi i ty něco podobného, nebo ses takovými otázkami už vůbec nemusela zaobírat? Jak se ti jako české autorce dnes daří svá díla dostat mezi čtenáře?
Myslím, že tyhle dřevní doby už jsou naštěstí úplně pryč. Pokud autor nabídne zajímavě vystavěný, originálně pojatý příběh (i když čím víc čtu, tím víc mám pocit, že vše už bylo sděleno), je úplně putna, co schovává pod gatěmi či sukní. To se však týká osvícených nakladatelů, jako je skvělý Martin Štefko, a jeho goldendogovské smečky. Ostatně v současnosti mi přijde, že se v tuzemském hororu výrazně profilují více spisovatelky než spisovatelé. Stačí se podívat na pulty knihkupectví – Klabouchová, Surmanová a další opanovaly temnou stranu literatury a to je strašně fajn.
I přesto se ale mimo tu hororovou bublinu setkávám s reakcemi, jak může taková jemná, usměvavá růžovláska psát tak strašné věci. No, může. Každý v sobě máme svého pana Jekylla a pana Hyda a občas je vyloženě zdraví prospěšné pustit je ze řetězu. A netýká se to jen mé osoby, čas od času zaslechnu v různých velkých čtenářských skupinách povzdechy, jak ženské neumí napsat horor. Že jim z toho vyjde vždycky jen vztahovka nebo přinejlepším duchařina. A nebyly to jen ojedinělé názory šovinistů, co by ženskou nejradši připoutali k plotně a žehlicímu prknu.
Paradoxně jsem se díky tomu hecla a pustila se do projektu, který ukáže, že i ženské autorky umí napsat horor, ze kterého spadnete na zadek. Editorská práce mě neskutečně bavila a já jsem na Bolestíny až mateřsky hrdá. Máme úžasné autorky a je strašně fajn, že se už nemusí schovávat za mužský pseudonym a můžou si psát, co chtějí.
S jakou nejzajímavější reakcí na svoji tvorbu ses doposud setkala?
Ty reakce byly kupodivu zatím celkem kladné. Jako jo, lidi se divili, kde se to ve mně bere, ale za to si můžu sama, protože klamu tělem. Ale třeba kolegyně mého manžela se ho po vydání Héberta ptala, jestli se vedle mě nebojí spát. To mě rozesmálo, protože ten, kdo má problém vedle mého muže spát, jsem já!
Mnoho povídek, které jsem četla, by si rozhodně zasloužilo obsáhlejší zpracování a jsem přesvědčená, že by to kvitovali i čtenáři. Dočkáme se i od tebe v dohledné době nějakého románu? Nebo ti spíše vyhovuje kratší forma, kde se můžeš částečně omezit na náznaky a nechat čtenáře, aby si daný svět či situaci rozšířil a aplikoval na své okolí dle libosti? Už některé záměrně nejasné konce k tomu přímo vybízejí…
Mám rozpracovaných několik románů a teď pracuju na delším příběhu, který se zpočátku tvářil jako povídka, pak nakypěl do novely a já jsem zvědavá, jak se mi ho podaří ukočírovat dál. Povídky se mi strašně líbí právě tou sevřeností a tím, že je můžu ukončit dost nejednoznačně. Já čtenáře ráda trápím, ráda ho nutím domýšlet si nedořečené a zvlášť konce nechávám ráda otevřené. A navíc kratší útvar mi zabere méně času než román.
Psaní románu je úplně jiná disciplína a já zatím nemůžu říct, jestli se mi to podaří. Jsem totiž intuitivní autor a mé postavy si často dělají, co chtějí, a já jen kulím očima, kam mě občas dostanou a co vyvedou. A uhlídat je ve větším formátu dá docela fušku. Navíc tu hraje svou roli nedostatek času. Navázat na román je prostě obtížnější než dopsat povídku. Ale já jsem nezmar, nevzdám se.
Měla jsem pocit, že některé povídky ve sbírce Němý křik jako kdyby na sebe nenápadně navazovaly – nejmarkantněji jsem to zaznamenala mezi Růžovou teniskou a Polibkem Venuše. Řadila jsi své povídky do této sbírky podle nějakého klíče, nebo vůbec ne?
Růžová teniska a Polibek Venuše se obě odehrávají ve stejném městě, jen pár ulic od sebe, stejně jako Tam za tou duhou. Ačkoliv to není mé rodné město, našla jsem v něm svou lásku a postupem času jsem v něm zapustila kořeny. Zamilovala jsem si ho, a proto do něj ráda zasazuji i své příběhy, i když nejsou příliš pozitivní. Ta provázanost ale není nijak komplexní, v tom jsou hvězdy jiní autoři. Třeba taková Veronika Fiedlerová, která místa a osoby ze své záhrobní trilogie umně zakomponovala třeba do steampunkové erotické novely Pomiluj smrt nebo do řady svých samostatných povídek. Tohle já neumím a obdivuji to. A vlastně i Verča může za to, jak jsou povídky v Němém křiku seskládány, protože celou sbírku měla v péči jako redaktorka a díky jejím profesionálním postřehům tak došlo i k výrazným změnám oproti původnímu pořadí. Chtěla bych jí tímto moc poděkovat, protože celou sbírku dokázala pozdvihnout ještě o level výš.
Co pro čtenáře chystáš do budoucna?
Jejda, těch plánů je tolik, tolik, tolik, ale času tak málo. Ale jo, něco už propálit můžu 😊 Takže čtenáři se můžou těšit na antologii „ženského“ hororu, kterou jsem koncipovala. Na Bolestínách se autorsky podílely Ludmila Svozilová, Veronika Fiedlerová, Tereza Kadečková a Karin Novotná. Každá z nich přispěla třemi tematicky různorodými povídkami a můj kousek je jako poslední a antologii zakončuje. Každá z autorek má svůj specifický styl a napsaly naprosto skvělé povídky, které se zaměřují na téma bolesti, stínů a vyznání. Antologie doplňují básně Jany Dvořáčkové a nádhernou obálku a vnitřní ilustrace nakreslila Zuzana Droppová známá pod uměleckým jménem jako Kiri Karma. Úvodním slovem naláká Kristýna Sněgoňová, za což jsem neskutečně ráda. Čtenáři se navíc můžou těšit i na velice netradiční medailonky, které o autorkách zpracovaly jejich čtenářky. Protože naše texty by bez čtenářů byly jen prázdnými slovy. Musím říct, že mě editorská práce neskutečně bavila a na výsledek jsem vážně hrdá.
No a krom povídek příští rok vyjde i něco hodně netradičního. V podstatě se nejedná o mou knihu, ale o přepis jedné balady, kterou jsem našla na chatě v Orlických horách. Na té chatě mimochodem straší a po přečtení Lísky pochopíte proč. Tahle balada psaná starou češtinou je stejně drsná jako byl život v půlce osmnáctého století, takže vyjde jako limitka. Když ji Martin Štefko četl, skoro se pozvracel, což je pro autorku hororů vážně největší pocta.
Ještě se uvidí, co bude dál, ale rozhodně se svým bizarním koníčkem končit jen tak nehodlám a budu psát, dokud mi budou prsty a hlava fungovat.