Rozhovor s Karlem Doležalem a Ladislavem Klimešem o románu Hrabání v popelu

Karel Doležal má na svém kontě kromě bizarních povídek dvě humorně laděné knihy z ranku urban fantasy, Ladislav Klimeš především dvoudílnou military sci–fi Kolaborant/Vyvrhel. Před pár dny jim v nakladatelství Brokilon vyšel román Hrabání v popelu, který napsali společně, proto jsem se rozhodl položit jim několik otázek.

Jak se stalo, že se autoři dvou tak rozdílných žánrů pustili do společné knihy a proč jste si vybrali zrovna space operu?

KD: Hned první otázka je strašně těžká! Protože upřímně, od úplných počátků téhle knihy uplynulo už pár let. Možná se mi to v hlavě vše motá, ale mám takové tušení, že jsem v té době krátce po sobě napsal dvě diametrálně odlišné povídky, konkrétně velmi racionální Velkou Jámu II do Hrdinů českých zemí a extrémně iracionální Bimbilárium strýčka Bobana do Bizarropolis. Když jsem měl splněno a sedli jsme s Ladisem k myšlence společné knihy, space operu tehdy navrhl on a já prostě souhlasil, protože hej, když jsem schopný přepnout z vážně míněné detektivky na bizarro, jako bych převlékl ponožky, tak vrhnout se po hlavě do space opery bude hračka. Na tom, že na žánru nezáleží a napíšu vlastně cokoliv, si docela zakládám. A co se týká otázky, proč jsme se pustili do společné knihy, tak řekněme, že jsem měl tehdy psychicky velmi špatné období, kdy psaní šlo obecně strašně těžko. Řekněme, že Ladis mě vlastně dokopal k činnosti, za což jsem mu nemálo vděčný.

LK: Tak kupodivu za to mohlo to, že jsme oba měli tehdy hodně špatné období. A paradoxně naše problémy byly obdobné. Takže jsme si trochu navzájem brečeli na rameno. Nakonec mně se povedlo dát do kupy trochu dříve. Nakonec mě napadlo napsat Karlovi, jestli se mnou nechce napsat space operu. Kupodivu na to kývnul. V té době mě to překvapilo, ale nakonec ta spolupráce byla opravdu efektivní na všechny strany… teda, krom společného okolí, to má z našich sezení trauma dodnes. Zejména moje kočky.

Co se týče té odlišnosti, já si v té době říkal, že budu rád za každý nápad, abych se nezasekl jen na military akčňárnách ze současnosti, protože chuť napsat něco jiného byla, ale nedařilo se mi jakýkoliv koncept uchopit. To se povedlo až díky Karlovi. S Karlem jsme mnohdy naházeli hromadu nápadů na hromadu, ale finální tvar tomu ve většině případů dal Karel.

KD: Nutno doplnit, že základ světa, v němž se příběh odehrává, je ale z tvojí hlavy. Dalo by se říct, že základní tvar jsi načrtl ty, zatímco já nadšeně dokresloval kudrlinky.

 

Kudrlinky sem, kudrlinky tam. Na rozdíl od Legie, kde je postav jak máku, vy dva si vystačíte s jedním žoldákem, jedním otravným novinářem a jednou sexy umělou inteligencí. Takže kdo psal koho?

KD: Kdo četl naše samostatné knihy, tak celkem rychle pozná, že žoldák je z Ladisovy dílny, zatímco novináře jsem psal já. Jejich pohled se střídá po kapitole a oba jsou psaní ich formou. Er forma je použitá jen u epilogu a jediné kapitoly, která je jakoby z pohledu oné sexy umělé inteligence. U té jsme si dlouho dělali srandu, že musíme zrekrutovat nějakou autorku, aby ji napsala, ale nakonec tu kapitolu natřískal během jedné noci Ladis. Jako ostatně většinu svých kapitol, grafoman jeden!

Novinář Gould mi sedl, protože mě baví psát postavy, co jsou doslova vhozené do situací, na které nejsou stavěni. Věčně zhulený pisálek trpící klaustrofobií, navíc docela zbabělec a člověk, jenž si potrpí na určitou míru luxusu? To rozhodně není akční hrdina, takže mu provedeme co? Donutíme ho prožívat vše, co se mu ekluje. A v závěru knihy i víc… Při jeho psaní jsem trochu vzpomínal na Axela ze svých Zombie, chimér a rock’n’rollu, který se chtěl věnovat jen muzice, ale taky si kvůli tomu musel projít hromadou věcí, co se mu vážně nelíbily. Jen Gould má oproti němu tu nevýhodu, že navzdory své klaustrofobii musí občas obléknout mučidlo zvané skafandr. A to je mimochodem ze života, pasáže s děsem z uzavřeného prostoru a panickými atakami jsem psal podle sebe.

LK: Jak už řekl Karel, žoldák Walker je opravdu z mojí dílny. Popravdě to byla úplně první postava, která vůbec vznikla. A paradoxně náhodou a celkem vtipně. Hrál jsem Elite: Dangerous a zrovna vzal kšeft na likvidaci jednoho cíle. Po třech hodinách poletování po vesmíru jsem na něj narazil a zjistil, že má mnohem větší loď. Vypnul jsem zbraně a přemýšlel, co dělat. Plánoval jsem prostě zdrhnout. Nakonec z jeho lodi vyšla hláška: Čím se ten kretén sakra živí? V tu chvíli mě nenapadlo nic chytřejšího než počkat, až se jeho loď otočí zády, a já ho pak vzal ztečí. To mě v tu chvíli tak pobavilo, že se z toho stal samotný základ toho, co je dnes Hrabání v popelu.

Všeobecně mi vyhovuje poloha cyniků, co nejdou pro nadávku nebo ránu daleko. Po ruce mají vždycky minimálně pistoli a krabičku cigaret. Možná i láhev něčeho ostřejšího. Walker je takový tvrdý parchant ze staré školy. S ničím se nemaže a jede si svoje. Co se děje v okolí, mu je jedno. Není to žádný princ na bílém koni. Slušnost, takt nebo nedejbože morálka mu obvykle moc neříkají. Stará se obvykle jen o základní potřeby, aby měl v pořádku svoji loď, dost peněz na účtu a byt, kam si může vodit placené společnice, které AI jeho lodi zrovna neschvaluje. Čtenář ale rychle pochopí, že má srdce na správném místě, jen to prostě dokazuje po svém.

Co se týče té AI, původně to měl být jen hlas lodi, ale nakonec mi došlo, že s androidím tělem můžu dát příběhu další vrstvu. A byl to z mé strany trochu experiment. Obvykle jsem doposud psal týmovky, kdy jsem dal do kupy minimálně standardní fireteam (4 osoby) obdobných hovad, nebo absolutní samotáře. Teď jsem ke svému hrdinovi dal postavu, která je mu rovnocenným parťákem. Žádná doprovodná postava, co akorát komentuje děj, ale plnohodnotná protiváha. Popravdě, nemyslím si, že množství postav znamená výhru. My chtěli napsat příběh z velkého univerza, ale v jádru skromný a osobní. Nic rozmáchlého jsme neplánovali. Prostě příběh dvou mužů, kteří jsou okolnostmi donuceni spolupracovat, ač jsou každý z jiného těsta. Ten android se nakonec přidal tak nějak přirozeně a ukradl si nejvíc prostoru. A jak to tak pozoruju, tak i srdce čtenářů.

Jen dodám, že mě pořád baví, jak má Karel trauma z mého stylu psaní. To bychom mohli rozvést u jiné otázky?

Karlova traumata z tvého grafomanství ale probírat nebudeme. Spíš by mě zajímal setting světa, ve kterém se váš vlastně dost komorní příběh odehrává. Takže?

KD: Ano, traumata nebudit, nechci flashbacky z války!

Setting samotný vznikal lehce za pochodu právě díky komornosti příběhu. Spoustu pravidel jsme si sice ujasnili ještě před psaním, ale některé otázky jsme si začali klást až po dopsání. Například, jak velká část galaxie je vlastně osídlená? Jak hustě? Některé věci jsme nechali naschvál trochu v mlze, abychom se jimi nemuseli pevně řídit a mohli je přizpůsobit nějakému dalšímu příběhu z tohoto světa. Kupříkladu různé časové údaje jsme si ujasnili až úplně na závěr, když jsem psal novinové/blogové články, jimiž jsou kapitoly proloženy. Jo, ty jsem vlastně zapomněl zmínit. Zatímco dvě kapitoly z pohledu třetí osoby jsou Ladisovy, články jsem spáchal já.

Každopádně jsme se dohodli na tom, že i technologie umožňující skoky vesmírem mají svá omezení, takže jsme zůstali jen v naší galaxii, kterou lidstvo zmapovalo poměrně dost, nicméně osídlená je vcelku řídce. Co se technologií týká, tak ač se příběh odehrává za tisíc let, rozhodně nečekejte Star Trek, ale spíš Firefly. No, vlastně něco na půli cesty, právě skokový pohon je dost vyspělá věcička, ale neuvidíte u nás teleporty nebo replikátory potravin. Postavy s sebou na cesty balí konzervy jako my dnes, a když dojde na přestřelku, dočkáte se vůně střelného prachu.

Obecně jsme měli pravidlo, že s čím nesouhlasí oba, to jde pryč. U některých otázek ohledně světa jsme tak strávili i desítky minut debatou, kdy jsme nápady ladili, aby dávaly smysl. No, a teď mám pocit, že jsem tu tři odstavce jen mlžil a neřekl nic konkrétního… každopádně, když jsem svým dětem řekl, že píšeme knihu o cestování vesmírem, první otázka byla, zda tam máme mimozemšťany. Ne, v celém Hrabání neuvidíte jediného emzáka. Děti mi to nemohly odpustit a málem mě nutily, abychom to celé přepsali.

LK: Začnu těmi mimozemšťany. Jelikož jedním z nosných témat byly konspirační teorie a drby, mimozemšťani museli prostě pryč, protože by to narušilo pointu příběhu. Setting a stylistiku světa jsme od začátku směřovali do divokého vesmíru plného chaosu po pádu stabilního impéria. Řekli jsme si, že než vymýšlet hromadu šílených mimozemšťanů bude lepší se zaměřit na lidi. A abychom dali vesmíru trošku zdravé trhlosti, vymysleli jsme G-lidi. Lidi, kteří byli speciálně vypěstováni v laborkách, aby se přizpůsobili určitému prostředí. Třeba práci v dolech. A jedna osoba se stala G-člověkem dobrovolně, protože je prostě praštěná, ale to si přečtěte sami. Tak jako tak, nemyslím si, že absence mimozemšťanů znamená ztrátu kouzla pro sci-fi vesmír. Absence mimozemšťanů má za následek ještě jednu věc – lidi se vylepšují sami, ať už pomocí kybersoučástek, nebo geneticky.

A jelikož jsem vášnivý hráč, veškerou fyziku, styl boje ve vesmíru a vzhled některých stanic byl inspirován zmíněným Elite: Dangerous. Lodě mají své limity, cestování také. Je svým způsobem vtipné, že mi Robert Pilch (majitel nakladatelství Brokilon, pozn. red.) kdysi zamítl román, kde už jsem měl styl boje ve vesmíru a fungování lodí vymyšlený docela do detailu. Byla to jedna z těch dobrých věcí, tak jsem ji vzal a poupravil. Ve finále se tak nějak přirozeně stalo, že ten zamítnutý román zrovna předělávám a bude se odehrávat ve stejném universu. Jen o nějakých 800 let dřív. Kupodivu se mi do Hrabání v popelu povedlo propašovat pár soukromých vtípků na tenhle román. Kupodivu to ten vesmír svým způsobem ještě víc obohatilo.

 

Hele, kluci, vy se neberete moc vážně. Ani ta vaše knížka není moc vážná. Jak se vám podařilo infiltrovat se do edice Evropská spaceopera, která je kromě jednoho kousku plná smrtelně vážných knih?

KD: Jsou záhady mezi nebem a zemí, na které se odpovědi asi nikdy nedozvíme. Nicméně já tvrdím, že Hrabání v popelu vlastně vážné je! Jeho příběh je vážný až běda. Unesená žena, utrpení, hlad a chudoba na každém kroku, mrtvoly, pohnuté osudy, experimenty na lidech, válka, psychické problémy, zločin, anarchie a příšerné jídlo určené pro dlouhé kosmické lety. Tohle všechno na té pětistovce stránek je! Jenže upřímně, i když je fakt zle, na trochu smíchu se najde místo vždy. A když na palubu jedné lodi hodíte dva diametrálně odlišné týpky a jako katalyzátor k nim dáte sarkastickou ženskou, humorné situace prostě nastávají, ať chcete, nebo ne.

LK: Karel to řekl trefně. I přes všechny ty fórky a šílené scény tu máme neskutečně temný příběh. Pokusy na lidech, galaxii v rozvratu, řádící bandy a zákon na dovolené. Oba jsme se na začátku shodli, že chceme temné, drsné universum, které se s ničím nepáře. To, že jedna postava je cynik, který si ze všeho dělá srandu po svém, a ta druhá je permanentně vypálená jak cédéčko, to už je věc jiná. Možná proto se ten příběh Robertovi tak líbil. Když si odmyslíte sci-fi propriety, tak jádro příběhu může být zasazené i do historie, třeba roku 1945.

Dobře, dobře. Hrdina nakopal záporákům zadek a odjel se svou dívkou do západu slunce. Co bude dál? Robert Pilch tuším mluvil o trilogii, ne?

KD: Jo. A byl to pro nás trochu šok. Knihu jsme odeslali, čekali, hryzali si nehty, načež jednoho dne cinkla zpráva, že to bere a rovnou si objednává další dva díly. A to není vše, rovnou chtěl i od nás obou po povídce do další antologie space opery. S Ladisem jsme se shodli, že trochu rozšíříme náš společný vesmír a napíšeme oba povídku zasazenou právě do něj. Vrhli jsme se na to hned a v tenhle moment jsou obě povídky přijaté. Já se rozhodl trochu víc prohloubit téma genetických manipulací a jedné konkrétní uměle vytvořené odnože lidí, která se v Hrabání víceméně jen mihne. No, měla to být space opera, ale když na ten příběh vzpomínám zpětně, nemůžu se ubránit pocitu, že tematicky je to spíš folk horror.

Jinak na ty další dva díly Padlého impéria máme nápadů víc než dost a rádi bychom ještě letos začali pracovat na druhém dílu.

LK: Když se nás Robert zeptal, kolik plánujeme dílů, odpověděl jsem jednoduše: Dokud nás to bude bavit. Od začátku jsme plánovali samostatné knihy v jednom univerzu, maximálně volně provázané. Takže zatím máme dost materiálu na prequel a pokračování. To, co bude, je opravdu ve hvězdách. Těch dílů může být víc. V tom je kouzlo Padlého Impéria, vytvořili jsme univerzum, které vyhovuje oběma. U těch povídek pro Roberta jsme si oba vyzkoušeli, jaké to je pracovat v tom vesmíru samostatně. A fungovalo to. Takže hodláme kout žezlo, dokud je žhavé. Materiálu máme dost a přibývají další nápady.

JP: Díky za rozhovor a pište bardi, střádejte. Až přijde čas, rádi se s Walkerem, Gouldem a Mirou zase setkáme.