Rozhovor s Terezou Kadečkovou, autorkou, která se toho nebojí…
„Dokud nejsi příliš starý na překračování hranic žánrů, jsi příliš mladý na smrt.“
Sedíme v imaginární hospodě, z imaginárního jukeboxu nám hrají Jethro Tull písničku Too Old to Rock ’n’ Roll: Too Young to Die a povídáme si nejen o dracích, kněžkách a bestiích, ale také o psaní.
Všechny tvoje knihy vyšly v nakladatelství Martina Štefka. Jak ses ke Golden Dog dostala?
Tomu bylo tak, pro Sarden jsem toho času psala hodně recenzí na komiksy. Martin Štefko psal taky recenze na komiksy pro svůj Comics Blog, takže jsem je hodně četla a komentovala. Přes komentátora jsme se skamarádili, pak jsem chvíli psala i pro HorrorWeb. Když pak Martin zakládal nakladatelství Golden Dog, oslovil mě sám, jestli nemám nějakou knihu. Byla jsem v takovém šoku, že jsem mu řekla, že asi jo, ale ještě nevím.
No, nakonec jsem do toho šla! A neprohloupila jsem, Martin je skvělý nakladatel, Golden Dog je boží nakladatelství a vytvořila se kolem něj úžasná smečka autorů, se kterými teď kamarádím. Jsem moc ráda, že mi tehdy dal šanci.
Golden Dog se specializuje především na horor, ale ty nejsi typická hororová autorka. Bylo těžké ukecat Martina, aby zařadil tvoje knihy do edičního plánu?
Vůbec! Byla jsem jedna z prvních autorů, které Martin vydal (kromě vlastních knih), a tehdy ještě plánoval, že se bude zaměřovat primárně na horor, ale zkusí i jiné žánry, takže jsem se mu hodila do edičáku. A od té doby už jsem jeho. Martin tvrdí, že ho moje knihy prostě baví, a on chce vydávat knihy, které ho baví. Takže proto u něj přežívám i s jiným než hororovým žánrem.
Kniha O Dracích a lidech vyšla v roce 2020. Teď máme rok 2025 a tobě vyšla pátá kniha, ve které se znovu vracíš do světa Argony. Vzpomeneš si, kde se vzal ten nápad vytvořit svět Argony, v němž se příběhy o dracích odehrávají?
K románu O dracích a lidech vedla dlouhá cesta, ale začínala postavami. Dlouhou dobu jsem v sobě nosila postavu Jainy, která je v ODAL dračice, ale ještě dřív (to mi bylo náct) byla nejprve ninja, potom démon a skončila, jak skončila – jako antropomorfní drak. Dokonce měla původně mít i ten problém, že se nedokázala proměnit do lidské podoby, ale nakonec jsem uznala, že to by v příběhu udělalo jen bordel.
Když už byla Jaina, jaká je, přiřadila jsem k ní bráchu Maca. No a dostala jsem se k tomu, že nevím, kdo by byl schopný se dračici postavit – koneckonců draka jen tak nezabiješ. A vzešel mi z toho lovec Roderick. Mimochodem si přesně pamatuju, že jsem byla ve třeťáku na gymplu, když jsem Rodericka stvořila. A na jedné hodině dějepisu v angličtině nám naše učitelka pouštěla Patriota a já jsem měla malý záchvat, protože jsem zjistila, že si Rodericka představuju přesně jako plukovníka Tavingtona (hraje ho skvělý Jason Isaacs), akorát s brýlemi. To upalování lidí v kostele už byl jen takový bonus, tehdy jsem ještě věřila, že Roderick je sice parchant, ale nic takového by neudělal. Řád vznikl až o něco později :).
A až potom, když jsem měla tyhle dva nakoukané a věděla jsem, jaký mají charakter a jakou by spolu měli dynamiku, tak jsem teprve začala vymýšlet příběh a svět, do kterého bych ho zařadila. Argona vznikala kolem nich přesně tak, jak jsem to potřebovala.
Takže se nabízí otázka, jak jsi budovala Argonu a Řád a kde ses inspirovala?
Na to je hrozně těžké odpovědět, protože za prvé – netvořím světy. A za druhé – je to tak děsně dávno, že si většinu nepamatuju. Potřebovala jsem upevnit příběh v nějakých kulisách a musel mít dvě síly stojící proti sobě. Proto vznikl Řád. V tu chvíli jsem se musela ptát, jak asi funguje, co vše pro svět potřebuju. Například původně měly být palné zbraně v Argoně jenom křesadlovky, ale při psaní jsem uznala, že mi moc zpomalují akční scény, tak jsem je přetvořila na revolvery.
Řád je náboženská organizace, takže by bylo nasnadě říct, že jsem se inspirovala nějakým náboženstvím. Zároveň bestie uctívaly více bohů, takže je tam i paralela v potlačování pohanství. Ve skutečnosti ale nejde o žádné konkrétní náboženství, jako spíš odkaz na extrém. O dracích nejsou jediné knihy, kde si hraju s extrémy – a extrémismus se může objevit všude. Může to být extrémistický evangelík, vegetarián nebo ochránce zvířat. Extrémy jsou špatně.
Řekla bych ale, že mě samozřejmě nejvíc inspirovala historie. Jsem nakonec dějepisářka – a války, povstání, utlačování menšin… těch je přece v dějinách plno.
A pak přišel rok 2022 a ty ses na Argonu vrátila. Ovšem kniha O dracích a Sedmi, familiárně přezdívaná „Růžovka“, byla úplně jiný šálek kávy. Jak tedy došlo k tomu, že se druhý příběh vyvinul v mix cyberpunku, sci-fi a postapo?
V prvé řadě upřesním, že Argona je původně království bestií a potom tedy země, ve které probíhá celá ta bitka mezi Řádem a bestiemi. O dracích a Sedmi se odehrává kousek někde jinde, ze Španělska jako bychom skočili do Francie. O dost vytuněnější Francie. Které jsem nedala název.
A došlo k tomu úplně náhodou. Měla jsem vymyšlenou premisu příběhu – léky, které vyléčí úplně všechno, ale zničí ti imunitu. Šel bys do toho? Touhle otázkou jsem otravovala hodně svých kamarádů a kolegů a už si nepamatuju, jakou mi dávali odpověď, krom snad: „Co to meleš?“ To byla myšlenka, na které jsem příběh stavěla. Teď jen přijít na to, proč jsou ty léky takové a…
Hej, já mám vlastně draky a z jejich krve se dělají léky. Tak proč bych nemohla dát ten příběh do stejného světa? A bylo to tam. Takže původně vůbec nebyl plán, že půjde o stejný svět. Jen se to hodilo.
Nemyslím si, že jde úplně o postapo. Spíš bych řekla, že je to kniha, která se odehrává těsně před apokalypsou – všechno jde do hajzlu, věci se sypou, hlavní hrdina se snaží přežít a zachránit u toho svého otce. Lidi umírají na rýmičku a situace je neřešitelná. Ale je to konec světa? Ne. Zatím.
„Lidi umírají na rýmičku a situace je neřešitelná.“ Až teď mě napadá, jestli není Růžovka alespoň částečně tvojí reakcí na covid.
Víš, proč se Růžovka zase tolik nečetla? Protože vyšla v průběhu covidu a nikdo nechtěl číst o epidemii a lidech umírajících na nemoci.
Ale já ji dopsala už někdy v roce 2019! Covid byl ještě na houbách. Moje konspirační teorie je ta, že covid přišel, aby mi zabránil v příliš rychlém úspěchu. O dracích a lidech dopad covidu cítila, doteď není pokřtěná.
Ale to je život. Trefila jsem se do tématu o chvíli dřív, než bylo aktuální. Naštěstí mají obě teď tak trochu renesanci právě díky O dracích a kněžkách. Takže – ha ha, a máš to, covide!
Jenže než přišly Kněžky, vypadalo to, že se do Argony vracet nehodláš. Místo dalších draků jsi vyšvihla příběh, za který by se nemuseli stydět ani scenáristi od Marvelu. Potřebovala sis od Řádu odpočinout, nebo je za vznikem knihy Ve větvích Yggdrasilu jiný příběh?
Když jsem nabízela první knihu Martinu Štefkovi, jeho první otázka byla, jestli je to série. Řekla jsem mu, že ne.
A nelhala jsem. Fakt. O dracích a lidech byla tehdy jediná kniha z tohohle světa. Jenže pak přišel ten nápad s léky a celé se to sesypalo a najednou se do světa vracím.
Ale pořád nechci být „dračí autorka“. Mám ráda různorodé příběhy, různé žánry a chci se ráno probudit a říct si: „Dneska napíšu knihu o mytologii,“ a necítit se kvůli tomu blbě, protože někdo čeká na další díl. Proto jsou taky knihy ze světa o dracích víceméně uzavřené příběhy.
Příběh se severské mytologie jsem si chtěla střihnout taky dlouhou dobu. Byla to právě mytologie, která mě přivedla k Marvelu (a ten mě přivedl ke komiksům a ty mě přivedly k Martinovi a já mu přivedla mytologii. Kruh se uzavírá.)
Znáš film Maska?
Jasně! Šílený Jim Carrey a mladičká Cameron Diaz.
Tak ten měl malého, nedomrlého bráchu, který se česky jmenoval tuším Maska Junior (v angličtině Son of Mask). Masku prý vytvořil bůh Loki a hodil ji do světa, aby se pobavil na účet smrtelníků. U tohohle příšerného filmu to začalo, viděla jsem ho jako děcko a pak někdy v patnácti se mi o něm zdálo. Loki v mém snu měl i ten debilní účes jako ve filmu. A já si řekla – tak hele, bůh s hloupým účesem ti leze do snu, tak na to mrkni, co jsou ti severští bohové ve skutečnosti zač, co nejhoršího se může stát?
Co nejhoršího se může stát, se dočtete v knize Ve větvích Yggdrasilu.
Je pro tvé příběhy typické, že to, co se přihodí jejich hrdinům, změní jejich pohled na svět, na sebe sama, na život?
Určitě je to pro ně typické. Moje příběhy jsou založené právě na postavách, na dynamice mezi nimi a na tom, čemu musí čelit a co musí udělat pro svůj cíl. Všude tvrdím, že nejsem Tolkien – pro popisy světa a prostředí prostě musíte jinam. Když ale chcete číst o zajímavých postavách, jsem to pravé ořechové. Je pro mě hrozně důležité, aby postava nestagnovala, aby zažívala dobré i špatné věci a musela čelit světu, jiným názorům a mnohdy byla donucena se změnit.
A i když moje příběhy umí být dost výbušné, tak postavy často chtějí jen naplnit nějakou základní potřebu. Rodinu. Přátelství. Lásku.
O tom by měly hodně co říci i Aphelion a Perihelion, hrdinky knihy Chapadla Černé hvězdy. I s nimi ses vypravila do trochu jiných žánrových vod, že?
Žánrových vod, hehehe.
Chtěla jsem zkusit napsat něco temnějšího a vodního, inspirovala jsem se hrou The Sinking City, která se odehrává ve městě napůl pod vodou a byla vytvořena na základě lovecraftovských motivů. Jen jsem místo dvacátých let minulého století zvolila svět budoucnosti, kde potopa biblických rozměrů zničila svět. V Chapadlech Černé hvězdy jsem trochu vystoupila ze své komfortní zóny, protože pod vodou jsem nemohla spoléhat na tolik dialogů a musela jsem víc popisovat prostředí. Ta kniha mě hrozně moc naučila.
A ano, Aphelion a Perihelion od sebe nemohou být odlišnější – sestry, dvojčata, a přesto každá úplně jiná. Aphelion potácející se životem bez cíle a s pocitem, že jí vše utíká pod rukama, a naopak cílevědomá Perihelion, která chce něco dokázat, ale sestra jí to kazí. Upřímně jsem si u psaní nebyla jistá, jestli jejich vztah vůbec napravit půjde. Moc mě bavily.
V Chapadlech se poměrně výrazně věnuješ vztahu k autoritám a také vztahu k náboženství. Většina tvých hrdinů má s obojím dost problém. Odráží se v tom tvoje skrytá duše anarchisty?
Upřímně jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlela. Když nad tím dumám, moje knihy často nemají toho jednoho záporáka, kterého musí hrdinové porazit. Bylo by mnohem jednodušší, kdybych někam zařadila temnětemného pána, který všechno se všemi myslí špatně a stačí ho zničit a zase bude vše krásné a sluníčkové. Ale tak věci prostě nefungují. I v reálném světě nestačí porazit hlavu něčeho – protože společnosti, církve, všechno jsou jako drak v Bajajovi. Prostě naroste nová hlava a jsme tam, kde jsme byli.
Možná proto stojí moji hrdinové proti něčemu většímu – ať jsou to korporáty, náboženství nebo konec světa. Jsou to věci, které se těžko poráží, vidím je jako reálnou hrozbu, se kterou se často nedá nic dělat. Vždyť ani můj oblíbený film Vetřelec není o tom, že musíme zabít emzáka – ne, je to o tom, že velká společnost obětuje cokoliv, jen aby získala perfektní organismus. Resident Evil není o střílení zombie, ale o tom, co dokáže neopatrné biologické zbrojení ve farmaceutické společnosti. A Bloodborne není o lovení vlkodlaků, ale o děsu a hrůze neznámých bohů z vesmíru.
A náš hrdina je prostě moc malý na to, aby s tím mohl něco udělat. Ale je opravdu tak malý? To jsou otázky, které si při psaní pokládám.
Takže je to jasný – nejsem anarchista. Jsem megaloman.
A proto ses spolu s Terezou Matouškovou pustila do sestavování antologie Jiný kraj? K tomu tě určitě vedlo něco jiného než to, že jsi megaloman, ne?
Jiný kraj byl první sborník, kterému jsem dělala editorku, a pro mě to byla zajímavá zkušenost. Měla jsem pocit, že mě to zase posunulo o kousek dál, co se tvorby týče. S Terkou nám to klapalo dobře a autoři byli skvělí. Od té doby jsem se jako editorka účastnila víc věcí. Jedna vyjde koncem léta a těším se, až bude aktuální.
Jiný kraj nebyl projekt megalomanství jako projekt: „Někdo prohlásil, že fantastika není diverzní, nás to nakrklo, a tak jsme udělaly sborník fantastiky s moderními tématy.“ Je to hodně zjednodušený příběh, ale já i Terka se snažíme mít v příběhu diverzní postavy tak, jak to spousta konzervativních čtenářů nesnáší. A myslíme si, že moderní témata do knih prostě patří, a to včetně fantastiky. A Jiný kraj jich měl plno skvělých – od rozvodů po klecový chov kuřat.
Fantastika by měla být progresivní a rezonovat s tím, co hýbe světem. Přesto jak říkáš, je spousta konzervativních čtenářů nesnáší. Čím si myslíš, že to je?
To je hrozně těžká otázka, protože ty důvody jsou různé a jen malé procento z nich je: „Protože je to sexista/šovinista/něco podobného.“ Myslím, že jeden důvod je pohodlí – člověk byl zvyklý, že žánr nějak vypadá. Věděl, do čeho jde, co od toho může čekat. Jenže pak se něco změnilo, najednou jsou v příbězích homosexuálové, nebo nedej bože transsexuálové. Je tam najednou hodně černochů nebo Asiatů. A najednou člověk znejistí a možná zjišťuje, že mu doba utíká pod rukama.
Druhá věc jsou taky sociální média a internet obecně. Pokud na tebe někde vyskočí titulek: „Severus Snape je černej!“ a ty na něj klikneš, stane se to, že ti algoritmus začne cpát podobné věci a ty máš pak pocit, že je to všude. Že najednou všechny postavy musí měnit pohlaví, rasu, sexualitu a že ten standard, na který jsi byl zvyklý, najednou neexistuje. A že se třeba nevidíš v hrdinovi, protože je jiný než ty.
Nedávno jsem viděla komentář ve stylu: „Proč všude cpete nebinární postavy?“ A mám-li být upřímná? Zrovna nebinarita se do českých luhů a hájů dostává velmi těžce, jazyk se na ni pomalu uzpůsobuje a opět – je to novinka. A třeba já vůbec nemám pocit, že by nás někdo rdousil nebinárními postavami.
Ještě se vrátím k tomu vidět se v hrdinovi. Je důvod, proč jsem jako malá holka milovala Vetřelce, Xenu, Totally Spies… protože všude jinde, když byla v partě holka, tak to byla… holčička, dáma v nesnázích. A mně to vadilo. Chtěla jsem být taky borka, která rube mečem nestvůry, a nejen někdo, kdo čeká, až ho hrdina zachrání. Což kluci a chlapi měli v literatuře i filmu po celá léta! Mám moc ráda Princeznu z Marsu od E. R. Burroughse, ale vždy, když ji čtu, tak se chytám, jak v duchu křičím na Dejah Thoris něco ve stylu: „Tak už něco DĚLEJ!“ Takže v tohle směru se dokážu vžít do každé menšiny – vím, jaké to je, se dostatečně nevidět a doufat, že budu mít reprezentaci. (A teď bacha, neříkám, že každá ženská má být drsňačka, ale když máš v knize plné chlapů jen jednu, tak bych byla ráda, aby byla víc než sexy lampa.)
No a poslední důvod, co si budeme povídat, je ten, že se nadává na nekvalitní díla! Pak máš pocit, že feminismus a LGBTQ+ ovládá svět, a ještě to neumí. Ve skutečnosti lidem vadí, když jsou kniha, film, seriál… prostě blbý. Jenže to spousta rádoby kritiků vysvětluje tím, že jsou woke, a ne tím, že jsou… prostě blbý. Koukni, jak jsou všichni odvaření z Arcane – a přitom je ten seriál brutálně diverzní! A lidi ho milujou! Protože a jednoduše – je dobře napsaný.
Svět potřebuje hrdinky, které nejsou jen nápodobou mužských hrdinů. Možná proto obdivujeme víc Sarah Connorovou a Ellen Ripleyovou než třeba Jenette Vasquezovou. Jsou takové i hlavní hrdinky tvojí zatím poslední knihy?
No jasně, Keeva i Iris z O dracích a kněžkách jsou super. Každá má něco svého – Iris je šprtka, životem ještě neostřílená, ale už ne zelenáč, a taky fanatička. Věci řeší kázáním a silou. A Keeva má naopak až příliš mnoho zkušeností, je ochotná udělat cokoliv pro to, aby získala, co chce, a náboženství jí není úplně blízké. Sahá spíš po lžích a intrikách. Nemůžou od sebe být rozdílnější.
Obě jsou inteligentní, aktivní a rozhodují se samy za sebe. Jejich dynamiku mě hrozně bavilo psát.
A jak jsem mluvila o těch ženských hrdinkách – původně měly být kněžky v názvu právě Iris a Keeva, ale v průběhu psaní jsem tam přihazovala další postavy, které byly taky kněžky, takže když jsem přemýšlela, jaká další postava bude důležitá, řekla jsem si, že se budu držet jména. Takže je tam třeba ještě Morwen, Rebecca a Dya, které jsou pro druhou půlku knihy poměrně důležité a opět – všechny jsou charakterově úplně jiné.
O dracích a kněžkách je zatím tvůj nejrozsáhlejší román. S rozsahem 424 stran už jde o docela slušnou bichli. Jak náročné bylo celý příběh kočírovat?
Jak jsem výše zmiňovala, že nejsem ten typ autora, který popisuje svět, tak O dracích a kněžkách vznikla primárně proto, že si čtenáři stěžovali, že jsem v O dracích a lidech málo popsala svět. Když jsem teda dumala nad novými draky, moje hnací síla byla: „Chtěli svět? Dostanou svět!“ Je rozsáhlá krom jiného právě proto, že jsem se snažila víc vykreslit, jak Argona funguje politicky a nábožensky, co víme o jejích obyvatelích, co všechno kněží pro Řád řeší atd.
Keeva a Iris spolu musí spolupracovat celý jeden rok, takže je kniha tematicky rozdělená na roční období, a když jsem ji psala po takových kouskách, ani to tak náročné nebylo. Byť je to opravdu můj nejdelší text vůbec, tak mi jeho psaní tak nepřišlo. U jiných rukopisů jsem trpěla víc, i když měly mnohem méně stránek.
Navíc jsem se bavila nad tou už zmíněnou dynamikou mezi Keevou a Iris. Snažila jsem se přijít na to, v kolika různých verzích zvládnu napsat vztah – Iris: „Keevo, ne!“ Keeva: „Keevo, jo :).“
Je fakt, že interakce mezi těmi dvěma je hodně vtipná a čtivá. Myslíš, že se k nim ještě někdy nějak vrátíš? Nebo na Argonu? Když už jsme u toho?
Si piš.
O dracích není série, jsou to samostatné knihy. Ale přirovnávám je tak trochu k Avengers. Všechny filmy před nimi jsou taky samostatné, že jo? Takže se na Argonu chci vrátit a chci dořešit dějovou linku Morwen, která postupně vzniká v epilogu. Manžel si ji pořád představuje jako Nicka Furyho.
Jenže aby k těm Avengers došlo, potřebuju ještě pár hrdinů. Mám už promyšlené další Draky – O dracích a chimérách. Byl by to prequel z doby občanské války mezi draky a chimérami, těsně předtím, než přijde Řád. Tam bude zase Jaina a Mac. Ale ještě jsem to ani nezačala psát, mám jiné projekty, na které se teď soustředím.
Kde na to psaní vůbec bereš čas? Jsi profesí učitelka a to je hodně náročné povolání, vedeš kurzy tvůrčího psaní, jsi hodně aktivní na sociálních sítích a jsi zástupkyní šéfredaktorky Sardenu. To máš nějaký obraceč času, nebo ses naklonovala?
Ne, jenom si umím dobře uspořádat čas a znám se. Aby se člověk uměl vypořádat s tunou povinností a koníčků, holt musí mít po ruce kalendář, doma skvělého chlapa a nechtít všechno najednou. Tak třeba – když píšu, tak nečtu, nekoukám na seriály a tak. Když připravuju kurzy tvůrčího psaní, veškerou energii soustředím do nich. Hodně pomáhá, že jsem v duši asociál a nejvíc si svůj volný čas užívám tím, že sedím doma.
A co si budeme povídat, sám jsi to řekl. Jsem učitelka. Když tomu obětuješ jarní prázdniny, dá se stihnout leccos!
Jak vnímají to, že jsi spisovatelka, tvoji kolegové a žáci? Třeba Ve větvích Ygdrassilu je zrovna věc, kterou bych podstrčil náctiletejm rybízkům.
Někteří kolegové mě podporují. Spousta z nich podporovala první knihu, ale ty ostatní už jsou pro ně staré zprávy a nic zajímavého, ale někteří kupují moje knihy a jsem jim za to moc vděčná. Jedna kolegyně kupuje pravidelně knihy pro neteř a je to sladký.
Co se dětí týče, tak s tou první knihou to bylo podobné – byla to novota, pár si ji pořídilo, buď se tím chlubili, nebo se tvářili, že ji stopro nečtou (viděla jsem ale na chodbách!) Ale s dalšími knihami nadšení trochu odpadlo a teď je spíš rarita, když někdo přijde s tím, že ví, že píšu knihy nebo je přečetl. Nijak extra se tím netajím, ale prostě to už není zajímavé. Fakt, že píšu pod svým rodným příjmením a nová mláďata mě pod ním už neznají, taky dělá svoje.
Na co se můžeme těšit, co očekávat? Čeho se bát? A hlavně, kdy a kde tě potkáme, abychom si tvoje knížky mohli nechat podepsat?
Jako první v červnu vyjde moje Zrnko temnoty se jménem Poslední pohled. Je to taková roztomilá romantika z márnice :). Tvoje kámoška si nabrnkne funebráka, co nejhoršího se může stát?
V létě se můžou čtenáři těšit na sborník, který jsme daly dohromady s Luckou Lukačovičovou. Tématem je retelling pohádek v různých žánrech. Sama jsem si střihla Princeznu se zlatou hvězdou na čele jako new weird. Ten sborník je děsně fajn, máme v něm hromadu skvělých povídek od ještě skvělejších autorek a už se nemůžu dočkat, až o něm budu moct mluvit ještě víc!
A co dál, co dál? U betačtenářů je konečně steampunkový román s motivy Jacka Rozparovače, ke kterému jsem se rozhoupávala dlouhá léta. To bude taky další kniha někdy příští rok. Psaní jsem si moc užívala a zároveň u toho moc trpěla. Chci k němu napsat ještě historický doslov a sérii článků právě o vraždách a jejich kontextu, ale právě teď ještě odpočívám, protože mě to psaní úplně vysosalo.
A protože jsem megaloman, bude toho určitě ještě víc! Nějaké povídky, nějaké editorství. Nechte se překvapit.
No a kde mě potkáte – chystám se na Svět knihy, budu tam mít program v pátek a v sobotu. Takže se tam určitě uvidíme. Těším se na všechny.
Díky za tvůj čas a příjemné povídání. Tobě i tvým knížkám přeju spoustu spokojených čtenářů.
Díky moc, Honzo.
