Kateřina Šardická: Neklidný hrob

Nakladatelství Host vydalo román Neklidný hrob Kateřiny Šardické, autorky úspěšných románů Zmizení Sáry Lindertové a Noci běsů.

 

Kdo říká, že smrt nelze vyléčit? 

 

Píše se rok 1887 a Anselm Godwin studuje medicínu na univerzitě v Glasgow. Pokud zrovna se svými spolužáky nesedí kolem zakrvácených operačních stolů a nepřihlíží pitvám, tráví všechen čas ponořený do knih. Lékařem se měl původně stát jeho starší bratr Ezra, který však před rokem tragicky zemřel. Anselm před zármutkem utekl co nejdál a tajně převzal bratrovo místo. Teď se ale musí vrátit domů na sever na Skotskou vysočinu a čelit svým démonům. 

 

Ada Selwynová pracuje jako hrobnice. Přes den vede s otcem pohřební službu — řemeslo, kvůli kterému jimi lidé v celém kraji opovrhují. Po nocích si přivydělává způsobem, za který jí hrozí oprátka, a co hůře — to, že zklame svého otce. Nelegální aktivity se jí však krutě vymstí a Adě hrozí, že přijde o všechno. 

 

Když se cesty Anselma a Ady zkříží, stanou se z nich nečekaní spojenci. Anselm je přesvědčený, že dokáže přelstít samotnou Smrt a mrtvého Ezru přivést zpátky k životu. A Ada je jediná, kdo mu může pomoct… 

 

Neklidný hrob je román o zhoubné touze, bratrské rivalitě a chorobném strachu ze smrtelnosti a především smrti samé. Výrazně se do něj promítla moje láska ke skotské přírodě, viktoriánské Anglii a tragickým postavám. Doufám, že v té melancholii a pochmurných událostech čtenáři najdou i záblesk naděje a dobra. Někde tam pod nánosem hřbitovní hlíny leží. 

 

 

Kateřina Šardická (* 1991) pracuje jako redaktorka a příležitostná scenáristka. Napsala dva romány. Zmizení Sáry Lindertové (2019) zvítězilo v anketě Kniha roku v kategoriích YA roku a Objev roku. Práva na její druhý román Noci běsů (2020) se prodala do USA, Jižní Koreje a na Ukrajinu. Je autorkou čarodějné sbírky povídek Apotéka Agnes Divotvorné (2025) a spoluautorkou komiksu pro děti Stella a strážci závoje (2025). Bydlí v Brně u svých dvou kocourů a ve volném čase navštěvuje filmové festivaly, cestuje a ráda peče. 

 

 

Vydal: Host; 11/2025

Obálka a ilustrace: Štěpánka Coufalová

Vazba: vázaná

Počet stran: 509

Cena: 549 Kč

 

 

 

Kapitola první 

 

 

Anselm Godwin zabil svého bratra dvakrát.

 

Poprvé to byla nešťastná náhoda. Podruhé to udělat musel. Ani jednou nečekal, že se něco takového stane. Právě teď se však nacházel teprve mezi těmito dvěma okamžiky a netušil, k čemu všemu směřuje.

 

Seděl shrbený v lavici a drobným těsnopisem se snažil vměstnat do notesu na svém klíně co nejvíc poznámek. Na smrt v tu chvíli myslel, to ano. Ale přemítal o ní čistě z vědeckého hlediska.

 

Posluchárna Glasgowské univerzity byla toho jarního odpoledne narvaná k prasknutí. Na dubových vyřezávaných lavicích se tísnili medici ze všech ročníků, natahovali krky jeden přes druhého a napjatě naslouchali výkladu. Za normálních okolností by bylo tu a tam slyšet tlumené mumlání, možná by si někdo bezmyšlenkovitě odkašlal a nepochybně by se našel alespoň jeden student, který by se vrtěl, vrzal lavicí a ostatní by tím vytáčel k nepříčetnosti celou přednášku. Dnešek byl ale výjimečný — dnes si nikdo nedovolil přijít pozdě nebo snad dát najevo únavu nepřítomným výrazem. Dnes všichni dychtivě hltali slova přední lékařské kapacity, samotného doktora Josepha Listera. Co na tom, že většina studentů v druhé polovině akademického roku zaostávala s povinnou četbou. Jeden jako druhý dlouhé týdny v zoufalém pokusu co nejvíc se učit ke zkouškám odkládali spánek a drželi se z posledních sil. Toto ale bylo odpoledne, na které čekali celý semestr, někteří celé dosavadní studium.

 

Anselm spolu s ostatními prváky seděl až úplně nahoře v koutě, odkud na operační stůl uprostřed sálu sotva dohlédl. Špatná místa byla daň za to, že patřili k nejmladším na fakultě. Když chirurg poprvé řízl skalpelem do obnaženého ženského těla, první dvě řady studentů se zvedly a zablokovaly výhled ostatním.

 

„Hlava! Hlava!“ zahulákal někdo a studenti v prvních řadách se okamžitě začali ohrazovat.

 

„Prosím vás, pánové, chováte se jako zvěř,“ napomínal je jeden z přihlížejících profesorů. „Posaďte se, ať vidí i zadní řady.“

 

Doktor Lister se nevrátil k výkladu, dokud se znovu neuklidnili. Jeho hlas byl klidný a zvučný. Během přednášky okázale ignoroval řečnický pultík a raději chodil v kruzích tam a zpátky a udržoval se studenty oční kontakt. Operace uprostřed místnosti jako by si nevšímal. Anselm byl rád, že sedí dostatečně daleko a existuje tak mizerná šance, že ho doktor vyzve k odpovědi na některou ze svých všetečných otázek, kterými ostatní studenty trápil. Po­každé, když do jejich rohu během přednášky dopochodoval, sklopil pro jistotu hlavu ke svým poznámkám. Problémem nebylo, že by odpovědi na doktorovy otázky neznal — pečlivě se na přednášku připravoval dny i noci. Přečetl všechny studie o antisepsi, které Lister publikoval — i ty, které z jeho práce vycházely. Obrátil univerzitní knihovnu vzhůru nohama, aby mu nic neuniklo. Hlásit se o slovo nezvládal kvůli své vnitřní nejistotě. I po roce na univerzitě se tu cítil nepatřičně a z už tak mizerného spánku ho v noci budil pocit viny, že sem nepatří. Ten pocit v něm rostl, šířil se mu každým úderem srdce do celého krevního oběhu a trávil mu mysl.

 

Pravdou bylo, že sem skutečně nepatřil. Místo, na kterém právě seděl, židle u pracovního stolu v knihovně ani postel na koleji ne­byly jeho. Náležely někomu jinému.

 

„Vidíš něco?“ šeptl mu do ucha nervózně jeho soused a spolu­bydlící George Pippin. Vypadal, že mu oči samým mhouřením zapadly dovnitř obličeje.

 

Anselm zavrtěl hlavou a dál se věnoval svým zápiskům. George frustrovaně vydechl a pokusil se naklonit o něco blíž. Vysloužil si pohoršené pohledy mediků sedících o řadu před nimi, kteří mu dali jasně najevo, že přes ně to nepůjde.

 

Ve skutečnosti Anselm Georgovi lhal, neměl s výhledem potíž. Jeho oči se dokázaly perfektně přizpůsobit šeru i vzdálenosti. Pravidelné víkendy strávené s otcem na lovu se vyplatily. Nedohlédl sice přímo na každý řez, který chirurg provedl, ale oproti Georgovi měl navíc nespornou výhodu v tom, že věděl, jak zákrok probíhá. Tedy teoreticky.

 

Operační sál Glasgowské univerzity vypadal víceméně stejně jako na jakékoli jiné lékařské fakultě. Tvořilo ho pódium s operačním stolem, částečně obehnané půlkruhovými ochozy, které se postupně zvedaly k velkému stropnímu světlíku osvětlujícímu prostor dole. Dnes ale těžké šedé mraky zakryly slunce a místnost bylo potřeba dosvítit plynovými lampami. Jako v divadle. Ne nadarmo se mezi studenty učebně neříkalo jinak než teatro anatomico. Stůl uprostřed, na kterém právě ležela rozřezaná nehybná žena, byl němým svědkem předchozích operací a pitev. Anselm i v šeru zřetelně viděl, jak krev z pacientčina těla dopadá na zem a vsakuje se do pilin, které před pár hodinami právě pro tyto účely jeden z jeho spolužáků na příkaz profesora okolo vysypal.

 

„Pamatujte, že čistý sál rovná se živý pacient. Klíčové je použít kyselinu karbolovou. Důkladně jí umyjte všechny chirurgické nástroje. Pokud vám upadne skalpel a vy ho budete chtít ještě použít, umyjte ho znovu. Ba dokonce kyselinu rozprašte po operačním sále a čistěte jí pacientovy rány,“ apeloval na ně doktor Lister. „Pamatujte, že pacienty máme zachraňovat, ne je zabíjet svým nezodpovědným chováním.“

 

Anselmovi se zlomil hrot plnicího pera. V jednu chvíli pozoroval, jak se mu inkoust rozpíjí do velké kaňky, vzápětí ale na sobě ucítil něčí pohled a zvedl hlavu. Doktor Lister ho upřeně sledoval. Znervózněl. Opravdu se dívá na něj, nebo se mu to zdá?

 

Máme zachraňovat, ne zabíjet svým nezodpovědným chováním.

 

Ta chvíle trvala zlomek vteřiny. Vševidoucí oči se zadívaly jinam. Doktor Lister už zase pochodoval po sále a operace za jeho zády spěla ke svému konci.

 

„Tady, vidíte?“ pobízel je přednášející, aniž by se sám k výjevu otočil. „Tou gumovou hadicí bude odcházet hnis z pacientčina těla ven a zabrání se tak infekci, která by se za jiných okolností v oblasti hrudníku objevila.“

 

Několik studentů uznale zamručelo, někdo dokonce zatleskal.

 

Teatro anatomico odehrálo další ze svých představení.

 

***

 

Když se konečně dostal ven z fakulty, slunce dávno zapadlo a na Gilmorehill se snášela vlhká tma. Anselm zkontroloval čas na kapesních hodinkách. Přednáška se pochopitelně protáhla, ale když si pospíší, ještě by mohl stihnout vrátit knihy do knihovny a zastavit se pro nevyzvednutou objednávku v apotéce ve městě. Strčil ruce do kapes kabátu a přidal do kroku. Ostrý vítr dubnového podvečera se mu zahryzl do tváří. Proklínal se, že si ráno nevzal šálu a nechal se uchlácholit falešnými slunečními paprsky. Zima z Glasgow ještě rozhodně neodešla. Na okamžik zvažoval, jestli se nevrátí na kolej a lépe se neobleče, ale to by znamenalo, že se potká se svými spolubydlícími a bude muset předstírat zájem o konverzaci. Zvykl si chodit co nejpozději, ideálně v noci, když se každý z nich tiše učil ve svém pokoji a na nikoho tak nenarazil.

 

Vydal se přes travnaté nádvoří do knihovny. Zvony ve věži začaly odbíjet. Čas večeře se nachýlil a studenti se rychle přesouvali do jídelny. Uvědomil si, že má taky hlad, a cestou po schodišti do hlavní budovy knihovny přemítal nad tím, kdy naposledy jedl. Určitě vynechal oběd; před ukázkami operací nebo pitev pro jistotu nikdy nejedl. Dost na tom, že mu Andrew Sharp pozvracel záda hned při první amputaci, kterou prováděli. A to dokonce dřív, než došlo na samotný řez pilou. Musel pak ve smradlavé košili vydržet celý zbytek výuky a na konci dne se chtělo zvracet už i jemu. Od té doby celý jejich ročník před zákroky nejedl a vzájemně si tím prokazovali ohleduplnost. Raději omdlévali hladem.

 

Oběd tedy neměl a snídani odbyl hrnkem čaje s mlékem a nějakým okoralým kouskem koláče, který si předchozí den odnesl od večeře. Nebo to bylo už den předtím? Nevzpomínal si. Od chvíle, kdy dorazil do Glasgow, mu čas splýval. Studium medicíny na ně kladlo příliš mnoho nároků, chamtivě si ukradlo celou jejich osobnost, ať chtěli, nebo ne. I když sotva stál na nohou, i když by dal cokoli za teplou večeři od jejich hospodyně paní Patmoreové (ach, jak se mu stýskalo po její sváteční pečeni) a celé své jmění klidně utratil za řádných devět hodin spánku ve své vlastní posteli, na kterou byl zvyklý, věděl, že nic není důležitější než jeho studium. A tak poslušně otevřel dvoukřídlé dveře do knihovny a vydal se přímo k výpůjčnímu pultu.

 

Pan Trout, knihovník, se právě hrbil nad nějakým objemným svazkem, jehož hřbet pečlivě kontroloval pod světlem petrolejové lampy. Bledé rty měl stažené do úzké linky, mezi očima hlubokou vrásku od soustředění. Vypadal velmi přísně. Jakmile Anselma zaregistroval, jeho výraz se uvolnil.

 

„Neříkejte, že jste je všechny stihl přečíst, pane Godwine.“

 

„Nebylo jich zase tolik.“

 

„Pokud budete tímhle tempem pokračovat, brzy vám nebudu mít co nabídnout.“

 

Anselm vytáhl z kožené brašny stoh několika lékařských knih a položil je na stůl. Pan Trout je převzal a začal jednu po druhé kontrolovat. Výtisků od každého titulu bylo málo a na některé se čekala dlouhá fronta. Šly z ruky do ruky a ne všichni studenti s nimi nakládali opatrně. Pan Trout ale věděl, že tento mladý medik je vrací v dobrém stavu. Byl v knihovně častým návštěvníkem a nikdy s ním neměl problém.

 

„Tohle je povinná četba až pro třetí ročník,“ poklepal pan Trout prsty na knihu o patologii.

 

„Nemám rád překvapení,“ odtušil Anselm tónem, který nechal knihovníka na pochybách, zda to myslí vážně, nebo se pokouší o vtip.

 

„Vypadá to, že jsou v pořádku, ano. Budete si rovnou přát něco dalšího? Nebo jdete studovat?“

 

Anselm se zadíval za knihovníkova záda do honosné čítárny. Několik studentů před zkouškami, většinou z posledního ročníku, se pilně učilo. Halou se neslo škrábání per o papír a zuřivé šustění stran. Představa, že se k nim přidá, ho lákala. Měl knihovnu po setmění rád, obzvlášť v době večeře, kdy se vylidnila, a on v ní někdy až do zavírací doby zůstal sám. Dnes ale musel studium oželet.

 

„Říkal jsem si, jestli byste mi pár knih nemohl připravit na zítřejší ráno,“ požádal knihovníka.

 

„Ale jistě, mohu vidět seznam?“

 

Anselm vytáhl z brašny pečlivě přeložený papír. Pan Trout zběžně názvy knih prolétl. Zarazil se. Vráska mezi očima byla zpátky. Anselm přesně věděl, co ho vyvedlo z míry.

 

„Máte je k dispozici?“ pokusil se o klidný tón.

 

„Ano, ale… to nejsou tituly pro studenta medicíny.“

 

„Myslel jsem, že knihovna je veřejným místem a smím si půjčit cokoli.“

 

„Jistě, samozřejmě,“ souhlasil pan Trout úslužně, „jako student na to máte právo. Já jen, že… promiňte mi mou troufalost… některé z těch knih nejsou zrovna akademické povahy.“

 

Anselm neodpovídal. Pan Trout si nervózně odkašlal.

 

„Totiž… upřímně řečeno, nebudu zastírat, že některé z těch titulů vůbec nepovažuji za vhodné pro akademickou knihovnu. Důrazně jsem proti sekci této literatury protestoval. Cožpak mezi učebnicemi světových kapacit a studiemi odborníků mají místo pochybné pohanské příručky…“

 

Anselm mu skočil do řeči. „Seženete mi je, nebo ne?“

 

Pan Trout se zarazil uprostřed věty. Po chvíli váhání přikývl.

 

Anselm mu poděkoval, a než knihovník stačil říct cokoli dalšího, otočil se na patě a odešel.