Upřímná zpověď Veroniky Fiedlerové

Publikováno: 9.7.20247.7.2024 Autor: Kristina

Spisovatelka Veronika Fiedlerová letos na Fantastické Ostravě pokřtila třetí a zároveň závěrečný díl své záhrobní trilogie, román STENY ZÁHROBÍ. O původu nekromanta Benedikta, vzniku nejrůznějších motivů i o psaní jako takovém jsme si při této příležitosti s autorkou popovídaly přímo na akci…

„Záhrobí vnímám jako jakousi přírodní sílu, něco jako geopatogenní zónu, energii, která vzniká vrstvením různých vzpomínek a emocí.“

Začneme zlehka: máme společné, že jsme začaly psát od chvíle, kdy nás to ve škole naučili, psaly jsme sešitky s příběhy a nechávaly je kolovat. Máš nějakou vzpomínku na nějaký konkrétní příběh a reakci na něj?

Na sešitky vzpomínám s velkou nostalgií. Napřed jsem vyprávěla strašidelné příběhy dětem, příbuzným na chalupě nebo spolužákům ve škole. Měla jsem ráda hlavně, dnes by se řeklo, městské legendy typu Černá sanitka. Hodně jsem začala psát kolem čtrnácti. Byla jsem nemocná, ležela jsem v posteli a smolila první takové „samizdaty“. Mezi první patřil příběh o duchovi jménem Kevin Gillard, takové Stopy hrůzy. Vyprávěl o dívce, která pomáhá zavražděnému duchovi objevit příčiny jeho smrti, a nakonec se jim podaří dostat do minulosti a změnit ji. Dnes už by se to asi dalo nazvalo young adult příběhy, ale je nutné si uvědomit, že před pětadvaceti lety nikdo netušil, co je young adult. Psala jsem o vlkodlacích a o upírech, vlastně jsem napsala Stmívání o pět let dřív, než vyšlo v češtině… Reakce mezi mými čtenářkami, které tvořily převážně moje spolužačky a kamarádky, byly vždycky nadšené, hlavně díky milostné lince.

Přiznala ses, že spisovatelkou jsi chtěla být odmala, ale kdy ses jí poprvé cítila být?

Hm, když mě poprvé na facebooku požádal o přátelství člověk, kterého jsem osobně neznala? To jsem si asi poprvé řekla, hej, něco se děje. Nevím, kdo jsi a co po mně chceš, ale možná sis všiml, že píšu. Vážněji jsem se s pojmem spisovatelka ztotožnila až letos. Což je vlastně tři roky od vydání první knihy. Než jsem dopsala závěr trilogie, cítila jsem se jen jako autorka. Teď už se v tom cítím silnější, i v řemesle jako takovém, a nebojím se třeba i výzev, jako jsou nabídky na účast v antologii na zadané téma, což mi dříve u soutěží dělalo problém. A taky jsem se mnohem více zabydlela ve spisovatelské komunitě, kde o mně tak lidé mluví, takže jim to musím věřit.

Ovlivnily tvoji touhu stát se autorkou nějaké literární vzory?

Jako dítě jsem se rozečetla až v páté třídě, tehdy jsem měla velmi oblíbeného spisovatele Geralda Durrella. Přečetla jsem od něj snad všechno, co v češtině vyšlo. Durrellovky vycházely s moc hezkými obálkami. Do dneška mám v sobě touhu jednou vydat knihu, na kterou se dá zaklepat, protože pevná obálka je pro mě symbol skutečné knihy. Durrellovo O mé rodině a jiné zvířeně možná znáte i jako komediální seriál. Fascinovalo mě, jak dokázal popsat odchyt zvířat ve volné přírodě, péči o ně v zoo nebo úplně „obyčejný“ popis života v napůl rozbořené zdi, každého malého škorpiona, každý detail. Při četbě jsem si začala poprvé uvědomovat i literární útvary, všímat si práce s textem. Durrell mimochodem napsal i výbornou hororovou povídku Zrcadlo.

Později jsem se začetla do děl spisovatelů jako Oscar Wilde, Edgar Allan Poe nebo Arthur Conan Doyle. A většinou nezapomínám jmenovat Juraje Červenáka. Ten má podle mě stále velký drive a hlavně tempo textu, které mám ráda. Ještě jsem od něj nečetla knihu, která by mě zklamala.

Jako zaměstnaná maminka určitě dost bojuješ s časem, prošla sis někdy autorskou krizí, ať už vytížeností, nebo přímo v procesu, že by ti příběh nešel, jak sis předsevzala?

Zejména po nástupu do práce po mateřské jsem měla období, kdy jsem bojovala s minimem času na sebe. Můj týden znamenal ráno rozvozit děti do školy, školky, pak pracovat, potom zase svážet, dělat s dětmi úkoly, uklízet, a najednou byl večer a na psaní nebyl nejen čas, ale zejména mentální energie. A jakékoli plány se zhroutily při nemocech dětí, zvláště od covidu byl problém pro nemocné dítě sehnat hlídání. Přece jenom se psaní bere jako ujetý koníček, který se dá na neurčito odložit, nebere se to jako práce. Na psaní potřebuješ soustředění, a když jedeš neustále v kolotoči rutiny, zabíjí to veškerou kreativitu. Došla jsem až do fáze vyhoření, kdy jsem si kladla otázku, kde v tom celém jsem já? Psaní pro mě funguje hodně terapeuticky a mám radost z toho, jak příběh přibývá, rozvíjí se, ale v této fázi jsem přemýšlela o milionu jiných věcí. Zvláště dopisování Stenů záhrobí bylo pro mě krizové. Moje psychika se nejspíš i odráží do celkového potemnění příběhu. Byly okamžiky, kdy jsem si říkala, že knihu nikdy nedopíšu.

Teď si více představíme tvoji žhavou novinku, knihu, již tady za chvíli pokřtíme, a to je závěrečný díl takzvané záhrobní trilogie – román Steny záhrobí. Kdy a jak vznikla postava Benedikta Klausnera?

Postava jako taková vznikla v roce 2017, kdy jsem se rozhodla poslat povídku do soutěže Cena Karla Čapka. Napsala jsem první příběh s pojišťovákem, který je zároveň nekromant, a to Benediktův běžný případ, úvodní povídka v Pozdravech záhrobí. V hlavě se mi rýsovala detektivní linka a potřebovala jsem noirového detektiva, ale co by nebyl klasické soukromé očko ani typický prochlastaný policajt. Napadl mě likvidátor pojistných událostí, protože ten vyšetřuje případy týkající se peněz a peníze jsou vždycky dobrý motiv pro zločin. K dalšímu psaní mě pak motivovaly velmi hezké čtenářské i recenzentské reakce ve smyslu „chceme více Benedikta“. Napadlo mě napsat povídkovou sbírku, kterou by spojovala hlavní postava. Zároveň se mi ale v průběhu psaní objevila vedlejší dějová linka, která všechny povídky v Pozdravech záhrobí propojila.

Kým je inspirován? Není v něm i kousek tebe?

Určitě v každé postavě, kterou píšu, je kousek mě. Vlastně i v Rudym, v Zuzaně, ve Viole, svým způsobem jsem schizofrenik, akorát na mě ještě nepřišli psychiatři. Zatím těsně. Už jsem se někde vyjádřila i v tom smyslu, že Benedikt je já, kdybych byla chlapem. Vzpomínám si, že jsem měla jako dítě období, kdy jsem chtěla být kluk, protože mi přišlo, že to mají v životě snazší než holky. Když ti někdo sebere aktovku, tak mu jednu vrazíš a je to v pořádku, protože tak se kluci chovají a toleruje se to. Holky nemohou, jen si někde popláčou v rohu nebo tu bolest zavřou do sebe a musí se chovat slušně. Někdy se docela divím, když se objevují reakce, že je to sympatická postava, protože mi přijde, že někdy potřebuje Benedikt docela nakopat. Ale to říkám spíš mateřsky.

A pak se v něm nepochybně snoubí inspirace příběhy, které mě bavily v době, kdy jsem ho začínala psát. To byl třeba seriál Legion, což je trochu psycho X-men, místy i bizarní, zvláštní, o lidech se schopnostmi, kteří z nich mají i psychické problémy. Film Constantine s Keanu Reevesem. Sherlock jako seriál, ten moderní i ty starší, třeba osmdesátkový s Jeremym Brettem, ale i původní literární Sherlock Holmes Arthura Conana Doyla. Podobnou postavu vyšetřovatele, který není detektiv, napsal právě i Edgar Allan Poe, jmenovala se Auguste Dupin.

Plánovala jsi jeho příběh rovnou jako trilogii?

Dá se říct, že ano. I když jsem si nebyla jistá tím, jestli trilogii zvládnu napsat, v podstatě jde o klasický scénář – v prvním díle máme osamělého hrdinu, který si to rozhází s padouchem, v druhém díle už není tak osamělý, buduje tým, který mu v boji s padouchem pomůže, a v závěru logicky musí dojít k finálnímu konfliktu, kdy padouch vrátí úder.

Svěřila ses, že míváš rozepsané scény z konce/začátku, a pak je mnohdy obtížné navázat, dějově se napojit, v tu chvíli jde o nejnáročnější část psaní, na které je snadné ztroskotat. Pomáháš si nějakým souborem s hlavními body?

Píšu do jediného souboru, ale používám nadpisy kapitol jako osnovu, takže můj text většinou vzniká jako taková skládačka, kdy přehazuju i pořadí celých kapitol, aby příběh fungoval. Už se mi stalo, že jsem mluvila o postavě jako o mrtvé a ona umřela až v následující kapitole a podobně, ale většinou se takové věci pak podaří doladit, když si příběh po sobě přečtu. A když ne mně, tak se to podaří betám.

Vím, že jsi musela slíbit, že třetím dílem záhrobní sérii uzavřeš. Neměla jsi při psaní strach, že se ti postavy utrhnou ze řetězu a stejně budeš muset vyprávět další příběhy? Jako tvoje nadšená čtenářka se rovnou také zeptám, můžeme se na některé z tvých postav z trilogie těšit ještě v nějakých knihách?

Zatím to vyloženě neplánuju. Je možné, že se někdy objeví jako vedlejší postavy. Určitě tam potenciál je, ale ještě nemám v hlavě konkrétní příběh. Ony už teď existují povídky, které rozvíjí osudy některých postav, třeba milostný příběh Šnajdra a Žofie je popsaný v povídce Kozlí pramen, která vyšla před pěti lety v Pevnosti. A takové pomrkávání na moje bety je i postava upíra Joshe, který původně vystupoval v mých starých povídkách. Ale chtěla bych si teď odpočinout od postav ze záhrobní trilogie a vyzkoušet i jiné žánry.

Jak jsi vybírala svým postavám jména?

Konkrétně u Pozdravů jsem se hodně inspirovala lidmi ve svém okolí. Zuzan znám asi sedm, i jedna moje věrná beta je Zuzana. Podobně to bylo i s Grygárkem, který se jmenuje podle mojí kamarádky Grygarové. To nevzniklo tak, že bych ji neměla ráda, ale prostě jsem projela přátele na facebooku a napadlo mě, že by to bylo dobré jméno pro postavu. Benedikt byl tuším víceméně náhoda, nějaké takové to „píchnu prst do kalendáře“. Na Benedikta se pak hezky navázala i mytologie medailonu, postava svatého poustevníka a další odkazy na jeho samotářství v knize. Inspirace ale často přichází k autorovi sama, když potřebuje.

Jaká města inspirovala Moravský Brod?

Základní geografie Moravského Brodu je Olomouc, kde pracuju a kde jsem studovala, ale nese i prvky mého rodného město Moravská Třebová. Zajímavostí je, že název Olomouc podle jednoho z výkladů má původ tuším v tatarském nebo avarském slově olom-us, což znamená brod přes řeku. Ráda si s podobnými odkazy hraju, v Olomouci najdeš Tabulový vrch a v Moravském Brodě je Křídový vrch. Kdo zná Olomouc, tak se na tomhle v knihách pobaví.

Série má i svého zvířecího (anti)hrdinu, proč jsi vybrala zrovna fretku?

Chtěla jsem původně kočku, ale ta fretka mi přišla víc provokativní. Mezi ní a Benem je zejména v první knize takové jiskření, což by s kočkou asi nenastalo, ta by Benedikta tak nevytrhovala z komfortní zóny, někam by si zalezla a nechala ho v klidu. Je to takový šťouchanec od Osudu, protože Benedikt původně uvažoval o psovi, ale musel si nějak poradit. Ani v životě nejde všechno podle plánu. Kdyby šel do útulku, vybral si psa, tak bude mít psa, ale chlapec prokrastinoval, moc přemýšlel, tak skončil s fretkou.

Teď zabrousíme přímo do tvého originálního světa záhrobí – je to svět naprosto skvěle popsaný, atmosférický a místy depresivní – viz duchové dětí, které si chtějí hrát, což je téma, které je mi blízké. Ale hlavně si myslím, že tvé záhrobí je jaksi personifikované – má cosi jako vůli, propůjčuje moc… Co tvé záhrobí vyjadřuje? Jak bys ten svět popsala vlastními slovy?

V prvé řadě jsem nechtěla, aby záhrobí v mých knihách vystupovalo jako apriori to, co je zlé, čeho se máme bát. Lidé z něj sice mají strach jako z něčeho neznámého, ale nositeli zla jsou ve skutečnosti v mých knihách zase jiní lidé, zejména ti bažící po moci. Záhrobí vnímám jako jakousi přírodní sílu, něco jako geopatogenní zónu, energii, která vzniká vrstvením různých vzpomínek a emocí. Je živé v tom smyslu, že ho my sami částečně tvoříme.

Nekromanti, démoni, fexti, duchové, vzájemné propojení, mísení krve a přejímání osobností (což je další výrazné téma, které máme v knihách společné) – táhlo tě to při tvorbě příběhu právě tímto temným až hororovým směrem, nebo jsi spíš hledala neokoukané fantastické prostředí, kam zasadit příběh, který jsi chtěla vyprávět?

Ten svět vychází z mojí literární slabosti v tom smyslu, že jsem se necítila silná ve vymýšlení vlastního, nového světa ve smyslu – království elfů, mimozemské město, něco takto „velkého“. Psát o nadpřirozenu v našem světě je snadnější, protože nemusíš vymýšlet tolik pravidel, už jsou daná. Je to svět, který znáš, který znají tví čtenáři, takže jim základní věci nemusíš pracně vysvětlovat. Původně jsem tedy chtěla příběh zasadit do starší doby, třeba úplně bez mobilů, protože ta dnešní přetechnizovaná doba až příliš zjednodušuje vyšetřování. Vyšetřovatel se pak nemusí pohybovat v terénu, ústně vyslýchat a podobně. To, že ten svět začal fungovat sám o sobě, vzniklo jakoby druhotně.

K tomu míšení těch osobností. Je to podle mě dané i tím, že obě píšeme o hrdinech, kteří prochází obrovskými traumaty a učí se na ně reagovat. Potřebují k tomu někoho, kdo je silnější než oni sami. Teď je asi otázka na literárních znalcích, kteří budou naše díla studovat za padesát let, proč to děláme, proč takhle píšeme, co mají společné naše životy. K tomu mě ještě napadlo, že jsem nedávno konečně viděla seriál Star Trek: Picard a uvědomila jsem si, jak mě už v dětství ve Star Treku hodně bavila postava pana Data a jeho „zlého“ já. Tam se přesně řeší ta komplexnost charakteru, co nás vlastně tvoří, je více osobností, a zejména naše vzpomínky a zkušenosti.

Máš nějakou strašidelnou historku přímo ze života?

Vlastně všechny strašidelné historky, které dávám do knih, jsou ze života, ale často ne z mého. Já žiju celkem obyčejný život, nadpřirozené věci se mi nedějí. A taky je to vždycky otázka interpretace. Nedávno jsme měli takový trošku zvláštní zážitek na hřbitově Kerepesi v Budapešti. Měla jsem tam pocit, že nás při odchodu sleduje socha anděla. Byl už podvečer. Míjeli jsme ho rychlou chůzí, protože nás právě ostraha hřbitova upozornila, že už se na něm touláme hodinu po zavíračce. Pomaličku otáčel hlavu, ale když viděl, že spěšně odcházíme, tak zase hlavu otočil zpátky a hleděl si svého. Jsem v zásadě racionální člověk a dokážu si to vysvětlit nějakou hrou stínů a únavou. Ale určitě by to byla pěkná scéna do nějakého strašidelného příběhu.

Přese všechnu temnotu a příkoří, jemuž své hrdiny i čtenáře vystavuješ, lze mezi řádky nalézt i větší než malou špetku humoru a také naději, již zmiňuješ také v poděkování. Byl i to tvůj záměr od samého začátku?

Řekla bych, že to vyplynulo. Benedikt je můj průvodce obdobím, které pro mě bylo těžké. Nevím, jestli jsem to někomu neukradla, ale říkávám, že šťastní lidé nepíšou. Oni kolikrát nepíšou ani ti nešťastní, ale myslím to tak, že hodně lidí se terapeuticky vypisuje ze svých trablů, řeší v psaní nějaké situace. Zabíjí lidi, kterým jinak nemůžou ublížit, ale kteří třeba ubližují jim. A když je potřeba se z něčeho vypsat, mám humor jako sebeobranu v situacích, kdy v podstatě nezbývá nic jiného než se smát, nebo brečet. A mé příběhy se neberou tak vážně. Je to zábava. Proto Benedikt leze špinavý z kanálu nebo se praští do sloupu veřejného osvětlení. Hodně to tu postavu zlidšťuje, čtenář si může říct, hej, to se mi přesně děje taky. Zároveň jsem ráda, pokud si bude u čtení klást otázky, unesl bych tolik sraček? Jak bych se zachoval na jeho místě?

Jaký jsi měla pocit po dopsání poslední kapitoly, poslední věty? Vracela ses k ní? Přepisovala jsi ji, nebo jsi prostě zavřela soubor a měla prázdnou hlavu?

Oddechla jsem si. Byl to ten pocit, když Frodo hodí prsten do Hory osudu a říká: It‘s done. Úleva, ale ne vyloženě radostná. Zajímavostí je, že jsem měla napsanou ještě jednu kapitolu, kterou jsem nakonec z rukopisu vynechala. Napsala jsem ji vlastně pro sebe, ale pak jsem si řekla, že čtenáři ji nepotřebují, že je to takový konec po konci a že už to není součást původního příběhu. Třeba se někde objeví jako samostatná povídka.

Prvé dva díly už vyšly i jako audioknihy. Bylo audiovydavatelství Čti mi! a interpret Otakar Sovina tvojí první volbou?

Spolupráce za mě probíhala hladce, protože jsem jim do toho vůbec nemluvila. Libor Böhm ze Čti mi nabídl Otakara, jehož civilní projev se mi k příběhu hodil. Audioknihy vznikaly v době, kdy jsem na tom byla časově opravdu mizerně, takže jsem ani neměla možnost na ně více dohlížet. Nechala jsem to vyloženě v režii Čti mi!. Dodnes mi nedělá moc dobře poslouchat vlastní text, pořád mám pocit, že bych ho napsala lépe, je to, jako když se člověk vidí na videu. Otakar ochotně načetl i povídku Kravín, která je dostupná na YouTube. Je z Benediktova univerza a jsem ráda, že se ten příběh dostal ven, protože úzce souvisí s událostmi v knihách.

Na obálce i uvnitř všech tří knih vidíme krásné ilustrace – jak probíhala spolupráce s výtvarníkem Diegem Quiňonesem? Dávala jsi mu přesné noty, nechala jsi mu volné ruce, nebo něco mezi tím? A můžeš nám autora blíže představit?

Diego je moc šikovný mladý ilustrátor, kterého mi doporučila moje kamarádka a beta Lucka Hammerová. Jeho tatínek pochází tuším z Bolívie, ale Diego studoval v Ostravě a žije v Brně. Spolupráce probíhala tak, že přečetl text, dohodli jsme se na scénách, které by mohly být zajímavé, on je pak načrtl a já reagovala ‒ buď super, tohle bereme na první dobrou, nebo hele, tady jsme se úplně nepochopili, chtěla bych tam nějaké změny. V podstatě vždycky byl schopný a ochotný mi vyjít vstříc.

Mají tvé postavy vizuálně a charakterově nějaké existující předobrazy?

S podobou Benedikta jsme trošku zápasili, ale nakonec jsme myslím vycházeli přímo z Diegovy podoby, takže nakreslil sebe, jen trochu staršího, bledšího a unavenějšího. U Zuzany jsem původně vizuálně vycházela ze své kolegyně v předchozí práci, ale Diego se inspiruje i klasickým uměním, jedna z ilustrací se například inspirovala sousoším Extáze svaté Terezy. O charakterech jsem se už zmínila a ano, často se inspiruju skutečnými lidmi a jejich životními příběhy v duchu: Když mě nasereš, zabiju tě v knize! Ale i v mírnější verzi platí: Neříkej mi nic, co nechceš, aby se objevilo v knize, protože s oblibou vykrádám životy svých přátel.

Vzpomeneš si ještě, jaký byl pocit držet v ruce svůj první vydaný román? A jak se ten pocit lišil od chvíle, kdy se ti do rukou dostal hotový poslední díl?

U prvního jsem rozhodně cítila neutuchající nadšení. U toho posledního je to zase neutuchající nadšení, jen to už samozřejmě u čtvrté knihy nedávám tolik najevo. Mám radost, že se trilogie podařila dopsat, a podle reakcí, co se zatím objevily, snad důstojně.

Máš to štěstí, že nejsi úplně spisovatel introvert – osvojila sis dokonce prodejní dovednosti a můžeš tak svoje knihy nabízet čtenářům napřímo. Pomohlo ti v tomto ohledu studium či předchozí zaměstnání?

Jsem někde napůl mezi introvertem a extrovertem. Jako dítě jsem asi byla víc extrovert, ale život mě naučil určité introverzi, ochrannému stáhnutí se do sebe. Na literárních akcích jako by vylézám ze své ulity a ono to není tolik poznat. Jsem ráda mezi lidmi, ale pak potřebuju čas na zotavenou a klid. Komunikace je mi blízká. Studovala jsem ji, pracovala jsem na recepci, kde člověk do kontaktu s lidmi přišel každý den.

V prodejních dovednostech nás zaučil hlavně Jirka Sivok, kterého podobná práce živí. Na Světě knihy v roce 2021 nám ukázal nebát se být v přímém kontaktu se čtenáři, ptát se jich, co je baví číst, doporučit. Od té doby jsme se v tom zabydleli a řekla bych, že se čtenáři vracejí i kvůli přátelské atmosféře, která na stánku Golden Dogu panuje. Co se týče třeba propagace na sociálních sítích, s tou jsem dlouho bojovala, ale postupně objevuji skrytou exhibicionistku v sobě, mám profil na Instagramu a už se tak moc nebojím „se prodat“.

Co pro nás čtenáře krom zážitků ze Stenů záhrobí ještě chystáš?

Zbytek roku i příští rok pro mě bude ve znamení antologií. Blíží se Kronika smrti editora Radoslava Kozáka, což je slovensko-český projekt, vycházející u nakladatelství Golden Dog. Tam se objeví má dark urban fantasy povídka Spolužáci, která se před pár lety umístila ve finále literární soutěže Vidoucí. Je to příběh mimo záhrobní universum o tom, že když se rozjede kolotoč nenávisti, přes veškerou snahu se nedá zastavit, zvláště pokud člověk neumí odpustit ani sám sobě, natož druhým. Je to moje srdcovka.

S nabídkami na účast v antologiích se v poslední době roztrhl pytel, což mě sice moc těší, ale zároveň stresuje, protože jsem literární šprtka a snažím se všem vyhovět. Už jsem si však dovolila jednu antologii i odmítnout, protože mě téma neoslovilo. Ohledně psaní dalších vlastních knih si aktuálně nedělám žádné ambice, protože syn půjde v září do první třídy a nepředpokládám, že bych měla víc času, než mám teď, spíše naopak. Nechám to volně plynout.