Patricia Briggs nejen o nejnovější Mercy, magické holi a obálkách

S blížícím se vydáním devátého románu ze série Mercy Thompsonová – Fire Touched (Ohnivý dotyk) – položil redaktor Paul Goat Allen několik otázek Patricii Briggsové. Zeptal se jí na její lásku k vlkodlakům, na nekončící oblibu Mercy a spol., na její názor na úžasné obálky Dana Dos Santose, které zdobí všechny romány o Mercy, a na neustále se vracející faeskou vycházkovou hůl.

Patty, nejprve bych vám chtěl poblahopřát k dalšímu fantastickému pokračování ságy o Mercy Thompsonové. Mnoho urban fantasy sérií takovou výdrž jako Mercy nemá. Vzpomenu si jen na několik, které to dotáhly tak daleko – Pravou krev Charlaine Harrisové, Anitu Blakeovou od L. K. Hamiltonové, Rachel Morganovou od K. Harrisonové a Butcherova Harryho Dresdena. Proč myslíte, že se Mercy tak dlouho těší tak velké oblibě u čtenářů?

PB: Děkuji. Mám z téhle knihy obrovskou radost. Zničit moje město bylo moc zábavné. Jenom doufám, že mi obyvatelé Tri-Cities někdy odpustí. (Autorka bydlí v Tri-Cities, stejně jako její hrdinka Mercy. Pozn. překl.)
Myslím, že klíčem k sérii je Mercy. Je pragmatická, zábavná a houževnatá. Během série se hodně změnila – na konci příběhu nemají moje postavy restartující tlačítko – ale v zásadních věcech zůstává stejná. Je velice loajální přítelkyně, pro správnou věc udělá vše, co je v jejích silách, a nikdy nikomu nedovolí, aby měl dlouho navrch.
Stejně jako většina z nás se Mercy nemůže spoléhat na nějaký věčně narůstající arzenál superschopností. K přežití musí použít důvtip – a obvykle to znamená, že následuje chaos.

 

Nechci prozradit čtenářům nic zásadního z nového dílu, ale myslím, že můžu říct, že ve Fire Touched (Ohnivý dotyk vyjde letos v nakladatelství Fantom Print) dojde k Mercyinu hlubšímu spojení (s pomocí manžela Adama) s vlkodlačí smečkou columbijského poříčí. Rád čtu o dynamice smečky. Ve vlkodlačím životě je nepopiratelná drsná upřímnost a jednoduchost. Možná je následující otázka moc hluboká, ale provádíte ve svém díle mírnou existenciální osvětu? Například loajalita a odvaha zemřít pro ty, které milujete, jsou silnými ideály v celé vaší sáze.

PB: Miluju vlkodlaky. Jsou to od přírody přímočará stvoření. Užívám si situace, kdy vybublá na povrch jejich nelidská stránka.
Co se týká osvěty, co je účelem našeho života, nebo co by mělo být… Opravdu se snažím vyhýbat proslovům. Neznamená to, že ve fikci pro tohle není místo. Jenom nepotřebuji, aby o něčem všichni smýšleli stejně jako já. Moje postavy vedou proslovy k ostatním postavám a ovlivňují je tak, ale když to dělají, jejich projev jen zřídka vyjadřuje můj vlastní názor. Dávám přednost kladení otázek, předkládání argumentů, a pak nechám čtenáře, aby se rozhodli, jak je chtějí zodpovědět. Je tomu tak proto, že v mé verzi reality mají velké problémy jen zřídka jednoduchá řešení.
Ovšem kniha, která neodhalí postavy až na dřeň – a jejich autora – nemá velký dopad. Nemůže zasáhnout čtenáře, kteří ji čtou, nijak hluboce. A hlavním důvodem, proč my autoři vyprávíme příběhy, je touha hluboce zasáhnout čtenáře.
Nesnažím se tedy v románech provádět existenciální osvětu, ani se nesnažím najít odpovědi na význam života. Spíš moje odpovědi a to, proč jsem tady a jaký člověk chci být, z mých knih tu a tam vyčuhuje.

 

To je báječná odpověď! Zůstaňme ještě chvíli u filozofování. Ve Fire Touched Bran Cornick (alfa vlkodlaků Severní Ameriky) říká: „Buďme hrdiny, stejně jako nestvůrami…“ Ta slova na mě zapůsobila. To je důvod, proč čteme paranormální fantasy. Z relativního bezpečí pohodlných křesel můžeme zprostředkovaně žít skrz postavy jako Mercy, Adam nebo Bran. Mercy nám umožňuje pochopit a víceméně přijmout nestvůru v nás, ale zároveň ji vnímáme jako hrdinku.

PB: Myslím, že to je v podstatě jádrem urban fantasy. Tím se to liší od hororu. Místo aby nás nestvůry ničily, tak je zkoumáme. Díváme se do zrcadla, vidíme svůj odraz a zároveň vidíme možnost, že ta nestvůra může být spasena. Protože fantastika je v zásadě literatura o naději.
Píšu příběhy o hrdinech, protože je považuji za zajímavé. Nejen o všech těch Lancelotech, kteří válčí se zlem s obrovskou pompou a obětují životy, ale také o otcích, kteří chodí třicet let do práce, již nenávidí, aby uživili rodinu, o matkách, jež zůstanou vzhůru celou noc, aby utěšovaly nemocné dítě, a o dětech, které zastaví násilníka, jenž týrá jejich spolužáka.

 

Máte moje velké uznání, že v románu plném fantastických nadpřirozených stvoření – trolů, upírů, vlkodlaků – je jednou z mých oblíbených postav vycházková hůl. Miluju tu věc! No vážně, jak moc vás baví vymýšlet příběhové linky a postavy?

PB: Ach, ta vycházková hůl… Původně to měla být taková okrajová… věc. Prostě něco vtipného a malého, co přinese vřelost do knihy, která se vydala po temných stezkách. A potom… se prostě vracela.
Když píšu, mám tendenci hodit postavy s různými motivacemi a nějakým problémem do prostoru a sledovat, co se bude dít. Každá postava, obzvlášť moje hlavní, má několik nástrojů, kterými může přispět k řešení situace.
Když pro sérii něco vytvořím, ať už postavu nebo magický předmět, obvykle si vymyslím o tom předmětu pár základních věcí. Jak se zápletka rozvíjí, tak ty základní věci upřesňuji, zlepšuji, aby dávaly smysl.
V Železném polibku jsem jako jednu z věcí v Mercyině světě chtěla ukázat, že nic není čistě černé nebo bílé. Ocitla se na velice zlém místě a měla na pomoc jen faeské relikvie. Bylo jedině fér dát jí něco, co jí mohlo pomoci. Zajistilo to rovnováhu. A přestože vycházková hůl není ve své podstatě nijak významná faeská relikvie, byla vytvořena před velmi dlouhou dobou největším z faeských architektů jako odměna člověku za pomoc fae. Z pohledu fae vládne Mercy velmi slabou magií a je tak křehká, že ji počítají mezi lidi. Pomyslela jsem si: „Ať má vycházkovou hůl při ruce. Čemu to může uškodit?“
A nedalo mi to spát. Přestože relikvie vycházela z mé slabosti pro zajímavé nápady a z promyšleného řetězce, pronásledovala mě tvrdošíjněji než samotnou Mercy. Bála jsem se, aby hůl nezničila rovnováhu v příběhu, aby se na ni Mercy nespoléhala, proto jsem ji poslala pryč. Zůstala pryč jednu celou knihu. Dokonce ani Kojot ji nezkrotil.
Není to tak, že bych nedokázala ukočírovat svoje postavy, je to tím, že vždycky hledám zajímavé zvraty – a ta vycházková hůl je jak zajímavá, tak pěkně zvrácená.

 

Scény zasazené Pod kopec ve Fire Touched jsou zkrátka dechberoucí. Představuje pro vás psaní těch surrealistických a záhadných scén nějaké větší problémy?

PB: Ach, díkybohu se vám líbily. Ohledně těch scén jsem si dělala starosti (a pořád dělám). O říši Pod kopcem toho vím hodně od chvíle, kdy tam Mercy v Železném polibku poprvé vkročila, ale potřebovala jsem pravý čas a místo, abych to prostředí mohla použít.
Vložit něco z jiného světa do urban fantasy, kde většinou obliba žánru spočívá v položení reálného světa vedle fantastického a jejich interakci, je riskantní. V zásadě pro tyhle scény používám jako kotvu reality Pod kopcem své nadpřirozené postavy, zatímco většinou jsou tím fantastickým elementem v realitě ony.
Ty scény mi daly zabrat, protože jsem se snažila, aby říše Pod kopcem – která může vypadat dost neuspořádaně – nebyla vnímána jako nepříjemná psychóza. Snažila jsem se dosáhnout rovnováhy mezi podivným a nerozluštitelným. Myslím, že se mi to povedlo, ale velmi se mi ulevilo, že jste si ty scény užil.

 

Recenzuji žánrovou beletrii přes dvacet let a napsal jsem recenze na víc jak 8000 knih, ale jasně si vzpomínám na ten den, kdy mi v roce 2006 přistála v poště Měsíční píseň. První, co mě zasáhlo, byla úžasná obálka Dana Dos Santose. A teď, o osm románů a deset let později jsou ty obálky pořád ohromné. Ty obálky jsou archetypem urban fantasy. Se Santosovými obálky doplňujícímu vaše příběhy se z Mercy Thompsonové stala ikona, pravděpodobně nejznámější a nejrozpoznatelnější hrdinka, co kdy zdobila stránky urban fantasy. Pamatujete si, jak jste zareagovala, když jste poprvé uviděla obálku Měsíční písně? A co pro vás ty obálky během těch let znamenaly?

PB: Vsaďte boty, že si to pamatuju. Byla jsem asi v polovině Měsíční písně, když jsem uviděla první nákres. Nejsem hloupá, poznám génia, když ho vidím. Nešlo pouze o ohromující umělecké dílo, ale byla to taky výborná obálka.
Účelem obálky je sdělit čtenáři, o jaký typ knihy jde – nejenom o jaký jde žánr, ale také naznačit atmosféru a tucet dalších drobností. Tahle obálka to všechno dokázala, a navíc byla nádherná. Stačil mi jeden pohled na obrázek, otočila jsem se k manželovi a řekla mu, že Daniel Dos Santos právě zdvojnásobil počet prodaných výtisků. Teď si myslím, že jsem neměla pravdu. Že ta obálka dokázala mnohem víc.
Když nyní přemýšlím o Mercy, představuji si tu ženu z Danových obálek. Když se plácám ve scéně, hledím Mercy do obličeje a snažím se vymyslet, co by taková žena udělala, aby způsobila co největší chaos.
Nejradši mám obálku ke Zkříženým hnátům, nejenom proto, že to byla moje první kniha v pevné vazbě, ale protože poznáte, že tu ženu na obálce život těžce zasáhl – ale nezničilo ji to, vůbec ne. Mnoho lidí mi říkalo, že začali číst sérii touhle knihou, protože ta obálka na ně zapůsobila, posílila je.

 

Musím souhlasit. Taky tu obálku miluju.

PB: Myslím, že se Danovy obálky neodvolatelně propojily s postavami. Nevím o žádné jiné fantasy sérii, nepočítám-li komiksy, která by měla tak propojené obálky a příběhy. Dan nejenže rozumí umění, nejenom obálkám, ale chápe, jak zkombinovat vizuální umění s příběhem způsobem, který vtáhne čtenáře do příběhu. Považuji Danovy obálky za úvodní scény k jakékoli knize ze série o Mercy Thompsonové nebo Alfa a omega.

 

Mercy je známá svým tetováním, především tou kojotí tlapkou přímo pod pupíkem. Viděla jste během autogramiád nebo festivalů hodně tetování inspirovaných Mercyiným, a pokud ano, které vám utkvělo v paměti?

PB: Viděla jsem hodně tetování, co byla inspirována Mercy. Většinou šlo o tu kojotí tlapku, což mi připadá úžasné. Ale viděla jsem nádherné vlky, kojoty a kmenové umění. Lidé mají vytetovaná jména oblíbených hrdinů.
Zaujala mě zejména dvě tetování. Na autogramiádě byl muž, který měl na paži ještě nedokončené vlkodlačí tetování – byly to zatím jen linie bez inkoustu. Požádal mě, jestli bych se mu podepsala na paži, aby jeho tatér mohl ten podpis začlenit do tetování. Podepsala jsem se. Taky jsem viděla muže, který měl na paži vytetovanou obálku Zkřížených hnátů (se svolením). Byla to nádhera.
Je úžasné a báječné, že se moji smyšlení přátelé stali tak důležitými pro tolik lidí. Také mi to připomíná, že musím být opatrná na to, co píšu. Jestli mají slova sílu přimět lidi k tomu, aby si nechali natrvalo pozměnit kůži, tak mají slova sílu způsobit mnohem víc. Nemůžu zmírnit dopad svých příběhů, aniž bych se zpronevěřila tomu, co dělám. Ale posiluje to mé odhodlání dosáhnout toho, aby se můj čtenář, až dočte poslední větu mého příběhu (bez ohledu na to, jakým peklem jsem protáhla Mercy a toho chudáka čtenáře), ocitl na lepším místě, než byl předtím, než začal knihu číst.

 

Když jste vytvářela svůj mytologický svět, co vás inspirovalo k tomu, abyste pro Mercy použila legendu o kožoměncích?

PB: Při dlouhých sériích je problém v tom, že musíte žít s rozhodnutími, které jste spontánně učinili před deseti lety.
Vlastně jsem Mercy vůbec nepostavila na legendě o kožoměncích. Chtěla jsem podceňovanou (a díky tomu zajímavou) hrdinku, která se zaplete s vlkodlaky. Pocházím z Montany. Když v Montaně pomyslíte na slabého vlka, máte před sebou kojota. Rozhodla jsem se tedy, že potřebuju člověka, který se dokáže proměnit v kojota. Tradice amerických indiánů docela podporují představu, že se člověk může proměnit ve zvíře (nebo zvíře v člověka).
…
Mercy není kožoměnec (skinwalker), je měňavec (walker). Opakuje to pořád, zejména v prvních kapitolách většiny knih ze začátku série. Lidé to pletou, přestože to Mercy opakuje. Prostě jsem to dobře nepromyslela. Čtenář za to nemůže. Je moje práce vysvětlit ty rozdíly, pomoct čtenáři prozkoumat můj svět a cítit se v něm jako doma.
Nazvat Mercy měňavcem (walker) není jediná chyba, kterou jsem během série udělala, ale s touhle musím žít nejdéle.

 

Čtenáři se často ptají, jestli budou mít Mercy s Adamem někdy dítě.

PB: Jsem matka. Když jsem měla první dítě, uvědomila jsem si, že nemám právo dál riskovat svůj život, protože můj syn potřebuje, abych se o něj postarala. Nedokážu si představit, že by Mercy neudělala totéž. Což znamená, že by bylo velice obtížné, abych ji pak použila jako hlavní hrdinku urban fantasy série.
Moje odpověď na tuto otázku tedy je, že v mých představách o svém světě si myslím, že Mercy a Adam (tedy pokud oba přežijí) budou mít děti. Také si však myslím, že jediná možnost, že by měli děti (kromě Jesse) na stránkách knih, by byla v případě, že bych se rozhodla, že chci sama sebe týrat. Nevylučuji to úplně, jenom říkám, že by to pro mě byla neuvěřitelně obtížná práce.

 

Jak dokážete vybalancovat vše, co je třeba pro úspěšnou spisovatelskou kariéru, s osobním životem?

PB: Je to otázka praxe. Jsem vděčná, že než knihy o Mercy dosáhly velkého úspěchu, psala jsem už skoro patnáct let. Tím jsem získala zkušenosti, jak si udělat čas na psaní, aniž bych zapomínala na to nejdůležitější v životě – svou rodinu.
Také si beru ponaučení z vlastních chyb. V obtížnějších obdobích jsem musela odmítat pozvání na festivaly a autogramiády, abych měla dost času na psaní.

 

Než jste v roce 1993 vydala román Masques, která díla vás nejvíc inspirovala ke psaní?

PB: Ach, páni, to už je pěkně dlouho. Jednou z nich byla kniha Andre Nortonové Rok jednorožce. Vlastně všechny její knihy mě inspirovaly. Díky ní jsem se dostala k sci-fi a fantasy. Windrose Chronicles Barbary Hamblyové mě naučily, že moje oblíbené knihy mají postavy, které vnímám jako reálné lidi. Ale jestli mám vybrat jen jednu knihu, která mě přiměla vyprávět vlastní příběhy, pak to bude Koruna hrdinů od Robin McKinleyové. Po přečtení jejího románu jsem si vyprávěla příběhy (než jsem zjistila, že je můžu zapisovat) celé měsíce.

 

Co právě teď čtete?
PB: Mám v rukou Ash and Silver od Carol Bergové. Uniklo mi to, když to v prosinci vyšlo, protože jsem zrovna měla zlomenou čelist. (Už jsem v pořádku a kobylka taky, nedělejte si starosti.)

 

Zdroj: www.goodreads.com
Rozhovor vyšel na Goodreads 2. března 2016. Částečně zkráceno.