Ilona Andrews: Království, které mě nezabije

Co byste dělali, kdybyste se jednoho dne probudili ve své oblíbené fantasy?

Nakladatelství Jota vydá první díl romantasy série Maggie Smrtivzdorná od Ilony Andrews, manželské a autorské dvojice, kterou proslavila urban fantasy série Kate Daniels.

 

Když se Maggie probudí promrzlá, špinavá a nahá v příkopu, netrvá dlouho, než pozná, že se ocitla v Kair Torenu – městě, jež důvěrně zná ze stránek slavné nedokončené fantasy série, kterou byla posedlá a roky ji znovu a znovu četla, aby si zkrátila čekání na poslední díl.

 

Jaké prostředky má Maggie k dispozici, aby se v tomto drsném světě plném válečníků, magie a chaosu mohla zorientovat? Pouze svoje encyklopedické znalosti děje, prostředí a ambicí i osudů některých postav. Záhy zjistí, že ji není možné zabít, ačkoli se o to leckdo pokusí. Totéž však nelze říct o živých, dýchajících postavách, které si postupně nacházejí cestu do jejího srdce. Tato pestrá družina zahrnuje bývalou komornou, smrtícího nájemného vraha, různé neuvěřitelné magické tvory a nebezpečně přitažlivého vojáka.

 

Maggie se zaplétá do místního intrikaření a upoutává na sebe pozornost soupeřících princů, vévodů a padouchů, zatímco se pokouší zachránit je i království Rellas před koncem, jenž pro ně byl napsán: katastrofickou válkou.

 

Vydá: Jota, 10/2026

Překlad: Růžena Svobodová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 600

Cena: 698 Kč (v předprodeji na Jota.cz za 558 Kč)

 

Pokud si knihu Království, které mě nezabije předobjednáte, získáte zdarma jedinečný dárek.
Ke každému objednanému výtisku knihy získáte BONUSOVOU BROŽURKU se seznamem postav.
Akce potrvá do 26. října 2026. Předobjednané knihy s dárkem bude nakladatelství Jota expedovat přednostně v den vydání.

 

KAPITOLA 1

 

 

Déšť zaléval město, studený a neúprosný. Vymyl ze středověkých budov veškerou barvu, zahalil svět do šedi a zcela promáčel špinavý hadr, do kterého jsem se zahalila. Z jeho zatuchlých záhybů se teď linul šíleně kyselý puch. Vůbec jsem necítila prsty na nohou a i v rukou jsem ztrácela cit.

 

Třípatrové budovy se tyčily nad uličkou jako stěny skalnatého kaňonu, v němž jsem uvízla. Někdy mezi včerejším večerem a dnešním ránem se můj žaludek proměnil v bezednou jámu a trápil mě bolestí. Tři dny jsem nejedla. Už jsem se ani netřásla zimou. Na to moje tělo nemělo energii.

 

Znovu jsem zkontrolovala ten svůj kámen. Krémově zbarvený kus stavebního kamene o velikosti velkého grepu ležel v louži u mých nohou. Kdyby byl větší, příliš těžko by se mi zvedal jednou rukou. Našla jsem ho dneska ráno a dvě hodiny jsem ho vláčela v dešti, než jsem našla ten správný most.

 

Kámen pořád ležel na svém místě. Ujistila jsem se o tom nohou. Na dotyk byl tvrdý a skutečný.

 

Odlepila jsem se od zdi, naklonila se a vyhlédla ven z uličky. Přede mnou se přes rozvodněnou řeku klenul úzký kamenný most. Na druhé straně tvořily středověké budovy další hradbu. Za nimi se tyčila věž do výšky nejméně dvě stě metrů nad zemí. Obrys věže vystupoval z pozadí bouřlivé oblohy a její špici zdobil obrovský květ z průsvitného mléčného skla. Okvětní lístky květu byly semknuté k sobě jako v poupěti a chránily tak před bouří vyhlídkovou plošinu ve svém středu. Každých pár sekund prolétly očarovaným sklem jasné zlaté jiskry.

 

Kolem květu kroužilo tucet tmavých obrysů, unášených divokými vzdušnými proudy. Nejdřív jsem předpokládala, že jde o ptáky, ale ptáci mají přece jenom jeden pár křídel, ne dva. Přepadl mě silný pocit, že tady něco nesedí.

 

Jo, Čarodějnická věž i ti podivní létající tvorové tu byli pořád.

 

Schoulila jsem se zpátky ke zdi.

 

Nemohla jsem si na Čarodějnickou věž sáhnout, ale věděla jsem, že je skutečná. Musím říct, že jsem si ji představovala jinak. V mých představách to byla dokonalá bílá jehla, elegantní a téměř až křehká. Kdyby tohle byla halucinace, pak by to, co jsem měla před očima, odpovídalo mojí představě, ale realita byla úplně jiná. Tahle věž se tyčila vzhůru vzdorovitě. Stěny měla ohlodané zubem času, ale bytelné, jako by vyrostly ze skalního podloží. A působila starobyle. Jako by tam stála už tisíce let a měla se tam tak tyčit i další tisíciletí, lhostejná k času i okolnímu dění, zatímco město kolem ní by se rozpadlo na prach, pak povstalo a nakonec se rozpadlo znovu.

 

Ne, vážně byla skutečná, tak jako ten nekonečný déšť, jako bolest v mých zmrzlých bosých nohou a hlodavé kručení v břiše.

 

V dálce zazněly čtyři údery zvonu. Čtyři hodiny odpoledne.

 

Už to nemělo trvat dlouho.

 

Kdybych řekla, že takhle jsem si svoji neděli nepředstavovala, mělo by to k výstižnému popisu situace trestuhodně daleko. Dnešek měl být můj jediný volný den. Plánovala jsem ho strávit sledováním Netflixu, pojídáním pizzy a čtením. Měla jsem se válet na gauči ve svém malém bytě v měkkých teplákách, v teple a suchu, a ne dřepět ve špinavé uličce zabalená do špinavého hadru a třást se zimou, zatímco se na mě z nebe pohrnou kýble studeného deště.

 

Většinu svého dětství jsem nebyla nijak zapálená čtenářka, ale když mi bylo šestnáct, rozešel se se mnou první kluk, se kterým jsem trochu vážněji chodila, a bylo to pekelné. Můj mozek neustále přehrával každý okamžik našeho vztahu včetně mučivých detailů. Jednoho odpoledne, když jsem ležela na posteli a utápěla se v sebelítosti, mi máma podala tlustou fantasy knihu, a když jsem nad ní jen ohrnula nos, řekla mi: „Maggie, ty potřebuješ na chvíli žít v hlavě někoho jiného.“

 

Řekla jsem si, že si tedy pár stránek přečtu. Když jsem se pak po pěti hodinách opět vynořila na vzduch, rozchod už byl okrajovou vzpomínkou. Hned na první stránce se odehrály dost šílené věci a já jsem nutně potřebovala zjistit, jak to dopadne. Za těch pět hodin ze mě kniha tak nějak všechno vyždímala. Zase jsem dokázala čelit životu.

 

Od té doby jsem vyzkoušela snad všechny žánry pod sluncem, ale mou oblíbenou závislostí zůstal žánr fantasy. Meče a magie mě prostě něčím dostaly. Smrtící šermíři, zloději slídící ulicemi zalitými měsíčním svitem, černokněžníci, princezny bojovnice, nemilosrdní šlechtici, majestátní draci, ohavná monstra – to všechno jsem si zamilovala. Jakmile jsem na obrazovce počítače uviděla obálku knihy se sexy chlapem v brnění s mečem v ruce, hned jsem se zasnila a ruka mi sama sjela na tlačítko KOUPIT, bez ohledu na stav účtu.

 

Přečetla jsem tolik fantasy knih, že by vydaly na celou knihovnu, ale ona první série se pro mě stala jedinečným pokladem. Příběh se odehrával ve městě Kair Toren, hlavním městě království Rellas, a točil se kolem mocenských bojů osmi šlechtických rodů. Byl tak prošpikovaný žánrovými klišé, že by čtenáři připadal banální, nebýt vynikajícího autorského stylu, který ho povyšoval ze stereotypního braku na klasiku. Postavy působily tak skutečně, že prakticky vyskakovaly ze stránek.

 

Série měla dva díly, Zloději ze severu a Páni z východu. Třetí díl nikdy nevyšel.

 

Posledních deset let jsem ty dvě knihy četla znovu a znovu. Kdykoli se mi život zdál příliš těžký, vytáhla jsem je z knihovny a ony pokaždé dokázaly zahnat jakýkoli splín, který na mě zrovna doléhal. Uměla jsem zpaměti citovat celé pasáže. S náboženským zanícením jsem sledovala autorovu dávno neaktualizovanou webovou stránku v naději, že tam narazím na nějakou zmínku o datu vydání. Probírala jsem se fanouškovskými skupinami ve snaze objevit nějaké zvěsti o chystaném pokračování a utápěla jsem se spolu s nimi ve zklamání. Adrian Latour, autor série, byl odjakživa záhadou. Nepoužíval sociální sítě, neobjevoval se na veřejnosti a v jeho medailonku s prázdným čtvercem namísto autorovy fotografie stála jediná věta: Adrian Latour, muž snů a kronikář příběhů. Po vydání druhé knihy jako by se propadl do země. Nic dalšího už nenapsal a nikde nikdy nevysvětlil, proč psát přestal. Jeho příběh prostě náhle skončil. Jedna z mých oblíbených postav zůstala po deset let stát na bedně s oprátkou kolem krku.

 

Před třemi dny jsem se po dlouhém dni stráveném rozvážkou potravin uložila ke spánku ve svém bytě jižně od Austinu a probudila se v Kair Torenu.

 

Nenápadný pohyb po mé levici mě přiměl se otočit. Něco malého se brodilo deštěm směrem ke mně. Otřela jsem si vodu z obličeje.

 

Z uličky zalité deštěm vycupitalo zrzavé chlupaté stvoření, upřelo na mě svoje tmavá očka a ani nemrkalo. Mělo kulatou hlavu, uši jako kuna vytrčené rovně nahoru, čumák jako knoflík a velmi dlouhé vousy. Nekráčelo, ale plížilo se. Jeho podlouhlé tělo spočívalo na čtyřech krátkých nohách zakončených tlapkami s plovacími blánami a ostrými zatahovacími drápy. Asi jako kdyby se zkřížila vydra s ragdollem a výsledek se obarvil na rezavo.

 

Byla to stelka. Samice. Samci měli na uších ještě chomáčky.

 

Stelky zamořily Kair Toren a pětici místních řek, lovily ryby a krysy, žraly odpadky, vyjídaly sklepy a kradly všechno, co nebylo přibité hřebíky. Jednoduše byly všem na obtíž. Připomínaly příliš chytré lišky, až na to, že normální lišky alespoň zaváhaly, než si běžely ukousnout z někoho pětkrát většího než ony samy. Včera v noci jsem vyčerpaná a zoufalá usnula pod pár rozbitými bednami a dneska ráno jsem se probudila tím, že se mi jedna z těch zrzavých potvor rozhodla zahryznout do nohy.

 

Stelka otevřela tlamu a ukázala mi ostré bílé zuby.

 

To snad ne.

 

Schoulila jsem se a naklonila hlavu, abych si ji lépe prohlédla.

 

A opravdu, stelka měla na hrudi bílou skvrnu ve tvaru nakloněného půlměsíce. Za tři dny, co jsem se potulovala po městě, jsem viděla asi tucet stelek, ale jen jedna z nich měla takovou bílou skvrnu. Musela jsem jí opravdu chutnat.

 

„Ty jsi mě sledovala.“ Můj hlas zněl, jako bych právě vylezla z hrobu.

 

Stelka se na mě zadívala.

 

„Ne. To tedy ani nápad.“

 

Drobná šelma udělala krok vpřed.

 

Ukázala jsem jí svůj kámen.

 

Další krok.

 

Stiskla jsem kámen v ruce a udeřila jím do dlažebních kostek.

 

Zvíře couvlo a zasyčelo.

 

Nad námi se ozvalo pronikavé zavřeštění. Podívala jsem se nahoru. Jeden z těch podivných ptáků právě provedl sebevražedný střemhlavý nálet na věž a narazil do okvětních lístků.

 

Celý květ se na okamžik ponořil do tmy a v dešti byl sotva viditelný.

 

A sakra.

 

Poupě zapulzovalo bledým světlem. Z okvětních lístků vystřelily zlaté blesky a proťaly oblohu směrem k ptákům. Ti se v panice pokusili uletět, ale blesky je pronásledovaly a zabodávaly se jim do křídel.

 

Jeden z ptáků zakřičel, sletěl z nebe a se šplouchavým žuchnutím dopadl na dlažební kameny mezi stelku a mě. Byl velký asi jako orel a měl dlouhý ocas připomínající bič, zakončený vějířem z tmavého peří. Křídla měl široká, jeho dlouhé zadní nohy pokrývala obrysová pera a každou ze čtyř končetin měl na konci vyzbrojenou ostrými drápy.

 

Byl to lorsse. Dlouhé čelisti připomínající dinosauří toho byly jasným důkazem. Tak takhle vypadali. V knihách se objevovali vždy během bouří a přitahovala je magie.

 

Ptačí stvoření zacvakalo jehlovitými zuby a pokusilo se vstát.

 

Stelka vyrazila vpřed. Sevřela tlamu kolem krku toho ptáka a skousla. Peří zalila krev. Lorsse ochabl. Stelka na mě zavrčela, pak pevně stiskla krk mezi zuby, hodila si mrtvého lorsse na záda – byl větší než ona – a odběhla do uličky, zpátky tam, odkud přišla.

 

Správně. A už se nevracej.

 

Opřela jsem se o zeď. Tohle byl Kair Toren v kostce. V jednu chvíli se vznášíte na nebi a křičíte na svět, vzápětí vás někdo zakousne a odvleče do temné uličky. I když to bylo asi na hlavu, skoro mě mrzelo, že stelka odběhla pryč. Za poslední tři dny byla ta malá bestie jediným živým tvorem, který vůbec vzal moji existenci na vědomí.

 

Tenhle typ příběhu jsem už kdysi četla. Jednalo se o portálovou fantasy, subžánr, který v poslední době ve fantasy románech výrazně získal na popularitě. Prakticky každá druhá kniha vyprávěla o nějaké ubohé kancelářské kryse v mém věku, která zkolabovala z přepracování nebo ji srazil autobus a následně skončila ve fiktivním světě.

 

Věděla jsem přesně, jak by se to mělo odvíjet. Měla jsem se v tomhle novém světě objevit jako žena z proroctví s magickými posvátnými schopnostmi, abych mohla království pomoct s morovou ranou či prokletím. Časem bych se setkala i s princem nebo nějakým vysoce postaveným a nádherným šlechticem a po hrdinské ukázce svých schopností bych se stala středem veškeré pozornosti. Celou dobu by mě přitom pronásledoval houf směšně pohledných mužů, kteří by mi přísahali věrnost a prosili mě, abych se nepřepínala.

 

Pokud by tohle neklaplo, mohla bych se ještě probudit v těle hlavní ženské postavy, obvykle dcery významného šlechtického rodu, která předtím v zoufalství skočila do jezera, protože ji odvrhl ničemný princ, a zemřela. Tím se pak v jejím těle uvolnilo místo pro mou duši. Předstírala bych, že trpím ztrátou paměti, a zatímco by mě od rána do večera obskakovala armáda sloužících, plánovala bych svou pomstu. Mezitím by mě ještě obletoval nebezpečný a ledově chladný mužský protagonista, který by se v mé přítomnosti měnil v oddané štěně.

 

Případně bych se taky mohla probudit v těle záporačky, obvykle jiné dcery prominentního šlechtického rodu, po tom, co se vrhla do jezera, atd. atd. Zoufalství, smrt, komorné, služebnictvo. Nakonec bych všechny přesvědčila, že jsem byla jenom nepochopená, a získala bych si i nebezpečného a ledově chladného mužského protagonistu, který by kvůli mně opustil hlavní hrdinku.

 

Pokud bych nebyla hrdinka ani záporačka, mohla bych být taky jejich nejlepší kamarádka. Nebo jejich mladší sestra. Nižší šlechtična. Komorná. Co bych dala za podělanou komornou.

 

To se mi nepoštěstilo.

 

Když jsem přišla k sobě, dusila jsem se dešťovou vodou v blátivém příkopu. Nahá. Bez jakýchkoli magických schopností.

 

Když jsem konečně vykašlala všechno bahno z úst, vyškrábala se ven a uviděla Čarodějnickou věž, jak se se svým magickým skleněným okvětím tyčí nad městem, pomyslela jsem si, že mi přeskočilo.

 

Vzestup Kair Torenu nebyl žádnou pohádkou o krásné princezně jezdící na jednorožci. Narazila jsem na roztrhanou deku, kterou někdo nechal zapomenutou na dešti, vytáhla jsem ji z bláta a i přes zápach moči jsem si ji omotala kolem sebe. Protože kdybych to neudělala, byla bych napadena, zavražděna, prodána nebo donucena čelit nějaké jiné tragédii, které se stávají ženám, co pobíhají po tomhle městě samy a bez šatů. Potřebovala jsem vypadat jako žebračka. Čím míň na sebe budu poutat pozornost, tím líp.

 

V našem světě existovaly noclehárny pro bezdomovce, policejní stanice a pohotovosti. Mohla bych vejít do kterékoli z těch institucí a říct: „Mám amnézii, pomozte mi.“ Určitě bych se tam dočkala pomoci.

 

Kair Toren však nic z toho nenabízel. Kdybych natrefila tak, jak jsem byla, tedy zabalená do svého hnusného hadru, na nějakou strážnici, vyhodili by mě zpátky na ulici a řekli by mi, ať poděkuju svému osudu, že mi neprovedli něco horšího.

 

Město se zdálo obrovské, plné vysokých kamenných budov s masivními dveřmi a zamřížovanými okny. Prudká průtrž zahnala všechny dovnitř a obchody byly zavřené. Něco si ukrást nepřicházelo v úvahu. Nemohla jsem ani žebrat, kdybych to zkusila, dostala bych akorát nakládačku. Žebráci v Kair Torenu byli nelítostní a prosluli tím, jak si ostře střežili svá teritoria. První večer tady jsem dostala geniální nápad, že zkusím štěstí v jednom z chrámů. Před vchodem jsem tam narazila na klubko peroucích se žebráků. Nikdy v životě jsem neviděla, aby se lidi na veřejnosti takhle drsně mlátili. Naposledy jsem byla svědkem rvačky na střední škole a tehdy šlo spíš o dva kluky, co se spolu váleli po zemi. Tihle lidé doslova ubíjeli jeden druhého k smrti kameny. Šlapali při tom po ležících tělech, ale přesto nikdo nezakročil. Vypadla jsem odtamtud, jak nejrychleji to šlo.

 

Když mě přepadla žízeň, pila jsem dešťovou vodu a modlila se, abych nedostala úplavici. Kdykoli jsem potřebovala čurat, přidřepla jsem si v uličce. Protrhla jsem v dece dva otvory na ruce a uvázala si ji kolem těla, abych mohla v případě potřeby rychle utíkat. Na spaní jsem se schovávala, kde se dalo, ale za poslední tři noci se mi přesto podařilo naspat jen pár hodin. Musela jsem odhánět hladové magické vydrolišky. První den jsem nevěřila, že je tohle všechno skutečné, a čekala jsem, až ta noční můra skončí, druhý den jsem byla zoufalá a vyděšená a teď už ve mně zbývala jen neutěšená odhodlanost. Obětovala jsem těm prokletým knihám celé týdny svého života. Měla jsem je načtené od začátku do konce. Dokážu tu přežít. Kair Toren mě nezabije. Tohle potěšení mu nedopřeju.

 

Včera v noci jsem narazila na velký plac s modrým obeliskem uprostřed. V knihách se jmenoval Modrokamenné náměstí a u obelisku stála tabule, na kterou vláda vyvěšovala svá oznámení. Když jsem ji našla, zjistila jsem dvě věci: umím číst rellaštinu a včera bylo pátého výsevu, posledního jarního měsíce, roku 3044.

 

Byla jsem na konci první kapitoly první knihy. Dneska po čtvrté hodině odpoledne měl muž jménem Lecke přecházet po Estretském mostu. Byl to odporný, ufňukaný hajzl. Takový ten typ, u kterého se celou knihu nemůžete dočkat, až ho trefí kámen a rozbije mu hlavu.

 

Když bylo Leckemu osmnáct let, jeho rodiče zemřeli při požáru mlýna. On ho sice nezapálil, ale úžasně se mu to hodilo. Už nějakou dobu se chtěl dostat pryč z venkova a teď mohl prodat všechen jejich majetek a odejít za lepším životem. Bohužel pro Leckeho jeho dva mladší bratři, jeden desetiletý a druhý sedmiletý, spolu s rodiči nezemřeli. Lecke je tedy uškrtil ve spánku, jejich těla hodil do nejbližší rokle a ve vesnici prohlásil, že odešli bydlet k jeho ne­existující tetě a strýci. To byl teprve začátek jeho dráhy, která se vyvíjela od strašného k ještě horšímu. Nyní si vydělával jako překupník. Nakupoval a prodával zakrvácené šperky a jiné cennosti, které mu v pozdních nočních hodinách přinášeli lidé s krutostí v očích.

 

Dneska měl Lecke u sebe pytel peněz z obzvlášť výnosného obchodu. A já jsem musela ten pytel získat.

 

Pečlivě jsem si prohlédla svůj kámen. Normálně by muž v Leckeho profesi měl u sebe bodyguarda, jenže on nikomu nevěřil. Místo toho stále nosil nůž, se kterým uměl velmi dobře zacházet. Pokusit se ho napadnout, když hlady sotva vidím a ozbrojená jsem pouze kamenem, byla sebevražda. Ale neměla jsem žádnou jinou možnost.

 

V tu chvíli jako na zavolanou vyšel právě kdosi z ulice na druhé straně řeky a vstoupil na most. Estret byl jedním z těch užších mostů ve městě, asi třicet metrů dlouhý, ale jen čtyři a půl metru široký, jištěný kamenným zábradlím do výšky pasu. Mou nejlepší šancí byl moment překvapení. Musela jsem mu ten pytel sebrat a hned utéct, protože kdyby mě chytil, byl by to můj konec.

 

Nabrala jsem do ruky hrst bláta, které se nahromadilo u domovní zdi vedle mě, a rozmazala jsem si ho po tváři. Pokud se mi podaří utéct, bude fajn, když mě nikdo nepozná.

 

Postava pokračovala v chůzi, navzdory dešti bez spěchu.

 

Popadla jsem svůj kámen, upravila si na sobě roztrhanou deku a vydala se na otevřené prostranství. Moje bosé prsty na nohou se už dávno proměnily v rampouchy. Spíš jsem se potácela jako nějaká zombie, než že bych šla.

 

Vem mu ten pytel. Vem mu ten pytel. Vem mu ten pytel…

 

Vzdálenost mezi námi se zmenšovala, a jak jsme se k sobě přibližovali, závoj deště se ztenčoval. Teď už jsem viděla jeho plášť, tmavě zelený. Ano, byl to ten správný muž.

 

Když dojde na nejhorší, popadnu pytel a skočím do řeky. Odmalička jsem každé léto plavala v oceánu.

 

Letmo jsem se podívala přes zábradlí. Voda řeky Koreg pod námi vířila, tmavě hnědá od bahna.

 

Nejspíš to přežiju. Nejspíš.

 

Klopýtavě jsem se přesunula na druhý bok mostu, jako bych se Leckemu vyhýbala. Nevykazoval žádné známky toho, že by si mě všiml.

 

Šest metrů. Tři. Jeden.

 

Najednou jsem svět vnímala v děsivě jasných konturách.

 

Míjeli jsme se na opačných stranách mostu jako dvě lodě proplouvající nocí.

 

Obrátila jsem se a rozmáchla se po něm svým kamenem.

 

Musel mě zaslechnout, protože se otočil, ale ne dost rychle. Můj kámen narazil do jeho lebky. Lecke zavrávoral. Přiskočila jsem k němu a vrazila mu ruce pod plášť. Sevřela jsem v prstech tlusté plátno a uvnitř něj to kovově zacinkalo.

 

Veškerou svou silou jsem pytlem trhla. Uvolnil se.

 

Povedlo se!

 

Lecke se na mě vrhl. Něco ostrého a studeného se mi zabodlo do boku a já jsem najednou hleděla na Leckeho z blízka. Z tváře zkřivené vztekem na mě zírala jeho hluboko posazená prasečí očka.

 

Bodl mě.

 

Chladná čepel do mě zajížděla znovu a znovu a prořezávala mi vnitřnosti. Snažila jsem se o ústup, jenže se mi do zadku zarylo kamenné zábradlí mostu a Lecke byl strašně rychlý.

 

Popadl pytel a škubnul. Nepustila jsem ho.

 

„Pusť!“ zavrčel Lecke.

 

Svírala jsem ten zatracený pytel jako o život. Žádná síla na světě by mě nedonutila ho pustit.

 

Pak mi ten zatracený nůž prolétl před očima a zanechal za sebou mrazivou čáru na mém hrdle. Po kůži se mi rozlilo teplo. Leckeho obličej i plášť postříkala děsivá červená.

 

Podřízl mi krk. Zabil mě. Už nikdy se ve svém bytě neschoulím u knihy. Už žádný Netflix. Už nikdy neuvidím svoje rodiče a bratra. Všechny moje sny a naděje, všechno to, co jsem ještě nestihla, se vším byl konec. Můj nenápadný pohodlný život tady právě skončil.

 

Ten pytel mi ale nevezme, i kdyby to byla poslední věc, kterou ve svém krátkém životě ještě dokážu. Pořádně jsem ten plátěný vak sevřela a z posledních sil jsem se vrhla přes zábradlí do řeky. Šedivá rozbouřená obloha mi zívla do tváře, naklonila se, pak se mi přelila přes obličej studená temná voda a celou mě pohltila.