Autor: Pavel Skořepa

Není ničím nepředstavitelným, že se příroda mimo lidské osídlení chová zcela jinak. Není-li dotčená lidskou přítomností, může se plně projevit její personifikovaná mystičnost uvědomováním vlastních potřeb a odhalováním vlastních mystických pravd, které jsou pro lidskou mysl stejně nepochopitelné jako děsivé.

Mít možnost nahlédnout do vidění světa někoho jiného může být vždy rizikem. Třeba člověk zjistí, že ta dennodenní šeď je stejná jako jeho, nebo vůbec nechápe, co se kolem něj v takovém případě děje. Je tu však v paletě dalších nesdělených možností jedna velice lákavá. Stačí mít otevřenou mysl, vypnutý kritický „WTF mód“ a nechat se volně unášet předloženými příběhy.

Když se spojí nekonečná autorská fantazie Milady Střítezské s mýty a legendami finské Kalevaly a s její láskou k metalové hudbě, opět nečekaně hlavně k té finské, nemůže vzniknout nic menšího než neskutečně bohatý a propracovaný svět Ilusie. Harfeníci severu jsou prvním z plánované osmidílné knižní ságy. Takže vzhůru do fantazijní severské Alateyi, jíž za předobraz posloužilo právě Finsko.

Schopnost komunikovat se záhrobím a ovlivňovat záležitosti mrtvých jistě nebude patřit k základním požadavkům k vykonávání pozice vyšetřovatele pojistných událostí. Zdali je to pro vyšetřovatele Benedikta Klausnera více přínosem, nebo překážkou, se lze snadno přesvědčit četbou knihy Pozdravy záhrobí.

Co se stane, když si světoznámý japonský autor hororu Kodži Suzuki vybere vodu jako hlavní téma a současně nejdůležitějšího aktéra svých příběhů? Něco úžasného, mrazivého, vzrušujícího i děsivého!

Člověk by mohl velice snadno podlehnout iluzi moderní doby, že temné čarovné bytosti mají své místo pouze v pohádkách, povídačkách a dětských říkánkách. Co lidé nedokážou vysvětlit vědou, odsouvají do mýtů a legend, nebo to ještě častěji ignorují. Zlovolné bytosti to však jen tak nenechají a stále dávají na vědomí svou přítomnost. Knižní debut Nelly Černohorské je toho jasným důkazem.

Temnota buď vychází z nitra člověka a ovládá jeho myšlenky i činy, anebo naopak přichází z prostředí, ve kterém se člověk právě nachází. A tato abstraktní podoba temnoty je ve sbírce Ivana Kučery s názvem Obchádza nás temnota zastoupena ve všech povídkách měrou více než vrchovatou.

Není víc osvěžujícího pocitu nežli znovuobjevování kvalitních děl (z povědomí lidí dávno ztracených) českých autorů, z nemalé části bohužel též zapomenutých. Obzvláště pokud se nejedná o nic menšího než výjimečné spojení hororu a poezie. O to více povznášející je zjištění, že se stále ještě najdou lidé, kteří se nebojí vynaložit nemalé úsilí a čas, aby takováto úžasná kniha mohla spatřit světlo světa.

K důkazu existence člověka nestačí pouze jeho fyzická přítomnost ve světě, nýbrž je navíc nutno ji mít podloženou i úředními dokumenty. Čím sociálně složitější společnost, tím více byrokracie. Pro člověka je důkazem vlastního bytí interakce s jinými lidmi, a obzvláště s těmito svědky společně sdílené životní události.

Zřejmě každý alespoň jednou pomyslel na to, že je pouhou loutkou bez svobodné vůle vedenou neviditelnou rukou skrytého loutkáře. Žít podle představ někoho jiného není právě příjemné, spíš znepokojivé. A pokud i loutkářovy vlivy přicházejí zvenčí, pro účastníka cizí hry, bez znalosti scénáře, je nemožné je zvrátit.

Dokážete si představit, že by se v lidské společnosti mohl zcela nepozorovaně vyvinout nový druh „člověka“? Tak podobný a přitom tolik odlišný od většinové společnosti? Nejedná se sice o nadčlověka s výjimečnými superschopnostmi, ale spíše o jedince, jehož se dotklo samo Zlo a zanechalo na něm neviditelné znamení. Někteří lidé se specifickým darem jej přesto vidět mohou.

Dva plodní hororoví autoři, dvě novely, jedna kniha a jedno rozvrstvené téma. Co víc si přát než spojení jmen Miroslav Pech a Honza Vojtíšek v jednom nízkonákladovém titulu, který spojuje silná témata femme fatale a rodovou kletbu?