S Janem Procházkou o četbě, psaní a hlavně Velké hře

Jeden z nejaktivnějších redaktorů fantastiky, publikující recenze na webech Děti noci, Fantasy planet a Sarden, je Jan Procházka. Zahradník v poetickém prostředí Strahovského kláštera, milovník nejen české fantastiky, podporovatel autorů a vůbec neskutečně sečtělý člověk vedl rozhovory s mnohými spisovateli. A vzhledem k tomu, že mu v září vyšla v audioknižním vydavatelství Tympanum bláznivě akční steampunková novela Velká hra, rozhodla jsem se jej také vyzpovídat.

Velká hra je tvůj knižní debut – pamatuješ si ten moment, kdy sis řekl: „Tak a teď to fakt napíšu“? Co tomuto rozhodnutí předcházelo?

Impulsem k tomu napsat něco delšího než jen komentář na sociální sítě bylo to, když mi moje žena oznámila, že se nám narodí dcera. Prostě jsem chtěl napsat dobrodružný příběh a dát jí ho k třináctým narozeninám. Ostatně proto se hlavní hrdinka jmenuje Hana.

Z obrázku na obalu tvé audioknihy by i slepý poznal, že je Velká hra žánrově steampunk a podle Týnského chrámu se odehrává v Praze. Jak tě napadlo, že příběh zasadíš do stověžaté matičky a že to bude steampunk, a ne třeba urban fantasy?

Nejdřív bych rád zmínil, že autorem té krásné ilustrace je skvělý grafik Michal Březina, který byl jedním z prvních lidí, kteří mi řekli, že ten příběh má potenciál a měl bych ho někam poslat. Ale zpátky k otázce.

Za to, že bude Velká hra steampunk, nebo spíš verneovka pro holky, můžou vlastně Petra Slováková, které v té době v nakladatelství Brokilon vyšel skvělý steampunkový román Démon z East Endu, a Peter Jelínek, jehož knihu Norr, ochraňuj Britániu mi Petra doporučila k přečtení.

Co se místa děje týká, to je ještě prostší příběh. Prahu miluju už od dětství. Kdo běhal po městě se žlutým špendlíkem v klopě, ví, o čem mluvím. Takže jo, Praha byla jasná volba (i když se v příběhu mihne i jiná metropole). Ale zasadit příběh do mého rodného města mě napadlo ve chvíli, kdy jsem jako čerstvý zaměstnanec kanonie premonstrátů na Strahově seděl na terase konventní zahrady Strahovského kláštera a koukal na Prahu. On je ten náš barák dost vysoko, takže máte pod sebou jako na dlani nejen Malou Stranu a zbytek Prahy, ale i Letenské sady (kde jsem taky nějakou dobu zahradničil). A jestli je v Praze nějaký vhodný prostor pro letiště vzducholodí, je to Letenská pláň.

Vydat nejdřív audioknihu není zrovna běžný postup. Nezkoušel jsi Velkou hru nejdřív nabídnout některému nakladatelství?

No, jak bych to řekl? Když už těch lidí, kteří si o Velké hře mysleli, že by stála za zveřejnění, bylo víc (tady musím především zmínit šéfredaktorku Sardenu Moniku Dvořákovou), rozhoupal jsem se a obeslal dvě nebo tři nakladatelství. Problém byl ale v tom, že novela je formát, se kterým se v nakladatelství špatně pracuje. Navíc steampunk není zrovna nejpopulárnější žánr. Zkrátka a dobře, nepochodil jsem.

Zhruba před rokem mě ale oslovila ředitelka audiovydavatelství Tympanum Monika Oweyssi. Příběh se jí líbil, rozsah ji pro audioknižní zpracování přišel ideální, a tak jsme si plácli. Upřímně, ne že bych se myšlence na Velkou hru v knižní podobě bránil, ale v tu chvíli šlo všechno obesílání nakladatelství i veškerá jednání s možnými zájemci o rukopis stranou.

Tehdy mi nabídla nezištnou pomoc Františka Vrbenská a redaktorsky zasáhla tam, kde to bylo potřeba. Ani audiokniha totiž nesnese, když padouch drží v jedné chvíli pistoli v pravé a o minutu později v levé ruce. A takových hloupostí a nesrovnalostí jsem tam měl mraky. Ale těch lidí, kteří přispěli dobrou radou, bylo mnohem víc. Třeba díky Veronice Fiedlerové se celý příběh přesunul z časů zkostnatělé monarchie až do období první republiky, která byla k emancipaci žen přeci jen vstřícnější.

Audioknižní zpracování od Tympana je skvělé – měl jsi možnost ovlivnit výběr interpretů nebo hudební podkres? Je něco, co bys teď změnil?

Tohle jsem nechal plně v rukou profesionálů. Pan režisér Vojtěch Machálek mi ukázku načteného textu i hudby sice k náslechu a vyjádření poslal, ale jeho výběr interpretů i jím zvolenou hudbu jsem neměl důvod nijak zpochybňovat. Ivana Uhlířová pojala novinářku Hanu přesně tak, jak jsem ji napsal, a Jan Kolařík je také perfektní. Oběma interpretům naopak musím složit poklonu, protože jména některých postav jsou fakt dost krkolomná a o různých kletbách a nadávkách ve francouzštině, němčině a ruštině nemluvě. No a hudba posouvá tu mou taškařici nejmíň o dva levely výš.

Kdyby se Velká hra měla zfilmovat, koho bys obsadil do hlavních rolí – a koho rozhodně ne? (Můžeš být krutě upřímný.)

Kdyby se Velká hra měla zfilmovat, ideální by byl asi animovaný film. Ostatně filmy jako Steamboy, nebo seriál Leviatan ukazují, že animace steampunku sluší. Kdyby mělo jít o hraný film, tam by to bylo vlastně ještě jednodušší. Hanu by měla hrát spisovatelka Petra Slováková. Její steampunkové kostýmy jsou skvělé a je vlastně Haniným předobrazem. Zbylé postavy kromě Hanina šéfa (tady by se mi líbil Leoš Kyša) nosí jména kamarádů, se kterými jsem před lety organizoval Fallout LARPY. Takže tak. A hlavního záporáka (Karel Roden promine), by určitě skvěle ztvárnil Tomáš Marton. Tím jsem vlastně odpověděl i na druhou část otázky.

A co pokračování? Plánuješ nějaké? Nebo si zkusíš úkrok do jiného žánru, než je steampunk?

Čím déle recenzuju fantastiku, tím více talentovaných autorů kolem sebe vidím. Navíc, knižní trh je zahlcený. Proč bych měl tedy zkoušet psát něco jiného než recenze?

Jako recenzent čteš spoustu fantastiky. Chtěl bys některého autora pozvat na pivo a popovídat si s ním o psaní, a naopak jiného radši poslat na Mars?

To je hodně nebezpečná otázka. Jsou autoři a autorky, se kterými zajdu na pivo a kus řeči rád, prakticky kdykoli se k tomu naskytne příležitost. To jsou ti, které mám rád nejen jako autory skvělých knih, ale mám pocit, že jsem s nimi lidsky na podobné vlně. Pak jsou tady ovšem autoři, které obdivuju a rád bych s nimi poseděl u piva, ale nemám odvahu je oslovit. Na Mars bych z domácích autorů neposlal nikoho a těch, které bych nepozval na pivo, není ani tolik, co prstů na ruce nešikovného truhláře.

Autory a autorky české fantastiky znáš i osobně a s mnohými z nich se i přátelíš. Prozraď, kdo z nich je tvému srdci nejbližší a proč?

Jsem už dost starý na to, abych si hledal kamarády za každou cenu, a ve svých takřka pětapadesáti nepotřebuju dělat kompromisy. Ale mám to štěstí, že mám ve své sociální bublině pár lidí, s nimiž –troufám si říct – názorově souzním a můžu se jim svěřit. Díky bohu nebo prozřetelnosti za ně. Ty považuji za širší, nepokrevní rodinu a vím, že jim můžu kdykoli napsat nebo zavolat. A jestli tu vážně musí padnout nějaká jména, tak první člověk mimo pokrevní rodinu, kterému jsem volal, když mi umřela máma, byla Týna Sněgoňová.

Je naopak nějaký autor/autorka, s nímž si sedneš lidsky, ale jeho/její knížky nečteš?

Madlo, ty ale umíš pokládat nepříjemné otázky. Snažím se od sebe oddělit autora a jeho dílo. Jednoduše řečeno, když se chováš jako hovado, nebo máš jiný náhled na okupaci Ukrajiny, komunismus, politiku nebo genderové otázky než já, ale to, co píšeš, mě baví, nevyházím tvoje knížky z knihovny, ani kdyby to jiní udělali. Ale někdy, někdy je to předsevzetí zatraceně těžké dodržet.

Máš neuvěřitelný přehled a jsi opravdu sečtělý. Dokáže tě vůbec nějaká kniha či povídka z žánru fantastiky (ať už jde o fantasy, sci-fi či horor) ještě překvapit? Ať už pozitivně, či negativně?

Sečtělý nejsem ani zdaleka a přehled se sice snažím udržovat, ale protože nemám obraceč času, i tady mi nezadržitelně ujíždí rychlík. Ale abych se zase nevyhýbal otázce. Neustále mě překvapuje, kolik opravdu dobrých a talentovaných autorů napříč žánry u nás máme. Každý rok se objeví kniha nebo povídka, která mě nadchne.

A k té druhé části otázky. Už dlouho se snažím držet hesla, že život je příliš krátký na to, abych četl knihy, které mě nebaví. Takže ani těch knih či povídek, které mě překvapily negativně, moc mít nebudu. A hlavně. Nejsou špatné knihy, jsou jen knihy, které jste buď otevřeli ve špatnou chvíli, nebo knihy, které nejsou vaše krevní skupina.

Máš nějaký literární guilty pleasure – knihu nebo sérii, kterou miluješ bezbřehým způsobem a můžeš ji číst opakovaně, i když už znáš každé slovo, nebo naopak již přečtené knihy opakovaně nečteš?

Knih, které bych si moc rád přečetl, bude vždycky víc než těch přečtených, to je fakt, se kterým jsem se snad už konečně smířil. K některým z těch přečtených se ale rád vracím v podobě audioknih. Takové audioknihy jako Zaklínač, Husitská trilogie, knihy ze Zeměplochy nebo Duna mají v mém srdci nesmazatelné místo a často se k nim vracím. Ale to snad ani nelze považovat za guilty pleasure. Tím je komiksová série Sunstone. Pak jsou tu ovšem knihy, které mi leží na pracovním stole – Rochus, Těžké duše, Chmurný válečník, Klub rváčů, Bible. Po těch sáhnu, když je mi mizerně. Ale ani tady nejde o rereading.

Kdyby ses měl stát postavou z Velké hry, kým bys byl a proč?

Na běhání po střechách mě neužije a pilotní průkaz taky nemám, ovšem být majitelem malé literární kavárny by nebylo k zahození. Ale nesměli by mi tam lézt žádní žoldáci, novináři a agenti, snad jen ti, kteří jsou v žoldu literární fantastiky.

Kdyby sis mohl vybrat jednoho autora, který by napsal pokračování Velké hry – koho bys oslovil a proč?

Dream team by byli pochopitelně Petra Slováková a Peter Jelínek, ale takovou nebo podobnou skopičinu, jako jsem napsal já, by dokázal napsat i bezruký Frantík.

Jakou knižní akci si rozhodně nechceš nechat ujít?

S dcerou chceme v sobotu 4. 10. navštívit CRWECON, naopak bez dcery snad dorazím koncem října na HorrorCon. Ale kam musím dorazit bezpodmínečně (ať už s Hankou, nebo bez ní), je křest Velké hry, který se bude konat 30. 10. v knihkupectví Krakatit. Kmotry budou Dalibor Vácha a Přemysl Krejčík a já vás tam moc rád uvidím.